Loutkar.online

Klíma, Miloslav: První pětiletka

V říjnu loňského roku měl na stanici Český rozhlas 3 – Vltava premiéru dokument Pavla Vašíčka První pětiletka českého profesionálního loutkářství 1949–1954 aneb Kašpárkův kabinet kuriozit, který v plzeňském studiu ČRo natočil režisér Jakub Doubrava ve spolupráci s dramaturgyní Alenou Zemančíkovou a herci Divadla J. K. Tyla a Divadla Alfa.

Dramaturg, autor, režisér a historik loutkového divadla Pavel Vašíček se v první části rozhlasového cyklu věnoval populární postavě Kašpárka a potažmo historickým mezníkům moderní historie loutek u nás, jmenovitě pokusu v 50. letech Kašpárka z jeviště vyloučit. Kašpárkův Kabinet Kuriozit by byl spíše trefnější název pořadu a První pětiletka… je spíše podtitulem.

Kašpárek je populární divadelní postava, která přirozeně vznikla a plně existovala v celé Evropě. Měla a má mnoho velmi podobných variant, zdárně přežívala a přežívá dodnes, protože Kašpárek trvale oslovoval diváky jako živý prostředník společného zážitku z divadla, který není jednostranný a skrze humor, parodii a nadsázku otvíral dveře pestřejšímu poznání. Kašpárek se modifikoval podle různorodé množiny adresátů, k nimž se obracel. U nás například prošel logickou modifikací od Kašpara ke Kašpárkovi, protože se po mnoho let obracel především k dětem.

Kašpárek se stal symbolem komediálního a posléze loutkového divadla především Evropy skrze nejméně tři, čtyři století. A náhle měl být z našeho divadelního světa vymazán ideologicky motivovaným rozhodnutím, nebo násilně křiven a přeměňován, aby fungoval jako hlásná trouba či nositel ideologie. Tedy mimo jeho přirozeného poslání, a to ne pouze v žánru komedie.

Pořad Pavla Vašíčka mapuje obrovskou snahu a energii, která byla vynaložena na zničení původní funkce této postavy a potažmo celé podoby loutkového divadla, jejímž byl přirozeným představitelem. Je z dnešního pohledu přirozené, že pořad směřuje k tomu, že nepopiratelně dokládá vnitřní živost a nezničitelnost nejen této populární postavy, ale především loutkářství jako takového. Vždyť jde o staletími pěstovanou a stále živou lidskou tvůrčí činnost, která naplňuje kreativní potřeby lidské existence v konkrétním segmentu umění. Není náhoda, že v dnešním století dochází k zápisu českého tradičního loutkářství na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Připomínat historicky sice krátkou, ale ničivou dobu pokřivování živé tradice nemá smysl jen pro tu samotnou připomínku, autoři zákazů se už nemají příležitost ani stydět, nejsou mezi námi, ale především nám přináší potvrzení skutečné životaschopnosti a trvalosti hodnot, které jsou součástí kulturního odkazu, a z něhož každý smysluplný život vychází, aby na něj navazoval a dále ho rozvíjel. To je velmi cenné poselství pořadu Pavla Vašíčka. Obrazoborectví kromě viditelné potřeby změny mnohdy přineslo a přináší spíše zmar a omyly, které následující vystřízlivění dlouze a pracně napravuje.

Autor pořadu využil fiktivní dialog, konzultaci diplomantky, která chce napsat práci právě o prvním období profesionálního loutkářství u nás, se školitelem, profesorem, který je zřejmě též pamětníkem zkoumaného období. Připomíná tak smutný a hořký zlom ve vývoji tohoto divadelního druhu, který se náhle stal součástí ideologické deformace divadelnictví i celé kultury. Citace ministra Zdeňka Nejedlého, Václava Kopeckého a ovšem i významných loutkářských tvůrců působí na jedné straně jako dokonalé absurdní divadlo na úrovni Ionesca, ale současně jako hořká připomínka elastičnosti postojů tvůrců samotných a pýchy vládců. Zjednodušené dělení vývoje loutkářství na tři etapy (lidoví loutkáři, amatéři, profesionálové) doložené citacemi ze zákonů a předpisů inkriminované doby, které z něho vyplývaly, jsou dnes ve svých suverénních formulacích až zrůdné, ale reálně platily. Mimoděk člověka napadá, kolik takových suverénních postulátů propagujeme i dnes, avšak jejich nesmyslnost nevidíme…

Jako doklad nesmyslného chápání a zařazování loutkového divadla i v letech první republiky Pavel Vašíček připomíná epizodu kontaktu Skupova divadla Feriálních osad a Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha. Podrobně vysvětluje spor o daně na základě úřední definice, co je podle práva divadlem a co zábavou podle platných zákonů a vyhlášek na konci 20. let 20. století.

Pořad se vrací ke zkoumanému období na základě dokumentů a připomíná tehdy platný postoj ke zbytkům kočovných loutkářů, kteří pod pláštíkem tradice se dopouštějí škod, a to hlavně na těch, jimž je jejich divadlo určeno, vesnickým dětem. Aby pak následovala jejich povinná rekvalifikace v rámci začlenění do instituce Československých cirkusů a varieté. Akce, jak se tehdy stávalo často, vymizela do ztracena. Naštěstí snaha přenést k nám mechanicky sovětský model narážela na jistou přirozenou diferenciaci i mezi těmi několika profesionálními loutkovými divadly.

Jenže ani připomínka tradice bohaté a rozvětvené linie rodinných divadel a logické profesionalizace českých loutkářů za první republiky nic neznamenala a nezmohla proti vlivu modelu tehdejší sovětské linie loutkového divadla. Podrobně v pořadu vysvětluje Pavel Vašíček snahu vytvořit celostátní systém Ústředního loutkového divadla s pobočkami po celé zemi. To se například podařilo v Maďarsku. V přehledné sekvenci pak vypočítává vznikající, přejmenovaná, zanikající i dodnes fungující profesionální loutková divadla.

V další části se věnuje autor díky dialogu studentky a profesora proměnám komponentů loutkového divadla, jeho jednotlivým složkám, především režii, dramaturgii, scénografii, herectví. I pro loutkové divadlo platily zásady sestavování dramaturgického plánu podle taxativně vymezených položek, což dokládá citace projevu Oty Ornesta na Bratislavské konferenci koncem 40. let (Původní angažovaná hra, Aktuální přehodnocení českého a slovenského dramatického dědictví, Ruské a sovětské hry a hry zemí lidových demokracií, Přehodnocení světové klasiky, Pokrokové hry západní). Kašpárek s ukázkou ze hry Americká píšťalka je doklad prokazatelně pravý, i když dnes víc než neuvěřitelný. Nejen dychtivá studentka nad ní kroutí hlavou. K Velkému Ivanovi si můžeme vyslechnout poznámku Jana Malíka, kterému ani nestačí slova k vyjádření užaslého obdivu. Právě reminiscence tehdejších her „naživo“ jsou velkým argumentem a už jen nejstarší generace může potvrdit, že skutečně tyto slátaniny byly provozovány a divákům opakovaně inscenovány. Logicky pak Kainarova Zlatovláska i přes textové ideologické úkroky náhle působí jako jistá možnost, přestože tehdy ještě ne plně využitá.

Vrcholí proces unifikace jedné estetické normy, ztrácí se zcela podstata umění, totiž prostor pro volbu. Různorodost scénického řešení, které odpovídá inscenačnímu záměru. Vliv příklonu k javajkám způsobil, že marionetové divadlo pomalu zapadalo do zapomnění. Ostatně připomenutí rozdělené interpretace je důkazem vývoje, který zcela popírá základ živého divadelního umění. Přesněji tradiční divadlo bylo zatlačováno. A když pan profesor připomene samozřejmý podíl živé hudby, byť z orchestrionu, pak mizí přirozená bohatá paleta navzájem souvisejících složek divadelního díla, je-li i tato část společné tvorby jen účelová a nikoli dramaticky zapojená do celku. Analýza s ukázkami hry Hrdinové severu už je jakýmsi posledním hřebíkem do rakve.

Jenže ani zlo nemizí okamžitě. Nejenže má velkou setrvačnost, ale je spojeno s mnoha konkrétními tvůrci, kteří se obvykle nevypaří a mnohdy pokračují dál, byť s menší publicitou. Tajemství zlatého klíčku je náhle inscenace Divadla Radost, která aspoň naznačuje možný směr vývoje. V době, kdy i Skupa připouští javajky, hraje sovětské hříčky. Ukázka je smutným dokladem toho, v čem naše společnost žila. Přesto byla mladá generace sdružená ve skupině Salamandr nejen nadějí, ale i oživením, na které loutkářství čekalo. Současně absolventi katedry loutkářství se stali další nadějí na návrat loutkářství do rovnoprávné rodiny divadelníků jakožto kumštýřů, kteří tvoří živé, kontaktní umění.

Epilog o nesmrtelnosti Kašpárka už jen připomíná debatu z 50. let o jeho právu na existenci, protože dnes nad ním bezpochyby nikdo otazník nevznáší.

Tím chci říci, že nosný kuriózní obraz vyhánění a návratu Kašpárka je metafora, která podivnost doby ilustruje nejen dobře, ale i ostře, neboť ji spoluvytvářela řada lidí, kteří ještě řadu let měli vliv na vývoj českého loutkářství. Oscilace mezi touhou normotvornou a přirozeným prostorem, který se tvůrcům nabízí jako perspektiva živá a skutečně otevřená, nejspíše v různých podobách nadále v historii přetrvává.

Bylo by bezpochyby záslužné, kdyby Pavel Vašíček v takto pojatém pořadu pokračoval postupně v dalších dílech, historie loutek by si to zasluhovala. Tu by bezpochyby přirozeně provázel Kašpárek a jeho samozřejmá vazba na nezničitelnou loutkářskou tradici.

Český rozhlas Plzeň

Pavel Vašíček: První pětiletka českého profesionálního loutkářství 1949–1954 aneb Kašpárkův kabinet kuriozit

Hudební spolupráce: Petr Vydarený, připravila: Alena Zemančíková, režie: Jakub Doubrava

Premiéra: 20. října 2021.

Loutkář 1/2022, s. 68–69.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.