Loutkar.online

Vondráková, Adéla: O jako kruh, jako koloběh život

Klasické nebo alespoň notoricky známé pohádkové příběhy patří k nejběžnějším námětům loutkových inscenací pro děti. Netrvalo dlouho a jako divadelní kritička a pravidelná návštěvnice divadelních festivalů jsem si mohla přidat do svého diváckého deníčku celý zástup Karkulek, družstvo pejsků a společně s ním i družstvo kočiček, drobnou kolekci Palečků a samozřejmě i několik Otesánků – toho posledního loni v listopadu v inscenaci O jako Otesánek souboru studentů KALD uskupených pod názvem TMEL.

Důvodů, proč si soubory vybírají dobře známé příběhy, je samozřejmě hned několik a mohou být jak velmi prozaické (známý titul se lépe prodává a snadněji nabízí), tak i ryze tvůrčí. Klasické pohádky totiž nabízejí solidní základnu pro nejrůznější ztvárnění a interpretace, protože divákům není třeba nic dlouze vysvětlovat a základní pochopení postav a děje probíhá tak nějak samospádem. Navíc v sobě tyto pohádky skrývají řadu archetypů a společně s nimi jakousi naléhavost a všeplatnost.

Za inscenací Otesánka souboru TMEL stojí evidentně důvody čistě tvůrčí. Soubor nepotřebuje žádná slova, aby sdělil příběh, a přináší mu i zcela novou interpretaci a celkový posun. O jako Otesánek je totiž inscenace nejen o nenažranosti, ale také o konzumu, který nás jednou všechny zahubí, a o koloběhu života i věcí. Téma v dokonalé souhře tvůrců prostupuje skutečně všemi složkami inscenace, což není u klauzurních studentských prací vždy pravidlem.

Drobná inscenace je určena pro jeden stůl a tři herce a výtvarnice Berta Doubková pro ni vytvořila svět plný techniky, na hony vzdálený čemukoliv přírodnímu. Všimla si totiž, jak moc se základní desky počítačů, čipů, procesorů a jiné zelené destičky se zlatými a stříbrnými cestičkami podobají zmenšeninám moderních měst. Na zeleném podkladu tvoří celistvé panorama města nejrůznější konektory, sloty, chladiče, větráčky, integrované obvody, tranzistory, diody, usměrňovače a můstky – pro (nás) laiky prostě nejrůznější kvádříky, válečky, čtverečky, placičky a podobné věci. K dokonalé iluzi pak stačí zacílit divákovu pozornost na konkrétní místo nasvícením obyčejnou baterkou, doplnit odpovídající zvuk a z elektroodpadu rázem vzniká miniaturní sídliště s věžáky, průmyslové zóny, parky, kostel, nemocnice, nebo dokonce sportovní stadion.

Záhy poté, co nad pulzujícím městem zakrouží maličkatý čáp (taktéž z ořezané základové desky), se poprvé změní perspektiva – z panoramatu se dostáváme k detailu. Kusy hardwaru se skládají do podoby krabiček symbolizujících jednotlivé domy. Také čáp se objevuje v nové podobě – jako velký kovový pták s pinzetou místo zobáku.

Loutka Otesánkovy maminky, která jako jediná samozřejmě žádnou zásilku od čápa neobdrží, je vytvořena spojením většího černého elektrolytického kondenzátoru (těla), na který je připájený menší kondenzátor (hlava s tykadly), a napříč položeného výkonného odporu červené barvy (ramena), z jehož konců vedou dva drátky symbolizující ruce. Celá loutka je připevněna zezadu na drátku, kterým ji vodiči ovládají. Také ona je vyvedena v několika velikostech, protože změny perspektivy využívá režisér Viktor Prokop pravidelně.

Do tohoto technického, kovovo-plastového světa vstupuje Otesánek – vytoužené dítě, které maminka nalezne na skládce elektroodpadu. Jenže Otesánek je jiný: představuje ho kulička (snad hrnčířské) hlíny, která postupně požírá vše kolem – a to doslova.

Režisér Viktor Prokop s dramaturgem Janem Froňkem (a zároveň autorem hudby) využívají také moderní tendence divadla materiálu. Otesánek z měkké, ale kompaktní hlíny postupně pohlcuje svět kolem sebe. Hmota s plesknutím dopadá na povrch a lepí na sebe vše, co jí stojí v cestě. Koule se postupně zvětšuje (pod stolem ji herci postupně mění za větší a větší) a herci do ní mechanicky, se zaměřením čistě na fyzickou podstatu úkonů také zapracovávají kousky elektroniky. Otesánka v pravém slova smyslu neanimují. Jeho živoucnost je ustavena zejména tím, jak se k němu v úvodu vztahuje postava matky: loutka s pohyblivými drátky místo rukou kuličku hlíny hladí a ochraňuje.

Obrovská améba hlíny se postupně rozlézá pulzujícím městem. Jeho obyvatelé ale stále nerušeně pokračují ve svých životech, na fotbalovém stadionu právě kdosi vstřelil gól a diváci se hlasitě radují. To už se ale z jiné části města zlověstně valí zlá, cizorodá hmota, která vše obalí, zahubí. A to do takové míry, že Otesánek postupně pohltí doslova celý svět a sám se stane planetou obíhající svou hvězdu ve vesmíru. Z konce se tak stává nový začátek a vyústění téhle pohádky je značně ambivalentní. Něco skončilo, v tom konci se ale skrývá i množství naděje.

Tenhle významový posun Otesánkova příběhu z roviny soukromé rodinné události (byť třeba hororové) do kontextu širšího světa, kamsi do existenciálních rovin, je nesmírně originální, současný a v neposlední řadě zcela organický. Při zachování původního námětu v sobě nese témata spojená s modlou lidstva v podobě nekonečného ekonomického růstu, témata spojená s klimatickou krizí a ekologií i témata obecně lidská, jako je koloběh života. Ne náhodou vytvořila Berta Doubková celou výpravu z elektronického odpadu, kterému tak dala nový život, a do protikladu postavila látku přírodní.

O jako Otesánek je inscenace nebývalých kvalit, nejen v rámci studentských prací ale i v rámci české loutkářské scény vůbec. Pracuje s klasickým námětem současnými prostředky – a to jak v tématu, tak inscenačním stylem. Kromě ozvěn divadla materiálu využívá i inspirace divadla objektů, kterou je možné rozeznat zejména v herectví. Herci, oblečení v modrých pracovních kombinézách, přistupují k loutkám s odstupem, mírně mechanicky. Pod jejich rukama se sice kondenzátor snadno změní v něčí matku, herci se však nenechávají emocionálně strhnout. Jsou totiž prostými posly sdělení, snad určitými dělníky divadla.

Úpravy, výkladu i vlastního provedení Otesánka souboru TMEL si cením o to víc, že v posledních letech byla v českých i světových divadlech napříč divadelními druhy a žánry silná poptávka po dramatu na ekologické téma. Nutno podotknout, že přinejmenším v českém kontextu se ji úplně uspokojit nepodařilo. Jak ale ukázali studenti KALDu, bývalo by prostě stačilo sáhnout po Otesánkovi.

O jako Otesánek

režie Viktor Prokop, scénografie Berta Doubková, dramaturgie a hudba Jan Froněk

Premiéra 2. 6. 2020 na festivalu KALD Proces 020, psáno z reprízy 5. 11. 2021 uvedené během Přeletu nad loutkářským hnízdem.

Loutkář 1/2022, s. 56–57.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.