Loutkar.online

Švecová, Veronika: Kouzlo i trapno dětské zábavy

Asi každý máme nějaký film, který jsme jako děti zbožňovali, smáli jsme se málem do bezvědomí a s kamarády na sebe halekali hlášky z té třeskuté komedie. A stejně tak se nám asi každému už někdy stalo, že jsme takový film viděli později v dospělosti a málem jsme se hanbou propadli, jak jsme mohli žít v domnění, že je daný snímek kvalitní a zábavný. A právě po estetice takových filmů se rozhodli sáhnout tvůrci inscenace Zachraňte číslo 6! v pražském Divadle Minor.

Přímou inspirací jim byla americká rodinná komedie Číslo 5 žije z 80. let, často vnímaná jako slabší napodobenina slavného sci-fi E.T. – Mimozemšťan. Jak ale už změněný název napovídá, nejedná se o přímou jevištní adaptaci. Dramaturgicko-režijní duo Petr Erbes a Boris Jedinák si z filmu vypůjčilo stěžejní motivy, které přeskládalo do vlastního padesátiminutového příběhu. Zůstal samozřejmě robot, který místo aby dál fungoval jako armádní stroj zkázy, si osvojil některé údajně lidské kvality jako smysl pro přátelství a laskavost. Jeho lidskou družkou je malá, ještě nezkažená holčička, která jej nakonec zachrání před zlými a trochu natvrdlými vojenskými veliteli. Závěrečným utkáním, kde všichni hrdinové stanou proti sobě, je ale poněkud netradičně pěvecká soutěž Zlatý tralaláček. Schematické stereotypní postavy umožňují hercům ztvárnit co nejpřehnanější karikatury. Namyšlený panovačný moderátor, který na každého člena televizního štábu jen křičí a na potkání rozdává „padáky“, italský přistěhovalec Luigi, který se živí jako automechanik a neumí pořádně česky, něžná roztomilá holčička s pisklavým hláskem nebo uřvaný vojenský velitel, který vše řeší arogantně a násilně.

Loutkám jednoduché gagy nijak nevadí, tím spíš, že všichni animátoři vědí, jak s látkovými manekýny zacházet a hadrovým hrdinům věnují patřičnou pozornost. Často se o vodění jedné loutky dělí i dva herci, působivé je například taneční číslo moderátora dané soutěže. Když ale obhroublou komiku spočívající zejména v kopání se do zadnice převezmou čistě na sebe a loutky přitom nechají stranou, je už podbízivost takového humoru nasnadě. Zvolené, občas až křečovitě vtipné ladění celé inscenace odpovídá přesně tomu dojmu z tzv. rodinných komedií, který jsem popsala výše. Devadesát procent „hlášek“ je prvoplánových, často spočívají v nadávkách nebo násilí. U Štěpána Lustyka jsem při sledování jeho Babičky měla obavy, zda trochu nespadl do pohodlné škatulky „vtipného požbrblávání“, které se mu zajisté osvědčilo například u Medvěda z inscenace Kde budeme bydlet? (ViTvor). U jiných postav ale mé podezření rozprášil. I když ale Zachraňte číslo 6! neaspiruje na zrovna nejintelektuálnější zábavu, je třeba si přiznat, že v dětském věku jsme podobným titulům holdovali stejně jako současné cílové publikum. A není lepší, když děti získají stejnou třeskutou podívanou i mimo pohodlí gauče před televizní obrazovkou? Když tedy postupem času stále více přivírám své přísné oko, přistihnu se, že hudební čísla ve Zlatém Tralaláčkovi si již nepokrytě užívám. Snažím se v tom alibisticky vidět alespoň kritiku povrchní televizní zábavy, ale pravdou zůstává, že mě i přes zřetelnou ironickou notu zkrátka asi baví to, co miliony diváků talentových soutěží. Populární písně, chytlavé znělky, nablýskaný energetický vizuál, rychlý klipovitý sled čísel bez hlubšího uměleckého záměru. Žánr parodie navíc tvůrcům umožňuje již trochu sofistikovanější hříčky. Luigiho výkon směřovaný jako pocta velkému Pavarottimu s textem

Promnula oči a zakousla gnocchi

Finito famfare

Nadešla čas pěkně nahlas

Bella cantare

Amore mio!

je pro mne vrcholem celé soutěže. Cover verzi dětské písničky Šla Nanynka do zelí, která zaznívá v rytmu svůdných pop songů, přičítám tvůrcům k dobru jako odsouzení zapojování nezletilých do podobných zvrhlých formátů, kdy se sotva desetileté holčičky svíjejí před dospělým publikem v blyštivých kostýmech, a rodiče tak prodávají jejich nevinnost a roztomilost.

Za hlavní devizu inscenace ale považuji výtvarné ztvárnění. Nejvíce se autoři výpravy Klára Fleková a Jakub Šulík vyřádili na robotech. Plechoví hrdinové inspirovaní svými protějšky z filmové předlohy mají jako trup kovovou skříňku, ve které po otevření spatříme různé dráty a další součástky. Místo úst mají železnou klipsnu, kterou tak herci mohou podobně jako o něco výše umístěným hlavovým kolíkem loutku ovládat. A končetiny robotů jsou z teleskopických tyček nebo trubiček, takže se mohou různě natahovat a smršťovat, přičemž na konci nohou jsou pro snadnější a robotičtější pohyb umístěna kolečka a na konci rukou jsou pak pro schopnost úchytu malé skřipce. Hraje se na několika různě uspořádatelných stolech a prostředí je vždy naznačeno jen několika jednoduchými atributy, jako jsou betonová zeď, schodiště s logem soutěže, pár pouličních lamp nebo jabloň posetá plody.

Vlastně to ani nemyslím nijak zle, když prohlásím, že Zachraňte číslo 6! je příslovečnou oddechovou inscenací, kterou možná mnozí náročnější rodiče budou muset se svými ratolestmi protrpět, ale celkový tvar má svou vlastní poetiku a dynamiku a v rámci zvoleného žánru si všichni počínají jistě. A když se na podobné tituly často neštítíme chodit do kina nebo je pouštět z DVD, proč mít na divadlo přehnané očekávání „chytřeji“ stráveného času.

Divadlo Minor, Praha

Petr Erbes, Boris Jedinák: Zachraňte číslo 6!

Režie a dramaturgie: Petr Erbes a Boris Jedinák; hudba: Ivo Sedláček; výprava: Klára Fleková a Jakub Šulík.

Premiéra 2. 10. 2021, psáno z reprízy 13. 11. 2021.

Loutkář 1/2022, s. 52–53.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.