Švecová, Veronika: Do Lampionu za dobrodružstvím

Výraznou dramaturgickou linií kladenského Divadla Lampion jsou již delší dobu jevištní adaptace dobrodružné literatury. Tah je to chytrý, napínavé příběhy již po generace baví holky i kluky. Tvůrci navíc sahají po nadčasových titulech, které mají potenciál oslovit současné dětské publikum a pro jejich dospělý doprovod mají určitý nostalgický potenciál. Mé cesty do Lampionu vedly do pravěku, k indiánům, mezi vlky na daleký sever i do teplých krajin afrického kontinentu.

Kromě Cesty do pravěku, Malého stromu a Vlčího oka by se sem tematicky rozhodně vešly i další kladenské tituly. Původně se text měl dotýkat i verneovky 20 000 mil pod mořem, avšak chaotická covidová doba plná přesunů a rušení termínů tyto plány překazila. A o režiích Jakuba Maksymova, tedy Komodu a Stínu kapradiny, které byly obě inspirovány knižními předlohami českých klasiků, se na stránkách Loutkáře již psalo (viz čísla 4/21 a 1/20). Tento trend je tedy ve směřování Lampionu vidět již delší dobu.

Dramaturgické vymezení sice není to jediné, co zvolenou trojici inscenací spojuje, ale rozhodně by bylo mylné se domnívat, že si divadlo najelo na nějaký osvědčený recept, který v různé míře v nových premiérách pod taktovkou různých režisérů jen s menšími změnami obměňuje. Předně je každá inscenace určena pro jinou věkovou kategorii, která orientačně odpovídá, ale v žádném případě není striktně limitující. Cesta do pravěku je určena nejmladším divákům, již od tří let. Zájem o dinosaury se u dětí skutečně vyskytuje už v takto raném věku, inscenace také pracuje s největší obrazovou doslovností, ale nedá se říci, že by se starší děti u inscenace nudily. Ostatně některé pasáže zjevně cílí spíše na školáky. Oproti tomu Malý strom, který je adresován divákům od 8 let, je kusem adekvátně náročnějším. Režisér Jakub Šmíd často sahá po metaforickém náznaku, který již vyžaduje určitou diváckou zkušenost a zdatnost podobné obrazy číst. Vyššímu věkovému určení odpovídá i délka inscenace a interakce s publikem již není tak přímá, tvůrci tedy předpokládají, že divák již zvládne sledovat komplexnější příběh ve volnějším tempu a bez neustálé stimulace pozornosti. Nakolik se Vlčí oko strefuje do vytyčené kategorie 5+, je vzhledem ke kvalitě celkového tvaru poněkud irelevantní. V úvahách, zda je tento kus někomu doporučeníhodný, věkové vymezení nehraje žádnou roli, protože odpovědí je hned rázné kategorické ne.

Když je loutka na obtíž

Vezměme si tedy na příslovečný paškál Vlčí oko hned zkraje a strhněme rychlým mírně bolestivým zákrokem náplast. Pitvat se v ráně by nijak neprospělo a roli sadistického doktora ráda přenechám jiným. Je poměrně jasně odvoditelné, že zkoušení neprobíhalo ideálně, premiéra proběhla v krátkém okénku, kdy se mezi různými stupni uzavírání kulturních institucí zrovna mohlo hrát, a než došlo na další reprízy, uteklo mnoho času. Provozní podmínky tedy zřejmě vinou vnějších okolností nebyly nejpříznivější. Přesto se ale inscenace probojovala až na repertoár, ačkoliv patrně nebude patřit do výkladní skříně lampionské tvorby. Tvůrčí tým sice tvoří velmi slibná jména, režíroval Šimon Spišák, scénografii vytvořil Karel Czech a hudbu složil Jindřich Čížek, ale nechť tato inscenace slouží jako mementum, že neexistuje nikdo a nic jako „záruka kvality“.

Předlohou se stala stejnojmenná knížka francouzského spisovatele Daniela Pennaca. Vlčí oko v několika příběhových rovinách líčí setkání v zajetí drženého jednookého Modrého vlka s chlapcem, který se po svém rodném kontinentu jmenuje Afrika. Samotářský vlk vezme po chvíli lidské mládě na milost a svěří mu svůj příběh, v němž vypráví o své rodině a divokém mládí na sněhových pláních. Následně i Afrika vylíčí svou strastiplnou cestu životem, kde stejně jako Modrý vlk poznal, jak mohou být lidé zlí, ale na rozdíl od vlka mu to na životním elánu neubralo. Děj se tak rozbíhá do vícero časových i prostorových rovin, vyprávění obou hrdinů má navíc hned několik epizod a v inscenaci se bohužel nedaří příběh účelně semknout. Vzniká tak sled pohybových etud, v nichž navíc hercům, kteří hrají převážně činoherním způsobem, loutky jako by úplně překážely. Spišák záměrně ve své tvorbě pracuje s narušováním divadelní iluze a tato tendence je vysledovatelná i zde. V konkrétní herecké realizaci se ale rychle smývají zamýšlené hrany, takže podobné zlomy jako třeba úklony herců po dohraném výstupu spíše matou. Výpravě chybí zastřešující výtvarné zpracování, změť objektů působí jako vetešnictví po výprodeji, to samé platí o kostýmech. Dojde-li na manipulaci s objekty, která se ani vzdáleně nedá nazvat hrou s loutkou, herci jí nevěnují patřičnou pozornost, jen volně máchají vyřezanými dřevěnými zvířaty. Až komických rozměrů pak tato rádoby animace nabývá, dostane-li se na loutky v podobě zvířecích masek, které mají herci nasazené jako helmy na svých hlavách. Nejenže je tyto helmy viditelně obtěžují, když jim na hlavách nedrží, nebo se z masek volně odlamují drobné části jako oči nebo zuby. Jejich použití se ale navíc jeví jako úplně zbytečné, protože herci stejně komunikují jen se svými lidskými protějšky a protivné objekty na hlavách se snaží vší silou ignorovat. Namísto aby spolu hrály právě ne zrovna malé loutky nad jejich čelem a herci se v tu chvíli ve prospěch objektů trochu upozadili, vnímá divák stále jako primárního lidského představitele, jeho pohledy, jeho pohyby a grimasy. Spojení v komplexnější celek s neživou hmotou nenastane.

Oživení odkazu Karla Zemana

Posuňme se tedy raději k vydařenějším titulům. Není tak úplně přesné řadit Cestu do pravěku do kolonky „inspirováno dobrodružnou literaturou“, protože primárním zdrojem zde byl zcela zjevně legendární film Karla Zemana. Samotný snímek se ale jak známo inspiroval publikací s ilustracemi Zdeňka Buriana, takže rozdělíme-li zvolené měřítko do dvou kategorií na dobrodružství a literaturu, tak s touto drobnou právnickou kličkou dostojíme vlastnímu zadání. Čtveřice herců (František Čachotský, Dominik Migač, Jan Pichler a Jiří Šponar) představuje partu kluků, kteří se na své pramici vydají proti proudu času, kdy po zemi chodili tvorové obřích rozměrů. Každá postava má jasné charakteristické vlastnosti, hercům se daří vytvořit čtyři jasně oddělené klučičí osobnosti, každá z nich má mezi kamarády své místo a na dobrodružné výpravě i svou funkci. Kromě výjevů z pravěké krajiny, během nichž se rozehrává vyvedená scénografie (dojde samozřejmě i na legendární střet tyranosaura se stegosaurem), se tak před diváky odehrají i klíčové zkoušky dětského přátelství a dynamiky fungování kolektivu. Diváci jsou v několika řadách usazeni přímo na jevišti, takže i na menší loutky inspirované poetikou filmu, respektive knižních ilustrací mají dobrý výhled a ptakoještěři se jim takto mohou prolétnout přímo nad hlavami. Výprava Jana Brejchy a Mikoláše Ziky pracuje s přepínáním perspektivy, herci jsou oděni do stejných kostýmů jako manekýni dětských hrdinů a obě roviny mají v jejich výkonech vyváženou pozici. Dinosauři jsou vyřezáni ze dřeva, množství pohyblivých kloubů umožňuje poutavou a pečlivou animaci, o níž se herci často dělí. Jindy jsou velcí tvorové předvedeni ve větším měřítku, aby ještě vynikl rozměrový nepoměr mezi drobnými panáčky a obrovským stvořením, které zabírá půlku jeviště. Cesta do pravěku v režii Jana Vejražky je solidním, řemeslně dobře zpracovaným kusem, který sice nenabízí žádná převratně inovativní řešení, ale příjemně plyne a slibuje zdařilou podívanou. Jediné, co inscenaci trochu škodí, je místy přehnaný nepříliš dobře maskovaný edukativní záměr. Cizí pojmy, které v družném rozhovoru hochů působí mírně nepatřičně, jsou dokonce několikrát opakovány, jedna z postav chvíli například vyloženě přednáší rozdíl mezi stalaktitem, stalagmitem a stalagnátem. Toto rádoby nenápadné zakomponování didaktických okének působí zkrátka násilně. Rozumím snaze obhájit návštěvu divadla v již tak nabitých školních osnovách a vnutit jí nějaký měřitelný znalostní přínos, ale je zbytečné během představení přebírat úlohu rodičů nebo pedagogů, kteří by sami měli mít zájem na tom, aby si děti z divadelního zážitku odnesli co nejvíc, a od viděného se pak odrazili ve společných rozpravách mimo hlediště. A druhým a zároveň posledním nešvarem inscenace jsou písničky. Lépe řečeno texty písní, protože hudební country stylizace k povaze příběhu sedí skvěle. Textově se však písně buď snaží v souladu s první výtkou naservírovat divákovi co největší množství informací, které pak navíc ještě herci po dozpívání tak jako mimochodem shrnou či potvrdí, anebo mají kýčovitě morální poselství jak od průměrného životního kouče typu: Co by za život to byl, kdyby svý sny sis neplnil. Tyto spíše kosmetické vady na kráse ale inscenaci rozhodně neubírají. Cesta do pravěku má naději oslovit každého nadšence do dinosaurů, je dobře vystavěným dílem se spoustou oku lahodících obrazů a díky pohodově působícím hlavním představitelům i uspořádání prostoru se může podařit navodit dojem, že se na té pramici do minulosti hodinu povozilo i publikum.

Oslava přírody i varování před rasismem

V případě knihy Škola Malého stromu, která posloužila jako předloha inscenaci Malý strom, by na samostatné umělecké zpracování vydala i osobnost jejího autora. Dílo Forresta Cartera bylo původně vydáváno za autentickou autobiografii, v níž spisovatel líčí, jak jej po smrti rodičů vychovávali babička s dědou v indiánském stylu života. Carter sám si později vzal ženu s kořeny původních amerických obyvatel. Ukázalo se však, že kniha je fikcí, autora vychovávali jeho bělošští rodiče, kteří žili ještě dlouho poté, co dosáhl dospělosti. Carter navíc rozhodně nepatřil mezi ochránce práv menšin, právě naopak. Často vystupoval antisemitsky, psal projevy lídrům segregačního hnutí proti černošským obyvatelům, byl i členem organizace odštěpené od Ku-klux-klanu a v 70. letech kandidoval za bílou rasistickou platformu. Svou knihu, která se po jeho smrti stala světovým bestsellerem, přitom napsal až po ukončení své politické kariéry.

Bizarní skutečnosti o autorově osobě ale tvůrci nechali zcela stranou a zaměřili se na samotný obsah fiktivních pamětí. Příběh titulního hrdiny s čerokijským indiánským jménem Malý strom rozhodně nepostrádá na dramatičnosti. Poznávání indiánské životní filosofie, která spočívá zejména v souladu s přírodou, je hlavním motivem celého díla. Příběh chlapce se ale neodehrává jen kdesi v horách v klidu lůna přírody. Se svými prarodiči se čas od času dostává i do města, kde poznává, že většinová společnost není jinakostem indiánského lidu příliš nakloněna. Na vlastní kůži zakouší nesmyslnosti rasismu, následně je z milujícího prostředí indiánské komunity vytrhnut a uvržen do státního výchovného zařízení. Nakonec se z něj díky snaze jednoho z bývalých čerokijských náčelníků dostane zpět mezi své blízké. Odloučením od rodiny ale výčet silných témat nekončí, v inscenaci je věnován prostor lásce, ztrátě blízké osoby, strachu, síle přátelství i ne zcela funkčním vztahům mezi rodičem a dítětem.

Režisér Jakub Šmíd inscenační tvar koncipuje do vizuálně čistého celku se silnými imaginativními obrazy s tlumenou atmosférou a rozvláčným tempem. O to více pak vyniknou momenty násilí či agrese, které jemnost tvaru ostře a rázně přerušují. Příkladem jsou hlasité údery hole do vysoké dřevěné stěny, které značí tělesný trest. Celá inscenace je postavená na vyprávění Malého stromu, které doplňují přímé rozpravy s dalšími postavami, indiánské rituály nebo akce s předměty. Posledním způsobem je znázorněn především čerokijský způsob života a dění v americké přírodě. Šipky vrhané proti již zmíněné dřevěné stěně, která dominuje celé scéně, představují dravce útočící na hejno drobnějšího ptactva, tomahavky třeba krocany a pomocí kbelíků s vodou herci ukazují, jak indiáni holýma rukama loví ryby v řece. Zvolenou indiánskou stylizaci posiluje vedle písní se slovy amerického původního obyvatelstva a rytmických tanečních a pohybových čísel také výrazné bílé líčení, kterým mají všichni představitelé pokryté obličeje, indiáni pak navíc i několika černými vzory. Šmíd si v souladu se zvoleným minimalismem vystačí s pěticí herců (Kristýna Dámová, Marie Jansová, František Čachotský, Jan Pichler a Jiří Šponar), z nichž každý kromě protagonisty Jana Pichlera představuje dvě až tři postavy.

Dramaturgie Malého stromu trochu trpí problematickým několikanásobným koncem, kdy inscenace směřuje dlouhé minuty k závěru v sekvenci několika událostí a namísto do tečky směřujícího oblouku budí spíše dojem nastavované kaše. Jinak je však inscenační tvar i přes pomalejší tempo sevřený a dobře srozumitelný, zdárně pracuje se stupňováním emocí a vypjatějších okamžiků, které kombinuje se zprostředkováním mírumilovné indiánské filosofie, jejímž hlavním rysem je úcta a pokora k přírodě a odmítnutí antropocentrismu.

Stejně jako režisér Šmíd spatřují v herci Janu Pichlerovi i zbylí dva z trojice režisérů ideální typ pro dětské charaktery. Jeho postavy ve Vlčím oku, Cestě do pravěku i v Malém stromu jsou malí, zvídaví, citliví kluci připravení poznávat svět kolem sebe. Podobnost těchto postav je logická, možná však ve srovnání tří různých kusů až příliš nápadná. Dalším společným rysem tří inscenací je důraz na přírodu, její sílu a často i lidské tendence ji ničit nebo znásilňovat. V Lampionu se rozhodli ukazovat, jaká dobrodružství se dají v přírodě zažít. Divadlo tak své diváky neučí jen zvýšené citlivosti k umění, schopnosti číst metaforické obrazy a dalším kreativním dovednostem, ale implicitně se svou činností podílí na výchově budoucích občanů, kteří si přírodního bohatství snad jednou budou vážit a zasadí se o jeho zachování v co největším možném měřítku. Díky tomu pak třeba budou moci vznikat další napínavá díla z tohoto prostředí a nebudeme muset téma výprav do nepoškozených krajin řadit do žánru sci-fi.

Divadlo Lampion, Kladno

Šimon Spišák: Vlčí oko

Režie: Šimon Spišák; dramaturgie: Matouš Danzer; výprava: Karel Czech; hudba: Jindřich Čížek

Premiéra: 27. 9. 2021, psáno z reprízy 2. 2. 2022.

Divadlo Lampion, Kladno

Karel Zeman, Jan Vejražka: Cesta do pravěku

Režie a hudba: Jan Vejražka; dramaturgie: Matouš Danzer; výprava: Jan Brejcha, Mikoláš Zika

Premiéra 6. 10. 2021, psáno z reprízy 21. 1. 2022.

Divadlo Lampion, Kladno

Matouš Danzer, Jakub Šmíd: Malý strom

Režie: Jakub Šmíd; dramaturgie: Matouš Danzer; výprava: Petr Vítek; hudba: David Hlaváč; texty písní: Radek Malý

Psáno z premiéry 19. 2. 2022.

Loutkář 1/2022, s. 49–51.

Švecová, Veronika: Do Lampionu za dobrodružstvím

Aktuální číslo

Výročí

Odkazy

Podporují nás