Loutkar.online

Davidová, Eva: Divadelní (nejen) vánoční rozjímání

V repertoárech dvou brněnských divadel hrajících především pro dětské, respektive rodinné publikum, se objevily předvánoční inscenace k potěše všech tvorů na zemi – Ježíškova košilka v Divadle Polárka a Bratříčci svatého Františka v Radosti. Oba kusy dávané v adventní době citlivě zacházejí s poselstvím vánoční legendy i s duchovní tematikou.

Křehká divadelní báseň

Tato inscenace byla podle slov režisérky Zoji Mikotové původně navštěvovaná – kvůli textu Jana Zahradníčka – spíš dospělými diváky. Premiéru měla již v listopadu 2013 v brněnském Divadle U stolu, kde se hrávala až do ukončení provozu divadla. Divadlo Polárka této inscenaci poskytlo zázemí a uvedlo ji 8. prosince 2019 v obnovené premiéře. Částečně nové herecké obsazení inscenaci sluší, a tak si ještě před koncem roku dokázala najít svoje spřízněné diváky mezi dětmi i rodiči Polárky.

Inscenace je založená na křehkém básnickém textu – výkladu o vzniku některých přírodních motivů souvisejících s křesťanským vánočním příběhem i s putováním Kristovým po zemi. Tyto prvky, které Zahradníček metaforicky domýšlí a po svém interpretuje, jsou vždy v pevném sevření pravidelného rýmovaného textu, ale i tak v inscenaci stále nechávají prostor pro divákovu představivost. Verše nejsou nijak ilustrovány, ale situace z nich jsou vždy rozehrány (s ohledem na dětského diváka) do jasné, textem pak ještě umocněné pointy.

Poetikou i použitými prostředky evokuje inscenace minimalistické lidové divadlo. Čtyři herci v bílých kostýmech (hostující Miroslav Černý, Jaroslav Tomáš nebo Petr Hanák, Alfred Texel a Kateřina Veselá) dokážou s využitím náznakových rekvizit na jednoduchém jevišti, vyvýšené dřevěné konstrukci otevřené do tří stran, zahrát Marii, Josefa, pastýře, Ježíše, Petra, čerta i anděla a souběžně je i komentovat, společně vyprávět a zpívat. Jako vyprávění o zázraku narození Spasitele také inscenace začíná a končí. Originálním výtvarným prvkem je projekce obrazů na bílé plátno v pozadí, na kostýmy postav (na velká andělská křídla nebo Mariino vyprané prádlo a třeba i tu Ježíškovu košilku). Prolnutí promítaných obrazů italských renesančních mistrů a živých postav na jevišti funguje jako scénografie působivě, obzvláště v takových momentech, kdy uzlík bílého plátna v Mariině náruči získá podobu malého Ježíška. Tato kompozice jevištních obrazů a poetického textu, pronášeného s pokorou, tvoří na jevišti svět čisté radosti. Radosti a dobromyslnosti všech tvorů při Božím narození.

Nejmladší dětský divák (oproti dospělému) asi hodnotu Zahradníčkova textu nevnímá a neocení; spíš se snaží porozumět situacím. Jásá, když pochopí hercovu hru s imaginárními „postavami“ (vosy, včely a zvláště oblíbené blechy) nebo jednoduchými javajkami (ptáci, motýli). Má radost z pohybových gagů pastýřů nebo z bezuzdné hry nesmiřitelné dvojice čerta a anděla, kteří třeba ve chvíli, kdy ztvárňují rockovou kapelu, úplně zapomenou soupeřit.

Díky přítomnosti hravé elektronické hudby Zdeňka Kluky nevzniká žádná přepjatá citovost, jak by se od předvánoční inscenace mohlo očekávat, a inscenace si zachovává lehkost a nenucenost. Kéž by si svou jedinečnost zachovala ku potěše diváků i v adventech budoucích.

Světec v hlavní roli

Inscenace hry Bratříčci svatého Františka polské autorky Marty Guśniowské měla v Divadle Radost streamovanou premiéru v lednu 2021. Té regulérní před diváky se ale dočkala až na sklonku listopadu téhož roku během Festivalu Radosti; původní název však byl v době adventní pozměněn na Putování svatého Františka k Betlému. Po Vánocích se divadlo vrátilo k původnímu názvu hry a nejspíš také z inscenace vynechá vánoční dovětek v podobě scény shromažďování všech vystupujících zvířat u skříňového betlému v pozadí scény.

Jedinečná, výrazná scénografie této inscenace tak trochu mluví místo dramaturgie. (A nechává ji až na druhém místě.) Za překladem i výpravou hry stojí umělecký šéf divadla Pavel Hubička. Na jevišti od počátku vnímáme množství úžasných scénických objektů vytvořených z různých, nápaditých kombinací dřeva, kovu a kůže recyklovaných z jiných předmětů (tašky, vložky do bot, vidle, rýče, cepy, kufry a další staré harampádí). Takové objekty, byť jsou recyklované – nebo právě proto –, působí spolu s herním prostorem (dřevěná šikma s otvory, okénky a přídavnými stěnami) a kostýmy stylově jednotně, rustikálně, obyčejně. Vždyť jde o příběh prostého, asketického člověka. Použití a nevšední propojení předmětů a materiálů jednoznačně upoutává divákovu pozornost. Na prvním místě jde tedy o malebnou přehlídku scénických objektů a loutek. U některých z nich (například u portálu stojící kráva, beran a ovce) ale divák čeká opravdu dlouho, než v představení konečně ožijí.

Děj hry je komponován z Františkových monologů a dialogů se zvířaty i lidmi, které na svém putování světem potkává a s nimiž rozmlouvá o víře, lásce a jejich údělu na Zemi. Na úkor dramatičnosti se tyto dialogy často blíží filosofickým rozpravám a jsou konverzačně zdlouhavé – třeba v případě nepointovaného dialogu s imaginárním hmyzem. František někdy naráží na to, že zvířata těžko mohou jít proti svojí přirozenosti (třeba krtek nechce cestovat po světě, má rád svoje povrchní „doma“). Přesto dál trpělivě naslouchá všem tvorům, výhrůžky oplácí dobrými skutky a laskavostí, promlouvá jim do duše. Jsou ale i vyhrocené okamžiky, kdy Františkova slova nestačí, kdy znejistí a přepadne jej pocit marnosti. V tu chvíli herce nahradí loutková postava s viditelným dřevěným srdcem, které připomíná „hlas srdce“, pomůže mu najít ztracenou sílu a usmířit nesmiřitelné. Takovou vyhrocenou situací je třeba (až fraškovitě pojatá) hádka vesničana s jeho oslem.

Dramatickým vrcholem Františkova putování má být zjevně nejnáročnější mise – situace, kdy se stává prostředníkem v problému ustrašených vesničanů a vlka plenícího jejich stáda. Zde se živě hraje s mobilní částí šikmé scény (stěna s otvíracími okénky), kdy obě herečky (Barbora Dobišarová, Kateřina Höferová) bravurně zvládají hrát oba pastevce i animovat loutky zvířat. František má zásluhu na tom, že vesničané s vlkem uzavřou vzájemnou („pohádkovou“) dohodu o respektu a neútočení.

Závěrečná pointa inscenace – nebo spíš Františkova poselství při putování světem – ovšem po této situaci nenastává. Místo toho začíná píseň Ať Tě, Pane, chválí všechno živé a s ní vánoční scéna, při níž se v zadní části jeviště otevírá kulisa Betléma a herci k ní instalují loutky – postavy, které se s Františkem setkaly v průběhu děje, a také ty pozoruhodné výtvarné objekty, které celou dobu představení stojí na okrajích scény a čekají na svůj výstup. Tato adventní úlitba divákovi tak bohužel bere dech samotné ústřední postavě hry a jejímu tématu.

Kromě Františka, svaté Kláry a Anděla je většina ostatních postav ztvárněna loutkami s přiznaným vedením, ať už jde o manekýna (sultána, zmiji), nebo javajky (krtek, vlk), nebo o větší objekty (osel, kráva, ovce, beran, sedlák). Syrovost použitých materiálů, zacházení s loutkami a objekty tvoří „světskou“, zemitou protiváhu „nebesům“ – andělskému vícehlasu píšťal a harmonicky laděných zvonků v úvodní situaci Františka, svaté Kláry a Anděla.

František Herz v roli ústřední postavy budoucího světce dokázal být každým svým pohybem i projevem přirozeně, uvěřitelně a bez nadsázky „prostě“ obyčejným poutníkem. Představil tak sympatického mladého muže, který promlouval se zvířaty, sdílel se všemi živými tvory radost z Božího stvoření, hledal porozumění a působil svým darem vnuknutí, osvícení. To vše bez zbytečných gest a přehnané veselosti. Škoda, že se to ve scénách bez loutek tolik nedaří jeho hereckým kolegyním, jinak nesmírně schopným a pokorným při skvěle rytmizované hře s loutkami. Z jejich hry v momentech zpěvu před diváky (bez loutek) prokvétá dryáčnický projev, univerzální radost bez vnitřní motivace. V kontrastu s tématem inscenace, které směřuje k hledání porozumění mezi rozdílnými tvory, k obyčejnému poselství pokorné lásky k Bohu, to vyznívá trochu naprázdno a nevěrohodně. Přes všechny tyto výtky je inscenace na brněnské scéně zcela výjimečným výtvarným počinem, který se snaží dětskému divákovi otevřít méně běžné téma.

Divadlo Polárka, Brno

Jan Zahradníček, Zoja Mikotová: Ježíškova košilka

Režie: Zoja Mikotová; dramaturgie: František Derfler; výtvarná supervize: Blanka Šperková; hudba: Zdeněk Kluka

Obnovená premiéra 8. prosince 2019.

Divadlo Radost, Brno

Marta Guśniowska: Bratříčci sv. Františka

Překlad a výprava: Pavel Hubička; režie: Jacek Poplawski; hudba: Pavel Helebrand; dramaturgická spolupráce: Eva Janěková

Premiéra 8. 1. 2021.

Loutkář 1/2022, s. 46–48.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.