Davidová, Eva: Co by kdyby?

Netradiční předlohou inscenace pro děti od tří let se stala obrázková kniha Daisy Mrázkové složená vlastně „jen“ ze všetečných dětských otázek a hypotetických obrazů. Dramaturgyně Karolina Ondrová a režisérka Anna Davidová rozehrávají tyto otázky i otázky jiné s pomocí výrazné scénografie Lenky Odvárkové na půdorysu jedné domácnosti, s jedním ústředním dětským hrdinou.

Ze situací se postupně skládá mozaika drobných příběhů členů rodiny, přičemž to hlavní ale není děj či řešení některých obzvlášť vyhrocených situací (jako třeba uvíznutí babičky v pavoučí síti), ale spíš (nejednoznačný) pocit zakotvení v rodině, mezi svými, kteří jsou takoví, jací jsou. Zkrátka a jednoduše prostě divní. Výsledkem je bizarní, ulítlá féerie s výrazným inscenačním rukopisem umělecké šéfky Divadla Husa na provázku. Devadesátiminutová podívaná určená spíš starším dětem a rodičům, kteří se neberou moc vážně.

Oficiální premiéru před diváky měla inscenace v září 2021 v rámci festivalu Polárkový dort. Miniaturní prostor jedné místnosti, v němž se městnají a paralelně „žijí“ Kluk (Filipína Cimrová), Maminka (Kateřina Jebavá), Tatínek (Václav Dvořák), Tetička (Zdislava Začalová), Strýček (Tomáš Sukup Gyanpuri), Dědeček (Vít Malecha) a někdy i Babička (Kateřina Francová), už sám o sobě evokuje nucenou izolaci rodin v covidovém bezčasí. Líně tekoucí čas, stereotypní šeď čtyř stěn a trpně snášená blízkost jiných členů rodiny, kteří dělají to, co je právě „strašně důležité“ – to jsou první obrazy hry. Na první pohled silně oslovují přítomné dospělé diváky, ale zároveň působí dost skličujícím dojmem. A vůbec není divu, že hlavní postavu – Kluka – taková situace přímo provokuje k otázkám, k činům, k jakékoli změně a útěku pryč z té úporné, řádem spoutané dospělácké nudy.

Svět, který dítě obklopuje, je absolutně uzavřený do sebe, vládne v něm sugestivně chladná, skoro až patologická atmosféra. O chlapce máme strach, když vidíme, že jej vlastně nikdo z dospělých opravdu nevnímá, mají jej za součást bytu. Na rozdíl od něj dospělé postavy vůbec nemluví, jen vydávají zvuky a své stereotypy opakují s naučenou důsledností. Poté, co je vždy nějaká chlapcova úvaha rozehrána do fantazijních, snových rozměrů (například co by se stalo, kdyby můj kaktus rostl, rostl, rostl a rostl…?), se vrací atmosféra v domácnosti do původních kolejí.

Postupně ale jeho otázky a stále odvážnější fantazie rozhýbávají stereotypní svět dospělých. Umožňuje to funkční scénografie: plocha miniaturního pokoje/domu sevřená stěnami ze dvou stran a k divákovi natočená rohem je pohyblivá, takže se může bleskurychle otočit, posunout a nechat v prostoru jeviště dovádět nespoutaný svět fantazie. Pobíhají tu mravenci s kostkami cukru velkými jako balíky slámy, babička coby moucha visí v prostoru chycená do pavoučí sítě, plavou tu nádherné vznešené medúzy a ze slona, který se ocitl v domě, vidíme jen spodní část – hlavu má kdesi vysoko nad jevištěm. Tvůrci se tu opravdu vyřádili.

Někdy jsou ta „co by kdyby“ poetické obrazy z procházky po mořském dně, jindy se z počáteční nevinné hry stává až dramatická fantazie. Třeba v situaci, kdy se ukáže, že opice zraněná v džungli ve rvačce o banán je ve skutečnosti Maminka a Kluk jí tolik chce pomoci. Představy dítěte rozehrané v groteskních situacích na jevišti tak (přirozeně) ukazují i dětské strachy a obavy. Uzdravovací rituál opice/Maminky se ale naštěstí mění v africkou technopárty a ve vztahu k matce Kluk poprvé zažije to, co bylo celou dobu tolik potřeba – srdečné, vřelé přijetí. A Maminka volá na večeři. Návrat dítěte do reality tentokrát není návratem do nudy, ale jeho vztah ke světu domácnosti se proměnil – je to všechno tak nějak příjemnější.

V inscenaci se nedají přehlédnout motivy a jednání postav zacílené přímo na přítomné dospělé diváky, na porozumění jejich světu a zároveň na kritiku dospělých do vlastních řad. Zpočátku odcizený vztah Tatínka a Maminky, který se až po návštěvě slona v jejich domácnosti tak nějak rozehřeje a vlastně vznikne. Návštěva obávané Babičky, která jako vždy kontroluje čistotu v bytě. A všechna možná i nemožná klišé, které dospělí ve výchově dětí často nevědomky uplatňují.

Všechny bláznivé nápady z dětských „co by kdyby“ musí zvládnout odehrát šest herců, kteří vedle výrazné herecké stylizace v rodinné grotesce střídají množství dalších pohybových rolí a postav. Filipína Cimrová jako „coby Kluk“ je vlastně jedinou normálně mluvící postavou, a přestože je na jeviště po celou dobu, je akumulátorem dobré energie a dětskou postavu charakterizuje přesvědčivě, bez přehrávání. Coby členové rodiny mají herci působivě podivné a nadneseně tvarované bílé paruky a střízlivé černobílé šaty (kostýmy Lenka Odvárková). V dalších rolích využívají plošné i celotělové loutky, loutky gigantických rozměrů a nepříliš funkčně i masky. Nádherné a působivé jsou zejména objekty – třeba efektní medúzy plující v moři, nebo slon jako obří loutka zabírající celé jeviště.

Atmosféra inscenace je díky použitým prostředkům jedinečná, v Polárce neviděná, a to včetně hravé, ale i melancholické hudby Tomáše Davida, která výrazně rytmizuje pohybové jednání postav. Je sympatické, jak inscenace ukazuje hravý a nejednoduchý svět soužití dětí a dospělých. Poskytuje dost prostoru i pro porozumění rodičovským tématům (možná více než těm dětským), včetně tragikomických momentů soužití tří generací v jedné domácnosti. Vyznění inscenace je optimistické a hřejivé, ale cesta k tomu je pro diváka (obzvláště toho nejmenšího) nepochopitelně dlouhá.

Divadlo Polárka, Brno

Karolina Ondrová: Co by kdyby

Režie: Anna Davidová; scénář a dramaturgie: Karolina Ondrová; scéna a kostýmy: Lenka Odvárková; hudba: Tomáš David

Premiéra 17. 9. 2021.

Loutkář 1/2022, s. 38–39 .