Smith, Matt: Aplikované loutkářství - principy a postupy

Idea aplikovaného loutkářství existuje už nějakou dobu a například založení britské vzdělávací loutkářské asociace (Educational Puppetry Associacion – EPA) v roce 1943 je toho důkazem. Už během války EPA představovala v tehdejších velmi temných dnech nadějnou vizi pro loutkářství se společensko-vzdělávacím zaměřením. Mnohem později, v roce 1992, zkoumali postavení loutkářství ve Velké Británii Allen Keith, Phyllida Shaw a Fiona Ellis a ve výsledné knize On the Brink of Belonging konstatovali, že téměř tři čtvrtiny dotazovaných souborů pracují ve školách a více než polovina v komunitních centrech; představení a workshopy v kulturních domech a institucích jsou běžné a hrstka loutkářů spolupracuje se zdravotnictvím. Pro některé loutkáře není představení nebo workshop ve škole ničím jiným než užitečným zdrojem příjmů; pro jiné je práce ve vzdělávacím systému vědomá volba. Podobně pro některé učitele nejsou loutkáři ničím jiným než baviči; pro jiné jsou to profesionální umělci přispívající ke vzdělávacímu procesu.1 Tento pohled na britské loutkářství demonstruje poněkud odklon od idealismu EPA. Doufám, že umělci praktikující metodu aplikovaného loutkářství jsou dodnes oddáni ušlechtilé představě loutkářství jako formy společenské výchovy a neberou je jenom jako zdroj příjmu.

Já jsem svou praxi zahájil přibližně v době vydání zmiňované publikace On the Brink of Belonging, tedy počátkem 90. let. Od té doby, co jsem se vystudoval loutkářství na Central School of Speech and Drama, jsem si vyzkoušel řadu možností, které se vejdou pod termín „aplikované divadlo“, ať už to bylo v divadle pro mládež, pouličním divadle, při hraní v pečovatelských domech, mládežnických klubech, věznicích, probačních centrech, nebo při představeních pro skupiny diváků se speciálními potřebami. Vytvářel jsem projekty pro muzea, galerie, zdravotnické sítě i environmentální hnutí. Zapojil jsem se do vzdělávacího systému od akcí pro děti předškolního věku až po kurzy pro magisterské studenty univerzit, a v těchto všech kontextech jsem zkoumal potenciál loutky. Založil jsem divadlo Pickleherring a stal jsem se díky své kontinuální práci umělce na volné noze známý jako „Matt the Puppet Man“. Nyní působím jako akademik, který se ohlíží za celou praxí, snaží se ji analyzovat a mapuje terén aplikovaného loutkářství. Velká část mé práce zkoumá haptické a ludické aspekty aplikovaného loutkářství prostřednictvím workshopů, výzkumu, rezidencí, přednášek i představení.

Posledních deset let se snažím o přijetí „aplikovaného loutkářství“ jako pojmu, který by zahrnul nesčetné množství praktik zahrnujících loutky používané v komunitním umění, ve vzdělávacím kontextu a terapii. Prezentoval jsem tento termín jako vhodný k přijetí jak na evropských konferencích, tak v USA a setkal jsem se s určitým podezřením až nepřátelstvím, protože je údajně příliš široký a obtížně definovatelný. Přitom přijetí pojmu „aplikované loutkářství“ rozhodně nebylo míněno jako snaha homogenizovat bohatou krajinu loutkářství využívanou se specifickým účelem ve vztahu ke konkrétním komunitám. Záměrem bylo přiblížit loutkářství vývoji v širších divadelních kulturách a velkému množství praktických i teoretických znalostí v aplikovaném divadle. Souvisí to také s mou pozicí jako praktika, který aplikované divadlo a loutkářství profesionálně propojil. Je zřejmé, že se v posledních deseti letech objevilo několik zajímavých událostí, které změnily mapu loutkářství, což mělo vliv i na popularizaci aplikovaného loutkářství. Zásadním posunem ve vnímání a přijímání loutkářství v britském kontextu byl například fenomenální úspěch loutkové inscenace War Horse (Válečný kůň) londýnského Národního divadla. Ještě důležitější je, že tato inscenace změnila zažitou představu o loutkářství jako umělecké formě určené dětem, protože když jsem na začátku 90. let poprvé cestoval s loutkovými inscenacemi pro dospělé, zjistil jsem, že se pořadatelé mnohdy zdráhají riskovat pozvání tohoto typu produkcí, a dnes už tomu tak není.

Další klíčová změna je v teoretické rovině, například ve filosofiích věcí a objektů nalezených v novém materialismu2 živé hmotě3 a objektově orientované ontologii.4 Těší mě, že i UNIMA přijala termín „aplikované loutkářství“, který definuji jako velmi živý a dynamický soubor praktik. Aby byl tento soubor principů, které navrhuji, srozumitelný a užitečný, představím ho jako výčet aforismů inspirovaných velkým vizionářem Peterem Schumannem z Bread and Puppet Theatre.

Etika „z ruky do ruky“

V reakci na filosofa Emanuela Levinase a jeho představu momentu „tváří v tvář“ v etice, jsem charakterizoval na workshopech loutkářství jako prostor, v němž je tváří v tvář přeměněno do haptického „z ruky do ruky“. Tento přesun odpovědnosti na „jinou bytost“ a zároveň z tváře na ruce způsobí, že jsou na workshopech některé interakce pro účastníky méně intenzivní a náročné, což může otevřít překvapivě upřímné rozhovory, přiznání a necenzurované diskuse.

To, jak nasloucháme objektům v aplikovaném divadle

Naslouchání, jako jedna z hlavních praktik, jak ji propaguje například Suzi Gablik,5 se zdá být ideálním nástrojem pro aplikaci loutkářství při skupinových sezeních. Absolutní naslouchání lidem, prostoru nebo objektům bez rozdílu je pro lektora sice náročné, ale zároveň je to přístup, jak snadno otevřít cestu ke sdílení zkušeností ve skupině, a popravdě mnohem efektivnější než mechanické praktikování naučných a didaktických cvičení.

Loutky a objekty jako spojnice

Příkladů z praxe, jak nám loutky a objekty pomáhají překlenout prázdnotu, nesoulad nebo neporozumění během komunitní umělecké práce, by se dala uvést spousta. Loutka může být mostem, když je vzájemný dialog obtížný kvůli jazykové bariéře nebo při setkání příliš názorově i mentálně odlišných osobností v jednom tvůrčím prostoru. Patřila by sem určitě činnost britské experimentální divadelní skupiny Welfare State International, kterou v roce 1968 založili John Fox, Sue Gill a Roger Coleman, a její inscenace V srdci šelmy, nebo třeba projekty libanonského loutkáře Karima Dakrouba a jeho divadelní společnosti Khayal.6

Loutky jako zbraně a loutky jako vehikulum

Pokud krátce nahlédneme do dějin loutkářství, je evidentní rozdíl mezi improvizovanou nonverbální přímou akcí a dialogickým přístupem.7 Používání loutek prostřednictvím typových (či stereotypních?) identit může být sice skvěle použito k zesměšňování tyranů, jak nám ukazuje třeba historie maňáskového divadla, ale může také silně překroutit nebo zkreslit kulturní výměnu. Loutka bez zátěže tradicí se ovšem může stát jejím velmi zajímavým svědkem, nositelem a hybatelem – například v extrémním prostředí skupiny odsouzených vězňů; zde mám na mysli loutkářský projekt Garyho Friedmana South African Prison.8

Sítě, objekty a věci

Čerpáme-li z knihy Iana Bogosta Alien Phenomenology (2012), je zřejmé, že pokud si loutkářští praktici uvědomují síť objektů umístěných v prostoru, pak je provokuje k hledání vztahů mezi nimi. Ať už jde o židle, světlo, stůl, hodiny, oblečení, nůžky, papír, lepidlo, plakáty, mobilní telefon, provázek, ale i přítomné děti a dospělé lidi… Tím, že takovým způsobem věnujeme pozornost „objektům“, přehodnocujeme jejich dynamiku v prostoru. Prostřednictvím soustředění se na ně, až jakési „náboženské“ kontemplace, mohou vyjít najevo nové vazby mezi nimi, jejich vzájemné propojení, jejich sítě. V aplikovaném loutkářství je proto možné uvažovat i o propojení objektů a předmětů a práci s nimi nejen v roli loutek.

Loutkářství jako rušivé/aktivující neshody9

Loutky mohou velmi lehce iritovat zavedené pořádky, vytvářet trhliny v ustálené praxi, protože mají neukotvené, či spíše transgresivní postavení v lidském světě, což je na nich velmi vzrušující. V těchto trhlinách racionality se mohou politika a umění až překvapivě kombinovat. Například když policie odebírá umělcům jejich loutky a ničí jim je. Tento směr politických a provokujících loutek je dobře zdokumentovaný například v tvorbě Bread and Puppet Theatre Petera Schumana (Brecht 1988).10

Objekty a věci rozšiřují aplikované praktiky

A opět: rozšíření možností v praxi aplikovaného divadla může zahrnovat nejen využití loutek, ale i jakýchkoli objektů pro nějakou až divadelní augmentaci. Velmi podnětné je i zapojení digitální oblasti, což dokládá velmi inspirativní práce loutkářek Emmy Fisher11 a Laury Purcell-Gates, které zkoumají loutkářství ve vztahu k tělesnému handicapu.

Za metaforami

Když začneme zkoumat, jak různé zájmové skupiny tahají za nitky našich životů, třeba tím, že vlastní výrobní prostředky, mohou se loutky zdát mnohem víc než jen metaforou lidského bytí. Jak dokonce tvrdí John Gray, mohou být pozitivním modelem lidské svobody.12 Zdá se, že klíčem k úspěchu je dopřát komunitním skupinám autonomii, aby našly své vlastní metafory a způsob práce s loutkami. Loutky, stejně jako objekty mají totiž opravdu hodně co říci o své zkušenosti s mocí, manipulací a dominancí, než se artikuluje častým klišé o ovládaní jedince.

Platónova jeskyně jako komunitní loutkářská dílna

Tato hříčka obrací na hlavu představu stínového představení pro spoutaná těla v jeskyni. Kdybychom řetězy odstranili, chtěli by si ti lidé v jeskyni stále hrát sami pro sebe během chladných nocí stínové divadlo?

Nebezpečí a bezpečnost loutky v praxi

Jedním aspektem loutkářství, který jsem pochopil až praxí, je, že v očích některých lidí nejsou loutky zcela neškodné, ale mohou být vnímány jako tajemné až rušivé bytosti. Někdo je skutečně bere jako cizorodé elementy a kvůli jejich schopnosti stát se z neživé věci živou si s nimi pojí si temné asociace a přisuzuje jim spojení s nadpřirozenem. Tyto znepokojující asociace je třeba brát seriózně v úvahu, máme-li zodpovědně pracovat s loutkami, zejména s lidmi, jejichž kulturně-společenské nebo osobnostní zázemí plně neznáme. Například obecně rozšířený předpoklad, že jsou loutky vhodné pro pacienty s autistickými poruchami, by měl být podle mé praxe zpochybněn, a ještě důkladně prozkoumán. Badatelka Mellissa Trimmingham13 a její práce v této oblasti poukazují na nutnost hlubšího pochopení toho, jak přistupovat k používání loutkářství u autistických jedinců opravdu bezpečným způsobem. Jinými slovy: je vždy nezbytně nutné vytvořit bezpečný prostor pro prozkoumání hranic toho, čeho lze aplikovaným loutkářstvím dosáhnout.

Co zbude, když loutky odložíme? Odpovědnost zůstává.14

Po skončení představení může loutka nebo použitý objekt zůstat na místě. To znamená, že jeho latentní existence pokračuje i v době mimo představení, v dalším prostoru a časové dimenzi. Příkladem tohoto úkazu je tvorba vynikajícího umělce Williama Kentridge,15 jehož výtvarně krásné objekty ožívají už před jevištní produkcí a pokračují ve svém „alternativním“ životě i po představení. Tento příklad „performančního pozůstatku“ dokládá jeho instalace na výstavě Bílá kaple,16 a zejména jeho předváděcí sítotiskový automat, který byl součástí inscenace Bergovy nedokončené opery Lulu.17 V aplikovaném loutkářství tento rys znamená, že je práce s komunitami – ať už v podobě představení, nebo tvůrčích dílen – stále potenciálně živá a je reprezentována prostřednictvím loutek a objektů, a to i těch, které vznikají i mimo lektorovaný workshop nebo představení. To se týká zejména skupin, které jsou svým trváním jen přechodné a velmi zranitelné. Vzhledem k dění ve světě jsou to především stále častěji realizované projekty se skupinami válečných uprchlíků a migrantů, jimž loutky pomáhají na jejich cestě za novým domovem. Příkladem by mohla být italská skupina Stories in Transit, která využívá loutkářství jako součást svých aktivit.18

Nové genealogie

Pro pochopení nových principů je často důležité se znovu kriticky podívat do minulosti. Pokud se touto optikou zaměříme na intervence s loutkami, uvidíme, že některé z historických praktik vykazují z perspektivy jednadvacátého století až alarmující vlastnosti. Historický pohled by jistě mohl začít přesunem od animismu k animátorovi. Termín „animátor“ byl ve Velké Británii přijat jako pojmenování role umělce pracujícího s komunitami, dokud nebyl jeho význam kriticky zpochybněn. Jak může člověk zaujmout tak povýšenecký postoj, že má právo animovat komunitu nebo skupinu?

Ohýbání reality s loutkami není vždy pozitivní zkušenost

Před mnoha lety jsem s dětmi ze základní školy vyráběl stínové loutky představující postavy vojáků, válečné stroje i hroby mrtvých. Učitel, s níž jsem spolupracoval, se rozhodl uvést přestavení také v místním domově důchodců. Jeden válečný veterán, který je shodou okolností zhlédl, jím byl dojat k slzám. Skutečnost, že starý muž byl znovu traumatizován velmi primitivním stínovým loutkovým představením, mi znovu potvrdila obrovský potenciál možností loutek v komunitní práci. Předvedené obrazy mohou otevřít a třeba i konečně vyléčit staré rány.

Zodpovědnost při hře s objekty

Afektivní síla loutkářství se dá doložit spoustou příkladů. O distančním efektu, který může loutkářství vyvolat, už byla řeč. A obojí – empatii a odstup – jde v aplikovaném divadle velmi dobře kombinovat do společensky odpovědné praxe, která může otevřít prostor, kde lze například s migranty diskutovat o myšlenkách a pocitech, ne vždy nutně jen slovy. To je ovšem realizovatelné a udržitelné pouze pokud je péče loutkáře-lektora dostatečně citlivá a plně cítí veškerou zodpovědnost za své klienty.

Na materialismu není nic špatného: sociálně pozitivní pohled na objekty v každodenním životě

Hromadění lidského odpadu je jedním z největších ekologických problémů, jimž naše společnost čelí, a loutky jsou ideální nástroj k tomu, jak tuto katastrofu komentovat. Plastové ryby vyrobené z odpadu jsou skvělá stvoření, která mohou nevybíravě mluvit o absurditě antropocénu. Loutky vyrobené z odpadu nás implicitně provokují k tomu, abychom o svých životech přemýšleli jinak. Materialismus není ze své podstaty špatný, jak to prezentuje antropolog Daniel Miller, když navrhuje, aby nám objekty pomáhaly vytvářet a upevňovat naši identitu.19 Jde jen o to, že musíme přemýšlet o alternativách k tomu, jak vyrábíme objekty z materiálů, jako je plast, a možná nám ty předměty pomohou smýšlet jinak i o ekologii.

Loutky vytvářejí změnu v praxi

Tuto změnu lze rozpoznat prostřednictvím reflexe toho, co se odehrávalo na komunitních workshopech a představeních. Upřímně ale radím být velmi opatrný při rozhodování o tom, co by onou změnou mohlo být, ještě před konzultací se zúčastněnými skupinami. Loutky mohou být velmi účinnými šiřiteli základních hodnotových bodů a mohou skvěle sdělovat důležitá poselství, která mohou někomu dokonce změnit život. Rozdíl je ale v tom, jestli členové komunity jednají na základě metod aplikovaného loutkářství, nebo jestli se ho spontánně aktivně účastní. Uvědomění si tohoto rozdílu by mohlo pomoci transformačním programům v tom, aby byly vyváženější a vnímavější ke skupinám. To, jak nasloucháme objektům, ale pochopitelně i subjektům v aplikovaném divadle, se zdá být ústředním bodem toho, jak přistupovat k problému etiky a privilegování.

Loutka jako sourozenec: jak jsem se naučil milovat loutku Humphreyho

Loutky nejsou jen nástroje, které mají být použity v praxi, ale jsou také důležitými aktéry v sociálním prostoru, což jsem se naučil během dlouhých let vedení workshopů, hraní a přemýšlení. Nyní cítím, že jsou loutky něco jako moji příbuzní, a získal jsem díky nim mnoho nových znalostí. Svou disertační práci bych bez spolupráce s loutkou Humphreym a bezpočtem dalších loutek stěží dokončil. Tato spřízněnost s loutkami-objekty je podle mého soudu také reakcí na „obrat k objektu“ v současném myšlení a filosofii.

Neznámé cesty objektů komunitami

Moje loutky si občas žijí svým vlastním životem, o kterém mohu jen spekulovat. Nedávno si moje školou povinná dcera vypůjčila některé z mých recyklovaných plastových rybích loutek, o nichž už byla řeč, na demonstraci proti změně klimatu. Nebyl jsem tam, ale loutky prý byly nepřehlédnutelné a velmi aktivní. To je přesně součást síly loutky. Právě tyhle netušené cesty a možnosti využití objektů komunitami a způsob, jakým prostor komunity vlastně překročit, se mi zdají být relevantním směrem pro další studium aplikovaného loutkářství.

Jak objekty umožňují komunitní konverzace?

Loutkářství a objekty fungují jako mosty, které nejen vyplňují prázdnotu nebo mezeru mezi námi, ale poskytují most, z něhož lze zkoumat jinakosti, odlišnosti nebo problémy. Tento „loutkový most“ může být místem, kde stojíte, rozhlížíte a s úžasem sledujete nové úhly pohledu, a nikoli jen prostředkem, jak se dostat na druhou stranu. Tato myšlenka umožňující otevřít komunitní konverzaci a obrazně řečeno překlenout prázdnotu, má i své praktické průkopníky jako třeba v činnosti organizace Welfare State International, o níž už jsem se také zmínil.20

Katexe a praxe

Aplikovaná loutkářská praxe je postavena především na pozorování, naslouchání a věnování pozornosti jak druhému, tak věcem v prostoru. Často říkám studentům, aby jen pozorovali a nechali objekty samotné, ať v prostoru pracují. A vždycky se začnou dít velké věci! Objekty jsou skvělými nástroji umožňujícími a podněcujícími všechny druhy tvořivosti; nástroj tvoří hudbu, prázdná stránka umožní kresbu, rytmus podněcuje tanečníka. Umělci, kteří se zabývají objekty a věcmi využívají, jak se objevuje v teorii hlubinné psychologie, tzv. objektovou katexi v praxi. Aplikované loutkářství je cesta, jak tuto intenzivní koncentraci a všímání si druhých – lidí i věcí – nadále rozvíjet.

Anarchie loutky

Když už věnujeme pozornost unikátní jinakosti vystupujících objektů a loutek, nesmíme zapomínat na anarchii, která je loutkovému zážitku vlastní. Loutka rozhodně nenásleduje žádnou formu lidské síly, ani ji nijak nerespektuje. Naopak se loutky lidské pošetilosti a omezením často vysmívají. Jak naznačuje už citovaný John Gray, loutka je totiž mnohem svobodnější než člověk.21

Redakčně kráceno

Studie původně vyšla v publikaci Applied Puppetry in Education, Development, and Therapy: Theory And Practice (s. 29–42), jejímiž editorkami jsou Livija Kroflin a Meg Amsden a vydavateli UNIMA Education, Development and Therapy Commission, Charleville-Mézières; The Academy of Arts and Culture, Osijek; Croatian Centre of UNIMA, Zagreb (2020).

Poznámky

Keith, A.; Shaw, P.; Ellis, F.: On the Brink of Belonging: National Enquiry Into Puppetry, Lisabon 1992, s. 43.

2 Brown, B.: Other Things, Chicago 2015.

3 Bennett, J.: Vibrant Matter: A Political Ecology of Things. Durham, North Carolina 2009.

4 Harman, G.: Towards Speculative Realism: Essays and Lectures, Winchester 2010.

5 Gablik, S.: The Reenchantment of Art, Londýn 1991.

6 www.khayal.org

7 Smith, M.: The Practice of Applied Puppetry: Antecedents and Tropes, in: Research in Drama Education: The Journal of Applied Theatre and Performance. 20. 4. 2015, s. 531–536.

8 O Gary Friedmanovi se podrobněji dočtete v předcházejícím textu Cariad Astles, s. XX.

9 Rancière, J.: Dissensus: On Politics and Aesthetics, London 2010.

10 Brecht, S.: Peter Schumann’s Bread and Puppet Theatre, Vol. 1&2, London 1988.

11 Rozhovor s irskou loutkářkou Emmou Fischer jsme publikovali v čísle 4/2017, s. 28–29.

12 Gray, J.: The Soul of the Marionette: A Short Inquiry into Human Freedom, London 2015.

13 Trimingham, M.: Objects in Transition: The Puppet and the Autistic Child, Journal of Applied Arts & Health. 1. 3. 2010, s. 251–265.

14 Schneider, R.: Performance Remains, in: Performance Research, 6. 2. 2001, s. 100–108; tiskem in: Thompson, J.: Applied Theatre: Bewilderment and Beyond, Oxford 2001.

15 Medailon Williama Kentidge a rozhovor s ním jsme publikovali v Loutkáři 2/2018, s. 34–35, resp. s. 36–37.

16 https://www.whitechapelgallery.org/exhibitions/william-kentridge/

17 https://www.kentridge.studio/projects/lulu/

18 http://storiesintransit.org/workshops/storiesintransitiv/

19 Miller, D.: The Comfort of Things, London 2008.

20 http://www.welfare-state.org/

21 Gray, J.: o. c.

Loutkář 1/2022, s. 30–35.

Smith, Matt: Aplikované loutkářství - principy a postupy

Aktuální číslo

Výročí

Odkazy

Podporují nás