Astles, Cariad: Rozvíjení loutkářstvím

Puppetry for Development (loutkářství pro rozvoj) je fenomén, který byl až donedávna často praktikován, ale jako pojem málo používán.1 Tento text proto nabízí přehled postupů a kontextů, které by pod něj mohly spadat. Termín odkazuje na využití loutkářství v širší oblasti divadelní praxe známé jako Theatre for Development (divadlo pro rozvoj; často se pro ně používá zkratka TfD)2 a zahrnuje v sobě divadelní praktiky, které se často používají v rámci programů realizovaných nevládními a humanitárními organizacemi zaměřenými na sociální práce s nejrůznějšími komunitami. Termín se poprvé začal používat v 70. letech kvůli narůstajícímu uznání této specifické divadelní formy a jejímu stále širšímu využití v sociální oblasti. To se shodovalo i s mezinárodním nárůstem využití participačních technik v divadle a častým používáním populárních principů pouličního divadla, mnohdy spojených s nějakým politickým účelem. Samotný termín „rozvoj“ je poněkud sporný a vedla se o něm řada diskusí.3 Výraz „rozvojové země“ byl někdy používán jako alternativa k pojmu „země třetího světa“, tedy pro státy, kde dosud nebylo dosaženo hlavních sociálních a zdravotních cílů stanovených globálními organizacemi, jako jsou Světová zdravotnická organizace (WHO) a Organizace spojených národů (OSN/UN); tyto státy byly proto považovány za země v procesu „rozvoje“. Od té doby ovšem převládá názor, že byla tato kritéria vytvořena uměle, a jsou jen zavádějícím rozdělením zemí, protože problematické oblasti nesplňující dané parametry lze nalézt ve všech zemích po celém světě. Toto rozdělení je dnes také považováno za umělé vytvoření globální hierarchie zemí s ekonomickou mocí a těch, které ji nemají. Historicky však bylo TfD – alespoň zpočátku – primárně považováno za divadelní praxi odehrávající se v chudších zemích, kde byly naléhavější potřeby sociálního rozvoje.

Termín se proto nyní používá k diskusi o divadelních projektech rozvíjejících místní či minoritní komunity kdekoli na světě; pojem „rozvoj“ lze tedy v tomto ohledu považovat za proces, který má pozitivní přínos pro určitou komunitu ve vztahu k jejím specifickým sociálním zájmům. Puppetry for Development se proto používá k diskusi o loutkářských projektech, představeních a dalších aktivitách cílených na určitou komunitu s cílem buď jí pomoci, nebo přinejmenším otevřít debatu o nějakém jejím problému.

Loutkové divadlo je právě s komunitními aktivitami a také se vzděláváním často spojováno. TfD se však liší od vzdělávacího divadla (i když sdílí mnoho jeho cílů) v tom, že se jeho aktivity primárně odehrávají mimo formální vzdělávací sektor a fungují spíše na místní projektové bázi. V průběhu let 1970 a 1980 se TfD rozšířilo po celé Africe, především v zemích subsaharské Afriky, kde je intenzivní zapojení mezinárodních humanitárních organizací.4 Dalším důvodem pro jeho rozvoj v Africe může být fakt, že u některých forem tradičního afrického divadla nejsou vzdělání a zábava striktně odděleny tak, jak tomu někdy bývá v západním světě, ale divadlo jako takové je považováno za vzdělávací platformu. Je ovšem také pravda, že se kolem roku 1960, po pádu kolonialismu a získání politické nezávislosti, objevily obavy o rozvoj nových států. Afriku proto lze do jisté míry považovat za kolébku Theatre for Development; od 70. let se však TfD používá i v mnoha dalších zemích.5

Mnoho vysloveně loutkářských projektů TfD má politické a sociální pozadí a zahrnují především podporu zdravotní péče a prevenci nemocí – zejména v rozšiřování povědomí o nemoci HIV/AIDS a její prevenci, vzdělávání v oblasti prenatální péče, včetně těhotenství, porodu, poporodní péče a kojení, projekty zacílené na gramotnost pro děti i dospělé. Jsou ale zaměřeny také na práva žen a dětí, otázky týkající se politických procesů, včetně hlasovacího práva a práva na účast, a v posledních letech také ekologické a environmentální povědomí. Existuje i mnoho projektů zabývajících se problematikou domácího násilí, znásilnění, genderovými otázkami a rodinnými/kmenovými/komunitními spory a řešením konfliktů. Loutky jsou také široce používány v uprchlických táborech jako prostředek zábavy; většinou jsou zaměřené na děti, aby jim poskytly určité vytržení z drsné každodenní reality, kterou musí snášet. Různé skupiny jako například Rise Phoenix, Puppets for Peace a Puppets Without Borders cestovaly v 90. letech do uprchlických táborů v Bosně, Západní Sahaře, Eritrei a Somálsku, aby pracovaly s dětmi uprchlíků, vytvářely s nimi drobné inscenace a vedly workshopy, v nichž si děti vyráběly vlastní loutky.6 Tyto iniciativy většinou spolupracují s mezinárodními humanitárními organizacemi a jsou pod záštitou UNICEF nebo OSN.

Loutkáři TfD také obvykle spolupracují s místní nebo mezinárodní organizací, která má rozvojovou agendu a pomáhá skupinám v otázkách metodiky, jak přistupovat ke specifickému rázu a problematice dané oblasti, což může zahrnovat sběr faktografických údajů, podávání zpráv a kvantitativní i kvalitativní analýzy.

Loutkářství bylo překvapivě někdy používáno také jako nástroj pro vytváření pracovních programů, protože lidé jsou často ochotnější mluvit s loutkou než s vládním úředníkem. Theatre for Development lze proto charakterizovat jako divadlo, které zahrnuje následující prvky: a) vysokou míru účasti místní komunity, debatu o sociálních otázkách a výrazný podíl osob s rozhodovací pravomocí; b) divadlo, které používá populární techniky, včetně užití masek, loutek, místní hudby a vyprávění příběhů; c) divadlo, jehož cílem je dosažení specifických sociálních cílů; d) důležitá je i odborná příprava nebo strategie pro udržitelnost navrhovaného sociálního programu.

Loutkářství hrálo v TfD vždy významnou roli. Divadelníci využívají loutkářské divadelní postupy poměrně často, i když až donedávna existovalo jen málo studií, které by užití loutek zkoumaly samostatně jako zvláštní fenomén. Je to tak možná proto, že jsou loutky v TfD využívány společně s jinými vyjadřovacími způsoby, jako jsou třeba vyprávění příběhů nebo akcent na pohyb. Unikátním a doslova fascinujícím rysem loutkářství v TfD je především „efekt odosobnění“. Loutky, i když představují postavy, nejsou lidské – v jejich používání je vždy přítomen odstup. Diváci jsou si vědomi toho, že loutka v rámci inscenované akce předvádí jakousi „jinou“ bytost, a proto nemůže být s jedincem příliš úzce spojena tak, jak to dokáže herec. To jim dodává obrovské možnosti, protože se TfD často zabývá extrémně citlivými otázkami, které mohou být herci zprostředkovány jen obtížně – týká se to například využití loutek v sexuální výchově (především v Africe, ale i v konzervativnějších zemích světa, kde jsou přísnější kulturně-historické kodexy chování, které mohou lidem bránit v otevřené diskusi). Použití loutek může do značné míry předejít rozpakům a uvolnit zábrany. Loutky mohou být také úspěšně použity k demonstraci použití antikoncepce, opět kvůli jejich „jinakosti“ a také díky možnosti konstruovat je tak, aby byly schopné demonstrovat explicitní a anatomicky relevantní postupy. Sexuální problematika je také úzce spjata se zvykovým vnímáním genderových rolí v místních komunitách a vybočování z těchto rolí, i když jen v diskusní formě, může být pro účastníky potenciálně nebezpečné a škodlivé. Použití loutek však umožňuje lidem naznačit, že rozhovory nepřicházejí „zevnitř“, ale z vnějšího zdroje, který je mimo jejich kontrolu. To bylo evidentní například v mnoha programech podporujících zdravotní péči v Africe – loutky byly použity k představením o bezpečném sexu, prevenci HIV a povědomí o AIDS obecně, což je ve většině afrických zemí obrovský problém. Loutky byly také použity zdravotnickými pracovníky k demonstraci různých aspektů zdravotní péče, včetně použití loutek na podporu kojení, očkování a nutnosti pít čistou vodu.

Vzhledem k tomu, že jsou loutky svým způsobem odosobněny, hovoří k publiku mnohem jasněji, s čímž souvisí ještě jedna skutečnost: mají možnost být v diskusích mnohem radikálnější. Je to připisováno skutečnosti, že – možná v souvislosti s animistickou kolektivní pamětí – existuje přesvědčení, že loutky mají svůj vlastní život a duši. Proto když mluví, nemluví je vodič, ale nějaká jiná síla. V historii existuje několik názorných příkladů, kdy se loutkáři dostali z problémů tím, že obvinili své loutky, a dokonce se dochovaly zprávy i o loutkách, které byly zatčeny/potrestány/zničeny za to, že v představeních „zašly příliš daleko“. V TfD proto mohou loutky zajít během diskusí nebo představení o citlivých tématech až do krajních mezí a nahlas vyslovit společenská tabu. Například malijská divadelní společnost Troupe Mongnon, vytvořila inscenaci, aby otevřela diskusi o náboženských školách v Mali a tamějším zacházení s dětmi, což bylo v té době považováno za naprosté tabu; užití loutek bylo jediným možným způsobem, jak iniciovat debatu. Podobně byla vyzvána například waleská skupina Small World Theatre, aby vytvořila v Tanzanii projekt o volebních právech žen a povzbudila více voliček – jakékoli předchozí snahy se totiž setkaly se značným odporem místních. V projektu byly nakonec použity obří loutky, které reprezentovaly různé úhly pohledu, a každý člen komunity adresoval své připomínky jedné z loutek, a nikoli ostatním lidem ve skupině. Daná loutka je pak tlumočila druhým loutkám a následovala otevřená debata. Z tohoto příkladu je zřejmé, že loutky mohou v komunitách artikulovat obtížné, citlivé, nebo dokonce i protichůdné názory.7

Loutky také umí vnést odlehčení do diskusí o často velmi vážných otázkách. Ve Velké Británii byla nedávno provedena experimentální setkání tohoto typu týkající se sexuálního zdraví a například v Exeteru proběhlo loutkové představení pro skupinu starších mužů – návštěvníků centra péče o pacienty s erektivní dysfunkcí. Použití loutek debatu zásadně posunulo do komického módu, a stala se tak snadno přístupnou divákům z generace, pro niž je otevřená diskuse o sexuálních otázkách mnohem obtížnější.

Existuje také mnoho případů, kdy jsou loutkáři přizváni k realizaci programů týkajících se zvyšování gramotnosti, a to jak v rámci formálního vzdělávání, tak mimo ně. Vytváří pro ně tematické inscenace, interaktivní hry a vedou workshopy určené k podpoře jazykového vzdělávání, často ve spolupráci s nevládními neziskovými organizacemi. Tyto aktivity jsou rozšířené zejména v Asii. Značný počet loutkářů spolupracoval například s Literacy Mission India na vývoji programů na podporu čtení a psaní – patří mezi ně mimo jiné Ishara Puppet Company, Aakar, Kalkatské loutkové divadlo nebo Darpana Academy of Performing Arts.

Jak už bylo řečeno výše, zdánlivý úspěch loutkářských tréninkových programů spočívá v zábavné a uvolněné povaze hry s loutkami a ve schopnosti dětí (i dospělých) učit se po boku loutkové postavy, která občas něco (třeba i z legrace a záměrně) pokazí. Loutka tak ztělesňuje obtíže a překážky, kterým žák čelí, a vyjadřuje jeho obavy a zábrany, ukazuje místo něj jeho chyby. Lidští aktéři nebo účastníci se proto mohou cítit svými znalostmi loutce nadřazeni, což je v učení posiluje a motivuje.

V některých případech jsou představení s maskami a loutkami součástí místní kulturní tradice, a tak se jejich využití prostřednictvím TfD vysloveně nabízí k potvrzení a posílení komunitní identity, jejích tradic nebo řemesel. To je případ velké části západní Afriky. Použití loutek a celotělových kostýmů zde často souvisí s duchovním životem komunity a její vírou v posmrtný život předků, kteří mohou mít roli prostředníků při řešení specifických sociálních problémů. Obvykle se loutkáři nebo terénní pracovníci snaží používat pro výrobu loutek, masek a kostýmů výhradně místní materiály, využívat lokální postupy a tím potvrdit komunitě její kulturní identitu. Ta bývá do procesu tvorby někdy sama zapojena, což na ni má silný účinek v mnoha ohledech: zapojení do skupinového procesu a sdílení činnosti vytváří v komunitě pevné vazby; umožňuje to lidem sdílet nebo rozvíjet místní dovednosti a tam, kde loutka reprezentuje místní božstvo, je tak potvrzena identita komunity, což silně podporuje sociální soudržnost. V rámci projektů Puppetry for Development je proto důležité vytvářet všude tam, kde je to možné, dostatečný prostor pro komunitní sdílení a společnou tvůrčí aktivitu.

Další role loutek v TfD spočívá v tom, že přirozeně kladou důraz na vizuální prostředky, což je velmi užitečné v situacích, že jsou účastníci negramotní, nebo mají potíže s psaným slovem. Velká část rozvojové práce, zejména projekt Reflect8 vedený ActionAid a dalšími rozvojovými organizacemi, je založen na myšlence sdílení dovedností a komunitního mapování. Mapování je proces, jehož prostřednictvím komunity zkoumají a artikulují své problémy, dovednosti a situace s využitím vizuálních nebo materiálních prostředků spíše než prostřednictvím učení založeného na knihách. Během workshopu Reflect mohou účastníci například vytvořit mapu své komunity s obrázky míst, kde jsou problémy, jako je například nedostatek vody, nedostatečný přístup k hygieně atd. Loutky jsou v tomto případě vizuální mapou identity lidí, a proto dobře fungují s taktéž vizuálně založeným učením a zkoumáním.9

Projekt divadelní společnosti Edinburgh Puppet Company (EPC) financovaný organizací Save the Children se v roce 1999 zaměřil na obecné povědomí o právech dětí ve třech zemích: v Peru, na Kubě a v Brazílii. EPC pracovala s dětmi na různých místech, a jejím cílem bylo, aby si děti vytvořily loutky inspirované svou komunitou. Ty byly následně sdíleny s i s jinými skupinami, které měly za úkol pochopit jejich význam.10

Hlavním aspektem využití loutkářství v TfD je participace a interakce. Loutky, jak bylo zmíněno výše, mají velký sklon mluvit s brechtovským odstupem a svobodně zkoumat obtížná nebo tabuizovaná témata. Mají také ideální vlastnosti, které jim umožňují stát se široce akceptovatelnými prostředníky, kteří zasahují do diskusí a komentují je. Účast a interakce v kolektivním rozhodování a debatě je významným prvkem TfD. Etika účasti je základním jádrem její praxe a upřednostňuje se hledání pokroku směrem k vlastním řešením. Loutky, částečně díky své roli jakéhosi zprostředkovatele, stojí mimo samotnou komunitu, a jsou tak užitečnými a často velmi úspěšnými nástroji pomoci. Mluvit s loutkou a za loutku může být méně stresující než mluvit s „lidským“ hercem nebo humanitárním pracovníkem. Účastníci také mohou převzít roli učitele nebo poskytnout vedení vzpurné loutce, která je schopna udělat spoustu věcí špatně, ale přitom stále zůstává přitažlivá pro publikum/komunitu. Loutky jsou také schopny vyvolat diskusi tím, že mezi sebou vedou rozhovory a dialogy, což může vyprovokovat zapojení skupiny do hovoru. Působí tak jako prostředníci mezi jednotlivci a zbytkem komunity.

Hlavními rysy TfD – a zároveň i PfD – jsou tedy trénink, udržitelnost a advokacie. Programů (představení, workshopů) se mohou účastnit nejen lidé všech věkových kategorií, ale účastní se jich i místní umělci, kteří se díky nim sami vyškolí, aby mohli v rozvíjení programu PfD pokračovat. Pokud totiž vezme komunita vytčené cíle za své, je pravděpodobnější, že se jich podaří kontinuální prací dosáhnout. Rozvíjejících setkávání s loutkami se velmi často účastní mladí lidé, nezaměstnaní, vězni nebo marginalizovaní členové společnosti. Díky TfD se účastníkům snáze daří sociální integrace a rozvoj osobnostních dovedností, což jim do budoucna potenciálně nabízí více pracovních příležitostí a s tím související osobní spokojenost. Loutky jsou užitečnými obhájci změny, protože si mohou svobodně dělat legraci z existující situace a poukazovat na její neférovou povahu, když například v místní komunitě existuje nerovnost nebo nespravedlnost.

V posledních letech je loutkářství hojně využíváno také pro environmentální a ekologickou výchovu. Tak tomu bylo zejména ve Střední a Latinské Americe, kde pomalu roste povědomí o hodnotě krajiny, a to jak z hospodářského hlediska, tak z hlediska volně žijících živočichů, biologické rozmanitosti a kulturního dědictví. Rezervace chráněné právními předpisy jsou pro zdejší země důležité z hlediska environmentální turistiky, ale také kvůli ochraně druhů a odpovědnému hospodaření s půdou. Mnohé z těchto oblastí jsou spravovány místními komunitami a například v Peru, na Kostarice, v Ekvádoru a Brazílii byly realizovány loutkové projekty, které vzdělávaly dospělé i děti o ochraně životního prostředí prostřednictvím představení a workshopů zaměřených na recyklaci, odpadové hospodářství a prevenci.11

Loutky v projektech TfD mají velmi specifické role a jejich využití přináší prokazatelný účinek. Výzkum Puppetry for Development je ovšem teprve v rané fázi, takže nezbývá než doufat, že se brzy dočká dalších výzkumných projektů a seriózních odborných analýz, které je plně prozkoumají a detailně rozpracují využití loutek v konkrétních situacích. Na závěr uvedu tři samostatné případové studie Puppetry for Development, které dokládají na příkladech praxe výše uvedené modely užití „loutek pro rozvoj“.

CHAPS, Keňa12

CHAPS je zkratka pro Community Health Awareness Puppeteers. Skupina byla založena jako odnož Family Plannning Private Sector (FPPS) v roce 1994 dvěma členy African Research and Educational Puppetry Programme (AREPP). Projekt byl původně vytvořen pro loutkáře v Keni, kteří měli být vyškoleni, aby cestovali na různá místa v zemi a podíleli se na osvětové zdravotní výchově, zejména ve vztahu k nemoci HIV/AIDS. Organizace se však postupem času značně rozrostla a důležitou součástí její práce je dnes výchova nových loutkářů přímo v terénu; zpočátku skupina vedla několik krátkých loutkářských školení a delší kurzy především pro mladé a nezaměstnané lidi, které zahrnovaly tanec, práci s maskou, a vyprávění příběhů, ale i přípravu na práci s komunitou, vedení a plánování projektů. Společnost má jasný záměr: vytvářet loutkové inscenace, které se zabývají řadou sociálních otázek, cestovat po Keni (i mimo ni), hrát a zapojovat účastníky představení do diskusí a pracovat na komunitním rozvoji. Už od počátku je dopad činnosti skupiny značný: do roku 2004 skupina (podle zprávy Phylemona Odhiamba, programového důstojníka) vyškolila více než 480 nových loutkářů a založila v celé zemi 48 aktivních skupin.

Rozsah témat předestřených v různých pořadech zahrnoval ochranu životního prostředí, genderové otázky, problematiku korupce na místní i vládní úrovni, ale třeba i dívčí obřízku a lidská práva. Významnými rysy CHAPS jako organizace využívající principy Puppetry for Development je především to, že kladla od počátku velký důraz na odbornou přípravu a rozvoj, což do značné míry zajistilo udržitelnost projektu; za druhé, že školení a následné diskuse kladly stejný důraz na umělecké vzdělávání i na rozvoj jednotlivců a komunit; workshopy tak šly ruku v ruce se semináři o nejlepších metodikách pro podporu vedení komunity; a za další, že skupiny využily místní informační kanály k posílení svých zpráv, včetně používání mnoha místních jazyků. Skupina úzce spolupracovala s řadou lokálních a mezinárodních organizací (Červený kříž, UNICEF) a jejich programy byly vyvinuty přímo ve spolupráci nimi. CHAPS byl také úzce zapojen do pořádání loutkářských festivalů v Keni, počínaje festivalem Edupuppets v Nairobi v roce 2002, který zahrnoval vystoupení keňských, afrických a mezinárodních skupin spolu s řadou workshopů zaměřených na vzdělávací využití loutek na mezinárodní úrovni. Další festival byl uspořádán v roce 2006, ale omezené finance bohužel znamenají pozastavení dalších akcí – navzdory tomu má CHAPS stále velmi širokou působnost a je inspirací pro řadu podobných projektů jinde v Africe.

Gary Friedman13

Gary Friedman je jihoafrický loutkář žijící posledních deset let v Austrálii, který se na principy PfD vysloveně specializuje. Proslavil se zejména svými loutkářskými aktivitami v Jižní Africe v letech 1980–1990, během přechodu od apartheidu k demokracii, kdy vytvořil řadu programů určených k řešení konkrétních sociálních otázek, včetně problematiky rozšíření nemoci HIV/AIDS, sociálních dopadů apartheidu nebo sexuálního a domácího násilí. Friedman studoval na univerzitě v Kapském Městě, v charlevilleském Institutu International de la Marionnette a především z prací zesnulého Jima Hensona pochopil, jak mocnou sílu loutky mají. Friedmanův přístup k používání loutek vždy spočíval v tom, že akcentoval jejich schopnosti překonávat sociální a rasové rozdíly a uvolnit v publiku a účastnících workshopů kreativitu naprosto překvapivým a mnohdy ani jimi samými nečekaným způsobem. Podílel se na řadě televizních loutkářských pořadů, vyučoval loutkářství pro film a televizi a nyní se specializuje na kreativní loutkářské workshopy. Byl jedním ze zakládajících členů AREPP (viz CHAPS) a pod záštitou této organizace vyvinul program nazvaný Loutkářství proti AIDS. V rámci tohoto programu vznikla inscenace, v níž muž-loutka nakazil ženu-loutku virem HIV, u níž se následně rozvinul AIDS a zemřela. Představení se hrálo jak s obřími loutkami, tak později s maňásky, a jeho uvedení byla doprovázena debatami se zdravotníky, kteří publiku ukazovali správné používání kondomů a odpovídali na otázky týkající se HIV/AIDS. Je důležité připomenout, že se tento projekt realizoval v době, kdy ve existoval velké části Afriky nepochopitelný odpor různých politických vůdců o AIDS otevřeně mluvit, protože pochopitelně nechtěli, aby byl považován za „africkou“ nemoc.

Friedman později nastudoval satirickou loutkovou inscenaci Loutky proti apartheidu, v níž se zabýval nerovnostmi a nespravedlnostmi života v apartheidu, hranou prostřednictvím postav Puns a Doedie, inspirovanými populárními Punchem a Judy. Na základě toho byl v roce 1994 pozván, aby vytvořil loutkový televizní program věnovaný prvním jihoafrickým demokratickým volbám. Friedman cestoval před volbami po zemi a dělal rozhovory s kandidáty na prezidenta, včetně rozhovorů s Nelsonem Mandelou, Pikem Bothou, Thabo Mbekim, Joe Slovem a dalšími. Friedmanův další program se jmenoval Loutky ve vězení, kdy ve spolupráci s vězeňskými pracovníky i samotnými vězni vytvářel loutkové inscenace o citlivých tématech, jako jsou násilí, znásilnění nebo AIDS.

Podobně jako CHAPS je Friedman také zastáncem toho, že loutky mohou naplno říkat věci, které lidem nepřísluší nebo nejsou považovány za vhodné; jeho loutky jsou často satirické a zcela svobodně nabízejí kousavé komentáře k různým společensko-politickým situacím. Věří, že loutky mohou uvolnit potlačené části nás samých, a nadále je používá ke zkoumání a odhalování těchto často skrytých aspektů lidského jedince. V Austrálii se – se svou partnerkou Sharon Gelber – soustředí na pořádání loutkářských tvůrčích workshopů, které jsou uzpůsobitelné různým skupinám, kde se materiály a loutky používají k uvolnění tvůrčího potenciálu účastníků, zvýšení jejich komunikačních dovedností a uvolnění napětí. Se svými projekty je také zván do zemí celého světa.

Divadlo Small World14

Small World Theatre bylo založili Ann Shrosbree a Bill Hamblett v roce 1997 (dvacet let předtím společně hráli pod hlavičkou Dandelion Puppets). Jejich společnost se zaměřuje na využití loutkářství a příbuzných forem ve službách TfD. Small World Theatre sídlí ve Walesu, ale pracují kromě Velké Británie i v mnoha jiných zemích a vytvářejí participativní loutkářské projekty, které jsou využívány primárně nevládními a humanitárními organizacemi ke spolupráci s místními komunitami a zaměřují se na konkrétní rozvojové oblasti. Mezi jejich partnery patří mezinárodní charitativní organizace Oxfam, Save the Children, SOS Sahel, British Council a OSN.

Podobně jako příklady popsané výše se i Small World Theatre snaží podnítit kreativitu a věří, že loutky mohou přirozeně umožnit komunitě mluvit o sobě. Během let 1980–1990 pracovali v Africe a Asii; v Súdánu vytvořili projekt, který se zabýval lesnictvím; v Nepálu pracovali na projektu, který se týkal genderu a lidských práv; v Ugandě prozkoumávali práva dítěte. Jejich projekt v Tanzanii už byl zmíněn dříve – Britská rada v Tanzanii je požádala, aby použili loutky k provedení výzkumu, proč se ženy neúčastní místních voleb. Proces zahrnoval několik úhlů pohledu, včetně sociálních inhibitorů hlasování, jako je neumožnění nebo odrazování rodinou, nedůvěra k politikům nebo strach. Jedním z důležitých rysů PfD je, že má práce s komunitou i svůj zábavní rozměr – v případě Small World Theatre je to pomocí velké loutky s názvem „Bwana Democracia“, která divákům nabízí faktické informace o volebním procesu: jak se zaregistrovat, kde hlasovat a tak dále.

V posledních letech se společnost soustředila na svou práci ve Walesu a zřídila „Malé světové centrum“, kde dnes sídlí a provozuje většinu projektů ve spolupráci s mnoha různými organizacemi. Velmi významný projekt, na němž se podílí společně s Welsh Refugee Council (Velšskou radou pro uprchlíky), zahrnuje představení a workshopy se skupinami uprchlíků v detenčních střediscích, které zkoumají jejich zkušenosti s příchodem do nové země a mezikulturní problémy, jimž zde čelí. Intenzivně pracují ve školách, v rámci neformálního vzdělávání s nezaměstnanými a dalšími marginalizovanými skupinami a snaží se cíleně rozvíjet jejich dovednosti a sebedůvěru prostřednictvím principů loutkového divadla. Společně s různými dalšími evropskými organizacemi vedou školení o globálním občanství, které využívá loutek, participace a integrace k hledání lidské identity, k oslavě odlišnosti a zkoumání potenciálních konfliktů a sporů, které vznikají mezi lidmi z různého kulturního zázemí.

Existuje samozřejmě mnoho dalších příkladů projektů zasvěcených formě Puppetry for Development pracujících v různých oblastech, s různými komunitami ve snaze o zlepšení životních podmínek a kvality jejich života, které tvoří důležitou součást loutkářské činnosti v mezinárodním měřítku.

Studie vyšla v publikaci The Power of the Puppet (s. 63–78), jejíž editorkou byla Livija Kroflin a kterou vydaly UNIMA Education, Development and Therapy Commission, Charleville-Mézières, a Croatian Centre of UNIMA, Záhřeb, v roce 2012.

Poznámky

Co se užití v českém jazyce týče, je termín „loutkářství pro rozvoj“ rovněž nepoužívaný. V textu proto záměrně ponecháváme anglický výraz.

2 Theatre for Development (TfD) je velmi specifický typ interaktivní a komunitní divadelní práce. Některé jeho odnože bývají nazývány jako „participativní divadlo“ (improvizace, časté je aktivní zapojení publika), patří sem i tzv. „divadlo utlačovaných“, za jehož zakladatele bývá považován Augusto Boal. Podrobněji jsme se tímto typem aktivit zabývali v Loutkáři 1/2020. Český ekvivalent termínu TfD (divadlo pro rozvoj) v češtině také není široce zaužívaný.

3 Thompson, J.: Applied Theatre: Bewilderment and Beyond, Bern 2003, s. 14 a s. 136.

4 Blumberg, M.: Puppets doing time in the age of AIDS, in: Haedicke S. C.; Nellhouse, T. (eds.): Performing Democracy, Michigan 2001, s. 254–268.

5 Viz například Blumberg, M: Loutky ve věku AIDS, in: Haedicke, S. C. and Nellhouse, T. (eds), o. c., s. 254–268.

6 http://jigantics.com/section/49532_balkans_with_rise_phoenix_1993_2001.html; http://www.puppetswithotborders.org; https://www.puppets4peace.com.

7 http://www.smallworld.org.uk

8 http://www.yumpu.com/en/document/view/30959489/introduction-to-reflect-actionaid

9 http://www.actionaid.org.uk/323/refl atd.html

10 http://www.creativeartworks.info/joannaboyce/commun.htm

11 Viz například http://www.gstalliance.net a www.greatgreenmacaw.org

12 http://www.fpps-puppets.org

13 http://www.africanpuppet.blogspot.com

14 http://www.smallworld.org.uk

Loutkář 1/2022, s. 24–29.

Astles, Cariad: Rozvíjení loutkářstvím

Aktuální číslo

Výročí

Odkazy

Podporují nás