Majaron, Edi: Umění jako cesta k dítěti

Loutkové umění je důležitou součástí kultury, která nejvýrazněji odděluje lidskou bytost od všech ostatních živých tvorů. Vychází ze starověkých rituálů a představuje lidskou komunikaci s bohy jako znamení úcty a závislosti na jejich vůli. Rituály byly vždy vyjádřeny stylizovaným vizuálním vzhledem (například kostýmem nebo maskou), symbolickými pohyby a specifickými akustickými projevy. To jsou kořeny všech umění. Během tisíců let lidstvo nashromáždilo vzácné dědictví, obohacené z generace na generaci o nová umělecká díla, kterými přispěli mnozí vynikající umělci. Toto dědictví naplňuje naše životy pozitivní energií, konfrontuje nás se sebou samými a provokuje nás k tomu, abychom byli hrdými lidskými bytostmi.

Je proto nanejvýš důležité, aby každé dítě dostalo co nejdříve šanci být konfrontováno s mnoha tvářemi umění: vše, co ho obklopuje, patří do vizuální kultury; proto je pro vývoj dítěte tak důležité prostředí. Hudba děti uklidňuje nebo je povzbuzuje k pohybu, k tanci. Dětské hry s hračkami jsou jejich první interakcí s prostředím a brzy se stávají prostředníkem symbolického hraní rolí, úzce souvisejících s jejich zkušenostmi a znalostmi o světě, který je obklopuje. Tento svět je obrovský, takže děti používají loutky (jako nejmenší uměleckou formu) – nejvhodnější pro jejich velikost – k řešení svých problémů parabolickým způsobem. Když přizvou své rodiče nebo vrstevníky jako publikum, zrodí se divadlo.

Co je to vlastně divadlo? Jedná se o symbolickou formu komunikace a přenosu zpráv – proto to není tak stresující jako každodenní přímá interakce. Vychází z rituálů a je stylizováno na třech úrovních, tedy vizuálně, v pohybu a ve zvuku – to znamená prostřednictvím velmi expresivní a nonverbální komunikace. To je hlavní důvod, proč je dobré je používat i ve vzdělávacím procesu, protože neverbální jazyk je srozumitelný i velmi malým dětem.

Jaký je rozdíl mezi „hereckým“ a loutkovým divadlem? Hercova hra vyjadřuje osobní ego, zatímco hra s loutkou na druhé straně potřebuje přenos pozornosti/energie z loutkáře na loutku, což vede k nepřímé komunikaci a vyhýbá se přímému osobnímu stresujícímu kontaktu „z očí do očí“. Přenos osobnosti na objekt je něco zvláštního: víra v zázračnou transformaci může být přirovnána ke vztahu dítěte k jeho hračkám. V dětské fantazii má každý objekt svůj vlastní život a duši. Předměty a hračky přebírají funkci imaginativního světa, v němž dítě diktuje pravidla a hledá možná řešení svých problémů.

Loutkářství překvapivě integruje téměř všechny disciplíny důležité pro vývoj dítěte, jako jsou vnímání, porozumění, pohyb, koordinace, interakce s prostředím, řeč, vyprávění. Laikům je obvykle těžké vysvětlit skutečnost, že loutky zpravidla navazují mnohem lepší kontakt s dítětem než učitelé předškolního věku, nebo dokonce rodiče. Zdá se, že právě zmíněná tříúrovňová stylizace pomáhá dítěti cítit, přijímat a chápat symbolickou situaci. Prostřednictvím zjednodušené situace metaforicky použitých objektů je možné objevit bohatství parabolických her, provokujících dětskou představivost a kreativitu jako nejdůležitější faktory dalšího vývoje.

Vytvoření loutky je akt, který podporuje sebevědomí dítěte. Výzva začíná už s objevením pohybu nově vytvořené loutky. Ale nestačí s ní jen pohnout! Nejmenší děti objevují zázrak animace zcela spontánně: sledováním své loutky, například zaostřením očí na loutku, jako při každodenních hrách s hračkami. Výsledek je fascinující: vedle „živé“ loutky už není místo pro přebujelé dětské ego. Anebo naopak: plaché děti shromáždí více odvahy vyjádřit se prostřednictvím loutek a mohou je využít jako svého druhu ochranný štít.

Proto je důležité navázat verbální komunikací, která je dalším velkým cílem ve vývoji dítěte: jak používat slova, tvořit věty, vymýšlet dialogy – pro různé loutky v různých konfliktech, vytvářet parafráze známých příběhů nebo vymýšlet zcela nové situace. Zde vidíme skutečnou sílu loutek: vizuální vzhled podněcuje tvorbu odpovídajícího hlasu. Potřeba narativního vyjádření je tedy intenzivně podporována dalšími kreativními akcemi.

Loutka může zpívat, mluvit neznámými cizími jazyky, inovovat slova a výrazy pro nové události. Loutka je často zvědavá. Ráda klade otázky – a obvykle velmi provokativní. Je také připravena pomoci dítěti s úklidem věcí, konejšit ho, když se bojí jít k lékaři, nebo si vyčistit zuby. Loutka může mluvit dialektem nebo dětským slangem, takže ji děti mohou samy opravovat, aby mluvila správně.

Může se stát, že dítě není schopno porozumět všem slovům z vyprávění, ale pochopí význam prostřednictvím jiných prvků neverbálního jazyka loutky. Kromě toho je důležité, aby loutka používala jen málo, ale zato podstatných slov. A pokud věta není řečena správně, nezáleží na tom! Ten, kdo dělá chyby, je loutka, ne dítě. Stejně tak plaché dítě nebojuje o svou vlastní pozici, ale o pozici své loutky!

Loutka může také personifikovat myšlenky, matematická data, dny v týdnu nebo písmena abecedy; to vše a mnohem více může nabídnout v rukou vynalézavého pedagoga, který je schopen společně s dětmi vytvořit vlastní říši divů. Dítě je tak podporováno ve své imaginativní kreativitě, je aktivním dítětem v aktivním prostředí. Co je ale dobré také připomenout, je fakt, že použití loutek není určeno jen pro velmi malé děti, ale je pro všechny věkové kategorie – závisí jen na jejich schopnostech a motivaci učitele/pedagoga.

Loutka poskytuje oba důležité póly potřeb dítěte: jakýsi rituál – s každodenním opakováním na jedné straně (například ranní kruh) a překvapením při objevování nového na straně druhé. Prostřednictvím těchto aktivit učitel rozpozná všechny schopnosti a znalosti každého dítěte ve skupině či ve třídě, a to bez jakéhokoli stresu. Použití loutek může vést ke snadnější integraci dítěte do vzdělávacího systému. Loutky navíc vzbuzují představivost a kreativitu – jedná se o jeden z nejjednodušších a nejúčinnějších způsobů, jak rozvíjet a podporovat zvědavost dítěte. A když je naplněna uměním, tak ho děti lehce přijmou za přirozený způsob komunikace, což je pro ně v jejich dalším vývoji to nejlepší.

Převzato z publikace The Power of the Puppet (s. 11–17), jejíž editorkou byla Livija Kroflin a kterou vydaly UNIMA Education, Development and Therapy Commission, Charleville-Mézières a Croatian Centre of UNIMA, Záhřeb v roce 2012.

Loutkář 1/2022, s. 16–17.