Erulli, Brunela a Lions, Madeleine: Společnost a loutky - sociální aplikace loutkářství

Jako každá umělecká forma může být i loutkové divadlo vnímáno jako projev a odraz historické, kulturní a politické situace společnosti v daném okamžiku. Kromě prvků, které jsou specifické pro každou kulturu, existuje mnoho analogií, které vysvitnou srovnáním různých způsobů použití loutky v náboženských a sociálních rituálech. Některé shodné tradiční znaky se tak nacházejí i mimo svůj geografický a kulturní kontext a stejné funkce a významy jsou velmi často připisovány použití určitých technik. Ve vztahu mezi manipulujícím loutkářem a manipulovanou loutkou je už od počátku přítomna otázka moci. Je možné v tom vidět hluboce zakořeněnou metaforu představující postavení člověka ve společnosti – křehkost chudých a malých lidí ovládaných mocnými autoritami.

Pozoruhodná plasticita

V Evropě existuje mnoho textů a ilustrací, které ukazují, jak bylo loutkářství kdysi běžně přítomné v každodenním životě i během slavnostních dní a jak se přizpůsobovalo společenským změnám. Loutkáři a jejich loutková jeviště se tak objevují na obrazech i rytinách 18. století, například od benátských umělců Pietra Longhiho (asi 1701–1785) a Giovanni Battisty Tiepola (1696–1770), které loutkáře zachycují v prostředí veřejného náměstí, během oslav knížecího sňatku nebo karnevalu, na trhu či na aristokratických sídlech.

Loutkové divadlo během své historie úspěšně vyjadřovalo nálady, obavy, starosti i touhy publika – té obrovské heterogenní masy lidí, kterou často svedla dohromady náhoda během náboženských oslav nebo veřejných shromáždění. Loutkové divadlo tehdy mělo informativní roli, protože pomáhalo šířit zprávy, a také se podílelo na edukaci, předávání soudobých společenských hodnot a norem chování – jako tomu bylo například na Sicílii v 19. století s paladinskou ságou v podání sicilských marionet. Buržoazie 19. století učinila z loutkových představení dílem salonní zábavu, ale především nástroj mravní výchovy dětí. Veřejná náměstí a zahrady však nadále zůstaly oblíbenými místy kočovných loutkářů, kteří vystupovali pro sociálně nesourodé a neustále se měnící publikum. V Evropě, bez ohledu na politický kontext, zahrnovala tradice loutkového divadla klasické komické archetypy a inscenovala v různých formách základní souboj mezi dobrem a zlem, chytrostí a pošetilostí, životem a smrtí. V tomto typu loutkových produkcí může být jakýkoli problém vyřešen několika souboji, hádkami nebo vtipem.

Loutkové divadlo tedy kreslí obraz života zaměřený na konflikty, úzkosti, potěšení a základní potřeby, jako je jídlo a sex, ale také smrt a strach. Francouzský psychoanalytik Octave Mannoni (1899–1989) dokonce vidí v maňáskovém divadle vyjádření projevů „it“ – hlubokých nevědomých impulsů – což dává některým komickým postavám možnost, jak se zbavit zadržované energie. To může být důvod, proč mají tradiční postavy i z velmi odlišných zemí a kultur překvapivě společné rysy. Obecně jsou nejen hrdiny známých místních příběhů, ale také zahrnují všechny hodnoty a předsudky (pozitivní nebo negativní), které pomohly stmelit pocity identity a příslušnosti k celé komunitě.

V posledních dvou stoletích zanechal na loutkovém divadle své stopy i technologický vývoj. Na jedné straně jsou staré paravány a loutky vnímány jako svědci minulosti – tradic milovné publikum si je stále užívá, i když čelí konkurenci nových, diametrálně odlišných hrdinů. Na druhou stranu využití digitálních technologií – které v mnoha případech znásobily estetické a vizuální možnosti tradiční loutky – nijak zásadně nezměnilo vztah mezi manipulátorem a manipulovanou postavou. Tento vztah tak stále zůstává metaforou pro jeden z nejsložitějších problémů i dnešní společnosti. Kromě toho bylo loutkové divadlo vždy používáno jako prostředek k šíření poselství, nebo více či méně explicitní nauky o politice či náboženství. Vzhledem k tomu, že se od určité doby zaměřuje zejména na děti, představuje loutkářství příležitost k zábavě, ale je také nástrojem výchovy. Ilustrativním příkladem by mohl být Pinocchiův slavný příběh: vzpoura je povolena, ale musí být usměrňována a společensky kontrolována.

Mimo Evropu – zejména v asijských a afrických kulturách – zůstává rituální a náboženská funkce loutkářství dodnes velmi silná. Ale i v těchto částech světa proměnily roli loutkáře televize a kinematografie, stejně jako postupná dominance dětského publika. Například v Indii, navzdory tomu, že má indická kultura jednu z nejstarších a nejrozmanitějších loutkářských tradic na světě, se dnes loutky používají hlavně v televizních pořadech a výukových programech týkajících se zdravotní a sociální péče.

Loutkářství se začalo měnit, když opustilo veřejná náměstí a stáhlo se do divadel a měšťanských salonů. Odvážní, hlasití, barevní, populární maňáskoví baviči a jim podobní ustoupili „rafinované“ loutce, která se snažila oslovit vzdělané dospělé publikum. Pozornost věnovaná loutce umělci z avantgardního divadla, tance, opery nebo výtvarného umění navíc hluboce změnila perspektivu, s níž na tuto divadelní formu do té doby veřejnost nahlížela. Hrubost postav, jako je třeba Král Ubu Alfreda Jarryho, také přispěla k estetické proměně, která odráží změny, jimiž prochází i současná společnost.

Tradice protestu

Díky svým silným symbolickým rysům měly postavy z loutkového divadla vždy schopnost ztělesňovat například vášně publika a v některých historických epochách vyjádřit podporu nebo naopak nepřátelství vůči politickým nebo náboženským osobnostem, a to i za cenu, že na sebe přilákají hněv úřadů. Loutkář, který byl vždy připravený sbalit své divadélko a rychle utéct, se často uchyloval k oplzlým odkazům nebo narážkám na tehdejší politickou situaci. Cílem bylo okořenit tradiční repertoár, vzbudit zvědavost a udržet si náklonnost publika. I když jsou tyto mezihry velmi profánní, nacházejí se dokonce i v náboženských loutkářských formách, jako jsou betlémy, szopka nebo vertep. To ukazuje, že satirické využití loutky bylo pro tuto divadelní formu vždy příležitostí ukotvit se v současném společensko-politickém dění, což sice zaručovalo úspěch u publika, ale bylo také potenciálně nebezpečné. Popularita francouzského televizního pořadu Les Guignols de l’info (v českém prostředí jde o formát známý jako Gumáci, pozn. překl.), v němž jsou politici zesměšňováni svými loutkovými karikaturami, ukazuje, že tato satirická funkce je trvalá, ale také paradoxně nejednoznačná: mnozí politici vidí show jako ukazatel své popularity a až polichoceně akceptují, že se stávají její součástí.

Tato energická satirická a politická tradice je zřejmá i ve zneužití loutek k propagandistickým účelům na počátku 20. století agit-prop skupinami a politicky angažovanými soubory. Dokladem jsou například německý „rudý Kasperl“ z roku 1920, kterého si přivlastnili nacisté, až zhnědl, nebo ruský/sovětský „rudý Petruška“ po revoluci v roce 1917. Politická angažovanost loutkářů pokračovala v roce 1960 například v činnosti amerického divadla Bread and Puppet, které se aktivně připojilo k demonstracím proti válce ve Vietnamu. Na počátku 20. století pak obnovilo své protestní kořeny v inscenaci Insurrection Mass with Funeral March for A Rotten Idea (2003) namířené proti americké intervenci do Iráku.

Loutky v komunitě: Dát hlas zranitelným

V Asii, Latinské Americe a Africe není neobvyklé najít loutky mimo divadlo, například ve slumech. Příkladem je Black Pinocchio (2004), africko-evropský projekt, na kterém se podílela italská loutkářská společnost Teatro delle Briciole. Tříletý projekt pracoval s keňskými dětmi, které žijí z toho, co najdou na ulicích Dagoretti-Nairobi. Namísto loutek, které touží být živými chlapci, jsou herci divadelního režiséra Marca Balianiho skutečné děti z ulice, které hledají lepší život a poprvé v životě opouští Nairobi, aby ukázaly svou verzi Pinocchia lidem ze Západu. Cílem projektu bylo obnovit pocit identity těchto mladých lidí a dát jim hlas. Je věnován dětem a dospívajícím, kteří bojují o přežití, usnadňuje jejich přístup ke znalostem, zkušenostem v nových komunitách, reintegrace do rodin, a získávání profesních příležitostí.

V Indii jsou loutky používány řadou divadelních skupin a organizací zaměřených na sociální péči – například souborem Jan Madhyam, což je vzdělávací společnost a nevládní organizace se sídlem v Dillí. Její loutkářská série představení Chowkoo-Pili (1984–1990) byla určena pro mentálně handicapovanou mládež a rozvíjela její sociální dovednosti a edukační návyky. Tato interaktivní týdenní představení byla uváděna ve školách, slumech a vesnicích v oblasti Velkého Dillí a Haryany. Další projekty skupiny se zaměřily na zlepšování života zdravotně postižených, se zvláštním důrazem na dívky a ženy, dále na gramotnost, potřeby zdravotně postižených, ekologii, problematiku ohrožených druhů, na hygienu a zdraví a také na násilí na ženách. Zakladatelka a ředitelka nevládní organizace Ranjana Pandey (jejíž letošní poselství ke Světovému dni loutkového divadla si můžete přečíst na s. XX, pozn. red.) je jednou z průkopnic na indickém subkontinentu, která zkoumá možnosti loutkářství a jeho terapeutické účinky.

Loutky a terapie

Loutkářství jako syntetické umění je ideálním prostředníkem, jak vytvořit – nebo obnovit – kontakt s traumatizovanými dětmi nebo dospělými žijícími na okraji společnosti. Loutka se proto často používá pro výcvik, péči, pomoc nebo sociální začlenění jednotlivců i skupin, například ve Spojených státech, Německu, Maďarsku, Belgii, Velké Británii a Švýcarsku. Jiné země, například Jihoafrická republika, upřednostňují její použití v prevenci, zejména v boji proti AIDS. Ve Francii se zájem o loutky pro použití v nemocnicích datuje od počátku roku 1960. Sdružení Marionnette et Thérapie (Loutka a terapie) vzniklo ve Francii v roce 1978. Má pobočky v Bulharsku, Japonsku, Brazílii, Itálii, Portugalsku a kanadském Québecu. Sdružení poskytuje vzdělávací kurzy zaměřené na využití loutek pro terapii, což zahrnuje například psychologickou a logopedickou terapii, fyzioterapii, socializaci, práci s uživateli drog, vězni a dalšími problematickými skupinami. Ve Francii se výcvik rozvinul tak, aby zahrnoval prvky psychoanalýzy, zatímco v jiných zemích, jako je třeba Japonsko, zůstaly hlavními cíli funkční terapie a sociální začlenění zdravotně postižených. Japonsko vůbec je lídrem ve svém úsilí o integraci zdravotně postižených do každodenního života: výbornými příklady využití divadelních forem a loutkářství s terapeutickými cíli jsou Kamifusen-Fresh pro tělesné postižené a Deaf Puppet Theatre Hitomi zaměřené na sluchově postižené.

V současné době hraje loutkové divadlo v oblasti terapie a rehabilitace dvě důležité role: pro pacienty s různými duševními chorobami na straně jedné a pro osoby s fyziologickými, ale nikoli psycho-neurologickými poruchami na straně druhé. Loutky jsou navíc velmi často využívány jako vhodný prostředek pro komunikaci dětí i dospělých na skupinových terapiích na psychiatrických odděleních. Cílem těchto setkání a workshopů pochopitelně není zkoušení inscenace, ale léčba.

Zdá se, že loutka je obzvlášť užitečná k tomu, aby pomohla pacientovi dostat se z pocitu izolace. Terapeut se musí vzdát estetických a řemeslných kritérií při výrobě loutky a místo toho nechat pacienty, aby si dělali, co chtějí. Tento přístup jim totiž může pomoci s jejich pošramoceným/potlačeným já. V případě terapeutického procesu je proto důležitým krokem tvarování hlavy, stejně jako pojmenování loutky a přidělení identity. Prostřednictvím tohoto procesu se pacienti mohou naučit být k sobě přátelštější, ohleduplnější a zdvořilejší. Dalším krokem v terapeutickém procesu je vytvoření příběhu loutky. Ten je často velmi jednoduchý, ale měl by mít katarzní funkci. Terapeut musí být velmi trpělivý a čekat na vyslovení těch správných slov. Musí vědět, jak se vypořádat s fenoménem „přenosu“ („transference“; jev, kdy nevědomky přenášíme pocity a postoje od člověka nebo situace v minulosti na osobu nebo situaci v současnosti) a „protipřenosu“ („countertransference“; přesměrování pocitů psychoterapeuta vůči klientovi – nebo obecněji jako emocionální provázání terapeuta s klientem). Chvíli také trvá, než si pacienti zvyknou na vystupování „na jevišti“.

Při léčbě dětí může být loutka použita v individuálních sezeních. Psycholog nabízí hru s loutkami a pacient si spontánně vybírá svou vlastní loutku pro každou „hru“. Někdy trvá několik sezení, než se dítě odváží hrát si s loutkou. Pacienti nesmí nikdy být k účasti nuceni a terapeut musí být trpělivý a počkat, až se sami rozhodnou. Je prokázáno, že děti, které se navzdory svým počátečním obavám a strachu do hry zapojí, udělaly velký krok ke svému uzdravení. Děti chráněné oponou loutkové scény, které jsou v civilu obvykle plaché a někdy koktají nebo vůbec nemluví, se –– běžně prostřednictvím loutky docela sebevědomě rozmluví. Pocit „neřekl jsem to já, ale loutka“ se pro ně stává skutečně osvobozujícím. Někdy, když slova stále nepřicházejí, může dítě vyjádřit své pocity prostřednictvím fyzického jazyka. To je často případ dětí, které byly bity, obtěžovány, znásilněny nebo mají válečnou zkušenost. Dětské oběti se často domnívají, že jsou „oprávněně“ trestány za imaginární zločin. Jejich utrpení a strach jsou příliš hluboce zakořeněné, než aby mohly být vyjádřeny slovy. V takových scénářích logopedové často používají loutky typu muppet s pohyblivými ústy, aby pomohli dětem s poruchami řeči nebo jinými obtížemi.

Loutkové divadlo lze využít i ve vzdělávacích programech. Loutky mohou varovat děti před nebezpečím každodenního života. Tato nebezpečí mohou číhat i doma, ve škole, na ulici, v autě… Nebo může jít o nebezpečí vyplývající z přírodních katastrof, například co je třeba udělat během zemětřesení, požáru, záplav a podobně. Divadlo může mít také profylaktický účel – například aby pomohlo dětem pochopit a přijmout každodenní úkoly spojené s hygienou, jako je mytí rukou, nohou a čištění zubů, nebo souhlas s návštěvou zubaře. Například v Indii mohou loutky informovat o rizicích pití kontaminované vody a o nutnosti ji nejprve převařit.

Loutky se také používají během workshopů pro osoby s tělesným postižením. Hlavní problémy, s nimiž se při tomto využití loutkářství setkáváme, jsou spojeny s pohybem v prostoru a samotnou animací. Loutky proto musí být speciálně vyrobeny tak, aby je osoby s tělesným handicapem dokázaly plnohodnotně animovat. Zejména ve Spojených státech se loutky využívají v nemocnicích k poučení mladých pacientů o dlouhodobých onemocněních, jako je třeba cukrovka nebo astma, nebo k jejich přípravě na chirurgické operace. Díky programům s loutkami, které jsou v nemocnicích k dispozici, mohou děti vyjádřit své frustrace, jako jsou třeba pocity nespravedlnosti, že jsou nemocné, nebo strach, že během operace zemřou. Při použití pro individuální psychiatrickou péči loutka umožňuje praktickému lékaři poslouchat pacienta jiným způsobem: workshop je někdy jediné místo, kde má pacient, ať už dospělý, nebo dítě, možnost se svobodně vyjádřit. Loutka proto často vytváří mezi terapeutem/lékařem a pacientem vazby založené na vzájemném spojenectví. Mnoho loutkářů a psychologů se také podílí na léčbě nebo rekonvalescenci, protože mohou pomoci pacientům znovu objevit zájem o učení nebo opět probudit jejich sebevědomí a sebeúctu pomocí spontánní hry s loutkami.

Profesionální loutkáři a pedagogové také stále více využívají loutkové divadlo ve vězeňském prostředí. Experimenty byly prováděny ve věznicích v Anglii, Jižní Africe a Mexiku. Loutkové dílny se v současné době konají také v různých francouzských věznicích, jako jsou La Santé a Fleury-Mérogis.

Ze zkušeností obětavých divadelníků, učitelů, terapeutů a lékařů se zdá, že je využití loutkářství pro vzdělávací, terapeutický a sociální rozvoj jednotlivců nebo celých marginalizovaných skupin velmi přínosné a efektivní. Umožňuje klientům socializovat se, vyjádřit pomocí hry před publikem své obavy nebo sny. Neživá loutka je bezpečným prostředníkem, ať už je používána k vyjádření tužeb, nebo naopak frustrací, které jsou často považovány za transgresivní či patologické chování. Loutkářství vytváří odstup od reality a umožňuje tak jednotlivcům zbavit se vzteku, „zabít“ své agresory a vyrovnat si tak účty se společností.

Text vznikl pro Světovou encyklopedii loutkářského umění (Encyclopédie mondiale des arts de la marionnette) vydanou UNIMA v roce 2009, která je zpřístupněna také online (https://wepa.unima.org). Publikováno se souhlasem UNIMA International.

Loutkář 1/2022, s. 9–12.

Erulli, Brunela a Lions, Madeleine: Společnost a loutky - sociální aplikace loutkářství

Aktuální číslo

Výročí

Odkazy

Podporují nás