: Editorial

Vážení a milí čtenáři,

když jsem se chystala psát optimistický úvodník nového ročníku Loutkáře, že už je snad dvouletá covidová lapálie téměř u konce a život se nám všem vrátí do starých kolejí, vypuklo v Evropě hotové inferno. Přiznám se, že jsem do poslední chvíle nevěřila, že je v jednadvacátém století možné, aby byl suverénní stát naprosto bezdůvodně, a hlavně zbytečně napaden svým sousedem. Že může i dnes docházet v Evropě, jejíž civilizační vyspělostí se tak rádi chlubíme, k barbarským útokům na civilisty, při nichž umírají i malé, sotva narozené děti. Naše redakce se samozřejmě připojuje k absolutnímu odsouzení agrese a hluboce soucítíme se všemi ukrajinskými oběťmi arogantní zvůle představitelů ruského státu, které přišly ze dne na den o svůj domov, nebo dokonce o své nejbližší. Narychlo jsme proto na konec čísla zařadili i unikátní studii Věry Švomové, která se detailně zabývala prvorepublikovým působením českých a slovenských loutkářů na Podkarpatské Rusi. Podařilo se jí dohledat úctyhodné množství informací o jejich činnosti – inu, posuďte sami.

Ale vraťme se zpět k obsahu letošního ročníku. Leitmotivem tematické části všech čtyř čísel bude opět Loutky a… V tomto čísle to budou „loutky mimo divadlo“ a pátrání, kde všude mohou být nápomocné – a není toho vůbec málo! Ve druhém čísle, a opravdu jsme to téma měli vymyšlené už dlouho dopředu, jen se nám mezitím bohužel stalo velmi smutně aktuálním, se vydáme po stopách loutkového divadla ve vztahu k politice (v tom nejširším slova smyslu) a ke slovu přijdou i humanitárně změřené aktivity loutkářů. Třetí číslo zaměříme na loutky ve světě moderních technologií, a pozornost toho posledního naopak obrátíme směrem do minulosti – k loutkářské tradici a jejím ohlasům v dnešní tvorbě.

Páteří celého ročníku budou kromě témat také seriály. Letos dokončíme seriál Pavla Jiráska o loutkách v Československé/České televizi, který je nám věrným průvodcem už od roku 2016, budeme pokračovat v seriálu o „rodinných klanech“ v českém loutkářství a znovu otevřeme seriál, kterému interně říkáme Mladá krev a v němž představíme nadějné loutkáře jak divadelní, tak filmové. Pochopitelně zachováváme i naši velmi oblíbenou rubriku, která každé číslo zahajuje – osobností čísla je tentokrát skvělý plzeňský loutkář Petr Borovský.

Ke slovu se snad letos konečně pořádně dostane i aktuální publicistika. Na následujících stránkách – a pochopitelně nejen tohoto čísla – se pokusíme dohnat recenze inscenací, které nějakým způsobem poznamenala pandemie a s ní spojená omezení, ať už se jejich premiéra odehrála online, nebo se (i několikrát) odsouvala, nebo se prakticky nehrály, protože se členové souborů neustále propadali do karantén. Snad už letos bude, alespoň v tomto ohledu, klid. S tím souvisí i redakční novinka, že jsme spustili nový web https://www.loutkar.online/, kde se rovněž snažíme doplnit informační vakuum pandemických let.

Závěrem mi ještě dovolte připomenout, že Loutkář letos slaví úctyhodných 110 let své existence. Budeme velmi rádi, když je oslavíte s námi!

Kateřina Dolenská

PS: Velké poděkování za neobyčejnou pomoc a velkorysost při přípravách tohoto čísla patří prof. Liviji Kroflin, prezidentce Education, Development & Therapy Commission UNIMA, která nám laskavě poskytla skvělé, v češtině dosud nepublikované materiály k našemu hlavnímu tématu. Poděkování samozřejmě patří i jejich autorům: Edi Majaronovi, Cariad Astles a Mattu Smithovi.

Loutkář 1/2022, s. 1.

: Editorial

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás