Loutkar.online

Šlechtová, Ema: Loutkářství jde s pedagogikou ruku v ruce

Jakub Šulík pochází ze známé slovenské umělecké rodiny: jeho otec Marek Šulík je dokumentarista a střihač, matka Tatiana Šulíková je scénografka a strýc Martin Šulík je významný režisér. Jakub vystudoval umělecké kovářství na Soukromé střední škole uměleckého průmyslu v Kremnici, momentálně dokončuje magisterské studium scénografie na KALD a v posledních letech se profiluje jako výrazný mladý talent loutkového divadla. Pracuje v tvůrčím tandemu s režisérkou Johanou Bártovou pod hlavičkou nezávislého souboru Československé klacky. Mimo jiné však působí jako pedagog a lektor: vede workshopy, dílny a učí výtvarnou výchovu na gymnáziu.

V jednom rozhovoru jsi zmiňoval, že se loutkám věnuješ čím dál tím víc a že se tahle tendence nedá zastavit. Kde začala tvoje nezastavitelná cesta k loutkovému divadlu?

Za to, že se věnuji loutkám, může nejvíc úspěch klauzurní inscenace Nejmenší ze Sámů. Zázračně a naprosto náhodou se podařilo, že inscenace opustila školu a začali jsme ji hrát. Aniž bychom si to s Johanou Bártovou uvědomili, ocitli jsme se ve škatulce „loutkáři“, což je vlastně vtipné stigma. Nás loutky baví, ale byla to až odezva, která nás k loutkám nasměrovala.

Tvoje matka se věnovala činoherní scénografii. Měl jsi ambici jít směrem „velké“ výtvarné výpravy?

Na činoherní scénografii jsem šel na DAMU jenom na konzultace. Když jsem jim ukazoval svoje skici z Florencie, jeden z pedagogů mě upozornil, že bych mohl klidně občas používat i pravítko. Nechápal jsem, proč bych měl s sebou do plenéru nosit pravítko. Na konzultacích na KALDu jsem měl úplně opačný dojem, mnohem otevřenější a pozitivnější. Na „velkou scénografii“ mě pak přijali i na VŠMU, ale já jsem měl jasno, jakým směrem se chci vydat. Navíc mě lákala Praha.

Co považuješ za nejdůležitější loutkářské know-how, které ses na DAMU naučil? Co je podle tebe pro výrobu loutek důležité brát v potaz?

Před rokem jsem vyráběl v Divadle Minor loutky v pro inscenaci Zachraňte číslo 6! a Robert Smolík se mě zeptal, jestli vím, jaké by loutky hlavně měly být. Odpověděl jsem mu, že hezké. Na to mi odvětil, že loutky můžou být klidně hnusné, ale musí být především nerozbitné, jinak mě budou herci nenávidět. A nakonec jsem mu musel dát za pravdu, protože když se loutky během zkoušení hercům rozbíjely a zkoušení se zasekávalo, došlo mi, že loutka musí především hodně vydržet. Na druhou stranu mě baví, když právě křehkost loutek promění způsob herecké práce. Třeba celá scénografie Nejmenšího ze Sámů je jemná a vlastně na rozpadnutí. Herci musí být pak úplně jinak soustředění a mnohem něžnější.

Když se postavíš před skupinu dětí a začneš je učit, jak vyrábět loutky, co se jim snažíš především předat? Co by měly vědět jako první?

Vždycky se jim nejdřív pokusím ukázat, co loutka může umět a co umí už sama o sobě. I panenka jde animovat, a když na to děti přijdou, jsou nadšené. Začínám tím, že se snažím změnit jejich přístup k vnímání objektu. Pak se ale stane, že se na workshop navalí hromada dětí a nějakou strukturu se vůbec nedaří udržet. Člověk jenom pobíhá kolem a snaží se zachovat nějaké základní směřování výroby.

Děti učíš ve škole, na táborech a lektoruješ workshopy. Co tě na jejich přístupu k loutkám a k výtvarnému umění baví? Inspirují tě?

Určitě. Děti nemají zábrany dospělé logiky. Vezmou to, co mají k dispozici, zkombinují dohromady a tvoří. Je v tom obrovská svoboda. Všechno dělají tak, jak zrovna chtějí. Na to jim nejde nic říct, to je přirozený tvůrčí proces. S Johanou třeba vedeme na letních táborech kurzy výroby loutek z přírodnin nalezených v lese. Jde vlastně o princip ready-made. Pro omezený formát workshopu je nejjednodušší vysypat hromadu věcí na stůl a nechat děti si vybrat, co jim společně funguje dohromady. Jde o takovou improvizaci spojování materiálů. Sami jsme pak překvapení, co všechno může vzniknout, co děti dokážou vymyslet.

Co pro tebe vlastě materiál loutky znamená? Jaký mu osobně dáváš význam?

Loutky jsou pro mě především otázka materiálu. Na DAMU nás samozřejmě učili hlavně dřevořezbu, ale někdy je potřeba jít dál, překročit dřevo jako výchozí materiál. Vymyslet, z čeho konkrétně a proč má být loutka vyrobená. V Minoru v Zachraňte číslo 6! jsme vymysleli, že roboti budou z kovu a lidé z textilu. Myslím, že tím vznikl správný kontrast. V inscenaci Medař zase máme loutky z vosku. Automaticky vzniká dojem jejich zranitelnosti a ohrožení v blízkosti ohně, což je nutné brát do hry. Scénograf by měl nad těmito věcmi přemýšlet.

Sám ještě pořád studuješ. Myslíš si, že to je pro tvojí pozici pedagoga výhodné? Že máš větší tendenci se vyvarovat některých pedagogických chyb? Nebo je naopak náročné si dodat sebedůvěru a postavit se před studenty, i když ještě v oboru nejsi plně etablovaný?

Rozhodně mám přístup svých pedagogů živě v paměti a snažím se vyvarovat věcí, které byly pro mě osobně problematické. Doteď mám největší trauma ze základní školy, kde nás pedagog nutil vymalovávat pozadí obrázků špinavou barvou od štětců s tím, že jde o techniku. Ale obecně jsem na svých školách byl vždycky spíš spokojený. Mám možná víc tendenci kopírovat to, co pro mě fungovalo. Hodně se mi tato témata začala otevírat právě během výuky výtvarné výchovy na gymnáziu, kde učím sekundu. Pro dvanáctileté puberťáky je výtvarka místo, kam si chodí oddechnout, a já to jako jejich učitel tak musím brát. Najednou vidím, že jsou často hlavou úplně jinde a hormonálně úplně vystřelení. Na první hodině jsem si říkal, jestli je nemám nechat vyřezávat Věstonické venuše, aby z nich ten přetlak šel ven. Začal jsem si uvědomovat, že umění pro ně má být médiem ke komunikaci vnitřních věcí ven. A právě to se s nimi snažím hledat.

Mám dojem, že umělecká tvorba je především spojená s niterným procesem. Jak se takhle abstraktní věc předává dál? Bylo vůbec tvým plánem učit?

Nejdůležitější je nadšení. Pro mě jako studenta nejvíc fungovalo, když byl pedagog do něčeho zapálený, a já se snažím o to samé. Zároveň na úvod ukazuji studentům svou práci. Mně třeba vadilo, že když mě někdo na základce učil výtvarku, netušil jsem, jestli se umění věnuje, jestli něco vytvořil. Zároveň představením vlastní tvorby automaticky ukážu i své limity, což je taky důležité. No a pak už jde o individuální přístup a snahu rozdmýchat v dětech něco, co je jim vlastní a co je baví. Snažím se pracovat opatrně, postupně ohledávat naše společné možnosti. Když si uvědomím, že se ocitám v pozici, z níž můžu ovlivnit budoucí vztah mladých k výtvarnému umění, probouzí se ve mně velký respekt. Nikdy jsem si nemyslel, že budu učit, jenže s loutkářstvím jde pedagogika ruku v ruce, protože se častokrát očekává, že po představení bude následovat dílna na výrobu loutek. Nějak se umělecky formujete a najednou vás začnou zvát na workshopy a vybízet k předávání svých schopností dál.

S Johanou Bártovou spolupracujete v tandemu režisérka–scénograf, ale zároveň spolu i lektorujete. V čem je podle tebe síla vaší spolupráce?

Důležitá je společná nejistota, která nás nutí se doplňovat. Když jeden neví, druhý musí rychle přijít s řešením. Nepracujeme odděleně ve smyslu režie–scénografie, ale všechno se snažíme vymýšlet společně a navzájem si nabízet možnosti. Taky si umíme rychle dávat připomínky a hodně spolu diskutujeme.

Loutkář 4/2021, s. 76–79.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.