Loutkar.online

Drtina, Michal: S Platónem do Ponikelských jeskyní

Zhruba v polovině cesty z Jilemnice do Jablonce nad Jizerou se od údolí řeky Jizery do kopců směrem ke Špindlerovu Mlýnu rozkládá nevelká obec Poniklá. Známa je ruční výrobou perličkových vánočních ozdob, která byla v prosinci 2020 zapsána na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva (UNESCO). A mezi divadelníky, zejména loutkáři, také divadelní produkcí Tomáše Hájka, který ve svých inscenacích obdivuhodným způsobem oživuje zpětný projektor. A také festivalem Budiž stín!, který se koná v místním kulturním domě Kantýna.

První říjnový víkend patřil v Poniklé už třetímu ročníku této samozvané národní přehlídky stínového divadla, která vznikla z popudu starosty této obce, zmiňovaného Tomáše Hájka. Už od svého prvního ročníku v roce 2017 je velice specifickým loutkářským festivalem. Inscenace v programu bývají většinou světové premiéry, které si soubory připravují právě pro tuto příležitost, a většina z nich používá pro scénování příběhů zpětný projektor – meotar. Pro ty, kteří tento přístroj nepamatují ze školních lavic, doplňme, že jde o jednoduchý analogový projektor, který slouží k promítání materiálu na zeď nebo promítací plátno. Funguje na principu prosvícení, je tedy možné promítat skrze papír, fólie nebo diapozitivy. Materiál se přes soustavu čoček a zrcadel objeví zvětšený na zdi. A právě onu vlastnost prosvícení využívá většina inscenátorů tohoto festivalu.

Zjednodušeně by se dalo říct, že se v inscenování tímto přístrojem setkáváme s dvěma základními přístupy, které se mohou různě prolínat. Jeden přístup používá přístroj k vytváření vizuálně efektních abstraktních obrazů, které tvoří součást scénografie, mnohdy podpořených výraznou hudební složkou. Tyto dvě složky jsou doplňkem pro textovou linku zpracované poezie či prózy a umocňují v divákovi pocity, nálady, případně vytváří rytmus inscenace. Tak tomu bylo letos například v inscenaci Od stolu souboru Mikrle z Jaroměře. Druhý přístup používá projektor jako plochu, na níž se animují objekty, ve většině případů plošné loutky, kterými je inscenován děj v komiksových či krátkých animovaných výjevech. S tímto přístupem jsme se mohli potkat u souboru Convivium Jaroměř v inscenaci Paštika, která vznikla podle stejnojmenné povídky Karla Čapka (tato inscenace dokonce získala „Duši meotaru“, což je putovní cena festivalu). V inscenaci Babího léta dlouhá nit… jaroměřského souboru Je to tajný se oba způsoby vzájemně prolínají. Vznikající abstraktní obrazy vytváří kulisy pro jemnou animaci jednoduchých plošných loutek. Obrazy jsou však pouze ilustrací děje. Stejný princip použila ve své inscenaci Nedělní chvilka i Jarka Holasová. Ovšem v tomto případě vytvářené ilustrace komunikují se samotnou herečkou a podporují tak sdělované téma. Svůj vlastní přístup k meotaru má Tomáš Hájek, který ho využívá tím druhým zmiňovaným způsobem, kombinuje ho s velmi dobrým činoherním herectvím a před diváky rozehrává své autorské příběhy. Letos si připravil inscenaci Andrée, kterou charakterizuje jako vzduchoplavecké dokumentární drama. Jde o skutečný příběh švédského inženýra Augusta Salomona Andréeho a jeho dvou druhů, kteří se roku 1897 pokusili stanout na dosud nepoznaném severním pólu. Příběh letu částečně řiditelným balónem vychází z autentických deníků výpravy a zavádí nás na dálný sever pomocí meotarové stínohry a Hájkova skvělého hereckého výkonu v postavě samotného Andréeho.

Tomáš Hájek ve svých inscenacích neustále hledá nové možnosti meotaru a organizací festivalu se snaží vyprovokovat další divadelní nadšence, aby se společně s ním prakticky zamýšleli nad možnostmi stínového divadla. A není ročník, kdy by tato snaha nepadla na úrodnou půdu. Letos se zajímavým pokusem prezentovali například Ivo Kristián Kubák a Kateřina Prášilová (oba jsou pravidelnými účastníky festivalu). Jejich soubor nazvaný Nemilosrdní zpracoval na základě textů Tirso de Moliny, Molièra, rodiny Kopeckých, Lorenza da Ponte a dalších inscenaci Don Shine jako juanovskou road medley. Tato silniční směs, odehraná ve venkovním prostoru za kulturním domem Kantýna v „šajnu“ automobilových reflektorů, byla opravdu zajímavou podívanou vyvolávající i bohatou večerní diskusi nad výběrem prostředků a samotným sdělením. Postavy příběhů totiž tvořily různé autodoplňky, automobilové vybavení, a dokonce i celý automobil převtělený do Kašpara, který Dona Shina provází zhýralým životem od jedné eskapády k druhé.

Nad možnostmi stínového divadla se zamýšlela také Hanka Voříšková ve svých dvou dílnách, které si pro letošní ročník festivalu připravila. První, nazvaná Platon v jeskyni I, byla laboratoří, v níž se loutkáři snažili odpovědět na otázku, zda byl Platón loutkář, nebo jenom snílek. Účastníci laboratoře si v její první části vyrobili různé hlavové nástavce s papírovými nebo textilními oponami, plošné loutky a připravili krátké příběhy. Ty se v druhé části promítaly na vnitřní stěnu vzniklých soukromých jeskyní a prakticky ověřovaly, zda by vězeň obývající jeskyni mohl viděné výjevy vnímat jako skutečný svět.

Dobrodružná výprava za Platónem vyvrcholila druhým dnem, který byl věnován terénnímu výzkumu ověřování filosofovy znalosti optiky přímo v Ponikelských jeskyních. Na skutečnost, že bude zájemcům umožněno navštívit jeskyně, jsme byli pořadatelem upozorněni předem. Odvážní jedinci mohli totiž sestoupit do jeskyní úzkou stezkou, kterou se místy museli plazit. Nutností tedy bylo mít potřebné náhradní oblečení. Většina však absolvovala pohodlnější cestu po patnáctimetrovém žebříku.

V průběhu bezpečnostního školení nás místní speleologové seznámili s historií vzniku jeskyní v Poniklé, která je prastarou hornickou obcí a ve znaku má havířský rumpál. Dolovala se zde železná ruda, později grafit i křemičité písky, a tak je ponikelské podzemí dnes rozsáhlou spletí důlních chodeb, pískoven i krasových prostor, do kterých se tu a tam ztrácejí i oba zdejší potoky – Ponikelský a Dolský. Podzemní krasový útvar má v současnosti délku chodeb 250 m a byl objeven při těžbě kamene na stavbu železniční trati. Zdejší potok vytváří uvnitř jeskyně jezírko. V jeskyni se nachází registrované zimoviště netopýrů a veřejnosti není zpřístupněna.

Po zdolání cesty žebříku jsme si mohli na vlastní oči prohlédnout dva krásné, na sebe navazující podzemní sály s jezírkem. Napít se průzračné vody a vyzkoušet to, proč jsme se do podzemí vydali. Nejdříve dokonalou podzemní tmu a následně pomocí donesených světel promítat na jeskynní stěnu obrazy vyrobených plošných loutek. Kdo nezažil, neuvěří. Platón by byl poznáním nadšen.

Pro všechny zúčastněné byla návštěva jeskyní nádherným zážitkem, ale o ty nebyla letos v Poniklé nouze. K těm divadelním můžeme ještě počítat představení inscenace František z kaštanu, Anežka ze slunečnic, kterou do Poniklé přivezlo a ve stanu uprostřed sálu odehrálo Divadlo Polárka z Brna. Dramatizace vznikla podle stejnojmenné knihy Radka Malého v režii Jana Cimra a mnoha způsoby se v ní používá stínohra i meotar. Inscenace začíná malou expozicí různých přírodních exponátů a diváci jsou následně odvedeni do stanu. Ocitají se ve světě, kde voní mulčovací kůra, prosvítají paprsky slunce a svoje životy splétají František s Anežkou, tedy Kaštan a Slunečnice. Svůj čas tráví s hádankami, s básničkami, s pohádkami i s pečením štrůdlu. Jejich cesta se po čase rozchází, ale nakonec se opět setkají. Inscenace se věnuje tématu smrti, které je dětem podané bez příkras a zastírání, avšak poeticky.

K těm nedivadelním zážitkům patřila přednáška o wajangu, tradičním javánském stínovém divadle, kterou si i s ukázkami loutek a jejich používání připravila Kateřina Hankeová, a noční návštěva v rodinné firmě Rautis, ve které jsme si mohli prohlédnout prostory výroby perličkových vánočních ozdob, která má v Poniklé tradici od roku 1902. Viděli jsme, jak takové perličky vznikají v poslední firmě na světě, v níž se podařilo zachovat staré technologie a udržet výrobu stále aktuální a živou.

To vše ve dvou dnech, propojené diskusemi o divadle, dobrou kávou, skvělým jídlem, které připravovali místní ochotníci, a neutuchající energií ředitele přehlídky Tomáše Hájka.

Těším se, co dalšího připraví pro čtvrtý ročník.

Loutkář 4/2021, s. 65–67.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.