Loutkar.online

Bergmannová, Pavla: Kdopak by se vlka bál

Kdopak by se vlka bál!

Přesazení klasického, a tedy publiku známého příběhu do současnosti může skýtat jistá úskalí. Aby se zdařilo, měla by se původní látka s přítomností propojit smysluplně. Ať již v případě hledání adekvátní formy a stylu, aktualizací, nebo humoru. V tomto ohledu si je ale scenárista a dramaturg libereckého Naivního divadla Vít Peřina pevný v kramflecích a v případě autorské variace pohádky o Červené Karkulce nazvané Babička Červené Karkulky dnes slaví narozeniny! napsal chytrý scénář, který má potenciál oslovit diváky napříč generacemi. Skvělou partnerkou v jeho uvedení do života se Peřinovi opět stala režisérka Michaela Homolová.

Již samotný podtitul Vlci se vrací do Čech! naznačuje zápletku ryze současného zpracování tradiční pohádky. Vlčí smečka, která opustila Švédsko, si vyhlédne zemi zaslíbenou – Česko. Aby prověřila své instinkty a vydobyla si ztracený respekt, vyšle do lesa kamsi do pohraničí na Liberecku (kde se vlci nedávno skutečně objevili) na zkušenou svého nejmladšího člena, který se musí vypořádat s iniciačním úkolem sežrat člověka. Jenže v daném revíru se právě chystá skládat lesnické zkoušky mladý zapálený myslivec, kterého do praxe uvádí vysloužilý kolega. Toho ale více než zvěř a stromy zajímá svíčková od babičky Červené Karkulky. Na ni ani na její vnučku zase nemají čas Karkulčini rodiče, kteří svou pozornost věnují jen a jen obrazovkám notebooků, do jejichž klávesnic rytmicky datlují jako ptáci do kůry stromů. Maličkou Karkulku tak zcela bezstarostně pustí do lesa i s narozeninovým košíkem! A tak začíná dobrodružství, na jehož konci se po mnoha honičkách konečně potkají na netradiční rodinné oslavě ve vlkově břiše nejen babička a Karkulka, ale i rodiče, ba dokonce ovečka a slepice! Drama vrcholí, ale naštěstí tu jsou ještě moderní technologie, díky nimž uvědomělý adjunkt všechny šťastně vysvobodí!

Hrací prostor Studia Naivního divadla zaplnila scéna Roberta Smolíka. Dřevěná konstrukce vzdáleně připomíná velké marionetové divadlo, na jehož pódium se se změnami dějišť vysouvají malované i prostorové dekorace (např. zákoutí lesa, babiččina chalupa a její interiér, byt Karkulčiných rodičů, vlkův žaludek). Do nich Smolík vpustil různé typy téměř čtyřiceti výtvarně jednotných loutek, které ale vodí pouhá čtveřice herců. Prostřednictvím klasických marionet lidských hrdinů bravurně ztvárňují běžné i netradiční činnosti (například myslivcovo vzorné kácení stromu či vlkovo naturalistické požírání členů Karkulčiny rodiny). Loutky vlků – ale i slepic a bečící ovečky – pak herci ovládají seshora jen skrze dva dráty, ale díky kloubové konstrukci končetin vykouzlí realistickou iluzi jejich pohybů. Toto řešení je využito i u druhé, menší loutky babičky ve scénách napínavých honiček s vlkem, což umožňuje zajímavě ztvárnit její rychlé vycházení i vcházení do domku i následný odjezd na traktůrku. V některých scénách jsou dokonce využity loutky spodové, zejména když je nutné je zakomponovat do dekorací (třeba když myslivec shlíží z posedu či vlk leží v posteli). V popředí na rampě pak na pohyblivém pásu jezdí menší figurky zvířat i lidí, aby evokovaly honičky i pohyb z odstupu. Výtvarné řešení často pracuje s proměnou perspektivy, což je zohledněno už při volbě různých velikostí loutek. Velké jsou využity pro důležité scény, menší slouží pro celky či vyjádření vzdálenosti hrdinů. Jindy se výslovně odkazuje k volbě filmového záběru detailu. Například když adjunkt sleduje v dálce vlka v podobě malé loutky, v zadním plánu se objeví dva velké průřezy čoček dalekohledu se zvětšeným detailem vlčí hlavy. Jindy se zase otevře průřez do plošné dekorace spícího nažraného vlka, takže nahlížíme rovnou do jeho žaludku, kde babička s Karkulkou oceňují pomalost jeho trávení.

Herci na malém prostoru skvěle spolupracují, zejména v hromadných výstupech, zvládají složité honičky v dekoracích, kdy si předávají loutky z ruky do ruky, přičemž dokážou udržet velmi rychlé tempo, které je záměrně přerušováno jen v momentech přestaveb, do nichž zní hudba Filipa Homoly. Herci musejí také zvládat časté přechody z role do role. Největší pozornost poutá Antonín Týmal, který se proměňuje z pozitivně laděného sympatického milovníka lesa – nadšeného adjunkta – do krvelačného mladého vlka. Kristýna Trojanová zase prozářila Karkulku dětskou křehkostí, ale i jistou rozumností, s níž zastiňuje nevšímavost rodičů. Veronika Košvancová Khomová si užila zejména postavu dobrotivé babičky, ale i zaneprázdněné maminky, stejně slušně „spoluovládá“ mladého hladového vlka v momentech jeho hodování. Starého myslivce pak jistou stařeckou rozpustilostí obdařil Filip Homola.

Michaela Homolová nápaditě rozehrává a oživuje mnohovrstevnatost Peřinova textu – s důrazem na slovní i situační komiku na jeviště přináší nejen hravost, napětí a zábavu, ale i mnohá nenásilná ponaučení, která jsou namířená napříč generacemi. Rodiče si určitě rádi připomenou, že by měli nejen svým potomkům věnovat pozornost dřív, než bude pozdě. A dětem tu zase nikdo nebude zakazovat mobilní telefony, ale místo toho se jim názorně ukáže, že mohou nastat okamžiky, kdy jim mohou pomoct zachránit život.

Naivní divadlo, Liberec

Vít Peřina: Babička Červené Karkulky dnes slaví narozeniny!

Režie: Michaela Homolová, výprava: Robert Smolík, hudba: Filip Homola, dramaturgie: Vít Peřina

Psáno z premiéry 9. 10. 2021.

Loutkář 4/2021, s. 48–49.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.