Loutkar.online

Dolenská, Kateřina: Tři novinky z Naivního divadla

Začátkem divadelní sezóny se v Naivním divadle Liberec konala premiérová smršť – v pátek 10. září měly oficiální premiéru hned dvě novinky, a to v podvečer Boj o oheň v režii Tomáše Dvořáka a večer pak Jukebox v režii Michaely Homolové. V sobotu 11. září se divákům ještě představila pohádka Lišák Renard v režii Martina Tichého.

Romeo a Julie širého dávnověku

Téměř celosouborová, výpravná inscenace Boj o oheň je z dílny lety prověřeného a osvědčeného týmu. Původní text napsal pro režiséra Tomáše Dvořáka jeho dnes už dvorní autor Vítek Peřina a je to přesně takový text, jaký jen si může inscenátor víceméně iluzivní marionetové inscenace přát. Chytrý, vtipný a se svižnými dialogy, který má v sobě už dopředu zakódovanou jevištní realizaci. Na scéně jsou dvě početné tlupy pravěkých lidí v podobě snadno zaměnitelných marionet (jejich autorem je sochař Petr Kavan, oblékla je jeho žena Galina Kavanová), jež od sebe odlišuje pouze barva amuletu, který nosí na hrudi (a není větší potupa, než když o něj v souboji přijdou). Tyhle dvě znepřátelené hordy spolu soupeří o kdeco – hlavně o oheň, o mamuta, a dokonce i o jámu na mamuta. Celé jejich počínání pak s ironickým odstupem, v pozici téměř deux ex machina, sleduje vypravěčka a zároveň šamanka v čistě hereckém podání Markéty Sýkorové.

Příběh modrých Amuletů a červených Talismanů je zároveň tak trochu příběhem shakespearovských Kapuletů a Monteků, tedy rodů, jež mají v nástupnické linii dceru, respektive syna, kteří se navzdory rodičům i klanové nenávisti do sebe zamilují (což je ale třeba i leitmotivem příběhu loupežnické dcerky Ronji a loupežnického syna Birka, kteří se v loutkových divadlech v posledních letech objevují velmi často). V tomto případě se do sebe zakoukají Huban a Kočka, odejdou od znesvářených příbuzných hledat své vlastní štěstí a založí nový rod – tentokrát se žlutým magickým kamenem. A protože je autor dramatu opravdu člověk se smyslem pro humor, není ten žlutý nerost nic jiného než pyrit, také řečený kočičí (!) zlato, který umí vykřesat jiskru. A tím je boj o oheň jednou provždy vyřešen a následuje usmíření někdejších rivalů.

Inscenace se hraje na poměrně široké a relativně nízké scéně (Kamil Bělohlávek), kde se loutky setkávají i spolu bojují (jejich souboje jsou groteskně svižné a schválně velmi nepřehledné) a zároveň lze v přítmí souběžně sledovat jejich vodiče. Předscéně pak dominuje lehce sarkastická vypravěčka, která má od dění zřetelný odstup, ale ve správný čas se jako šamanka s maskou zakrývající celý obličej do příběhu vloží.

Boj o oheň diváka znalého tvorby dvojice Peřina-Dvořák asi ničím nepřekvapí. V inscenačním tyglíku smíchali ingredience podle osvědčené receptury, nic nechybí ani nepřibývá a pochutná si celá rodina.

Mazaný lišák zasahuje

To diváci novinky Lišák Renard mohou být trochu zklamaní, protože inscenace působí jako poněkud naředěný vývar, zůstanu-li u těch kuchařských příměrů. Tak jako je ve zmiňovaném Boji o oheň text hry velkou devízou, v Lišákovi je právě textová složka asi největší slabinou. Příběhy mazané lišky nebo lišáka jsou v euroamerické kultuře poměrně rozšířené (byť to tedy většinou opravdu nejsou morálně ušlechtilé vzory hodné následování) a asi nejsem sama, kdo si při sledování představení vzpomněl třeba na úspěšný loutkový film Wese Andersona Fantastický pan Lišák (2009). Borisi Jedinákovi se ale bohužel nepodařilo nabídnout plnokrevné drama, ale jen poněkud předvídatelnou historku bez většího napětí: ve městě usazený Lišák Renard přijde s celou rodinou o svůj domov i veškeré zásoby jídla nakradeného z popelnic a vydává se – potají a manželce natruc – na dráhu zločinu, o níž se víc mluví, než se skutečně divadelně realizuje. Dlužno ovšem podotknout, že ani ostatní zvířecí hrdinové nejsou žádní svatouškové, ať už je to los, jezevec, myš, kanec, a především pes sloužící zákeřnému řezníkovi. Z jeho spárů nakonec Renarda i ostatní zvířata vysvobodí Lišákův syn (poněkud sadistickým udušením řezníka v uzamčené udírně) a na nátlak matky Lišky rodinka opustí město a zanechá zločineckého stylu života.

Příběh v režii Martina Tichého je pohříchu inscenačně pouze ilustrován v iluzivní kukátkové scéně polepené plakáty hledaného Lišáka. Ve srovnání s Bojem o oheň tu ovšem chybí gagy, jevištně moc nefunguje ani gradace situací nebo jsem postrádala třeba jen trochu nadhledu a lehkosti… Nicméně dřevěné marionety, které mají na sobě kromě látkových kostýmů i kousky srsti (jejich autorem je Robert Smolík), jsou naopak velmi povedené a celkovou bilanci výrazně zvedá i loutkoherecká práce souboru – za všechny bych jmenovala Adama Kubištu v titulní úloze, který představení vší silou táhne.

Prošvihnuté výročí jukeboxu

Poslední inscenace z nabitého víkendu – divadelní koncert Jukebox – se předpremiérově představila už v červnu na letošním ročníku festivalu Mateřinka a všichni, kdo ji tehdy navštívili, o ní hovořili jen v superlativech; některá hudební čísla se stala dokonce součástí zakončovacího ceremoniálu. O co tedy přesně jde? Liberecký soubor, jehož chuť společně tvořit i nad rámec toho, čemu se ošklivě říká divadelní provoz, je všeobecně známá, se pustil do bádání nad historií hudební skříňky hrající na přání a vypátral, že první takový přístroj byl uveden do provozu v San Franciscu, a to v listopadu 1889. Na to konto rozvádí průvodce večerem Vítek Peřina (v bílém fraku s cylindrem) mnoho vstupů tematizujících propásnutou historickou šanci připomenout stoleté výročí jukeboxu v dramatických dnech sametové revoluce. A když nerozvíjí tento motiv, vypráví publiku třeba o úskalích s názvem účinkujícího hudebního tělesa SOK, tedy Skoro Opravdové Kapely, případně Skoro Opravdové Kapely Liberec, zkráceně SOKL. Jeho průpovídky, které vlastně slouží jako vykrytí času na přestavby scény mezi jednotlivými písněmi, jsou ze stejného kadlubu jako seriózně se tvářící cimrmanovské semináře předcházející nastudování her nedoceněného českého génia.

Hlavní programovou náplní večera jsou ale pochopitelně písně, a to divadelně ilustrované (animace hraček nebo loutek, plošné loutky fotbalistů, k vidění jsou masky z dávno derniérovaných inscenací, vlaštovky házené do publika…). Jejich rozpětí sahá od 60. let po songy současné a stejně široká je také hudební dramaturgie – pop, rock, punk, folk, Liberečtí všechno zvládnou s přehledem (pod hudebním nastudováním je podepsán Miroslav Ošanec), a ještě se u sól i divadelních etud velmi demokraticky střídají. Největší aplaus mívá jejich dynamická úprava songu italských partyzánů Bella ciao (který nejde pro svou údernost a repetitivnost jen tak vymazat z hlavy), v přídavcích se obvykle rovněž objevuje Známka punku od kapely Visací zámek nebo Mám v piči na lehátku od slovenské skupiny Horkýže slíže s procítěným sólem Michaely Homolové. Písní je celkem dvanáct, vybírají je dobrovolníci z publika (většinou děti) a jejich názvy jsou zaklety do schválně maximálně nesdělných piktogramů (ano, i dešifrování obrázků je součástí konferenciérových promluv) na velké bedně s táhly umístěné v rohu scény – údajné replice původního jukeboxu. Celý komponovaný pořad má velkou energii a určitě se stane hitem nejen večerního hraní na domácí scéně, ale i vyhledávaným zpestřením programu loutkářských festivalů. A pokud se závěrem vrátím k té kulinářské terminologii, tak je liberecký Jukebox opravdu vydatný eintopf!

Naivní divadlo Liberec

Vít Peřina: Boj o oheň

Režie: Tomáš Dvořák, výprava: Petr Kavan, Galina Kavanová a Kamil Bělohlávek, hudba: Vratislav Šrámek

Psáno z premiéry 10. 9. 2021.

Boris Jedinák: Lišák Renard

Režie: Martin Tichý, dramaturgie: Vít Peřina, výprava: Robert Smolík, hudba: Ivan Acher

Hrají: Diana Čičmanová, Markéta Sýkorová, Filip Homola, Adam Kubišta, Marek Sýkora, Antonín Týmal

Psáno z premiéry 11. 9. a reprízy 6. 11. 2021 uvedené na Přeletu nad loutkářským hnízdem.

Jukebox

Režie: Michaela Homolová, dramaturgie: Vít Peřina, výprava: Kamil Bělohlávek, hudební nastudování: Miroslav Ošanec

Psáno z premiéry 10. 9. a reprízy 5. 11. 2021 uvedené na Přeletu nad loutkářským hnízdem.

Loutkář 4/2021, s. 45–47.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.