Někdejší umělecký šéf Minoru a dnes především televizní režisér Jan Jirků se jako ten příslovečný pachatel čas od času vrátí na místo činu a pokaždé to stojí za to. Pozoruhodná je v posledních letech zejména linka jeho tvorby, která se věnuje tématům z české/československé historie. Ať už je to Hon na Jednorožce (2009) s autentickým příběhem ukotveným v 50. letech 20. století, Lipany (2016), které pro děti zpřítomňují události dávného 15. století, nebo životopisný Zá-to-pek! (2019). Zatím nejnovějším příspěvkem do tohoto volného cyklu jsou Bratři naděje, skutečný příběh loutkářů-legionářů Antonína, Matěje, Jindřicha a Vojtěcha Kopeckých.
Autorem námětu je scénograf Jakub Kopecký, přímý potomek slavného loutkářského rodu, a myslím si, že rozehrát pro současné děti příběh o legionářích je skvělá dramaturgická trefa. Navíc je to příběh dostatečně napínavý, ukazující osudy obyčejných lidí, kteří se díky své odvaze a odhodlání stali součástí „velkých“ dějin. A také představuje čtyři loutkáře, kteří jsou na svou profesi jaksepatří hrdí a ví, co je to stavovská čest.
Inscenace má hned dvojí rámec – jednak nás příběhem Kopeckých symbolicky provázejí tři oživlé marionety Ďábel (Ondřej Nosálek), Smrtka (Radka Pavlovčinová) a Kašpárek (Johana Schmidtmajerová), představované herci v kostýmech a celohlavových maskách (nelze si v této souvislosti nevzpomenout na filmy Jana Švankmajera, ale zároveň i na inscenaci Jana Jirků Vánoce aneb Příběh o narození z roku 2002, kde je podobně stylizovaná trojice Ďábel –Smrtka–Anděl). Na začátku představení se marionety „rozšmodrchají“ a na konci, když splní svou misi a ukážou nejen dětskému publiku, jaký význam loutky mohou mít v rukách statečných a čestných lidí, se zase do sebe zamotají. Inscenací se ovšem také tu a tam prolínají – veselým Kašpárkem, který adeptovi loutkářské profese Matěji Kopeckému v rukou doslova sám hraje, není nikdo jiný než jeho milá Zdenička, jejíž tvář vykoukne zpod masky, Smrtka si zálibně vodí vojáky na frontě a zatvrzelý rakouský oficír, který žene své vojáky do jisté zkázy, není nikdo jiný než sám Ďábel. O to překvapivější pak je, když nechá Vojtěcha Kopeckého dezertovat k legiím, aby nemusel bojovat proti svým vlastním bratrům, s odůvodněním, že znal jejich tátu loutkáře. Že by měl i Ďábel slabost pro marionetáře? V inscenaci vystupují také oživlé komické loutky z Posvícení v Hudlicích, které Kopečáci hrají pro „bratry legionáře“. Tato marionetová intermezza dodávají inscenaci až magickorealistický nádech, jejich květnatý a lehce archaický jazyk zase starosvětský půvab, a hlavně z dramaturgicko-režijního hlediska velmi funkčně vyvažují tragikomickou podobu příběhu.
Druhým rámcem je rovina (víceméně) reálného příběhu bratří Kopeckých, prapravnuků legendárního Matěje (Antonín Kopecký – Václav Jelínek; Matěj Kopecký – Gustav Hašek; Vojtěch Kopecký – Pavol Smolárik; Jindřich Kopecký – Bořek Joura), který začíná i končí na nádraží v Chocni o Vánocích roku 1930, kdy se pomalu rozbíhá celosvětová hospodářská krize. Loutkáři nemají pořádnou „štaci“, a tím pádem ani na dárky pro děti, a dokonce ani na jízdenky. Ale nejvíc je trápí, že už na jejich legionářské dobrodružství začíná poněkud sedat prach (v čemž se utvrdí dotazem do publika) a jejich zásluhy o svobodné Československo už vlastně nikoho moc nezajímají. Kvůli sněhové kalamitě na nádraží uvíznou a začnou vyprávět svůj příběh.
Hlavním průvodcem rodinnými osudy je Matěj Kopecký, ale bratři mu velmi zdatně sekundují (inscenace vůbec nemá jediný slabší herecký výkon, všichni účinkující jsou přesní, autentičtí a dokonale sehraní). Začínají svým dětstvím, kdy poměrně záhy ztratili otce i matku a museli se proto rozdělit k různým rodinným příslušníkům, kteří se ujali jejich výchovy a zejména předávání loutkářského řemesla. I tyto tragické tóny – obzvlášť jímavý je obraz zemřelé matky, která odhází od synů směrem do publika a v setmělém sále jí na hlavě bledě svítí obrovská papírová růže, které za života vyráběla – jsou ovšem vybalancovány groteskními momenty. Náhlá otcova smrt je sehrána jako etuda se stínovými loutkami, takže mu skutečně „pukne srdce“, nebo třeba když se bratři snaží matce pomoci s napjatým rodinným rozpočtem ukazováním hada, který jim ovšem chcípne a ukazují jen jeho ostatky (ač se to z popisu nezdá, je to dokonale zahraný gag k popukání), nebo když se učí řemeslo u svých příbuzných a dělají si přitom láskyplně legraci z jejich loutkářské pověrčivosti.
Čtyři bratři se společně setkají až jako dospělí na italské frontě, kde se třem z nich podaří z rakousko-uherské armády během ofenzivy zběhnout a přidat se k nově zformovaným československým legiím. Své spolubojovníky povzbuzují hraním vlasteneckého loutkového divadla s narychlo vyrobenými maňásky, ale i pouhým vyprávěním bez loutek. Když stojí koncem představení (už všichni čtyři bratři) v legionářských uniformách mezi publikem a trochu brechtovsky mu vypráví o padlých kamarádech, lesknou se mnoha divákům v očích slzy. Teď už všichni vědí o tom, jací hrdinové legionáři byli a co strašného pro nás prožili a obětovali. Střihem se ocitneme zase na zasněženém nádraží – magie vánočního večera a porozumění drážního personálu přinese bratřím dlouhodobé hraní pro vojenské posádky. Vánoce jsou zachráněny a marionety se mohou zase spokojeně uložit ke spánku.
Inscenování tolika dějů v tolika různých prostředích, a především sugestivní realizace válečné vřavy by nebyla možná bez maximálně funkční – a zároveň výtvarně působivé – scénografie. Jakub Kopecký navrhl několik hracích plánů v podobě kovových mostů, jimiž dělí prostor. Po mostech jezdí (vždy v příslušném měřítku daném perspektivou) kouřící lokomotiva, Kopeckých maringotka, ale přesunují se po nich i vojáci na obávanou italskou frontu. Systém posuvných vozíků se siluetami, které jsou zespodu podsvíceny a hýbou se zároveň se zdrojem světla, vytváří až hmatatelnou iluzi strachu (zejména, když se na vozících pohybují šibenice s oběšenci) a odlidštění vojenské mašinerie. Hrůznost války ještě podtrhuje užití autentických filmových záběrů ze zákopů i bojišť. A nejen scénografie slouží celku. Opravdu autenticky vypadají kostýmy Andrey Králové, a jak bývá u Jana Jirků zvykem, říznost a spád inscenace umocňuje živá hudba, kterou přímo na jevišti hraje čtyřčlenná kapela.
Na začátku jsem vyjmenovala několik titulů, pod nimiž je Jan Jirků v Minoru v poslední zhruba dekádě podepsán. Všechny spojuje silný příběh člověka ve vypjaté životní situaci, která od něj vyžaduje hrdinský čin, odvahu a morální pevnost. Jejich protagonisté bojují za svoje práva, spravedlnost, pokládají si zásadní životní otázky. Také se nebojí přiznat strach – nejsou to komiksoví superhrdinové, ale uvěřitelné, nebo dokonce reálné bytosti z masa a kostí. Zároveň se ve všech těchto inscenacích objevuje nepřehlédnutelný motiv národní hrdosti, nikoli pseudovlastenectví, i jistá dávka patosu. Právě v tom je tvorba Jana Jirků v kontextu českého (a nejen loutkového) divadla naprosto unikátní a velmi povedená inscenace Bratři naděje do téhle mozaiky perfektně zapadá.
Divadlo Minor, Praha
Jan Jirků: Bratři naděje
Režie: Jan Jirků, výprava: Jakub Kopecký, dramaturgie: Iva Kopecká, hudba: Jiří Hradil, kostýmy a masky: Andrea Králová
Premiéra 22. 9. 2021, psáno z repríz 2. 10. a 20. 11. 2021.
Loutkář 4/2021, s. 39–41.
Karel Brožek (28. 4. 1935 – 21. 10. 2014)
Pavel Štourač (6. 10. 1969)
Vladimír Koutný (12. 10. 1924)
Jana Schlichtsová (17. 10. 1944)
Jana Altmanová (17. 10. 1944 – 31. 10. 2021)
Alena Hořínková (20. 10. 1934)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS