Loutkar.online

Šlechtová, Ema: Koukat se nebo si hrát?

Byť ani jedna z výše zmíněných do této kategorie přímo nespadá (Řeka je určena dětem ve věku 2+ a Komodo 3+), stále platí, že pro komunikaci s dětmi předškolního věku, musí tvůrci pečlivě a citlivě volit inscenační strategie, aby dokázali vyhovět velmi specifickým potřebám nejmladších diváků. Každá z inscenací vykazuje znaky jednoho ze dvou možných způsobů divadelní tvorby pro takhle malé děti, jejichž vnímání ještě není schopné plně reagovat čistě na příběh: vizuální a aktivizační.

Řeka je meditativním a pro oči kouzelným pozastavením se nad drobnými událostmi kolem jedné malé říčky. Rybář trpělivě sedí s prutem a čeká až mu zabere, cyklista zběsile šlape podél břehu a šedavý opar mlhy se převaluje nad vodní hladinou. Každý obraz v sobě nese magický údiv nad obyčejností všedního života i detaily, které nám ve shonu často unikají. Výprava Anny Gumboldt je ve své podstatě velmi jednoduchá a materiálově čistá. Industriální, oprýskaná, kovová koryta na vysokých nohách herci v úvodu naplní kbelíky vody, která samospádem proudí až do konce představení. Jednoduché dekorace z přírodnin na dřevěných podstavcích ilustrují vodní břeh spolu s pomalovaným domkem. Loutky-manekýni vypadají jako dřevěné hračky, jsou jemně kolorované a každá z nich má nějakou zvláštní schopnost pohybu: cyklista otáčí dřevěná kola svého bicyklu a veselému chlapci zase zuřivě plandají končetiny. Animace funguje hravě, zaměřuje se na drobné vychytávky: rybky na drátě poskakují v proudu řeky, plechovkové auto s výletníky sype do vody odpadky (jeden z mála motivických přesahů v inscenaci) a samozřejmě nesmí chybět cákání vody, ždímání houbiček na hlavy loutek i herců, a dokonce chemické zázraky s kouřem schovaným v železném kbelíku.

Nemám, co bych inscenaci vytkla až do momentu, kdy začnu zohledňovat cílovou skupinu. Řeka nabízí poetické obrazy pro dospělého diváka i hravé až kouzelnické prvky pro nejmenší. Problém však nastává ve chvíli, kdy se představení odehrává ve vnitřních prostorách, pomyslná stěna mezi jevištěm a hledištěm je naplno spuštěná a herci se nijak nesnaží ji narušovat třeba jen očním kontaktem. Pokud dětem starším dvou let nabídnou tvůrci tolik lákavých věcí jako cákání vody nebo tajemný kouř, jejich automatická reakce bude se zapojit, jít si vyzkoušet všechno, s čím si herci můžou hrát a oni ne. Dokážu si představit, že reprízy venku na festivalech mají úplně jinou energii. Děti jsou v bezprostřední blízkosti scénografie, dopadají na ně kapičky vody a jejich zapojení je nevyhnutelné. Na druhou stranu inscenace není na zvýšenou míru interakce stavěná. Zásahy dětí zcela boří jemnou náladu. Nejde o to, že by principiálně nemohlo divadlo pro batolata a starší předškoláky fungovat čistě vizuálně, ale tvůrci jim pak musí nabízet podívanou, ze které nebudou moct spustit oči (jako příklad bych uvedla batolárium Aero nezávislého slovenského souboru Odivo). Řeka je svým tempem spíš krásnou pohádkou, která přinese sladké sny, rozněžní rodiče, ale nikam dál nezasáhne.

Víceméně opačným případem je kladenské Komodo. Příběh inspirovaný stejnojmennou knihou Petra Síse o malém Petrovi, který miluje draky tak moc, až ho rodiče vezmou do Indonésie setkat se s těmi skutečnými – varany komodskými –, je vlastně upozaděný prostorem pro společnou hru. Děti, dospělí i herci se pohybují kolem dřevěných desek s křídovými černými pláty a jediným odděleným jevištním prostorem je vnitřní kruh vymezený konstrukcí. Inscenace více než na příběh klade důraz na aktivizaci. V momentě, kdy dochází k nejzásadnějšímu dramatickému zvratu a Petr se dozvídá, že spolu s rodiči odlétá na vysněný ostrov tajemných ještěrů, vybízejí herci děti do akce. Skupinky skládají jednotlivé části Petrova pokojíčku, pomáhají posouvat auto spěchající na letiště a v Indonésii každý diváček obdrží svého malého dřevěného turistu, kterému může dopřát atrakci dle vlastního výběru: noční klub, archeologické muzeum, nebo let balónem.

Po výtvarné stránce je Komodo Řece velmi podobné. Veškerá výprava je decentní, vkusná a hravá. Zároveň jsou loutky i dekorace vyrobeny tak, aby vydržely často nekompromisní zásahy dětí. Jakub Maksymov totiž zvolil velmi neobvyklou až odvážnou aktivizační strategii. Děti se většinou mají tendenci během interakce rozvášnit, a proto většina tvůrců dává prostor pro vstup dětí do divadelního díla až ke konci představení, které se pak mimoděk proměňuje v divokou hernu. Zatímco v případě Komoda dostanou děti prostor hned v první třetině a herci musí po celou dobu vynakládat velkou energii k jejich usměrnění. Paradoxní je, že právě tahle troufalost pro mě posunula inscenaci směrem k ideálu divadla pro nejmenší. Celek drží pohromadě, děti se s Péťou nadšeně vydávají hledat draky a herci se jim po celou dobu věnují, procházejí prostorem a bez problémů řeší drobné konflikty i nespravedlnosti. Nakonec dětem rozdají křídy a nechají je pomalovat černé pásy obrázky, čímž je po adrenalinové výpravě náležitě zklidní. Myslím, že v dnešní digitální době, ve které jsou děti od útlého věku zvyklé na mnohem dynamičtější formu zábavy, je Komodo plnohodnotný iniciační divadelní zážitek. A myslím, že málokterý z dospělých zůstane vůči kladenskému dobrodružství lhostejný.

Studio Damúza, Praha

Štěpán Gajdoš a kol.: Řeka

Režie: Štěpán Gajdoš; scénografie: Anna Gumboldt; hudba: Matěj Štrunc

Premiéra: 5. 9. 2020, psáno z reprízy: 7. 11. 2021 uvedené během Přeletu nad loutkářským hnízdem.

Divadlo Lampion, Kladno

Petr Sís a Jakub Maksymov: Komodo

Režie: Jakub Maksymov; dramaturgie a hudba: Markéta Labusová; výprava: Olga Ziebińska

Premiéra: 20. 6. 2021, psáno z reprízy 6. 11. 2021 uvedené během Přeletu nad loutkářským hnízdem.

Loutkář 4/2021, s. 36–38.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.