Smith, Karen: Bangladéš

Bangladéš vždy sdílel kulturu se sousedním indickým státem Západní Bengálsko, což se týká i loutkových tradic.

Marionety se na jihoasijském subkontinentu pravděpodobně objevily už před nějakými třemi tisíci lety a celá řada klasických bengálských děl zmiňuje loutky. Patří mezi ně Gitagabindha, Srikrishnakirtan a Chondimangala z 1. století a Yousuf Julekha, Choitonnyo Vagabato, Choitannya Mongal a Choitannya Choritammrito ze 14.–17. století. Navíc máme zmínky o tom, že v 8. století se loutkami hrál romantický příběh Rádhá a Krišny a další oblíbené legendy i že loutky měly své místo v komunitních rituálech.

Do tradičního bengálského loutkářství patří také kočující loutkáři s maňásky benir putul, kteří jsou dodnes v Západním Bengálsku k vidění. Dříve byli rozšířeni po celém regionu, hráli příběhy o Rádhá a Krišnovi a zpívali oblíbené bengálské písně. Bengálské spodové loutky danger putul nach se poprvé objevují koncem 14. století a jsou součástí zpívaných dramatických představení ve stylu jatra, což je druh lidové opery. Marionetová forma tarer putul nach, kterou dnes známe ze Západního Bengálska, se také šířila po zemi v rukou kočovných loutkářů, kteří ve svých stanech hráli texty z jatra. Nedílnou součástí těchto loutkových představení je hudba a zpěv.

Modernější jevištní podoby loutkového umění v Bangladéši využívají prstové loutky, maňásky a javajky. Nejběžnějším typem loutky jsou zde ale i nadále marionety. Obvykle mají velikost od třiceti centimetrů do jednoho metru, jsou vyráběny z různých materiálů a ovládají se až devíti nitěmi. Představení často doprovází živá hudba hraná dohary; vedle loutek mohou vystupovat na jevišti také zpěváci, tanečníci a další umělci. Obsahovou náplň tvoří jak tradiční a lidové příběhy, tak současná témata a varietní čísla.

Jedním z novějších loutkových souborů, které jsou dnes aktivní, je Bangladéšské akademické loutkové divadlo Shilpakala, které vede Rashid Haroon. Sídlí v hlavním městě Dháka a jeho inscenace tvoří hudební předehra, vlastenecké bengálské písně, zpívající a tančící loutky a okouzlující příběhy s dramatickými momenty. Odehrávají se například v rušných městech či vesnici na řece u lesa, kde v blízkosti lidí žijí krokodýli, tygři, hadi a lišky. Některé inscenace končí vlasteneckou písní.

Text vznikl pro Světovou encyklopedii loutkářského umění (Encyclopédie mondiale des arts de la marionnette) vydanou UNIMA v roce 2009, která je zpřístupněna také online (https://wepa.unima.org). Publikováno se souhlasem UNIMA International.

Loutkář 4/2021, s. 32.