Loutkar.online

Malíková, Nina: Moderní indický loutkář spojující tradici se současností

Režisér a výtvarník Dadi Pudumjee je svou tvorbou, sociálními aktivitami, pedagogickým působením i jako exprezident a čestný prezident UNIMA pojmem nejen v Indii. V roce 2019 byl autorem Poselství ke Světovému dni loutkového divadla, kde mimo jiné napsal: Co nás tak přitahuje k této formě, které sami dáváme život? Je to tím, že se neživé stává živým, a tedy dokáže říci tisíce slov způsobem, jakým to žádný lidský herec říci nedovede, nebo k tomu nemá možnost? […] Ať je to jakkoli, loutky po celém světě vyjadřují, předvádějí a spojují mnohé naše minulé vzpomínky s naší přítomností. Učíme novou generaci, že se musíme držet našich předešlých hodnot a tradic a zároveň být neochvějně otevření novým myšlenkám.

Známe se už dlouhou řadu let, poprvé jsem se s ním, tehdy ještě hubeným a vytáhlým mladým studentem, seznámila někdy v 70. letech v Moskvě, kde jsem měla možnost spolu s dalšími mladými divadelníky z Německa a Finska pobýt pár dnů na pozvání sovětského centra UNIMA. Měli jsme šanci absolvovat divadelní konferenci, na které byl hvězdou historik a teoretik Henryk Jurkowski (pokud mě paměť neklame, právě tam poprvé zazněl jeho termín pro současnou novou podobu loutkového divadla „třetí druh“), a my, co jsme v oblasti loutkového divadla teprve začínali, jsme si vzájemně vyměňovali opravdu prvotní informace o své práci i o divadlech a institucích, ve kterých jsme působili.

Už tenkrát mě zaujalo, že Dadi studoval u Michaela Meschkeho a z jeho vyprávění i reakcí na doprovodný divadelní program konference mi bylo jasné, že mu evropské divadlo – navzdory jeho původní formaci spjaté s indickou tradicí – není cizí.

Později jsme se potkávali na kongresech UNIMA, kde už jeho tvář patřila do galerie vůdčích osobností světového loutkářství. Ostatně UNIMA, jejímž prezidentem se stal v roce 2008 na kongresu v australském Perthu a v této funkci působil po tři volební období až do roku 2021, ho provázela už od studentských let. Nejenže Michael Meschke, s nímž se setkal v roce 1976 jako student jeho stockholmské divadelní školy, byl významným a revoltujícím „enfant terrible“ předsednictva UNIMA, ale především to byla Dadiho učitelka, legendární indická loutkářka Meher Contractor (dlouho jediná žena z mimoevropské oblasti v předsednictvu UNIMA), která ho do práce v UNIMA postupně zasvěcovala.

Díky UNIMA a jejím komisím jsme se s Dadim setkávali často. Nezapomenutelné bylo setkání v roce 2009, kdy přijel na oslavy 80. výročí založení UNIMA do Prahy. Ptala jsem se ho tenkrát jaká je společenská situace v Indii. S trochou smutku mi odpověděl: Viděla jsi film Milionář z chatrče? Tak přesně taková! Náš zatím poslední osobní kontakt se odehrál znovu v Moskvě v roce 2019, kdy na festival pořádaný ruským střediskem UNIMA a Obrazcovovým divadlem pod svou záštitou přivezl dva indické loutkářské soubory, které podle svědectví těch, kteří důvěrně znají Dadiho režisérskou práci, tvoří v jeho divadelním i výtvarném stylu. Ten se vyznačuje spojením herce, loutky a velmi výrazných, někdy celotělových nebo hlavových masek. Takovou inscenací je také jedna z Dadiho posledních prací Když se voda setká se zemí, která se těší pozornosti diváků i odborné kritiky.

Americká loutkářka Nancy Staub, která s Dadim Pudumjeem spolupracovala v Komisi pro sociální spravedlnost a v Komisi pro kulturní dědictví, o něm jako propagátorka jeho práce v sociální i divadelní oblasti říká: Je ohleduplný a empatický, velkorysý. Umí pozorně naslouchat a pečlivě zvážit problémy ze všech stran. Je dokonalým vůdcem jakékoli etické organizace. Jsem hrdá na to, že ho mohu považovat za svého přítele. Mohu tato její slova jen potvrdit.

Jak vidíte současnost indického loutkového divadla?

Situaci indického loutkářství nelze zobecňovat. Máme mnohem více tradičních loutkářů než moderních, i když jejich počet se zmenšuje. Tradiční umělci se živí především hraním představení v sezóně náboženských festivalů a produkcemi, které jsou sponzorovány nějakým mecenášem. Koncept představení se vstupenkami, tak je známe na západě nebo v některých našich městech, pro ně neexistuje, ale potomci tradičních loutkářů v současnosti hledají nové cesty, nové příběhy a nové způsoby produkce. V tomto roce UNIMA India zorganizovala několik edukativních masterclass a mentorshipů jak pro tradiční, tak pro netradiční mladé umělce.

Jak jste ve vlastní tvorbě propojil evropské a indické loutkové divadlo?

S loutkářstvím jsem začal jako s koníčkem ve svém rodném městě Poona Mand v roce 1971. Po promoci v Poona jsem vstoupil do Národního institutu designu v Ahmedabadu a v tomto městě také později do loutkářské sekce Darpana Academy of Performing Arts, kterou vedla Meher Contractor, která mě uvedla do světa loutkového divadla. Díky ní jsem také absolvoval svou první mezinárodní zkušenost. Bylo to v roce 1972 na festivalu a kongresu UNIMA v Charleville-Mézières. O několik let později na to navázal můj pobyt ve Stockholmu v Institutu Dock Teatre, vedeným Michaelem Meschkem, který měl velký podíl na mém profesním rozvoji. Ovlivnil mě jeho postoj k loutkovému divadlu jako prostředku k vyprávění příběhu a to, že forma loutkového divadla není samoúčelným cílem. To ve mně zůstalo, stejně jako workshop v Meschkeho Institutu s mistrem bunraku Sennosuke Yosidou, který změnil můj pohled na propojení východu a západu.

Jaká byla vaše cesta do nejvyšších pater UNIMA?

Po návratu do Indie jsem byl pozván, abych v Dillí založil první loutkářskou společnost Sutradhar v Shri Ram Ventre a po pěti letech této zkušenosti jsem založil vlastní společnost Ishara Puppet Theatre Trust, která také pořádá každoroční mezinárodní loutkářský festival Ishara. Škola Národního institutu designu, Darpana Academy a Meschkeho divadelní institut ze mne udělaly to, čím jsem dnes. Díky tomu jsem se také dostal do UNIMA a stal se prvním neevropským prezidentem a nyní i čestným prezidentem UNIMA. Na této cestě jsem potkal mnoho velkých osobností loutkářství jako například Henryka Ryla, Henryka Jurkowského nebo Margaretu Niculescu. Za svou práci a přínos loutkovému divadlu jsem získal v Indii několik prestižních ocenění, včetně ceny Sangeet Natak Akademie v roce 1992 a ceny Padmashree v roce 2011, kterou mi udělil prezident Indie za přínos pro loutkové divadlo. Život jde dál, ale nebyl bych nic bez mnoha úžasných lidí, umělců a loutkářů, které jsem potkal v mnoha zemích světa.

Loutkář 4/2021, s. 24–.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.