Dolenská, Kateřina: Editorial

Vážení a milí čtenáři,

máme za sebou už druhý podivný rok, kde by se místo „jaro“ a „podzim“ dalo říkat souhrnně „lockdown“. Stejně jako loni jsme si i letos v létě bláhově mysleli, že máme to nejhorší za sebou a že začátkem září už se rozjede standardní divadelní sezóna. Čínský virus ale, zdá se, ještě zdaleka neřekl své poslední slovo – počty nakažených jsou teď v adventním čase katastrofálně vysoké a omezení toho, co jsme už pomalu přijali za „normální život“, jsou na spadnutí. Jak přežije kultura další a další restrikce se nyní neodvažuje nikdo ani hádat.

Diváci se na podzim do divadelních sálů nevrátili, zrušili své abonentky, a umělci přesto chrlí jednu premiéru za druhou a vyčerpaně hrají pro prázdné sedačky, aby svému zřizovateli či instituci udílející grantovou podporu s koncem roku doložili realizaci veškeré plánované činnosti a nepřišli o peníze. Doporučuji v tomto ohledu k přečtení glosu Miřenky Čechové otištěnou v Divadelních novinách 19/2021 s příznačným názvem Jsme vyčerpaní!. Popravdě ani věnovat se kulturní publicistice v časech, kdy se půl roku nic nuceně neděje a druhý půlrok se to na všech frontách překotně dohání, také není žádný med – velmi nevyzpytatelné je zadávat recenze, když nemáte jistotu, že bude možné představení zhlédnout, nečekané výpadky hraní kvůli karanténám jsou na denním pořádku, nedají se plánovat výjezdy na festivaly, o nichž se za normálních okolností pravidelně referuje, autoři jsou zahlceni prací a nestíhají… Milý Ježíšku, moc si v redakci přejeme, ať je příští rok klidnější!

Ale dosti nářků. V tomto čísle se naposledy setkáme s volným cyklem věnovaným hudebním skladatelům (tentokrát představujeme Tomáše Alferiho) a na nějaký čas se rozloučíme i s medailony inspirativních loutkářských scénografek – zatím poslední dámou, jíž vzdáme hold, je Kateřina Housková. Co si naopak ponecháme také v dalším ročníku, je cyklus zaměřený na sourozenecké dvojice v divadelním světě (v tomto čísle představíme Václava a Josefa Jelínkovy), jenž rozšíříme na vazby rodičů-divadelníků a jejich potomků, kteří úspěšně pokračují v rodinné tradici.

Na nějaký čas také odložíme toulavé boty a místo poznávání exotických loutkářských kultur (v tomto čísle na vás čekají loutkáři z Indie, Pákistánu, Srí Lanky, Nepálu a Bangladéše) se zaměříme na různá s loutkami související témata pod zastřešujícím názvem „Loutky a…“. V prvním čísle by to mělo být téma loutky jako nástroj výchovy a terapie, přičemž předpokládáme těsnější spolupráci s Education, Development & Therapy Commission UNIMA, jejíž prezidentka, Chorvatka Livija Kroflin, je dokonce členkou našeho redakčního okruhu. Ve druhém čísle bychom rádi otevřeli téma loutky a politika – v tomto případě uvažujeme o spolupráci se zcela novou komisí UNIMA nazvanou Humanitas Commission, jejíž prezidentkou je Maďarka Kata Csató. Pro třetí číslo se rýsuje spolupráce s KALD DAMU, kde finišuje výzkumný projekt nazvaný Loutky a technologie, iniciovaný vedoucím kabinetu scénografie Janem Bažantem. V posledním čísle zase propojíme síly s Ústavem pro výzkum alternativního a loutkového divadla DAMU a zaměříme se na představení výsledků zdejšího dvouletého výzkumného grantu, který se zabývá českými loutkami ve vztahu k tradici v tom nejširším slova smyslu.

Milí čtenáři, přeji nám všem, ať se přelije snad už poslední vlna pandemie, situace se urovná a život se konečně vrátí do té podoby, kterou si už poněkud matně pamatujeme z doby před rokem 2020. Přeji všem také pevné zdraví, sílu vydržet a budu doufat, že i v příštím roce budete číst náš časopis a společně oslavíme 110. výročí jeho založení!

Za všechny členy a spolupracovníky redakce

Kateřina Dolenská

Loutkář 4/2021, s. 1.