Ophrat Hadas, Savir Ilan: Stručný přehled izraelského loutkářství

Izrael jako národ přistěhovalců, který neměl žádnou místní loutkářskou tradici, byl silně ovlivněn východo- a středoevropskou avantgardou 30. a 40. let 20. století. Mezi první loutkáře patřili Paul Loewy (1891–1970) a David Ben Shalom zvaný „Honzo“ (1912–1990), kteří zde rozvíjeli českou a německou tradici vyřezávaných dřevěných marionet.

V 50. letech se na vývoji izraelské scény podílely další osobnosti: Dina Dziatelowski (nar. 1901), která do Izraele emigrovala z Polska v roce 1957, byla průkopnicí použití loutek ve vzdělávání, psala vlastní hry a vyráběla maňásky, a to zejména pro děti. V roce 1994 získala Ben Zviho cenu za literaturu pro děti. Její knihy byly ilustrovány fotografiemi z jejích inscenací. Dennis Silk (1928–1998), původem Brit, který přijel do Izraele v roce 1955, se proslavil v polovině 70. let svými divadelními hrami pro divadlo loutek a objektů i svými texty o loutkářství. Za zmínku také stojí Eric Smith původem z Jižní Afriky, který začínal v Pretorii s Lyndií Parker a Johnem Wrightem a který v roce 1972 založil v Tel Avivu soubor Eric’s Puppet Company. S ním nastudoval mnoho inscenací pro děti, v nichž adaptoval mimo jiné Loutky mistra Pedra od Manuela de Fally, Draka Jevgenije Švarce, Slavíka od Hanse Christiana Andersena a L’Italiana in Algeri (Italku v Alžíru) od Rossiniho. Marionety Erica Smithe jsou dnes součástí dědictví izraelské kultury a byly vystavovány ve Velké Británii, Německu a USA.

Vývoj v 80. a 90. letech

V 70. letech se v Jeruzalémě dostává ke slovu nová generace umělců, z nichž mnozí už se v Izraeli narodili. Ke konci dekády se podobný rozkvět odehrál také v Tel Avivu. Tito umělci se věnovali interdisciplinárnímu zkoumání divadelního umění, tance a vizuálního divadla. Výsledkem bylo Divadlo Vlak (Teatron Ha Karon, Train Theatre) založené v roce 1981 ve spolupráci umělců, jako byli Alina Ashbel, Američan Michael Schuster (který do Izraele přinesl jávský wayang kulit a indický kathputli), Argentinec Mario Kotliar (1949–1998) a Hadas Ophrat. Později se přidali také Marit Ben Israel a Roni Nelken-Mosenson, která v 80. letech připravila inscenaci s Karagözem založenou na loutkových sbírkách Islámského muzea. Malé a komorní Divadlo Vlak původně tvořilo inscenace pro děti i dospělé, nicméně později se začalo specializovat primárně na dětského diváka. Kolem divadla časem vznikla řada menších organizací a prošlo jím mnoho významných zástupců izraelské scény; navíc často nabízí svou scénu hostujícím souborům. Mezi projekty, jež zde vznikly, patří Jeruzalémský mezinárodní festival loutkového divadla založený v roce 1982, který nabízí inscenace loutkového a vizuálního divadla i divadla objektů pro všechny věkové kategorie. Škola vizuálního divadla, kterou v roce 1986 založil Hadas Ophrat, a Divadlo Habamah založené v roce 1988 a po roce 2000 přejmenované na Hazira Performance Art, které hraje experimentální divadlo pro dospělé.

Loutkářské vzdělávání

Zmiňovaná škola vizuálního divadla nabízí ambiciózní a multidisciplinární čtyřletý studijní program zakončený diplomem, jenž oficiálně uznává ministerstvo školství a kultury. Jeho výuka se zaměřuje na všechny disciplíny výtvarných umění. Jeho pedagogický koncept je založen na pluralismu a otevřenosti vůči všem jevištním uměním (činoherní režie a scénografie, loutkové umění, divadlo objektů, tanec, video a digitální tvorba, performance atd.); jeho umělci se účastní mnoha festivalů, jako je Jeruzalémský mezinárodní festival loutkového divadla a Festival alternativního divadla v Akko. Mezi absolventy školy patří Patricia O’Donovan (Nekudat aneb Dotek světla, Louis l’enfant de la nuit), Erica Sapir, Yael Inbar, Revital Arieli (o tvorbě Y. Inbar a R. Arieli psali v čísle 2/21, s 82–86, pozn. red.), Galia Levy-Grad (Cube Circus) a Elit Veber, z nichž všichni se začátkem 21. století mezinárodně proslavili. Někteří z těchto umělců také přispěli k rozšíření loutkového repertoáru o texty z jiných tradic než aškenázské a evropské a zaměřili se na kulturu Mizrachim a sefardských Židů. V roce 2010 zahájili absolventi Školy výtvarné kultury projekt Pandora, který dal vzniknout významným experimentálním a kabaretním inscenacím hraným na loutkových festivalech a dalších místech. Mezi umělce Divadla Vlak patří také Shahar Marom (rozhovor s ním si můžete přečíst na s. XX, pozn. red.), Jonathan Ben Chaim, Miriam Salzberg a Amit Drori.

Kromě toho v letech 1982–1995 v Jaffě působila loutková a vzdělávací organizace Meitav. V roce 1986 založila Naomi Yoeli s podporou města Tel Aviv velmi oblíbené loutkové divadlo v parku Hayarkon, které fungovalo až do roku 2003. Kromě Naomi Yoeli zde vystupovali Miri Peeri, Micky Mevorach, Iki Gilad, Dina Dekel, Ilan Savir, Sharona Shapira, Ilia a Raya Brendmanovi a Bela Shkatov. Miri Peeri je zakladatelka dalšího významného kreativního centra na izraelské scéně, Izraelského loutkového centra v Holonu (poblíž Tel Avivu), které zahrnuje Školu loutkového umění (1989), od roku 1995 významný Mezinárodní festival loutkového divadla a filmu a Muzeum umění a loutek založené v roce 1999. Díky tomu vzniklo poblíž Tel Avivu významné loutkářské středisko. V roce 2006 se Izraelské loutkové centrum přesunulo do vlastní nové budovy, která se stala domovem umělců, pedagogů a loutkoherců.

Mezi další instituce patří Beit 9 (Dům 9) a Galilejské multikulturní divadlo (které založil Pablo Ariel, jenž emigroval z Argentiny v roce 1972; jeho židovsko-arabský soubor hraje téměř bez použití jazyka, aby mohl spojovat rozmanité skupiny lidí). Rochi (Rachel Beckman), Erica Sapir z Francie a Dina Kaplan ze Spojených států jsou zakladatelkami Loutkářů bez hranic, mezinárodní organizace, která podporuje růst, změnu a řešení konfliktů prostřednictvím loutek a organizuje workshopy týkající se zdraví, lidských práv a terapeutického využití loutek v rozvojových zemích celého světa.

V období studené války do Izraele emigrovala řada loutkářů ze Sovětského svazu, mimo jiné Itschak a Esther Peckerovi (v roce 1979), Ilia Ilov, soubor Petruška a mnoho dalších. Dvora Zafrir je ředitelkou Školy loutek a divadla (1990), která je součástí Levinského školy v Tel Avivu a zaměřuje se primárně na vztah mezi loutkami a vzděláváním, nicméně také propaguje loutkářství jako takové. Mezi hlavní předměty patří adaptace literárních textů, různé loutkové žánry, návrh a výroba loutek, použití materiálů, loutky na divadle a produkce. Loutkářské umění se vyučuje také v soukromých institucích a na různých katedrách (kurz „Loutky a vzdělávání“ Farryl Hadari na Univerzitě v Tel Avivu). Patricia O’Donovan vyučuje na Vzdělávacím ústavu Daniela Yellina a na různých jiných institucích působí mnoho dalších pedagogů.

Text vznikl pro Světovou encyklopedii loutkářského umění (Encyclopédie mondiale des arts de la marionnette) vydanou UNIMA v roce 2009, která je zpřístupněna také online (https://wepa.unima.org). Publikováno se souhlasem UNIMA International.

Loutkář 3/2021, s. .