: Zemřeli

Jan Císař

(28. 1. 1932–14. 4. 2021)

V polovině dubna zastihla divadelní svět smutná zpráva: ve věku 89 let zemřel oblíbený a respektovaný divadelní teoretik prof. Jan Císař, který se – mimo mnohé jiné – významnou měrou zasadil o rozvoj teoretické báze loutkářského oboru. Připomeňme v této smutné souvislosti, že v čísle 4/2019 jsme mu věnovali velký prostor v rubrice Osobnost čísla (Gregar, A.: Pokus o specifický portrét, s. 4–6; Gregar, A.: S Janem Císařem nejen o loutkovém divadle, s. 7–10), a v roce 2019 jsme také vydali reprint jeho dodnes inspirativní publikace Teorie herectví loutkového divadla. (red)

Prof. Jan Císař – Janek

Pro encyklopedie a akademiky to byl prof. Jan Císař, pro divadelní svět a přátele prostě jen Janek. Po jeho odchodu se objevila řada krásných a zasvěcených článků hodnotících tvorbu, přínos a osobnost, působení v divadlech, v časopisech a odborných revuích, pedagogickou činnost, schopnost uvažování o divadle, teoretické, historické i praktické znalosti a vědomostní zázemí. To všechno bylo, je a bude posbíráno a zhodnoceno.

Vzpomínám na Janka trochu jinak. Krátce nás učil jako hostující pedagog na katedře divadelní vědy FFUK. Jeho přednáška Prostor a čas v divadle, filmu a televizi byla o všem jiném než o tom, o čem podle názvu měla být. Povídal nám o své návštěvě Paříže (byl konec 60. let a bylo to na chvíli ještě trochu možné) a vyprávěl děje filmů, které tam viděl. A pak jsem se s ním setkala na nějaké Loutkářské Chrudimi, kde byl v porotě. Bylo to pro mne trochu nečekané, měla jsem ho spojeného jen s činohrou a netušila jsem, že také loutkové divadlo je a na delší dobu a také bude dalším objektem jeho zájmu. Za všechno mohl Miroslav Česal (mimochodem dnes neprávem opomíjený vedoucí loutkářské katedry v nedobrých letech, který upadl neoprávněně ve všeobecnou paměťovou nemilost). Chtěl Janka, zklamaného divadlem 70. let, přivést na jiné myšlenky a tyto jeho „jiné“ myšlenky využít ve prospěch uvažování o loutkovém divadle, kterému se naopak v té době mimořádně dařilo. A povedlo se. Po Erikovi Kolárovi jsme jako loutkáři dostali darem teoretika, kterému loutkové divadlo stálo zato. To teprve později se přihlásili znovu ke slovu teoretici mladší generace – Karel Makonj, Petr Pavlovský, Jaroslav Etlík, kteří v mnohém na Janka navázali, učili se od něj, přeli se s ním a posouvali jeho myšlenky dál…

Ale nechtěla jsem rozebírat Jankův přínos pro loutkové divadlo. Mne tenkrát zaujalo, jakým způsobem se tehdy už známý pedagog, kritik, historik a teoretik začal loutkovým divadlem bavit. Pro něj i pro mě to byla společně sdílená pozdní láska k loutkovému divadlu, jeho podivnostem i výjimečnosti. Janek se začal objevovat na řadě amatérských akcí a já měla možnost ho s překvapením sledovat. Na moji otázku, co ho na tom všem zajímá a jak se na těch setkáních s amatéry jako vážený pan profesor cítí, odpověděl, že výborně a že za nimi jezdí v maskáčích. Nechal se strhnout entuziasmem amatérského hnutí, byl zde nekorunovaným králem a bylo zde dobře jemu i s ním.

Jednou věcí mě překvapil a okouzlil. Mívali jsme svého času vždycky v úterý schůzky v bývalém televizním klubu. Nebyly to schůzky v pravém slova smyslu, spíš audience a příchozí byli nejrůznější. Díky pestré společnosti se probralo kde co. Tam jsem se také dověděla, že spolu sdílíme ještě jednu lásku – operetu. Jak se v její historii vyznal! Jak dovedl zazpívat (někdy v originále) ty nejznámější melodie! Prostě nádhera! Byl výtečný vypravěč, dobrý společník. A oplýval ještě jednou vzácnou vlastností: nedával své znalosti okatě najevo a nikdy nikoho v debatě či sporu neponížil.

Dodneška slyším jeho nazálně zabarvený hlas, jeho řečnické akcenty, kterými uměl aktivizovat i ty nejutrmácenější posluchače. Je zajímavé, že ve slovním projevu byl (i v té zapeklité teorii, kterou jsem ani v jeho pojetí nikdy neuměla pořádně pochopit) srozumitelnější než v psaném slově. To se člověk se musel k jeho myšlenkám opravdu umět pročíst!

Byl to můj milovaný a obdivovaný pan profesor. Ani nevím, jestli jsem mu to vůbec stačila znovu říci.

Nina Malíková

Dobrý komediant Jan Císař

Císařova teoretického a divadelně–historického díla jsem si začala vážit až v posledních dvaceti letech: tehdy také, podle mého názoru, napsal své nejlepší věci. Jeho Proměny divadelního jazyka mě v době jejich prvního vydání na konci 80. let nijak neoslovily (a taky jsem tu knížku ztratila někde ve vlaku nebo při stěhování a tak teď nemám, jak si svůj tehdejší dojem ověřit). Řeklo by se tedy, že síla Jana Císaře byla v živém projevu: to je samozřejmě pravda, jeho řečové i gestické figury i manýry byly legendární a z jeho přednášek a hodnocení činily divadelní zážitek. Ale Jan Císař také výborně psal a jeho studie v časopise Disk, jeho publikace z dějin českého divadla a ty, které vykládaly principy dramaturgie, byly skvělé. Z těch, které byly sepsány nebo znovu zredigovány už ve svobodných časech totiž vždy dýchalo zaujetí divadlem jako způsobem vyjádření lidské existence. Vždyť ano, Člověk v situaci se jedna z jeho knih jmenuje.

Jan Císař se jako člověk za svůj dlouhý život musel vypořádat s mnohou situací. V době, kdy to bylo na oficiální scéně pozic a funkcí těžké a trapné (a blbost a trapnost dovedl při svém břitkém duchu vycítit vždy) pro sebe hledal pole svobodného myšlení v odborných odbočkách. V době, kdy si jeho kolegové ve funkcích na DAMU pěstovali televizní byznys, Jan Císař, který na DAMU zůstal, se věnoval loutkářům a amatérům. Nebyl prebendář, neliboval si v postaveních – a také se ho nikdo nemusel bát, studenty netrápil a neponižoval, ani tehdy, kdy byl konsternován neznalostmi a nezájmem. Talenty a umělecká usilování ho ale vždy zajímaly. Ani tak nevadilo, že výsledek je třeba naivní nebo diletantský, když v tom cítil závan ducha, zpozorněl a dovedl pak vyteoretizovat z inscenace asi i víc, než v ní skutečně bylo. Předstírání hloubek či významů ale vycítil neomylně; v takových případech se kriticky odmlčel a už to samo o sobě znamenalo nesouhlas. Jemná citlivost pro existenciální opravdovost v divadelním díle ho také „na stará kolena“ uchránila od staromilství a nevrlého konzervatismu. Měl rád pohyb v každé podobě, a tak pro něj nebylo těžké udržet v neustálém pohybu i vlastní myšlení.

Posledních dvacet let svého působení věnoval především úvahám o činoherním divadle. Přeli jsme se o divadlo poezie, Jan Císař vždy hřímal, že to není žádné divadlo a já jsem vždy znovu oponovala, že tenhle typ divadla se děje přinejmenším od počátku 20. století jako alternativa ke kanonizovaným divadelním druhům a že to tedy jako divadlo musíme vzít v potaz. V posledních letech se ten náš spor už odehrával jaksi ostentativně, vždy jsme ho předvedli, abychom to měli za sebou, přičemž já jsem za ta léta pochopila jeho výhrady a on, jak se ukázalo v jednom z jeho „fosilních sloupků“ ve Zpravodaji Jiráskova Hronova, nakonec svůj (ne)vztah k divadlu poezie vysvětlil a relativizoval. Protože poezie mu vzdálená nebyla.

Jan Císař byl člověk vysoké sociální inteligence. Optimista. Pamatoval si lidi a jména. Byl, jak sám o sobě říkal, špatný herec, ale (to říkám já) výborný komediant (proto býval obsazován, aby hrál víceméně sám sebe, jako například v televizním Studiu Kroměříž). Nikdy nepil pivo. Jeho temperament a absence smyslu pro okázalost nedovolila, aby byl při eleganci svého ducha i elegánem ve vnějším vystupování, věci mu padaly, oblečením se nelišil od kteréhokoli pána ze sousedství. Byl ovšem gentlemanem z podstaty, například nikdy jsem od něj neslyšela žádný sexistický výrok nebo vtip.

Alena Zemančíková

Pan kolega

Když jsem se ve středu 14. dubna odpoledne dozvěděl, že Jan Císař zemřel, projel mnou smutek, jaký jsem už dlouho nepocítil.

Byl to doslova šok. Vždyť s Janem Císařem jsem strávil více než čtyřicet let profesního života. Byl šéfem katedry, kde jsem studoval, a zároveň hlavním pedagogem, který mi předával první poznatky o divadelní teorii, v pátém ročníku oponoval mou diplomovou práci a od roku 1990 jsme vedle sebe působili jako pedagogičtí kolegové na pražské DAMU. Nebyli jsme přáteli, na to, aby mohl vzniknout vztah, který by se mohl nazývat přátelstvím, jsme si byli přece jen generačně až příliš vzdáleni, ale choval se ke mně, jako bych po celou tu dobu jeho přítelem byl, a já jsem mu byl za tuto jeho velkorysost vděčný.

Jan Císař byl nesporně jedním z největších českých divadelních teoretiků. Jeho dílo je rozsáhlé, inspirativní, robustní, mistrovské, vlivné, zkrátka vědecké v tom nejlepším slova smyslu. Svým hlubokým uvažováním o divadle ovlivnil nejen divadlo činoherní, ale řekl si své také k divadlu loutkovému a jeho podíl na sebereflexi moderního českého amatérského divadla je tak známý a evidentní, že nemá smysl ho na tomto místě detailně rozebírat. Jsem přesvědčen, že kdyby své knihy a studie psal a publikoval ve francouzštině (a jazykově k tomu disponován byl), byl by už v 70. a 80. letech minulého století i v zahraničí považován za teoretika evropského formátu a Pavis by – i ve svých nejproduktivnějších letech – získal rovnocenného českého konkurenta.

Jan Císař ale nebyl jen divadelní teoretik. Byl to také člověk, který dovedl života užívat plnými doušky. Byl to člověk vášnivý, entuziastický a do všeho zapálený. Náruživě rád polemizoval. Naše společné „krvavé“ hádky nad Zichem a nad možnostmi divadelní interpretace by vydaly na knihu. A přitom to bylo z jeho strany hádání vždy velkorysé, noblesní a gentlemanské. Císař existenci jiného názoru respektoval a nikdy se nesnížil k útokům ad hominem.

Jeho hlavním oborem byla činohra. Miloval i operu, ale ze všeho nejvíc zbožňoval operetu. Navíc byl i znamenitým pěveckým interpretem. Pamatuji si, jak na jednom večírku v Karlově ulici „vystřihl“ famózně árii z Tannhäusera, a když zjistil, že sklidil úspěch a uznání, přidal ještě něco ze Straussova Netopýra a z Lehárovy Veselé vdovy.

Jan Císař hrál rovněž fotbal, a to znamenitě. To jest na vysoké úrovni. Málokdo může říci, že v soutěžním utkání nastoupil proti Bicanovi. Císař ano. Při rozhovorech o kopané rád vzpomínal na nejrůznější významné, ale dnes už zapadlé talenty českého fotbalu. Obvykle jmenoval Přádu, Píšu nebo Hildebrandta.

O jeho náruživém kuřáctví dodnes kolují legendy. Ale ve skutečnosti to žádné legendy nejsou. S Jiřím Nekvasilem a Honzou Bornou jsme jednou během jeho přednášky zkusili spočítat, kolik cigaret dokáže spotřebovat. Samozřejmě, některý z tabákových výrobků úplně nedokouřil, ale nakonec jich bylo dvacet sedm.

Jako pedagog byl nenahraditelný. Jeho ohnivým křtem prošly stovky talentovaných jedinců nejrůznějšího zaměření a dnes jsou z nich (většinou) osobnosti oboru.

Jistě, talent může být kultivován i postupným záměrným úsilím a pečlivým studiem poznatků, ale bez určité míry spontánnosti, bezděčnosti a improvizace mezi pedagogem a posluchačem nikdy nevznikne vztah čili jakési skutečně živé pedagogovo dílo, které by posluchače opravdu zaujalo a uvedlo do pohybu nejrůznější stránky jeho psychiky. Přesněji řečeno: hlavně ty stránky, které způsobí, že student i nadále, tentokrát už sám od sebe, bytostně žízní po poznání. Císař to uměl. Dovedl nadchnout, zanítit a pak poslat do života.

Odchod každého člověka je smutný, ale profesor Císař bude českému divadelnictví chybět v míře, jakou si dnes asi ještě nedokážeme představit.

Jaroslav Etlík

Viljo, ach Viljo…

Naposledy jsme se viděli koncem letošního ledna po jeho osmdesátých devátých narozeninách u něj doma v Unhošti, kam jsme (a nejen my) k Císařům jezdili na kus řeči. Psal pro mě právě text k připravované publikaci ke Šrámkovým Pískům a do poslední chvíle mu hlava perfektně sloužila. Tělo už méně a méně. Co tedy dodat, jak být a zároveň nebýt příliš osobní. To zřejmě nejde…

Měl jsem ho rád. A nejen jako divadelní osobnost, k níž jsme všichni vzhlíželi. A on snad, neskromně podotýkám, také mě. Znali jsme se víc než padesát let a už to tak bude bohužel definitivně. Posledních třicet let jsme se stýkali dokonce velmi úzce. Jezdili jsme k nim na chalupu, na výlety po českých zemích, do přírody, po bunkrech v Orlických horách, po hradech a zámcích, po galeriích. Moje žena Naďa si měla stále co říci s jeho ženou Mirkou, já s Jankem, panem profesorem (tykání mi nabídl snad až někdy, kdy mi bylo šedesát), také – a nejen o divadle. Víc než posledních pět posledních let jsme spolu také psali jakési roz-vzpomínání na jeho život. Do diktafonu mi říkal své názory na divadlo, na profesionální i amatérské. Ale také mnoho osobního. Proto jsme je nedokončili. Bránil se „intimnostem“ víc než urputně, svůj soukromý život nepokládal za důležitý.

Strávili jsme spoustu hodin rozmlouváním v chalupě nad Neratovem a byl to boj o každou vzpomínku, která měla osobnější a humornější nádech. Janek byl skvělý vypravěč. Zažil pestrý život, znal tolik osobností a setkal se s mnoha evropskými divadelními veličinami. Rád vzpomínal na svá studentská léta a hlavně na léta šedesátá, kdy byl uprostřed kvasu, kterému se říkalo český divadelní zázrak – Vostrý, Krejča, Radok, Grossmann…

Kdysi jsem zkoušel dálkově studovat dramaturgii a po přijímačkách se pokorně s tou myšlenkou rozloučil. Zkoušel mě právě on, tehdy ještě docent, a já měl trému. Později prohlásil, že mě tím zachoval pro východočeské amatérské divadlo a že to považuje za svou velkou zásluhu.

Teprve po letech jsem díky němu na té pražské divadelní fakultě asi patnáct let učil a na stará kolena a s jeho podporou se vyučil i k doktorátu ze scénické tvorby… Díky tomu jsem ale na své kůži zažil prostředí plné vášně pro divadlo, které pro něj bylo tak zásadní jako voda pro rybu. Janek do svých studentů zasel mnohé, čím se české divadlo může dnes pyšnit. Jsou stovky těch, co v něm našli osobnost zcela výjimečnou, i přes nesnadně precizně formulovaná teoretická východiska srozumitelnou a přitažlivou. A nemám na mysli jen profesionály. Kolik amatérských divadelníků, hlavně od 70. let, ovlivnil stejně tak, ne-li víc.

Kdysi jsem ho pozval, aby s východočeskými amatéry rozebral jakési představení v královéhradeckém divadle. Bylo už kolem půlnoci a Janek svým osobitým způsobem rozvíjel své teoretické úvahy, tehdy ještě s cigaretou v ruce. Zapaloval jednu od druhé, ale žádnou poctivě nedokouřil, při myšlení přece musel nějak zaměstnávat ruce. Dodnes si myslím, že mu mnozí sic nerozuměli, ale poslouchali až nábožně… Stejně nezapomenu na jeho trefné postřehy při stovkách rozborových seminářů na všech možných českých amatérských přehlídkách od Červeného Kostelce po Písek či Hronov…

Shrnout osobnost Jana Císaře do jednoho textu by byla práce sisyfovská. Já ke svému psaní potřeboval znát jeho různé časopisecké články v Divadle, v Disku i jinde, v Amatérské scéně, ve zpravodajích z různých přehlídek – a našel jsem jich tisíce. Ne všemi, samozřejmě, jsem se probral. Také jeho teoretické studie zůstanou navždy poklady české divadelní teorie a historie. Nejen Člověk v situaci či texty o Národním divadle a vůbec o divadle 19. století (poslední nedokončená zůstala na jeho pracovním stole) nebo metodické knížky pro východočeskou lidovou konzervatoř. Některé z nich, například Základy dramaturgie, se staly i základními skripty pro vysokoškolské studium.

Jeho osobní knihovna je nepřeberná. Nejen v jeho unhošťském bytě či v praktické garsonce na Jižáku, kde trávil noci, kdy už bylo pozdě vracet se do Unhoště. Vždycky věděl, kam sáhnout, pokud chtěl své formulace opřít o názor jiné autority. Paměť měl encyklopedickou…

I v tom nám bude nenahraditelný. Především v něm ale ztrácíme člověka milujícího i pochybujícího, věrného, člověka renesančního rozměru, s vášní pro dobrou diskusi stejně jako pro dobré jídlo či pro krásnou operetní árii. Viljo, ach Viljo… nám kdysi na divadelní konzervatoři zpíval a sám se na klavír doprovázel.

Není toho málo, proč nám budeš scházet…

Saša Gregar

Všechny vzpomínky na prof. Jana Císaře jsme převzali s laskavým svolením autorů a především redakce Divadelních novin – původně byly publikovány v rozsáhlém vzpomínkovém cyklu Sbohem, pane profesore (https://www.divadelni-noviny.cz/sbohem-pane-profesore, publikováno: 27. dubna 2021, citováno 2. května 2021).

Loutkář 2/2021, s. 98–101.

: Zemřeli

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás