Švecová, Veronika: Stopařův průvodce po galaxii divadelního představení

Kdyby měla divadelní teorie svou vlastní hitparádu nebo seznam hvězd, určitě by tam figurovalo jméno francouzského teoretika Patrice Pavise. V českém kontextu je znám zejména díky Divadelnímu slovníku, po kterém sáhne drtivá většina studentů divadelního umění. V Analýze divadelního představení ale rozhodně nehledejme přehledná skripta, která by podle jediného klíče rozebrala divadelní umění na prvočástice. Nejde ani o praktickou příručku, jak číst divadelní představení. Hlavním polem Pavisova zájmu je totiž především sémiologie, dále interkulturalismus v divadle nebo divadelní antropologie, Analýza divadelního představení má tedy blíže k jeho teoretičtěji zaměřeným publikacím, které na český překlad stále čekají, než k oblíbenému přehledovému slovníku.

Analýza divadelního představení vyšla ve francouzském originále (L’analyse des spectacles) poprvé už roku 1996. Na český překlad si tedy čtenáři museli počkat téměř čtvrt století, ale rozhodně zde nakladatelství NAMU nepřichází s křížkem po funuse. Český překlad ostatně vychází z vydání z roku 2005, čímž se nám české zpoždění o něco stahuje, ale aktuálnost je zachráněna především tím, že sám Pavis rychle reagoval na novinky v divadelní teorii. Publikace je tak především obsáhlým, (co se rozsahu týče), a přesto stručným, (co se podání týče) průvodcem světem divadelní teorie. A ačkoliv bych neodborné návštěvníky divadla a čtenáře nerada podceňovala, když Pavis adresuje knihu teoretickým lajkům, kteří chtějí prohloubit svou reflexi umění a opřít ji o fundovanější vědecký základ, má na svého čtenáře značné nároky. Přestože autor v první části knihy – Podmínky analýzy, respektive v první kapitole nazvané Stav výzkumu velmi hutně shrnuje to nejpodstatnější z dosavadních přístupů k analýze divadelního představení z nejrůznějších stran od sémiologie, fenomenologie, k sociosémantice, intermedialitě atd., obávám se, že pro běžného diváka, kterým myslím návštěvníka divadla bez hlubšího odborného vzdělání, třebaže se silným kulturním přehledem, je například debata o krizi znaku dost neuchopitelným a v konečném důsledku i poněkud irelevantním problémem. Rozhodně tím ale nechci podkopávat nohy divadelní teorii, kterou se Pavis v záplavě postmoderního relativismu snaží svou publikací resuscitovat. Jen se obávám, že cesta pro teorie neznalého čtenáře bude mnohem klikatější a propast od nulové předchozí znalosti ke zdatnému analytikovi bude potřeba přemostit vícerem než jedinou, třebaže šestisetstránkovou, publikací. Pavisova Analýza divadelního představení ale není jen o sumarizaci dosavadních poznatků teatrologie dokonce ani o hledání východiska, kterou teorii kdy aplikovat či jak je nakombinovat. Nabízí i mnoho konkrétních přístupů, které aplikuje na vhodně zvolené příklady a otevírá i naprosto fundamentální otázky, které je třeba si při reflexi divadelního zážitku pokládat.

Příkladem takové otázky je pátrání po uměleckém záměru. Pavis správně varuje před zkoumáním, nakolik se tvůrcům podařilo naplnit, co si vytyčili. Autor tím ovšem nezanedbává zohlednění tvůrčího procesu a jeho okolností. Určitá předznalost do čtení vstupuje vždy a není nutné, ba ani vhodné ji záměrně vyčleňovat. Tvůrčí proces se v inscenaci zákonitě odráží, až s ní splývá. Pavis pro tento jev užívá pojmu „podpartitury“. Hercova podpartitura je vytesána ze stejného průhledného bloku jako jeho partitura: mezi tím, co herec ukáže, a mezi podpartiturou neexistuje radikální rozdíl, neboť rozdíl mezi tím, co je skryto, a tím, co je ukázáno, je zcela relativní, záleží jen na výšce hladiny vody.

Na této ukázce lze demonstrovat i specifický jazyk, kterým Pavis publikaci píše. Zavádí vlastní terminologii, která je ale srozumitelná a netříští se se zavedenými pojmy. Používá-li jinde termíny, s kterými pracují jiní teoretici, důsledně na jejich práci odkazuje. Do odborného jazyka navíc vmíchává až básnické metafory, které tok exaktního textu čtenáři přibližují a nezřídka kdy se v nich objeví i jemný ironický podtón, jímž autor dodává textu na osobitosti. Na tomto místě je vhodné pochválit velmi zdařilý překlad Kateřiny Neveu, který s něčím tak ošemetným, jako je divadelní pojmosloví, pracuje navýsost obratně a neprohlubuje zmatek, který leckteří kritici a publicisté při žonglování se slovy podněcují. Zejména pojmy představení a inscenace bývají běžně mylně považována za synonyma, samotný název publikace by tak mohl být jedním velkým omylem. Obvykle se totiž odborné reflexe vztahují k uměleckému syntetickému celku inscenace, třebaže tak činí prostřednictvím jediného představení. Pavis zde ale varuje před tím, nakolik je tento do určité míry abstraktní systém divákovi poznatelný, a vede ho spíše k rozboru jeho vlastního empirického zážitku – tedy návštěvě divadelního představení. Odtud tedy nezvyklé, ale správně použité titulní označení Analýza divadelního představení.

Základním problémem, na který se Pavis snaží nalézt řešení, je, jak skloubit pragmatickou sémiologii, která zjednodušeně řečeno pro konkrétně poznatelné znaky hledá adekvátní významy, s teoriemi, které se zabývají abstraktnějšími vrstvami inscenace jako je nálada, energie, tělesnost apod., jako například performační studia, kognitivní teatrologie a jiné. Vypůjčuje si pro to termín z techniky – „vektorizace“ – který kombinuje s Freudovými poznatky o čtyřech vedoucích principech aktivity snů. Vytváří tak síť navzájem různě komunikujících znaků, v níž je kromě významu a jejich struktury zohledněno i poststrukturalistické vnímání energetiky představení, proměnlivá intenzita jednotlivých gest, divákův subjektivní pohled a další jevy. Tento postup se pak dá aplikovat jak na představení jako celek, tak i na jednotlivé složky. „Vektorizace“ neboli „sémiotizace“ touhy, jak svou metodu poněkud básničtěji Pavis nazývá, se publikací vine jako červená nit, přesto autor tento postup nenabízí jako jediný možný a správný. Čímž se vracíme k úvodnímu tvrzení, že Analýza divadelního představení není žádná přímočará příručka nebo stručná skripta. Pavis postupuje velmi systematicky, od stavu teorie přes různé analytické nástroje se dostává k rozboru jednotlivých složek představení, kde přirozeně nejvíce prostoru věnuje významu herce v divadle. Dává si pozor, aby se v knize nesoustředil jen na divadlo západního typu, používá tedy i příklady z východní kultury. Kromě činohry založené na textu, (kterému v souladu s francouzskou tradicí přisuzuje pro českého čtenáře možná až nezvykle velký význam, přičemž textem jsou míněny promluvy v inscenaci nikoliv dramatická předloha), se zabývá tanečním divadlem, pantomimou a okrajově i filmovou analýzou. Rozdílné příklady mu umožňují ukázat, že na každý typ divadelního umění se může hodit jiný postup, lépe řečeno i každá inscenace si může vyžádat jiné analytické nástroje. Podat kompletní výčet různých divadelních druhů a jejich kombinací je mimo lidské síly, tudíž nezbývá než uznat výběr analyzovaných příkladů za legitimní, i když se samozřejmě na mnohé typy a žánry nedostalo. Problém naopak nastává v momentě, kdy si autor nárokuje podat kompletní výčet, například využití hudby v západních inscenacích. V kontrastu s otevřeností celé publikace, která o sobě přiznává, že není vyčerpávajícím přehledem a jen představuje možné cesty, otevírá otázky a formuje uvažování o divadle, je občasná dogmatičnost až komická. Tím ale nepopírám, že si analytik musí vytvořit určitou kategorizaci a systém, který mu pomůže se několika staletími divadelní tvorby lépe probrat – viz třeba podkapitola Typologie inscenací, která je zajímavou ukázkou, jak takový systém organizovat. Podobných nabídek na nejrůznější kategorie a nástroje je publikace plná a skýtá tak mnoho inspirace i konkrétních postupů, o něž se při analýze inscenace může divák opřít. Stejně tak je publikace oceněníhodná za vhled do několika směrů divadelní vědy, z nichž je každému věnován důstojný prostor, aby si čtenář utvořil představu o stěžejním přístupu daného směru. Kromě složek představení, tedy výsledku umělecké tvorby uměleckého díla, je jedna celá kapitola věnovaná i druhé straně procesu komunikace, tedy divákovi, a to hned z trojí perspektivy – psychoanalyticky, sociologicky a antropologicky, a opět, každý z těchto pohledů má na analýzu rozličné požadavky.

Přes veškerou výše nastíněnou systematičnost, s níž je publikace organizována, se nelze ubránit dojmu, že její ambice jsou poněkud megalomanské. Snaží se přinést vhled do vývoje, současného stavu i nastínit budoucí směřování teorie inscenace, rozebírá divadelní umění na jednotlivé složky a snaží se je vystihnout nejen v kontextu daného divadelního druhu, ale téměř napříč celým performativním uměním, a navíc i geograficky neskromně – univerzálně v oblasti celého světa. Střídá mikroperspektivu jednotlivce s makroperspektivou celých kultur a tak dále. Navíc ani formálně nedodržuje žádný opakovatelný vzorec, s nímž by k jednotlivým aspektům divadelního umění přistupovala a každou kapitolu organizuje jinak. Ale navzdory této rozbíhavosti a nemalým ambicím se ve výsledku jedná o komplexní a soudržnou publikaci, která svému čtenáři dodá mnoho podnětů a vodítek, jak se v rozlehlých vodách divadelní analýzy orientovat. Nesměruje ho násilně k jedinému možnému uvažování, ale zároveň se pevně drží určitých mantinelů, aby se koryto divadelní reflexe nerozlilo do apatického relativismu mnohosti pohledů. Z plejády konkrétních a podrobných příkladů ale vyplývá to nejdůležitější, aniž by to autor explicitně v publikaci uváděl: Analýza divadelního představení není útvarem s pevně danými pravidly, která by se dala aplikovat bez ohledu na materiál. Neexistuje nic jako univerzální analýza. Důvody, motivace a východiska analýzy se pokaždé liší a důsledně rozebrat jediné představení ve všech jeho složkách za využití takřka nevyčerpatelné škály metod by sveřepého analytika stálo pravděpodobně několikero lidských životů. Jakmile si však jednou ujasníte, co a proč chcete na daném představení podrobit důkladnému zkoumání, Analýza divadelního představení nabídne oporu, která pomůže při formulaci vlastních nástrojů, nových výzkumných otázek a měřítek, která při této napínavé cestě za hledáním významů, struktur, emocí a dojmů přijdou vhod.

Patrice Pavis: Analýza divadelního představení

Akademie múzických umění v Praze (2021), ISBN 978–80–7331–549–8, počet stran 658, překlad Kateřina Neveu.

Loutkář 2/2021, s. 92–93.