Balvínová, Malvína: Anifilm završil druhou dekádu

Mezinárodní festival animovaných filmů musel svou oslavu dvacátých narozenin lehce odložit – z důvodu pandemie posunuli organizátoři termín konání ze začátku května na konec června. Festival bilancoval dvacet let své existence a nabídl opět inspirativní mezinárodní i národní soutěž.

Cesta Anifilmu, který se během dvou desítek let vypracoval mezi deset odborníky nejlépe hodnocených festivalů animovaného filmu na světě, nebyla vůbec jednoduchá. Začal pod názvem AniFest v roce 2001 v jihočeské Třeboni, nejprve ovšem jen jako přehlídka a národní soutěž. Od roku 2002 AniFest zavedl i soutěž mezinárodní, jejíž kategorie se postupně měnily a stabilizovaly, jak organizátoři hledali ideální podobu festivalu (v jednu dobu se například udílely ceny pro krátký a velice krátký film do 5 minut, pro krátký film v délce 5–15 minut a pro krátký film 15–60 minut). Národní soutěž byla časem zrušena, po pauze ale byla před několika lety opět obnovena. Postupně se kategorie vytříbily a stabilizovaly a v posledních letech pouze přibývají nové pro hraniční díla (VR filmy, artové počítačové hry), čímž festival reflektuje další média, do nichž animace zasahuje.

Festival hledal poměrně dlouho i svou identitu. Nejprve byl pevně spjat s Třeboní, logem s čápem a s vizuálem Pavla Koutského. V roce 2010 se ale festival rozdvojil: AniFest se přesunul do Teplic, kde se konal pak několik let. Paralelně s ním ale několik z členů původního týmu založilo a organizovalo v Třeboni festival s názvem Anifilm. Toto období bylo pro festival animovaného filmu asi nejtěžší za dobu jeho existence: oba festivaly (přičemž teplický mnohem víc) čelily kritice, že se konají v podobnou dobu a nabízejí z části identický program, navíc se tahaly o dotace. Naštěstí v roce 2013 se festivaly opět sjednotily pod názvem Anifilm. Ten se nakonec z Třeboně, která mu už coby velké mezinárodní akci byla opravdu těsná, přesunul do prostorově velkorysejšího Liberce, přičemž ale podobu prvních dvou libereckých Anifilmů do velké míry ovlivnila covidová pandemie, takže si organizátoři zatím nemohli dovolit využít v plné míře všechny možnosti, které Liberec nabízí. Festival už se také dávno odpoutal od Koutského vizuálu a jak je v dnešní festivalové praxi běžné, vizuální koncept včetně loga se tvoří originální pro každý ročník. Festival tak dává šanci většinou mladým, neokoukaným autorům. V letošním roce vytvořili vizuální podobu Eliška a Lee Ozovi, česko-izraelská dvojice specializující se na plastelínovou animaci, s níž si pohrává originálním způsobem poloreliéfní technikou (ve stylu plastické plošky, ovšem za využití tvárnosti materiálu).

V mezinárodní soutěži nabídl Anifilm jako každý rok různorodou podívanou (geograficky, žánrově, výtvarně, technologicky i dramaturgicky). V prestižní a nejsledovanější soutěži celovečerních animovaných filmů se představily hned dva české z celkem deseti soutěžících snímků. Oba navíc byly natočené technikou loutkové animace. Českou premiéru v této kategorii měl ambiciózní, dlouho realizovaný a taktéž dlouho očekávaný film Myši patří do nebe režijního dua Denisa Grimmová a Jan Bubeníček (realizovaný v česko-slovensko-polsko-francouzské koprodukci) a druhým byl počin Jana Baleje s názvem Barevný sen, který už má na kontě Českého lva.

Myši patří do nebe se odehrávají v posmrtném světě zvířat. Příběh tohoto filmu se začal psát v roce 2010, kdy režisérka a výtvarnice Denisa Grimmová přišla s nápadem převést do podoby loutkového snímku stejnojmennou úspěšnou knihu Ivy Procházkové. Její originalita spočívá mimo jiné v přístupu k tématu smrti, které autorka dětem umí předložit s lehkostí a hravostí. Dvě zvířátka, považovaná svými blízkými za podivíny až outsidery, myška Šupito a lišák Bělobřich, se po nehodě setkávají ve zvířátkovském nebi. Ačkoli byly za života zapřisáhlými nepřáteli, v nebi sledujeme jejich společnou cestu k překonání starých bolestí, k novému začátku a ke zrodu neochvějného přátelství. Snímek nabízí nejen nevšední příběh plný silných emocí, ale i nezapomenutelnou podívanou, co se týče výtvarného provedení loutek, dekorací a prostředí a precizně odvedené animační práce.

Balejův Barevný sen je, jak autor sám uvádí, dobrodružný příběh o tom, jak je lehké ztratit svobodu a obtížné ji získat zpět. Na Ostrov ztracený v oceánu, kde panuje všemocný Velitel a přísný pořádek, přijíždí parta pouličních umělců. Nepovedený výstřel z pouťového kanonu při jejich vystoupení odstartuje řadu dramatických událostí. Mládenec Drin, dívka Tuvi a racek Natan se musejí pustit do souboje s policejní přesilou. Netradiční podobenství totalitního režimu je vyvedeno poctivou animací, přičemž loutkám vtiskl autor svou nezaměnitelnou výtvarnou stylizaci.

V celovečerní soutěži doprovodilo dva české zástupce osm dalších filmů, mezi nimiž například nechyběl oscarový kandidát Vlkochodci z irského studia Cartoon Saloon, dobrodružství Malého upírka od známého francouzského kreslíře Joanna Sfara, biografický Josep o katalánském umělci Josepu Bartolím a film nezávislého amerického animátora Dashe Shawa Kryptozoo.

Neméně zajímavá soutěž krátkých filmů zahrnovala 38 snímků, jimž i v dnešní nelehké době nechyběl humor, i když často ironický, absurdní či černý. Diváci tak mohli vidět například Comeback významného pobaltského autora Vladimira Leschiova či Jde o umění od jedné z nejvýraznějších britských autorek současnosti Joanny Quinn.

Mezi 32 vybraných studentských filmů se probojovaly i čtyři české, které potvrdily vzestup naší animace: Hrůza v tónu gramofonu studentů ze zlínské UTB a tři snímky z pražské FAMU: Rudé boty, hororová loutková romance Jsme si o smrt blíž a Mraveniště. Světová i česká animační špička se představila i v kategoriích videoklipů a abstraktní a nenarativní animace, VR filmů a počítačových her.

Ve třech tříčlenných porotách filmových soutěží zasedly nejrůznější osobnosti: například japonská režisérka originálních přírodních animací Momoko Seto, český producent a režisér Petr Oukropec, britská tvůrkyně queer filmů Kate Jassop, slovenská producentka Ivana Laučíková (autorka mimo jiné inspirativního blogu Čo pozerať s deťmi?), mladá a úspěšná česká režisérka Alexandra Májová (spoluautorka nyní velmi oblíbeného seriálu Mlsné medvědí příběhy) či neúnavný český experimentátor Vojtěch Domlátil, který se od loutkové animace dostal až k nevšední technice bezdotykové (hyperlapse) animace.

Proběhla také tradiční soutěž národní animované tvorby – Český obzor, a to s kategoriemi krátký a celovečerní film, studentský film, videoklip, zakázkové dílo a zastřešující kategorie pro všechny zúčastněné – nejlepší animované dílo. Filmy hodnotila Rada animovaného filmu (RAF) a výsledky nejen českých, ale i mezinárodních soutěží, najdete na webových stránkách festivalu.

Doufejme, že příští rok už bude moct Anifilm proběhnout v Liberci bez omezení, v plném rozsahu a původním plánovaném termínu. V každém případě začátkem září otevře festival své „call for entries“ a tvůrci budou moct začít přihlašovat své animace na Anifilm 2022.

Loutkář 2/2021, s. 89–90.