Drtina, Michal: Pokud paměť dovolí, chci ještě nějakou dobu hrát

V pátek 18. června oslavil své sedmdesáté narozeniny herec, marionetář, scenárista, režisér a principál plzeňského Loutkového divadla V Boudě Jiří Fiala.

Na své začátky v loutkovém divadle Juris, jak mu kamarádi říkají, vzpomíná takto: Bylo to díky Josefu Skupovi. Jako malý jsem dostal jeho knížku, která byla o mém jmenovci Jiříkovi. Ten zůstal tajně v loutkovém divadle. Dostal se do zákulisí, kde potkal Kašpárka, Kalupinku, Spejbla a další loutky a prožil tam s nimi úžasná dobrodružství. No a to mne nadchlo a chtěl jsem to zažít také. Chodil jsem v té době do staré Boudy, která mi příběh hodně připomínala, a když mi bylo deset, už jsem se nechtěl jenom dívat, sebral jsem odvahu, zaťukal na loutkářskou klubovnu a ti mne vzali mezi sebe.

Jiří Fiala je rodilý Plzeňan. Po vyučení automechanikem (1967–1970) pracoval v letech 1973–1990 ve Strojní a traktorové stanici, Československých automobilových opravnách, v letech 1990–1991 provozoval bar Rolnička, a poté byl vedoucím autodílny.

Do loutkového divadla ZK ROH Průmstav, kterému se říkalo Borská trojka, později Bouda (nyní Loutkové divadlo V Boudě) se dostal v deseti letech a zůstal mu věrný celý život, i když sám uvádí dvě přestávky: Kromě krátkého období, kdy jsem působil čtyři roky, asi od patnácti do devatenácti, v souboru DAS, což byl Svět pohádek. A pak jsem také rok svítil Brum-pohádky v plzeňském Střípku.

V dětském souboru začínal s maňásky. Záhy přešel k marionetám a stal se z něj jeden z nejlepších vodičů. K profesionálům však nikdy nepřešel. Měl jsem nabídku od Tomáše Dvořáka, když s námi spolupracoval a zasedal v porotách krajských soutěží. Jenže jsem tenkrát měl dvě malé děti, a taky bych si vydělal pouze třetinu toho, co jsem si vydělával. Ale kdybych byl svobodný, tak bych k profíkům šel. A ještě jednou jsem dostal nabídku na hraní u profesionálů. Bylo to do loutkového divadla v Českých Budějovicích. Vlastně jsme tuto nabídku dostali tři, kteří jsme hráli v plzeňské Boudě, ale odmítli jsme. S profesionály jsem však za ta léta spolupracoval mnohokrát. Začalo to Tomášem Dvořákem v době, kdy k nám do Boudy chodil s dětmi na představení. Tenkrát mi od svého táty Jana Dvořáka přivezl k šedesátinám Boudy upravený text Dona Šajna. Loutky jsme k té inscenaci udělali za týden z hromady starého nábytku. Skvělá byla taky spolupráce s Ivanem Nesvedou.

Za šedesát let odehrál V Boudě přes dva tisíce představení. Každý rok účinkuje v nových inscenacích pro dětské diváky jako loutkoherec a herec, ale pomáhá i při výrobě loutek a vyzkoušel si také role scenáristy a režiséra. Nejvíce vzpomíná na inscenaci Jossile Golem, kterou V Boudě režíroval Ivan Nesveda. To byla skvělá inscenace. Takový první velký bouďácký úspěch. Hráli jsme ji na Loutkářské Chrudimi, potom i na Jiráskově Hronově. Měli jsme jet na Přelet a na turné po Moravě, ale tenkrát se stalo neštěstí jednomu členovi ze souboru a Golem se přestal hrát. Ivan Nesveda s námi udělal ještě pár dalších inscenací, ale na tuto vzpomínám nejraději.

Absolvoval různé semináře při Loutkářské Chrudimi, kurz loutkovodičů v Plzni a koncem 80. let tříletou loutkářskou konzervatoř pod vedením Luďka Richtera.

V letech 1983–1985 a 1994–2002 byl a od roku 2008 znovu je principálem souboru. Letos jsem zvažoval, že s tím principálovstvím seknu, ale ještě mne přesvědčili, ať to nedělám, že na to mám času dost. I když vedení souboru, udržení repertoáru, údržba a oprava fundusu i pravidelné hraní je náročné. V současném prostoru využíváme pátky, soboty a neděle, případně zkoušíme i jiný den, když je volno, a to je spousta času. Ještě, že už jsem důchodce, alespoň mohu případně řešit i takové problémy, jako bylo vyplavení naší klubovny, protože při rekonstrukci zapomněli připojit barák, kde hrajeme a máme klubovnu, ke kanalizaci. Vznikla nám škoda na vybavení kolem čtvrt milionu korun.

Pečlivější příprava inscenací od poloviny 80. let 20. století přinesla kvalitnější výsledky: Loutkové divadlo V Boudě se dostalo více než třináctkrát do hlavního programu Loutkářské Chrudimi a získalo zde řadu cen za oživování tradičního, duchem však současného marionetářského umění hlavně v loutkoherectví, ale i v dramaturgii a režii. Velkou zásluhu na tom měl právě i Jiří Fiala. V Donu Šajnovi (1988) účinkoval jako herec, ale pomáhal i s výrobou loutek a s režií. Režijně a herecky uspěl i v Poslechněte, jak bývalo (1990). Výjimkou z marionetářské tradice Boudy byl pozoruhodný Příběh prvopočátku na motivy Rudyarda Kiplinga (1991) s manekýny; zde byl Fiala nejen hercem, ale i autorem adaptace a režisérem jedné z Kiplingových bajek. V inscenaci Blázen Pabo (1992) se znovu předvedl jako výborný marionetář a v následující inscenaci Jossile Golem (1993) dokázal, že je i talentovaným hercem schopným niterného výrazu. Následovaly marionetářské kreace v inscenacích Žito a jeho ďábel (1996), Gambrinus, král piva (1998) a Kašpar u čarodějnice (2001), kde byl též spolurežisérem. Inscenaci Jan, za chrta dán (2005) režíroval společně s Jaroslavem Hrubým. Na Loutkářské Chrudimi i na dalších výběrových přehlídkách pak loutkoherecky vynikal také v inscenacích Šípková Růženka (2009), Zlatovláska (2011) a zejména v polo improvizovaném Mordyjepardyjesaprlot (2012), Kašpárek s Honzou v zakletém hradu (2016) a No, to dá rozum… (2018).1

Velké loutkářské přání Jiřího Fialy se datuje do dob do roku 1992. Měl jsem po sametové revoluci přání zahrát si s Boudou v zahraničí. Měli jsme odjet na turné do Španělska, do Barcelony a dodnes si pamatuju dálnopis, který těsně před začátkem turné přišel, že pořadatel nedostal kvůli olympiádě potřebné finanční prostředky, takže z cesty sešlo. Tak to si pamatuju, protože jsem byl hrozně zklamán. Pravda, že následně se nám podařilo hrát v Bruselu, v Německu, na Slovensku. A moje letošní loutkářské přání bylo zahrát na 70. loutkářské Chrudimi naši novou inscenaci. To bohužel nevyšlo už v krajském kole, což mě dost mrzelo. Sice jsme si tam zahráli Kašpárkovo varieté, ale přiznám se, že to nebylo to, po čem jsem toužil. Ale co, možná to vyjde příští rok.

Jiří Fiala se zasloužil o posun Divadla V Boudě směrem k současnému tvořivému a obsažnému loutkovému divadlu a současně o udržení českého marionetářství jakožto živé umělecké disciplíny. Významně spoluutváří a ovlivňuje loutkářské dění v celé Plzni, která je tak i díky němu jedním z center českého amatérského loutkářství. Jak říká: Loutkové divadlo mne nikdy neomrzelo. Vlastně se nestalo, že bych se na loutky chtěl vykašlat. Ať to bylo těžké v práci nebo v osobním životě, loutkové divadlo, respektive kamarádi, které zde mám, mi vždycky pomohli. A taky doufám, že za s sebou necháváme kus dobré loutkářské práce. Když mi zdraví a hlavně paměť dovolí, ještě chci nějakou dobu hrát. Těším se na premiéru 9. října, kdy uvedeme inscenaci Kašpárek s Honzou – poslední dobrodružství?, pak na obnovení inscenace Čarovné zvonky na Zlatém vrchu, kterou jsme dokončili těsně před covidem a pak už nehráli, a taky na konec letošního roku, který doufám zakončím účinkováním v novém vánočním příběhu. Co bude dál, se uvidí.

Poznámky

Podrobněji viz Richter, L.: Jiří Fiala in Medailony českých a slovenských loutkářů, Praha 2018, dostupné online https://www.loutkari.cz/fiala-jiri/ (cit 21. 6. 2021).

Loutkář 2/2021, s. 75–76.