Švecová, Veronika: Divadlo mě nikdy nepřestane lákat

Seriál o talentovaných výtvarnicích, které svou tvorbu spojily s loutkovým divadlem, pokračuje portrétem Zuzany Vítkové. Sešla jsem se s ní na zahrádce jednoho z únětických podniků a nad malinovkou jsme se bavily o tom, kudy vedly její cesty k divadlu a jaké to je, když introvertní scénografka hraje divadlo.

Zuzana Vítková se narodila roku 1983 do rodiny, která ji k divadlu ani výtvarnu nijak zvláště nesměřovala, i když ji vždy byla velkou oporou. Divadelnímu světu tak Zuzana Vítková propadla až v dospělosti, kdy ji během studia na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové, kde studovala český jazyk a výtvarnou výchovu pro druhý stupeň, kamarád zlákal do hradeckých Jesliček. Původně sháněli někoho, kdo by se staral zejména o výtvarné zajištění inscenací, od scénografie se zde ale Vítková dostala i k herectví. Z Jesliček pokračovala do Divadla Dno, do suverénního divadelního úkazu okolo Jiřího Jelínka a dalších. Ve spojení s Jitkou Tichou pak pod sdružením Roztoč vznikla odnož Divadla Dno – soubor Tichý Jelen. Zde se Vítková podílela například na úspěšné inscenaci Richard 3 (2009) nebo adaptaci Prodané nevěsty – Mariage aneb Dobře prodaná nevěsta (2008). O studiu scénografie DAMU začala Vítková přemýšlet, když se touto cestou vydala většina kolegů z Divadla Dno. Ještě než se ale dostala ke studiu u Petra Matáska na KALD, studovala v Hradci Králové textilní tvorbu.

S režisérem Jiřím Jelínkem pracovala i na inscenacích mimo Dno, například na Romeo, Julie a já (2012) v brněnské Huse na provázku nebo v batoláriu Brum (pro nejmenší medvědy) (2014) v pražském Minoru. Hlavní těžiště tvorby Zuzany Vítkové ale leží ve spolupráci s produkční skupinou Damúza. Vyráběla loutky a scénografii pro téměř desítku inscenací, v některých sama hrála a pod hlavičkou Damúzy vytvořila i svůj autorský projekt Sólo Matches (2016), kde si vyzkoušela roli režisérky. Ve svých výpravách využívá zejména textilie a papír. Pracuje s jemnou pastelovou barevnou škálou a kombinací různých decentních vzorů. Scénografie Zuzany Vítkové působí něžným dojmem a snaží se vkusně rozvíjet dětskou imaginaci.

Zuzana Vítková se dále věnuje i grafice a ilustraci. Roku 2006 vydala sbírku vlastních básní Rezekvítek. V současné době se věnuje pedagogice, v minulosti vedla i různé dramatické nebo výtvarné kurzy pro děti.

Prošla jste hradeckými Jesličkami, které vychovaly spoustu budoucích divadelních profesionálů. Jak si jejich úspěch v tomto směru vysvětlujete?

Stojí za tím spousta dobrých učitelů, kteří mají co dát. U mě osobně to byla pedagožka Ema Zámečníková, která je dodnes mou dobrou kamarádkou. Sice mě nenavedla přímo k loutkám, ale v Jesličkách jsem začala pracovat na scénografii a postupně jsem se propracovala i k malým roličkám. Ema je člověk, který má velký rozhled a dokáže lidi podnítit k tomu, aby je to, na čem se podílejí, strašně bavilo, aby to vzali za své. Po jejím boku jsem tvorbu prožívala natolik intenzivně, až jsem si uvědomila, že bych se divadlu chtěla věnovat dál.

Vy jste do Jesliček přišla jako scénografka? To asi není obvyklá cesta. Měla jsem za to, že do dramaťáků chodí zejména lidé, co touží divadlo hrát.

Mě tam nalákal kamarád z fakulty. Potřebovali někoho, aby jim dělal výtvarníka, tak jsem si říkala, že to zkusím, přestože jsem to nikdy v životě nedělala. A bavilo mě to. Pak jsem zjistila, že mě baví spojení praktického a to, že jsem s lidmi, které mám ráda. Jsem svému kamarádovi velmi vděčná, v podstatě mi změnil život. Vedle Jesliček už jsem pak do školy chodila jenom mimochodem. Navíc mi pak cestu zkřížilo Divadlo Dno, kde se potkali úžasní lidé a přístup Jirky Jelínka k divadlu byl naprosto fascinující.

Na DAMU jste ale pokračovala na scénografii ne na herectví.

Já jsem z pravé podstaty výtvarnice, ale malovat si někde v koutku sama pro sebe mě neláká. Na scénografii mě bavilo to setkávání s lidmi, co mi byli blízcí a co jsem je měla ráda. Herectví mi umožnilo poznávat je a být s nimi víc. Nechtěla jsem jen předat hotový výsledek podle návrhu a nechat vše dál žít vlastním životem, jako by se mě to netýkalo. Takže přestože jsem introvert, nemohla jsem si pomoct a odvažovala se i k herectví, i když to bylo překonávání překážek.

Inspirovalo vás to i z druhé strany? Poznala jste, jak herci s loutkami pracují a co musí loutka splňovat?

Částečně. Já určitě nejsem loutkářský technolog ani loutkoherec. Loutky mě zajímají, animaci jsem si ráda vyzkoušela, ale neměla jsem šanci ani aspiraci vyrovnat se svým hereckým kolegům, hledala jsem si vlastní cestu a vlastní styl. Nikdy jsem netoužila po tom být skvělá loutkoherečka, šlo mi zejména o kvalitně a smysluplně strávený čas s inspirativními a dobrými lidmi.

A když v inscenaci nehrajete, sledujete herce při zkoušení?

Musím přiznat, že od té doby, co se mi narodily děti už nemám příležitost u zkoušení tolik být, protože je to velmi časově náročné. Není mi to teď přáno. Realizuji se jinak. Ale když jsem měla tu možnost, tak jsem proces vzniku inscenace sledovala ráda. Speciálně v loutkovém divadle je přítomnost při zkoušení ohromně důležitá. Lidé chodí s nejrůznějšími nápady, vzájemně se inspirují, inscenace vzniká z toho spolubytí.

Z vaší scénografie mám vždy pocit, že přímo vybízí ke hraní. Asi nebudete typ scénografa, co trne, když sleduje herce při práci…

Také občas trnu!

Skutečně?

Jak jsem si vždycky vše dělala sama, tak loutky měly jisté nedostatky. Trochu mi chybí technická zdatnost. Vím o tom, učím se procesem. Na začátku nevím, co mi z toho vznikne. V tom asi nejsem úplně profesionální. Udělat nákres dopředu bych sice asi zvládla, ale není to způsob mé práce, nikdy to po mně nikdo nevyžadoval. Snažím se si loutky vymyslet tak, abych byla schopná je sama vyrobit. A když přece jenom nejsem, tak si umím říct o pomoc. Většinou jsem chodila za Robertem Smolíkem, který je úplně nejšikovnější a vždy mi ochotně pomohl. Takže samozřejmě taky trnu, ale člověk se časem naučí to umět rozdýchat.

A to se během studia neklade důraz na zvládnutí technologie?

Jak který pedagog. Já studovala u Petra Matáska. Byl úžasně tvůrčí osobností, a i když samozřejmě ovládal i technickou stránku, vedl nás spíše po smyslu než po řemesle. Na škole jsme měli různé dílny, kde jsme si mohli tyto dovednosti osvojit. Ale ne každý to holt zvládl za ten vymezený čas. Myslím, že bych toho měla umět víc, ale bohužel. Na druhou stranu mě to nutí hledat vlastní přístup. Nevím, jak je to na škole teď, ale svého času bych na DAMU byla ráda, kdybych měla intenzivnější průpravu v klasických technikách.

Většina vašich scénografií byla k inscenacím pod hlavičkou Damúzy. Myslela jste na to, aby inscenace různých tvůrců byly výtvarně sjednocené, anebo se do nich zkrátka propsal váš rukopis?

Pokud není někdo schopný razantně přepínat mezi styly, tak se mu určitý rukopis do díla propíše vždy. To se stalo i mně, zároveň jsem však chtěla, aby má práce pro Damúzu měla stejného ducha.

Vytvářela jste i plakáty a další grafické materiály k inscenacím.

Ano, nejen k těm, u nichž jsem dělala výpravu, ale některé inscenace jsem třeba ani neviděla, takže jsem pracovala jen se svým dojmem z obrázků, předlohy nebo podobně. Hodně pracuji podle intuice. Většinou se chytnu hned prvního nápadu a ten dále rozvíjím.

Jak tedy vypadá vaše práce na výpravě?

Zkouším různé věci. Mám ale jeden takový nešvar, nechávám si otevřená zadní vrátka, to znamená, že věci nikdy nedotahuji. Nemám nic domyšlené do úplně poslední podrobnosti. Souvisí to s tím, že nedokážu dělat návrh, který bych pak jen naplňovala. Pořád mám otevřenou možnost, že lze všechno ještě změnit. Tuhle svobodu si můžu dovolit, protože si všechno dělám sama, v běžném divadelním provozu by to nešlo. Jsem vlastně pořád tak trochu amatér, ale má to i své výhody.

Myslíte při vytváření koncepce i na cílového diváka?

Je to důležité, určitě. Finální výsledek je pak spojením cílové kategorie a inspirací z předlohy. Jak na mě působí to, co mi tvůrci předloží. Souvisí s tím i výběr materiálu, hledám něco, co by mě zaujalo. Třeba určitý motiv nebo moment, ze kterého zkouším čerpat. Ale to se asi nedá říct takhle obecně.

Tak konkrétněji. Jak to bylo třeba u Batosnění? Bylo, předpokládám, jasné od začátku, že to bude pro takto malé děti.

Ano, pro batolátka. Scénograf v tom naštěstí nikdy není sám. Vše vychází z dialogu s režisérem. Vždy jsem měla štěstí na skvělé lidi, že mě nechali tvořit po svém, ale zároveň byli schopni mě usměrňovat a dobře navést. O čemkoliv se dalo diskutovat, takže si postupně vše hezky sedlo. U Batosnění jsme s Monikou Kováčovou věděly, že chceme něco měkkého, základem byla postel. K tomu přibyla klubíčka vlny a tak dále. Šlo o to, aby vše bylo snové a jako z peřinky.

Inscenaci Sólo Matches jste i režírovala. Co vás k tomu vedlo? Byl pro vás scénografický nápad tak silný, že jste na něm chtěla postavit celou inscenaci?

Je to složitější. Inscenace vychází z mých snů, vznikala strašně dlouho. Dělala jsem ji ještě na škole. Napřed jsem v rámci nějakého semináře vytvořila několik loutek i vymyslela téma. Nejdůležitější moment byl, když se do toho vložil Robert Smolík. Jednak mi pomohl s realizací, a hlavně mě hrozně psychicky podporoval, vlastně mě až dotlačil k tomu, abych tento projekt dokončila, jinak bych si netroufla. Dokonce to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem nakonec přece jen po nějaké době pokračovala na magisterský stupeň studia, protože jsem tam mohla pod Smolíkovým vedením Sólo Matches dotáhnout. Vzájemně se nám o Sólo Matches i zdálo. Nejdřív jsem si myslela, že to budu hrát sama, což mi zpětně přijde velmi nerealistické.

Proč? Je to koneckonců autorská inscenace.

Nejsem tak dobrá herečka, abych věci rozehrála. Jsem schopná loutky nějak ovládat, ale mělo by to úplně jiného ducha než s Danem Kranichem a Luckou Valenovou, kteří jsou úplně skvělí loutkáři. Inscenaci dali hrozně moc a já mám radost, že ještě vůbec takoví lidé jsou. Vetkli tam něco ze sebe, a tím je celý tvar živější a plnější. Navíc pohled režiséra zvenčí pro mě byla úplně nová zkušenost a jsem za ni vděčná. Neříkala jsem hercům, co mají dělat, to věděli líp než já, ale co tím vším myslím, pomohlo mi to myšlenky artikulovat a vše do sebe lépe zapadlo.

A oblíbený typ loutky? Všimla jsem si, že nejčastěji pracujete asi s manekýnem, je to tak?

Kdyby po mně někdo chtěl marionetu, kterou bych měla sama vytvořit, dost bych tápala. Marionety jsou krásné, ale musí se s nimi umět hrát, potřebují naprosto jistého vodiče. I dětský divák to má s marionetou složitější. Je v ní méně života a více starých časů, nebo tak to alespoň vnímám. Dříve děti více vydržely, divadlo pro ně bylo větší zázrak, když napodobovalo běžný svět. Dnes už jsou diváci i ve vnímání rychlejší. Samozřejmě existují krásné inscenace, které zaujmou i dnešní děti, ale musí se to skutečně dobře umět.

Myslíte na to při své práci? Že musíte zaujmout děti zvyklé třeba i na estetiku rychlých animovaných filmů a seriálů?

Každý chce, aby se jeho práce líbila, aby vzbudila pozornost. Nevím, jestli je to kalkul, spíš je to přirozené. Když něco děláte, tak chcete, aby to mělo smysl. Přemýšlí o tom i režisér, nakolik to pro děti bude přínosné a nakolik živé, aby u toho vydržely sedět.

Jste tedy zvyklá si výpravu dělat sama? Nezadáváte loutky a scénu někam na výrobu?

Většinou ne. Inscenace, na nichž jsem se podílela, byly menší, dělala jsem je pro úzký okruh lidí nebo i sama pro sebe. Teď na to ale bohužel vůbec nemám čas.

Nyní pracujete jako asistentka pedagoga, vedla jste i různé výtvarné dílny. Jakým způsobem s dětmi pracujete? Třeba právě v rámci výtvarných workshopů.

To se nedá takto specifikovat. Každé dítě je jiné. Některé potřebuje víc pomoct, jiné začne tvořit okamžitě. Nakonec si to stejně každé udělá po svém. Ale práce s dětmi mě neuvěřitelně baví, i divadlo jsem dělala pro děti. Dodnes když si mám koupit nějakou knížku, tak si koupím obrázkovou. Umožňuje spojení vizuality a hravosti.

Toužíte se k divadlu znovu vrátit?

Mě divadlo nikdy nepřestane lákat. Jenže v divadle jsou upřímně řečeno důležité kontakty a čas. A já svůj životní rytmus přizpůsobila dětem, takže jsem si řekla, že se tím nebudu trápit. Měla jsem období, kdy mě to mrzelo. Ale když vše děláte po večerech, tak už se vytratí intenzivní energie a soustředěnost. Chuť zůstane, ale už není možné třeba shánět materiály. Teď mám zkrátka jinou etapu svého života.

Chápu. Ale předpokládám, že u výtvarna jste zůstala.

Během lockdownu jsem měla kratičké období, kdy děti mohly chodit do školy a školky, a já tak měla dopoledne chvíli čas. Podařilo se mi za tu dobu napsat knížku a nyní se snažím ji ilustrovat.

Jednu knížku už jste vydala. Sbírku básní, nepletu-li se.

Už od svých sedmnácti jsem pořád něco psala, určité texty, básně, deníky. Nechala jsem to přečíst právě Emu Zámečníkovou, ta to předala ke čtení básnířce Lence Chytilové, a nakonec básničky vyšly. Ale to už je taky celkem historie.

A současná knížka?

Ta se jmenuje Cestovánky, k čemuž mě inspiroval můj mladší syn, který jako cestovánky popisuje chmýří pampelišky, které se rozlétá po světě. A já si k tomu vymyslela příběh o skřítcích, kteří s těmito semínky cestují, aby se o ně mohli starat. Bude to tedy knížka pro děti s mými vlastními ilustracemi.

Loutkář 2/2021, s. 69–71.

Švecová, Veronika: Divadlo mě nikdy nepřestane lákat

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás