Šlechtová, Ema: Kontakt s materiálem je naprosto jedinečný

Kontakt s materiálem je naprosto jedinečný

Řezbář, loutkoherec a jihočeský rodák Vladimír Sosna se málem místo loutkám věnoval lokomotivám. Plzeňské Divadlo Alfa mu však nenávratně poznamenalo život. Z kulisáka se vypracoval na herce a do dílen, kde pomohl vtisknout podobu mnohým loutkám. Dnes svoje know how předává dál, dětem, dospělým, začátečníkům i pokročilým. Jeho kurzy Dřevo ožije se zaměřují na základní práci se dřevem, od tvorby asijských dekorativních předmětů až po výrobu tradičních marionet.

Rozhovor: Ema Šlechtová

Co přišlo do tvého života dřív? Divadlo nebo dřevo?

Rozhodně dřevo. Jako kluk ze vsi jsem se s ním potýkal zcela přirozeně. Nejdřív přišla kůra, která je měkčí. Pak už dřevo. Nejdřív jsem ho zpracovával tupým nožem, ale čím byl ten nůž ostřejší, tím mi práce přišla krásnější.

A když pak přišlo divadlo, napadlo tě, že může v tvém životě hrát stejně zásadní roli jako to zmiňované dřevo?

Mám k tomu takový příběh. Velkým kopancem pro mě byla vlastně shoda okolností. Ve Volarech jsem navštívil týdenní řezbářský kurz, který vedl skvělý čtyřlístek pedagogů: Václav Novák (ornamentální řezba), Štefan Sukup (šéf kurzu), Karel Poupě (povrchy) a Mikeš Havlík (řezbář loutek). Po týdnu ve Volarech, kde jsem se vlastně skrze loutku poprvé dotkl divadla, jsem na benzinové pumpě v rádiu zaslechl inzerát na místo kulisáka v loutkovém divadle. Hned jsem běžel do Alfy a měl štěstí, že mě Míra Pokorný, tehdejší ředitel, přijal.

Co dělá z řezbáře obecně dobrého „loutkořezbáře“? Jde spíš o praktické dovednosti nebo o schopnost vtisknout dřevu tvář a duši?

Myslím si, že každý řezbář může vyřezat loutku, jenom musí mít alespoň lehký vhled do technologie. Měl by být schopný dřevo rozpohybovat. Socha může mít také duši, ale je statická, nic od ní neočekáváme, kdežto loutka ožívá kineticky. Samozřejmě existují i různé jiné pohyblivé předměty ze dřeva, ale loutku považuji za nejvyšší stupeň. Loutka se dá personifikovat a může předávat příběhy, což mě na ní maximálně fascinuje.

Předpokládám, že jeden kurz ti k umu dobrého řezbáře loutek nestačil. Bylo těžké se v oboru etablovat?

Když tě něco baví, není cesta moc náročná. Je to tah, opojení, a především neuvěřitelný úlet. V Alfě jsem se najednou dostal do komunity posedlé loutkami. V jednu chvíli jsem seděl a řezal první figurku ve Volarech a o dva týdny později jsem se ocitl v divadle, kde se žije hlavně loutkovým divadlem. Navíc Alfa s režisérem Tomášem Dvořákem byla ještě výrazně loutkovější než ostatní loutková divadla u nás. Držela si tradiční řemeslo a práci s dřevěnými marionetami.

Z toho, co říkáš, tě musela Alfa už navždycky poznamenat, lidsky i profesně.

Lidé jako Tomáš Dvořák, Ivan Nesveda a mnoho hostujících výtvarníků mě formovali. Začínal jsem sice jako kulisák, ale přešel jsem do hereckého souboru a skončil v dílnách. Prošel jsem si v Alfě různé profese, a to mi dalo hodně. Teď už jsem skoro dva roky na volné noze, ale v důsledku zcela přirozeného vývoje. Nejdřív jsem divadlo nažil v podvozku, na kterém jede a bez něhož by nefungovalo – mezi kluky techniky. V souboru jsem se naučil mnoho dovedností, a zároveň mi herecká zkušenost umožnila dál v řezbě a výrobě loutek přemýšlet nad způsoby vodění a jejich oživení.

A nekomplikuje ti někdy práci právě skutečnost, že rovnou přemýšlíš nad tím, jak se bude herec s loutkou vypořádávat? Nelimituje tě pak tahle pragmatičnost v kreativitě?

Kruh se uzavírá v tom smyslu, že díky pochopení možností jeviště jsem se dostal k profesnímu omezení. Proto mě setkávání s lidmi na kurzech otevírá. Často přijdou lidé s představou o něčem, co se běžně nedělá. Musím se pak zamyslet, dát nápadu čas a najednou se díky začínajícím řezbářům spoustu věcí učím. Omezení často vzniká právě tím, co umíme a čím jsme si jistí. Někdy je nejlepší zůstat „nebohý a neznalý“, jak říkám. Lidé, kteří mi chodí na kurzy, mě nejen živí, ale dávají mi šanci přemýšlet nad „blbostmi“, což je osvobozující.

V anotaci k semináři na Loutkářské Chrudimi v roce 2014 jsi napsal, že pro účast stačí chuť, touha a vytrvalost. Opravdu je to takhle jednoduché?

V první řadě je nejtěžší přesvědčit účastníky, že mají dar. Protože pokud někoho vůbec napadne, že by si chtěl řezbu vyzkoušet, schopnost řezat se v něm někde uvnitř skrývá. Nápad něco dělat je neuvěřitelným impulsem, a pak už jen těžko někoho zastavíte. Já příliš neodlišuji umění a řemeslo, myslím, že k sobě patří. Jde především o to propracovat se k materiálu, pochopit ho, a pak až přichází vnitřní kreace, která se otiskne. Mým úkolem je účastníky přesvědčit, aby se uvolnili a věřili, že dokážou to, za čím přišli. Já už jim pak jen pomáhám. Lidé často odcházejí spokojení, protože překvapí sami sebe tím, co dokážou. Takže opravdu stačí chuť – nápad se do řezby pustit, touha – někam se přesunete a dáte nápadu čas a pak přijde fantazie – pustit do sebe múzu. A vytrvalost je obsažená v tom jít si za snem.

Mezi workshopy máš mimo jiné i takové zaměřené na asijské umění. Jak ses k němu dostal?

Jde o věci, které mě potkaly během života. Člověk během života hledá různé další podněty a inspirace. Konkrétně japonská daiza, podložka na nožičkách pod dekorativní kámen suiseki, vychází z obdivu k přírodního umění. Neznám moc lidí, kteří by byli neteční ke kamenům. Vozíme si je z dovolených a výletů. Přišlo mi hezké, že jde o podpoření krásy kamene, který je sám o sobě tvořen miliony let. V Asii jsou suiseki, které se dědí z generace na generaci, považovány za velkou vzácnost.

Učil ses řemeslu přímo v Asii, nebo jako samouk? S Alfou jste totiž vyjížďky na východ podnikali, především právě do Japonska.

Ačkoliv jsem díky Alfě strávil v Japonsku docela dlouhý čas, tenhle typ řezby jsem tam nepotkal. Na daizy jsem narazil až díky jednomu známému z Plzně, který sbírá kameny a oslovil mě, jako řezbáře z Alfy, abych mu daizu vyrobil. Mě to chytlo a už nepustilo. Jde o krásnou, meditativní záležitost. Oproti loutkám nejsou daizy kinetické a pomáhají mi meditovat, zklidnit se.

Mimo kurzy pro dospělé, pracuješ i s dětmi, nejen se dřevem, ale třeba s odpadem a jinými materiály. Jaká je práce s dětmi? Čím tě inspiruje?

Děti jsou úžasné. Nejde o to, že by přinášely inspiraci. Mladší děti přijdou, chvilku si zařežou, ale nemají ještě tah na bránu. Netvoří jako dospělí, kteří se projektem zaobírají delší časový úsek. Ale děti proces oživují, mají neuvěřitelný dar zkratky a zjednodušení. Kolikrát dvakrát dloubnou do dřeva, řeknou, že to stačí a jdou si hrát ven. Jenže když se pak na jejich výtvor podíváte, musíte jim dát za pravdu, ono to často vážně stačí. Ale zároveň proto jsem zavedl kurz výroby loutky z odpadu, aby děti dokázaly dílo dokončit. V plastové pet lahvi je totiž dobře vidět drátěné srdce, které loutce umožňuje přirozený pohyb, a děti tak snadno její princip pochopí.

Zmiňoval jsi pohlcení a meditaci. Věnuješ se i arteterapii, nebo jde o něco, co na kurzech vzniká samovolně?

Arteterapii se nevěnuji, ale na mých kurzech se opravdu samovolně děje. Dnes jsou lidé odpoutaní od práce rukama. Pro mě jsou ruce „chápadla“, pomáhají nám věci „nacítit“. I dětem na kurzu říkám, ať zavřou oči a výrobek si osahají, aby poznaly, zda je hotový. Ruce jim napoví. Lidé ve městech jsou ruční motoriky zbavení, a to je velká škoda. Když ke mně přijdou na kurz, zbaví se strachu z chirurgicky ostrých nástrojů, přijmou zodpovědnost za své ruce a za to, co dělají, tak se dostanou do stavů, jak říkám, „nacítění“. Což je neuvěřitelná terapie. Najednou si začnou povídat a v konverzaci otevírají intimní témata. Na to má velký vliv dřevo. Kontakt s materiálem je naprosto jedinečný.

Máš v hlavě ideu kurzu, který ještě nevedeš, ale chtěl bys? Něco, co tě fascinuje a zajímá?

Je lákavé dělat věci ve větším. Nepoužívat jen malou formu dláta. Baví mě práce s elektrickými nástroji a výroba větších skulptur. Zároveň si ještě netroufnu z velké formy udělat kurz, protože je nebezpečná, i když sám nebo s kamarády podobné projekty realizuji. Portfolio bych chtěl doplňovat o nápady, které mi do cesty přirozeně přicházejí. Jako muzikanta mě samozřejmě lákají hudební nástroje. Třeba kantele, tradiční finský nástroj, nebo tzv. klapačka. Sama o sobě není kinetická, ale její zvuk kinetický je a způsobuje kinezi v duši.

Tvoje webová stránka se jmenuje Dřevo ožije a proces ožívání dřeva často zmiňuješ. Kdy se dřevo pro tebe stává živým, kdy se stává loutkou?

Já jsem přesvědčený, že dřevo neumře, dokud neprojde plamenem. Jde o hmotu, která od semínka vyroste do masy, a ta, i když se promění třeba v stůl, stále žije. Po sto letech je dřevo stále schopné brát a pouštět vláhu. Člověka navíc provází od malička. Třeba stromy ctím jako entitu, která je živoucí. A mám velkou radost, že mohu pomocí svých „chápadel“ dřevo oživit, aby mohlo znovu promlouvat k lidem.

Loutkář 2/2021, s. 66–68.