Strejčková, Hana: Artisté mezi věcmi

Artisté mezi věcmi

Novocirkusový soubor mezinárodního rozsahu Cirk La Putyka (CLP) vznikl na konci první dekády nového tisíciletí z iniciativy bratrů Rostislava ml. a Víta Novákových, dědiců kočovné komediantské krve legendárního loutkářského rodu Kopeckých. Uskupení herců, loutkářů, artistů, sportovců, hudebníků a dalších tvůrčích osobností pojmenované po první inscenaci nazvané La Putyka zahájilo činnost v roce 2008. Téhož roku 21. prosince uvedlo připravovanou novinku inspirovanou českou hospodskou kulturou pro uzavřený okruh diváků.

Text: Hana Strejčková

Veřejnosti se pak oficiálně Cirk La Putyka představil v dubnu 2009 a hned první premiéra zajistila souboru přijetí nejširší veřejnosti i ohlas odborné kritiky. Od té doby se CLP stal vlajkovou lodí nového cirkusu v České republice a divácky úspěšným hráčem na mezinárodním poli.

Osmá generace potomků „patriarchy českého loutkářství“ Matěje Kopeckého vnesla na tuzemskou scénu otevřenost v oblasti žánrové propustnosti, uměleckého vidění a rodinného zázemí. S prvními náznaky silného pouta k tradici přišla autorská one man show Rostislava Nováka ml. v režii tandemu SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský) 8 polib prdel kosům. Ta se stala nejen přesvědčivým setkáním s loutkami, ale také pomyslnou trampolínou k „putykovským“ inscenacím. Vzniklo představení nabité vztahem k naší rodině, která se skládala z loutkářů, kolotočářů, v té době i cirkusáků (např. Cirkus Praga), prodavačů cukroví a dalších profesí spjatých s kočovným komediantstvím. Syn Rostislav vystavěl příběh z osobních vzpomínek na příbuzné a zejména pak na dědu loutkáře, na dokumentárních vsuvkách z našeho archivu, doplnila loutkoherečka Anna Nováková, rozená Kopecká. Důležitou součástí inscenace, kterou herec podal zprávu o sobě samém a vyslal vzkaz o vztahu k blízkým, a zejména pak veřejnost nechal nahlédnout do svého původu, se staly marionety, flašinet a faustovská tematická linie, která je s protagonistou skrze pokrevní předky spjata od 19. století. V představení měl Rostislav krásné výstupy s loutkovým Faustem. Můj táta mu v chebském divadle ještě stihl předat řemeslo. Díky němu syn s loutkou na nitích nebo na drátě dobře umí. Při jeho interpretaci jsem dokonce slyšela i dikci mého táty. Motiv Fausta se přenášel z generace na generaci a ono „faustovství“ je možné z hlediska tvorby Cirku La Putyka interpretovat i jako nutnost vybrat si z mnoha lákadel, tedy z nespočet možností, které se před osobitým tvůrcem Rostislavem Novákem ml. a jeho souborem postupně otevíraly a dál se nabízejí. Je zjevné, že živnou půdou pro existenci Cirku La Putyka, zejména pak pro vznik dramaturgické řady věnované osobní a rodinné krajině (např. A cirkus bude?!, Family, Black Black Woods, Roots, ADHD), se stala rodová zkušenost z maringotek a stánků, zájezdů s divadlem, kolotoči i cirkusem – duchovní kořeny soudržného příbuzenstva, které Anna Nováková shrnula při přípravě inscenace Family do slov, že rodina je jistota, domov, bezpečí a všechno. Rodina v případě Cirku La Putyka tak znamená nejen pokrevní příbuzenstvo, ale synonymum pro mnohem širší lidské spříznění s pulsující energií zakladatelů souboru a umělecký svět vyvěrající ze zkušeností mnoha předchozích generací Kopeckých.

Od samého tvůrčího počátku Cirku La Putyka jsou zřetelně vysledovatelné průniky pokrevního odkazu tradičního loutkářství a objektového divadla s novocirkusovými principy. Hmota, jíž je animací přisouzen život, znak a symbol, či je dále manipulací uvedena do pohybu, jenž rozvíjí tělesný výraz jednotlivce nebo skupiny, se v produkci CLP vyjevuje jako příznakový výtvarný artefakt (např. igelitový sáček – Dolls) nebo scénický objekt, jenž není „jen“ cirkusovým náčiním (např. balanční točna – ADHD, nebo závěsný systém ve tvaru loutky na nitích – Roots), figurativní loutka (např. manekýn – lidský dvojník – La Putyka, panenka – Dolls, marioneta – Roots, loutka ze špalíku dřeva – Risk), předmět (např. kabelka – La Putyka, badmintonová pálka – Slapstick Sonata, kyblíček – Play, telefon – Isole) a jako materiál (např. dřevěné prkno – Slapstick Sonata, hlína – Risk, Black Black Woods). Konfrontace artisty a loutky, tedy živé a jednající roviny s předmětnou, je zde jak významotvorná, tak záměrně přiznaná. Zatímco je akrobat loutkářem, který buď určitou věc animuje, anebo působí na scéně svou artistní fyzickou excelencí, loutka a obecněji předmět, ač gesticky strnulý a závislý na svém materiálu a jeho fyzikálních vlastnostech, svou znakovostí tematizuje a podporuje onu víceplánovost inscenací CLP a divadelní zkratku. Spojením vícero různorodých (na pohled i nesourodých) scénických komponentů pak vzniká originální a celistvý, ale svým způsobem živelný až chaotický svět nejednoznačného žánrového určení, v němž má snaha o sdělení tématu z různých úhlů potenciál vyvolávat napětí. Vzniká tím prostor k přenosu emocí a ke komunikaci nejrůznějšími prostředky včetně funkčního využití loutek a předmětů, nejčastěji jako inspiračního zdroje k pohybovým sekvencím, metafoře a dějovému nebo vizuálnímu střihu. S tím však vyvstává i otázka, zda jsou, nebo byly v této žánrové synkrezi plně využity sdělovací možnosti a (mimo)estetické funkce vybraných věcí.

V prvotině La Putyka se objevila variabilní a rozebíratelná figura v životní velikosti, kterou přiznaně vedli tři artisté. Její trup sestával z rámu zakrytého bílým oděvem ve střihu pánského obleku, jenž se během postupujícího děje odhrnoval jako oponka a nabídl „orámovaný“ pohled na detaily. Manekýnova vysouvací hlava pak posloužila jako atypická rekvizita v absurdně vypointovaném tanci a skončila zabodnutá v desce stolu. Z oblasti charakterotvorných předmětů zde velký význam sehrála dámská kabelka. Z její manipulace vznikla nápaditá párová tanečně – akrobatická choreografie.

S podtitulem Kdo chce žít, musí riskovat se v roce 2013 objevil Risk, v němž se spojila energie Cirku La Putyka s francouzským souborem Cahin Caha a švédským Cirkusem Cirkör. Spouštěči tematicky sjednocených pohybů oscilujících na hraně risku se staly předměty denní potřeby, jako například nůž, hřebíky, sekyra a kola bez duší pro invalidní vozíky. Například scénografický prvek – samostatné hřebíky kolmo zabodnuté do dřevěné podsady vytvořily intenzivní obraz napětí, v němž byl riskantní každý pád akrobata k podlaze. Artisté neustále kolovali, hledali rozličné způsoby klesání k zemi, a současně sobě navzájem podsouvali hřebíky. Dynamická choreografie vedená jednoduchým principem založeném na obecné zkušenosti z ohrožení či strachu z poranění násobila důležitost nevelkého objektu na scéně, jenž se fyzickou akcí aktérů stal dominantou promlouvající nejen k performerům, ale také k publiku svým tvarem, velikostí a poměrem vůči prostoru, aniž by nutně byl využit ke svému původnímu účelu. Podobně vyzněl i výstup akrobata na trampolíně, jehož skoky významně ovlivnil nůž, jenž svírala jeho ruka i při náročných sestavách, jako jsou salta s vruty, nebo série přemetů vzad. Průvodce inscenací Risk a jeden ze zakládajících členů CLP Jiří Kohout, verbálně zdatný rozehrávač hravého vzezření, pronesl na úvod představení: Vítejte ve světě plném otázek. Jeho výrok o plnosti lze vztáhnout nejen k mnohosti dotazů, z nichž se v Risku rozehrává opravdu riskantní hra (jako součet vícero her), ale také k tvořivé mnoho vrstevnatosti každého z performativních počinů CLP, jejichž zastřešujícím strůjcem poetiky je sám principál Rostislav Novák ml., jeho asociační nepředvídatelnost, prýštivá kreativní energie a silně prorostlé rodinné kořeny s odkazy k loutkářství. Nehledě na to, kdo je podepsán pod režijním vedením, ať sám principál CLP, nebo Maksim Komaro či SKUTR, nebo Linda Kapetanea a Josef Fruček, jde často o hru se symboly, ukryté prvky faustovství, fyzicky dravý narativ rozvíjený hned na několika úrovních (doslova v prostoru a metaforicky), o variabilní scénografické aranžmá a žánrovou synkrezi.

V roce 2014 se na jeviště vrátily figury, silný záblesk rodinného loutkářského odkazu. V komorní a patrně jedné z nejniternějších inscenací Dolls se představily panenka-hračka, nafukovací panna, a mezi nimi také člověk připoutaný k provazům ovládaných vodiči a žena vydávající se za figurínu, aby upoutala partnerovu pozornost. Nemohoucnost komunikace na úrovni lidství, jejímž (ne)řešením je útěk k zástupným předmětům až fetiši, k síle sugesce proměnit věc v partnera nebo mystickou záležitost se stala hnacím motorem patologických příběhů. Ve své studii Subjekti a objekti uvedl Karel Makonj, že tento proces idolizace (fetišizace, chcete-li) není dán ani předmětem samým, ani jeho antropomorfizací, ale jen a jen tímto vztahem, a tedy reflexí subjektu mezi objekty, reflexí člověka ve světě, ve vesmíru. Dochází ke zkřížené vazbě subjekt–objekt, já–svět, a tím i vazbě já–druzí, tedy intersubjektivitě i – […] „interobjektivitě“.

Výrazná scéna Jakuba Kopeckého, bratrance Rostislava Nováka ml., připomínala domeček pro panenky, nebo řez bytovkou, symbolicky „králíkárnu“ na okraji světa, v němž lidé hledají náhražky, jakési citové protézy pro své uspokojení a existenci vůbec. Další vizuálně přitažlivou rovinu v Dolls rozehrávaly k pohybu motivující objekty. Asociativní bezbřehovost nabídly igelitové pytle naplněné vzduchem rozprostřené po jevišti, anebo hned zkraje kopeček hlíny či hrouda jílu, k němuž se vztahoval disponovaný tanečník, jehož kreace evokovaly soukromý obřad, interpretovatelný i jako rituál za všechny postupně ztracené. Eskalace tenze mezi artisty a objekty, střídavě používaná optika subjektu a objektu zde potvrzovala humanitu i dehominizaci.

Motiv hlíny se vrátil v detailněji rozporcované podobě a hlouběji rozpracovaném mužském, rodinném duetu Black Black Woods, ve kterém na ploše 270 minut trvajícího představení modelovaly a rozvíjely svůj vztah dvě ústřední postavy – reální lidé, otec a syn, Rostislav a Rostislav ml. Novákovi. Až antropomorfním postojem k materiálům demonstrovali oba protagonisté emoční napětí, spříznění i souboj, symbolické významy a archetypální rovinu.

Fyzická etuda flexibilní artistky motivovaná hrou se žvýkačkou čili vystavěná na principu žvýkání, natahování a smršťování gumy souvisela s titulem Play. Humorně a odlehčeně laděná inscenace čerpala inspiraci z dětských hřišť a jedním z vrcholných momentů byla žonglérská exhibice s kyblíčky. Prvně v repertoáru Cirku La Putyka se zde objevilo skákání gumy a ve velmi podobné formě se následně (i protagonistou) propojilo s pozdějším titulem Kaleidoscope. V Roots, inscenaci koprodukované berlínským kabaretem Chamäleon, se na jeviště vrátily rodinné skvosty – varietní marionety (dokonce ze Suchardovy dílny z Nové Paky), legendární bílý koník, figura, masky, a dokonce cirkusové náčiní pro závěsnou akrobacii připomínající loutku na nitích.

Zmenšené postavičky coby prostředek divadelní zkratky a předměty vybrané pro symbolické paralely k vesmíru či pro svůj charakterotvorný rys (např. králík Honey Bunny) využili tvůrci naplno v pozitivisticky laděné inscenaci plné snů a bláznivých postav i nápadů Memories of Fools. Pevný základ multidisciplinárního cirkusového koktejlu mixujícího žánry představoval pohádkový příběh o klukovské touze vzlétnout na Měsíc. Režisér Rostislav Novák ml. se ponořil do zasutých vzpomínek nejrůznějšího typu od rodinných po celosvětové převratné události a opřel se o nevyčerpatelný zdroj inspirace, jakým vesmír a dětské sny bezesporu jsou. Ani Pravý výlet pan Broučka do Měsíce by nebyl napsán bez příměsi satirického vidění, absurdních představ a českého umu ve všem vidět humor. Absenci logických vazeb v narativu nahradila fascinace týmu neprobádaným nekonečnem a energie vyplnit běžné dětské přání – vzlétnout a udělat stopu do Měsíce. Námět a zpracování jako by samo o sobě vyžadovalo otevřít se předmětnému světu. Z dřevěných rámů různé velikosti vytvořená scénografie odkazovala k fotoalbu, ke zdi vzpomínek. Pestrou divadelní paletu spoluvytvářely scénické objekty – například světelné koule manipulované akrobaty znázorňovaly planety Sluneční soustavy, dále performativní objekty vybízející k charakteristickému pohybu – gramodesky, s nimiž originálně manipuloval žonglér v roli hudebního génia Mozarta, z rekvizit – česká vlajka umístěná na povrch Měsíce, předměty pro kouzelnická čísla, a v neposlední řadě maketa rakety, plyšák coby zástupný předmět a figurativní loutka astronauta.

Stěžejním stavebním prvkem inscenací Cirku la Putyka je hra – hra s něčím a s někým. Tvůrci se nezřídka opírají o všeobecně známé hry (badminton – Slapstick Sonata, box – Kaleidoscope) a principy hry, jako jsou pravidla, strategie, spolupráce i soutěživost, a současně pro své účely vytvářejí hry nové (např. pády k zemi s obezřetností ke kolmo postaveným hřebíkům – Risk) a inspirované cirkusovými disciplínami (závěr, kdy se artisté snaží najít rovnováhu na balanční kruhové ploše bez podpěr – ADHD) a užívanými předměty (velmi často rekvizitou a charakterotvorným objektem je kufřík různých rozměrů – Up End Down, Risk). Ze hry, ve které hledají mihotavou lehkost hrajícího si života a jejíž podstatu neopouštějí ani při komunikaci vážných témat, čerpají kreativní impuls svébytné hodnoty a vlastního řádu. Hra spojuje nejen artisty uvnitř narativu, ale zejména propouští hranice porozumění mezi jevištěm a hledištěm, neboť dochází k dorozumívání na základě obecné zkušenosti, která všechny zúčastněné vrhá do vzpomínek na dětství nebo ke svému vnitřnímu dítěti. Hře a divadlu je společné právě ono hraní. Divadlo se hraje, prožívá a nabízí společný kontakt v jednotě času a místa, jenž může přerůst v intenzivní zážitek, podobný bezprostřední radosti ze hry, aniž by však divák musel nutně být aktivním hráčem. Pozorování performerů Cirk La Putyka při hře, hře v roli, hře s loutkou nebo předmětem a vzájemné souhře navozuje díky jejich živelnému pojetí cirkusových a obecně divadelních výzev pocit sounáležitosti, stejně jako několikrát zmiňovaná rodinná soudržnost potomků Kopeckých a šířeji členů Cirku la Putyka. Na obou stranách rampy se s posouváním fyzických hranic, příběhem budovaným spojováním na oko neslučitelných komponentů a s dynamicky rozvíjenými situacemi vyplavuje adrenalin a čas je relativizován. A mezi myšlenkově nahuštěnými obrazy, valivými toky pohybových akcí se objevují objekty jako rekvizity, kostýmní prvky, charakter nebo pohybovou sekvenci určující předměty a loutky.

Cirk La Putyka ve své biografii disponuje nejen díly s převahou vysoce výkonnostních pasáží, má také linii, která se neostýchá veřejně promlouvat o seriózních problémech doby, rodinných až intimních záležitostech a využívat jiné způsoby komunikace s publikem než klasicky cirkusovými, čili vysoce efektními skoky na trampolíně, teeterboardu, či v závěsu na kruhu, za vlasy nebo v rotaci uvnitř cyr wheel (velká kovová obruč) atd. Podobně, jako se propojují osvědčené a natrénované disciplíny s dosud v Putyce neznámými, pracují tvůrci ve vizuálně objektové oblasti. Vrství jevištní akce fyzicky zakotvené v atraktivitě cirkusu s tematicky ne tak snadno divácky poddajnými prostředky, kterými se může jevit právě animace nebo manipulace objektů. A právě skrze předmětný, nehmotný svět komunikovaná témata podtrhují vyzrálý tělesný výraz, scénickou symbiózu divadelních komponentů a formují již nezaměnitelný rukopis Cirku La Putyka.

Loutkář 2/2021, s. 57–61.

Strejčková, Hana: Artisté mezi věcmi

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás