Loutkar.online

Meschke, Michael: Role UNIMA ve 20. století a vize pro 21. století

Čestným hostem pražských několikadenních oslav 90. výročí založení UNIMA se stal slavný švédský loutkář Michael Meschke, jehož příspěvek otvíral konferenci konanou 7. června 2019. Téměř devadesátiletý Meschke zde jako pamětník mnoha událostí spojených nejen s rozvojem loutkářského oboru, ale i děním uvnitř UNIMA, hovořil nejen o její historii, ale také o úkolech do dalších let. Jeho slova jsou dodnes inspirativní a byla by škoda je neuveřejnit – třeba právě v souvislosti s právě proběhnuvších kongresem. (red)

Dámy a pánové,

chtěl bych poděkovat Nině Malíkové a Českému centru UNIMA, že mě dnes pozvali do Prahy, abych promluvil k 90. výročí. Tato příležitost mě zvlášť těší proto, že mám k Praze velmi výjimečný vztah. Dovolte mi podělit se o několik vzpomínek z minulosti a přání do budoucnosti.

Na začátku bylo setkání několika umělců v roce 1929 v Praze. Já u toho nebyl, takže odpusťte, že se při pohledu zpět do mlhou zastřených dějin a mýtů spolehnu jen na svou představivost. Skutečně spolehlivou historii UNIMA dosud nikdo nesepsal.

Na začátek bych ale chtěl ocenit odvahu zakladatelů UNIMA jmenovitě – byli to pánové jako Guignol, Kasper, Petruška, Pulcinella, Tchantchès, totiž pardon, Veselý, Lowenhaupt, Hardy, Brohme, Link, Jeane, Bogatyrev, Wortelmann, Puhonny a další! Sjeli se sem, v tomto dynamickém a dramatickém období 20. let, ze šesti zemí jenom proto, že je spojovala láska k loutkovému divadlu.

Vidíte je také, jak tráví své večery v útulných pražských hospůdkách u sklenic plných bláznivých utopických snů o světě, kterému dominují loutky, ale přitom zůstávají natolik střízliví, aby sepsali a podepsali zakládací dokument UNIMA?

A tak vzniklo sdružení přátel pro přátele (na přítelkyně se tenkrát nedostalo).

Kromě mezinárodní spolupráce se určitě bavili o dalších nikdy nestárnoucích tématech, jako je otázka repertoáru, tradice a její obnovy a nových forem – nacházíme se ostatně v době Bauhausu!

Během 30. let se UNIMA dál rozvíjela, zatímco svět temněl. Bylo to možné díky vytrvalosti lidí, jako byl první generální tajemník Jan Malík. Pro naše „předky“ muselo být náročné pracovat v době, kdy se připravoval největší zločin v dějinách lidstva.

Když svět povstal z popela druhé světové války, mohla UNIMA pokračovat jako dříve, protože duch přátelství a solidarity v ní přetrval. A co je ještě důležitější, tvůrci nikdy nepřestali tvořit. Mechanické loutky Harryho Kramera ztělesňovaly jak poválečný zmar, tak kreativitu, kterou nelze zastavit.

Loutkové divadlo vždy nastavovalo společnosti zrcadlo. Jak si vzpomínám, 40. a 50. léta odrážela nutnost znovu obnovit náš svět, a to navzdory politické polarizaci, která jej rozdělila na východ a západ.

V socialistických zemích bylo loutkářství považováno za lidové umění, takže zde bylo nacionalizováno a dostávalo štědrou podporu.

Na kapitalistickém západě loutkáři bojovali o uznání a finanční prostředky – i o publikum. Lidé měli na starosti jiné věci než chodit na loutky.

Přežívající soubory nabízely svůj repertoár z minula, který byl poznamenán tradičními názory na to, co loutkové divadlo je a co není. Soupeřily spolu konzervativní pohled a touha po renesanci.

Během 60. let se pokoušeli prosadit noví umělci, například Franciszka Themerson, která ve Stockholmu v roce 1964 přišla s přelomovou inscenací Ubu králem.

V roce 1968 se celý svět měnil. Na východě se utužovala represe, na západě probíhala liberalizace. 70. léta přinesla i do loutkového divadla nové koncepty spojené s aktuálními zájmy a konflikty – jako bylo divadlo Bread and Puppet, které reagovalo na válku ve Vietnamu. Já se pokoušel reagovat poetickým přístupem.

V roce 1973 jsem jako čerstvě zvolený člen výkonného výboru organizoval jeho setkání ve Stockholmu, čehož jsem využil k tomu, abych navrhl Deklaraci otevřenosti a tolerance, která by obsahovala inkluzivní definici všech loutkových umění a forem.

Stockholmská deklarace z roku 1973 byla jednohlasně přijata a záhy nato zcela zapomenuta. Během zbytku dekády se ale děly zajímavé věci.

Druhý generální tajemník Henryk Jurkowski z Varšavy představil velmi potřebné komunikační fórum v podobě periodika UNIMA Information, které bylo otevřené všem a rozesílané poštou.

Začaly k nám chodit zprávy ze vzdáleného vesmíru, čímž myslím kultury mimo Evropu. Poprvé se u nás objevili zástupci dalekých zemí, pokud si to mohli dovolit, a stávali se i členy exekutivy, jako například Meher Contractor z Indie nebo Taidži Kawadžiri z Japonska.

Jacques Félix, třetí generální tajemník, vyhlásil jako svůj cíl skutečně globální expanzi a vyzýval k zapojení i zástupce nových zemí, jako je třeba Togo.

Pozorovali jsme, jak touha po nových kontaktech a dalším rozšiřování stále roste. Svět se zmenšoval.

Vytvořili jsme výbor nazvaný Třetí svět, ale brzy se ukázalo, že takových světů je hned několik. Tento název neměl nic společného s postkoloniálním označením takzvaných „rozvíjejících se zemí“.

Brzy jsme navrhli, že bychom měli sami sebe rozpustit a vytvořit jeden výbor pro každý kontinent.

A ještě důležitější bylo, že vznikala nová místní centra v Indii, Thajsku, Řecku, na Islandu, v Mexiku a všemožně jinde.

Kulturní výměna se zintenzivnila, a to zejména díky spolupráci s festivaly v Charleville. I to byl Félixův úspěch a snaha otevírat se umění vzdálených kultur. Zejména japonské poklady rozbušily srdce mnohem víc lidem než jenom mně: mistr bunraku Minosuke Jošida, marionetáři Takeda, performer kuruma nindžó Koryo Nišikawa i tradice karakuri nindžó, kterou nám ukázala Jasuko Senda.

V roce 1980 se konal 13. kongres UNIMA ve Washingtonu v USA. Nancy Staub na něm představila skutečně celosvětový festival, který byl svým rozsahem a odvahou dříve nevídaný a na němž vystoupili i zástupci utlačovaných zemí Latinské Ameriky.

Dostáváme se do 80. let, kdy dlouholetá členka výkonného výboru Margareta Niculescu zavedla odborné vzdělávání, což je také jejím největším přínosem pro UNIMA. Založená škola je sice formálně uznávaná francouzskou vládou, nicméně je otevřena studentům z celého světa. Margareta si vždy ráda nechávala své úsilí potvrdit ostatními. Mnozí z nás si pamatujeme, jak se pořád ptala: Tu m’aimes toujour?, což nebyla ani tak otázka, jako spíš rozkaz.

Subjektivně můžu říct, že to byla skvělá doba. Odvažuji se říct, že za všemi těmito úspěchy i za dalšími, o kterých jsem nemluvil, stálo čiré nadšení. Jinou možnost jsme ani neměli – peníze se nedostávaly ani nám, ani jednotlivým pobočkám. Moje vzpomínky na tato desetiletí, jež patřila v dějinách UNIMA k nejzářivějším, jsou ale velmi radostné.

Jak to, že UNIMA vydržela tak dlouho?

Pokud chceme zjistit, jestli je na UNIMA něco výjimečného, je nutné se podívat na to, jak uplatňuje univerzální lidské hodnoty, jako je komunikace, idealismus, solidarita a demokracie.

Jsem přesvědčen, že komunikace je klíčovým slovem, pokud chceme pochopit význam UNIMA v šíření kontaktů, výměně informací a zkušeností, porozumění exotickému a neznámému, vytváření osobních vztahů i formování celoživotních přátelství.

S dnešními invazivními novými technologiemi je informací až příliš, ale ukazuje se, že informace samy o sobě nepřinášejí znalosti, jež jsou pro vzájemné porozumění klíčové.

Dobrá komunikace je nástroj pro zavržení předsudků a unáhlených soudů. Jedním z těchto předsudků, který odolával velmi dlouho, je to, že tradice a renesance jsou ve vzájemné opozici, ačkoliv se obě navzájem potřebují.

Můj německý učitel Harro Siegel uspořádal v roce 1957 festival v Braunschweigu. Vystoupil na něm také outsider Harry Kramer, o kterém se říkalo, že ani není opravdový loutkář. Se svými neortodoxními formami a pokřivenými amputovanými postavami, které se pohybovaly po jevišti na kolečkách, k čemuž zněl smutný hlas Arethy Franklinové, Kramer dokonale evokoval poválečné utrpení a zoufalství. Stejný člověk ale také vystoupil na semináři, kde k našemu překvapení mluvil o tom, jak objevoval své techniky a mechanismy u tradičních dětských hraček, jimiž se inspiroval. Toto rebelství představovalo most mezi jednoduchými lidovými tradicemi a radikální avantgardou. Já sám jsem se jím inspiroval ve své pozdější inscenaci Krále Ubu.

Přijde mi ohromující, jak hluboce je v UNIMA zakořeněn idealismus, který je skutečně součástí její samotné podstaty. Protože idealismus je tím důvodem, proč se zakladatelé UNIMA dali v Praze vůbec dohromady, a dodnes je tím, co ji žene vpřed. UNIMA existuje díky vší té neplacené práci, za kterou stojí čirý idealismus.

Tak to musí být a tak to zůstane!

Být idealista znamená představovat si lepší svět, i když se může zdát utopií. Organizace, která chce sloužit umění, musí neustále hájit právo a svobodu snít.

Život nám často brání prokazovat si navzájem solidaritu.

Italský reformátor Matteo Renzi při popisu nedávných evropských voleb řekl, že solidarita je ústřední složka naší identity. Nevládní organizace může nabídnout konkrétní akci, postavit se za nepopulární názor, když je to potřeba (a dnes je to velmi potřeba!), chránit kolegy v nouzi a zachránit ohroženou tradici nebo skvělé muzeum před zničením. Solidarita je nejvíce zapotřebí, když je demokracie v krizi a politická realita se střetne s naším svědomím.

Rád cituji Idoyu Otegui, generální tajemnici, která trefila hřebík na hlavičku, když řekla: UNIMA existuje tak dlouho díky rozsáhlé diplomacii. Musíme jednat s mnoha zeměmi, různými režimy, náboženstvími i politickými idejemi. Především musíme bojovat za to, co říkají naše stanovy – úctu k člověku.

To je právě ten problém. Možných odpovědí existuje mnoho. Když mluvíme o stanovách, vzpomínám si na kongres UNIMA v Praze v roce 1969. Já byl v čele malé švédské delegace. O rok dříve byl celý svět šokován rozdrcením Pražského jara. Na programu kongresu bylo několik změn stanov, které měly zlepšit demokracii v organizaci a které vypracovali dva Češi, dr. Erik Kolár a dr. Zdeněk Bezděk. Rusové pod vedením předsedy UNIMA Sergeje Obrazcova je razantně odmítli. Členové výkonného výboru ze zemí Varšavské smlouvy jen výmluvně mlčeli. Nesměle jsem vyjádřil návrhu naši podporu. Přišlo zděšení: kdo je ten mimozemšťan, který se k nám vetřel na ples? Změny stanov byly rázně zamítnuty klepnutím kladívka. Žádná demokratická diskuze se nekonala a autoři návrhu byli v klatbě.

Takhle vypadala „Realpolitik“ v UNIMA – jako od Kafky. V té době jsem netušil, že o sedmnáct let později se bude muset UNIMA vyrovnat s další velkou krizí týkající se stanov a hlasovacích práv. Obecně platilo, že v socialistických zemích bylo členství kolektivní a automatické, takže zaměstnanci loutkových divadel měli snížené členské poplatky a každý svůj hlas, zatímco v jiných zemích musel každý platit individuálně. V důsledku toho jinak krásný princip, že každý člen má svůj hlas, znamenal, že východ neférově převažoval nad západem, což se ukazovalo jako velmi problematické. Po mnoha protestech ze strany místních center a několika divočejších a trapných scénách byly konečně přijaty nové stanovy. UNIMA přešla z přímého demokratického hlasování na nepřímé. Rozhodování bylo svěřeno radě, která byla zvolena tak, aby proporčně zastupovala jednotlivá centra. To se ukázalo, jako vítězství pro demokracii.

Budoucnost

Pokud se chceme podívat do budoucna, je nutné si nejprve pomoct minulostí.

Na konci minulého tisíciletí jsem o budoucí roli UNIMA trochu pochyboval. Naše společnost se vyznačovala rostoucím materialismem a egoismem. To je pro vědomosti a kulturní dědictví děsivá kombinace. Tyto tendence jsou součástí naší reality i dnes. Je nutné nabídnout nějakou protiváhu a hodnoty, jako jsou ty, které jsem právě jmenoval.

Zapojí se UNIMA do tohoto tolik potřebného boje?

UNIMA existuje pouze proto, že existuje také loutkové divadlo! A loutkové divadlo existuje, protože se v každé generaci objevují noví umělci. Ze své generace si pamatuji kolegy, kteří nám ukázali správnou cestu, jako byli Jan Wilkowski a Zwyrtala (O Zwyrtale muzykancie czyli Jak się góral dostał do nieba, 1958; pozn red.) Ariel Bufano a Missa Criolla, Peter Schumann a Bread and Puppets, Joan Baixas a Joan Miró a Mori el Merma (1983).

Výčty jmen jsou totiž pro naše dějiny užitečné a ukazují nám, že i nové generace vždy nacházejí útěchu v magii divadla. A stejně tak i diváci. To nám dává kontinuitu.

Kde je kontinuita, tam je i budoucnost. První neevropský prezident UNIMA Dadi Pudumjee je skvělým symbolem úspěšné globalizace UNIMA. Kde je mezinárodní spolupráce, tam je i budoucnost.

Život ale není jednoduchý a nikdy nebyl – ani pro lidstvo, ani pro umělce, kteří si zvolili loutkové divadlo. Čím těžší je, tím více potřebujeme útěchu a radost, a to jak coby lidé, tak coby tvůrci. Proto je tak důležité poslání UNIMA, kterým je pomáhat umělcům a šířit jejich tvorbu.

My, umělci minulosti, přejeme umělcům budoucnosti, aby jim nic nebránilo v tom, aby tvořili své umění a bavili publikum, které doženou k smíchu i k pláči.

Nabídněte hodnotný obsah a výjimečné zážitky. Vyvarujte se toho, co je jednoduché, a hledejte náročné výzvy!

Uchovávejte znalosti a tradice, poctivé řemeslo i náročné techniky manipulace a pohybu. Naučte se být autentičtí.

Čím lépe ovládnete své nástroje, tím větší je šance, že oslovíte hlavu i duši svých diváků.

Práce je ztělesněním lásky, řekl básník Chalíl Džibrán.

Jaká bude UNIMA v budoucnosti? Kdo jí bude udávat směr? UNIMA není náboženství, i když loutkové divadlo jím trošku je.

Přeji si, aby UNIMA zůstala nebyrokratickou a skutečně mezinárodní institucí pro vzájemné kontakty a výměnu mezi umělci celého světa a všemi námi, kdo milujeme své umění.

Nechť tato mezinárodní unie loutkového divadla naplní svůj přirozený osud, kterým je být autoritou v otázkách etiky, sociální spravedlnosti a práce odborů, realizovat programy pro mládež, iniciovat solidaritu tam, kde je zapotřebí a mnoho dalšího. Naše stará dáma je zrcadlem celého světa, které odráží to nejlepší i nejhorší z nás. Pokud vydržela celých devadesát let, musí v ní být něco, co ji dobře chrání. Může to být její velkorysá duše?

A mimochodem budoucnost už je tady – to, co děláte a co si vybíráte dnes, bude formovat váš zítřek. Na závěr bych proto chtěl ocitovat slova svého přítele, indického filosofa Subashe Malika: Buď – nestávej se; jednej – nereaguj.

Všechno nejlepší, UNIMO!

Loutkář 2/2021, s. 28–30.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.