Ivanova, Anna: Arménie

Arménské folklórní festivaly byly už od raných fází doprovázeny rituály a pohanskými hrami. Dochované záznamy z prvního století před Kristem zmiňují vystoupení kočovných herců nazývaných gusan. Herečky zvané vardzak hrály pantomimu s maskami, z nichž nejzajímavější byly oboustranné a zpodobňovaly vlkodlaky.

Arménská kultura 17. a 18. století byla výrazně poznamenána nadvládou Turecka a Íránu. Proto je v ní tak rozšířené stínové divadlo a postava Karagöze, který se postupně přizpůsobil místní kultuře a nabral arménské etnické rysy. Na maňáskových pouličních vystoupeních figuroval pod názvem Karapet.

V roce 1920 se Arménie stala součástí nově vzniklého Sovětského svazu. Tato změna režimu se v Arménii projevila stejně jako ve zbytku federace, což platí i pro první státní loutková divadla, jež vznikla na konci 20. let, a jejich estetiku. Největším z těchto divadel bylo Jerevanské státní arménské divadlo Hovhannese Tumanjana (Yerevani Hovhannes T’umanyani anvan Petakan Tiknikayin T’atron), které vzniklo v roce 1935 v Jerevanu a v roce 1938 si vetklo do názvu jméno arménského národního básníka. Zakladateli divadla byli herečka Sofia Bejanyan, malíř Gevorg Arakelyan a herci Pavlos Boroyan a Araqsya Arabyan. Prvním režisérem byl Varya Stepanyan. Mezi první inscenace patří Zlobivý Petik a Pes a kočka. V roce 1937 se divadlo zúčastnilo Celosvazového festivalu loutkových divadel v Moskvě s inscenací Tumanjanovy hry Pán a sluha, za niž získalo druhou cenu.

Ve stejném roce 1935 také vzniklo Státní divadlo Leninakan (dnes Loutkové divadlo Gyumri, Gyumri Tiknikayin T’atron). Jeho repertoár byl určen dětem a zaměřoval se na vzdělávání.

Součástí repertoáru loutkových divadel byly arménské pohádky Hovhannese Tumajana jako Gikor, Pes a kočka, Garnuk Achper nebo Car Čach-Čach, díla Agajana Aregnazana jako Divoký rákos i tvorba dalších arménských autorů. S postupující profesionalizací loutkářství se začal rozmáhat i klasičtější repertoár arménských i zahraničních autorů (Alexandr Puškin, Anton Čechov, Lev Tolstoj, Jevgenij Švarc, Nina Gernet, William Shakespeare, Jonathan Swift, Cervantes, Hans Christian Andersen, Mark Twain, Carlo Gozzi…).

Během druhé světové války Státní loutkové divadlo Hovhannese Toumajana inscenovalo patriotické hry inspirované místním folklórem a satirické kusy, jako byl Hitler v zoo (1942).

Po roce 1945 byla arménská loutková divadla donucena následovat model divadla Sergeje Obrazcova. Až do 50. let se hrálo pouze maňásky a javajkami. V 60. letech arménské divadlo nastoupilo na cestu modernizace pod vlivem mezinárodních festivalů a zejména obnovy rumunského loutkářství. V Státním loutkovém divadle Hovhannese Tumajana se díky režisérovi Jervandu Manarianovi a scénografovi Aramisu Sargsianovi začaly prosazovat nové poetičtější a abstraktnější koncepty oproti starým naturalistickým loutkám v suchém a akademickém provedení. Začaly se zde také objevovat nové typy materiálů (nebo přinejmenším nové pro SSSR) jako molitan a nové technologie, a to například v inscenacích Ole Lucove (1966), Čarodějův učeň (1969) a Láska ke třem pomerančům (1972).

V roce 1975 se Státní loutkové divadlo Hovhannese Tumajana přestěhovalo do prostornější budovy se dvěma scénami (pro 350 a 100 diváků), kde se nabízela příležitost pro experimenty. Například Mania Aslanian zde nastudovala sólové představení inspirované řeckou mytologií Krásná Galatea (1976).

V srdci divadla se nachází muzeum loutek, které založil v roce 1977 herec a sběratel Pavlos Boroian.

V 80. letech vznikla řada městských souborů s podporou scénáristy, dramatika a herce Jervanda Manariana, jenž se stal uměleckým ředitelem divadla Hovhannese Tumajana.

V roce 1987 bylo založeno Jerevanské státní divadlo marionet, za jehož vznikem stálo studio petrohradské Státní akademie divadelního umění. Jeho vedoucím byl absolvent akademie Mnatsagan Piloian, který zde režíroval komorní marionetové inscenace pro dospělé: Starý dvůr (1995), Paradjanov (1996) a Kavkazská Tamaša (1999).

Na začátku 21. století byla v Arménii čtyři národní loutková divadla: dvě v Jerevanu, jedno v Gjumri a čtvrté ve Vanadzoru. Navíc existuje asi dvacet soukromých loutkových divadel, mezi něž patří Loutkové divadlo Agulis, jež vede Ervand Manaryan, Loutkové divadlo Armena Safaryana, kde se také nachází místní pobočka UNIMA, a několik dalších zajímavých divadel v Gorisu, Sevanu a Čarencavanu. Všechna vznikla po vyhlášení nezávislosti Arménie v roce 1991 a hrají výhradně pro děti. Pouze Divadlo Hovhannese Tumajana a Jerevanské státní divadlo marionet mají v repertoáru i kusy pro dospělé.

Text vznikl pro Světovou encyklopedii loutkářského umění (Encyclopédie mondiale des arts de la marionnette) vydanou UNIMA v roce 2009, která je zpřístupněna také online (https://wepa.unima.org). Publikováno se souhlasem UNIMA International.

Loutkář 2/2021, s. 22.