Vondráková, Adéla: Čekal jsem hraní s Kašpárkem a dostal jsem do ruky klacek

Čekal jsem hraní s Kašpárkem a dostal jsem do ruky klacek

Telefon vyzvání. Sluchátko zachrastí a je čas, abych se představila: Jsem z Loutkáře a ráda bych s vámi udělala rozhovor, pane Vostárku, rádi bychom, abyste byl osobností čísla. Na druhé straně se ozve zvuk. Osobnost čísla právě vyprskla smíchy. Ale já to ještě nemám v plánu zabalit, odpovídá.

Rozhovor: Adéla Vondráková

Všechny záznamy, které se mi o vás podařilo sesbírat, začínají až koncem sedmdesátých let. To vám bylo dvacet osm. Čemu jste se věnoval do té doby?

Rodina si přála, abych byl automechanikem, ale já se rozhodl stát se kuchařem. Tři roky jsem se učil v Obecním domě a během dalších osmi let jsem pracoval v několika restauracích.

Kdy jste se začal zajímat o umění?

Bylo to někdy ve třinácti letech. Bydleli jsme tehdy na Smíchově v domě, který původně patřil sochaři Františku Úprkovi. A tam jsem se setkal s jeho dcerou – pro mě tehdy starou paní, která mi ukázala práce svého otce. Ale i kuchařinu jsem vždy za umění pokládal a ke svému překvapení jsem později objevil v Peteru Brookovi, tuším v Nitkách času, zmínku, že divadelní představení lze přirovnat k dobrému jídlu: Dá spoustu práce a za hodinu až dvě je po všem. Zbudou jenom vzpomínky a pocity.

Kdo vás tedy k umění přivedl?

Vždy mě formovalo setkání s lidmi. Na učňáku jsme založili časopis a já tam přispíval texty a obrázky. Vychovatelka, která to měla na starosti, mě nasměrovala na Lidovou školu umění, kde se mi otevřely úplně nové obzory. Kuchařina mě fakt bavila – je to tvůrčí práce. Ale můj mistr na konci učení konstatoval, že sice vařím dobře, ale že stejně budu jednou chodit se skicákem. Tehdy jsem mu nevěřil.

Nejdřív jste se věnoval právě výtvarnu. Jak se to stalo, že jste se nakonec dal k divadlu?

Výtvarnému umění jsem se začal intenzivně věnovat začátkem 70. let – zejména malbě a kresbě. Po vojně, mezi lety 1970 a 1972, jsem začal studovat gymnázium s úmyslem jít na medicínu. Moje plány se ale v roce 1974 změnily. Oženil jsem se a záhy přišly i děti, a tak se představa šestiletého studia medicíny rozplynula. Po maturitě jsem přemýšlel co dál a přítel Vladimír Čech, který v té době studoval na DAMU herectví, mi „dobře“ poradil: Pojď k nám na DAMU. Na scénografii. Tam vezmou každýho vola. Třikrát jsem se pokusil ztéci hradby Katedry scénografe a pokaždé skončil těsně pod čarou. Mezitím jsem ale začal dělat loutkové divadlo v Parapleti a s překvapením jsem zjistil, že existuje také loutkářská katedra a na ní obor loutkářská scénografie. Tak jsem se tam přihlásil a roku 1981 jsem byl přijat.

Má na vaší divadelní cestě podíl i Luděk Richter? Je on vaším „osudovým mužem“ a Paraple vaším „osudovým divadlem“?

Vstup do Paraplete a seznámení s Luďkem Richterem byla hlavně „léčba šokem“. Čekal jsem hraní s Kašpárkem a dostal jsem do ruky klacek s tím, že budu hrát Lazara. Když jsem na zkoušce utrousil, že se mi hlavy loutek moc nelíbí, řekl Richter, že když jsem tak chytrej, tak ať vyrobím jiný. A tak jsem začal dělat loutky. V Parapleti jsem zůstal sedm let a jsem vděčný za to, že jsem se mohl podílet na jeho poetice. Setkal jsem se tam navíc se skvělými lidmi, s nimiž mne dodnes propojuje osobní přátelství i tvorba.

Vraťme se ale ještě k začátkům vaší umělecké kariéry, které jsou úzce spojené s Vladimírem Preclíkem. Jak jste se vlastně seznámili?

Sháněli jsme zrovna v Parapleti dřevo na výrobu loutek a já dostal kontakt na sochaře, který je prý ochoten nějaké dřevo prodat. A tak jsem se setkal s Vladimírem Preclíkem. Tehdy nám daroval krásné lipové špalky, a ještě mi nabídl spolupráci.

Jaké tedy byly vaše začátky sochařském v ateliéru?

V té době jsem byl zaměstnán jako topič v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Brzo ráno jsem zatopil a díky tomu jsem mohl vyrazit na mopedu do ateliéru pana Preclíka ve Velkých Popovicích. Jen jsem si musel večer v muzeu připravit topení na ráno. Ale jakmile jsem za sebou zavřel branku ateliéru, nechal jsem za zády reálný socialismus, který zuřil všude kolem, a vstoupil do prostoru, kde každá práce měla svůj skutečný smysl. Začínal jsem jako učedník zametáním dílny a broušením dlát. Postupem času jsem dostával náročnější řezbářské úkoly a mohl více spolupracovat na tvorbě sochařských objektů. Úkoly učedníka jsem poctivě plnil asi tři roky a během té doby jsme se Vladimírem Preclíkem velmi sblížili. Necítil jsem se jako na škole, ale spíše jako v otcovské dílně, kde otec – mistr – předává synovi své zkušenosti.

Jaký byl pan Preclík pedagog?

V popovickém ateliéru jsem byl neustále obklopen mnoha sochami a zajímalo mě, jak a proč vznikly. Mohl jsem tak z blízka nahlédnout do způsobu jeho myšlení a metaforiky a mnohé ve mně natrvalo uvízlo. Vzhledem k tomu, že jsme spolu trávili celé dny, po večerech mi vyprávěl, s kým a kde se setkal, a já jsem tak přirozeně vstřebával dějiny současného umění doma i ve světě. Dokonce jsem se s ním mohl podívat do ateliérů jeho současníků. Jednoho dne jsem odevzdal řezbářskou práci a Vladimír po prozkoumání úkolu řekl: Dneska ses vyučil, kluku. Podobná situace se opakovala za další zhruba čtyři roky, kdy Vladimír prohlásil: Tak, dneska to byla maturita. Musím si na tebe dávat pozor, nějak moc dobře ti to jde. A v roce 1990 mi Vladimír Preclík nabídl, abych mu dělal asistenta. V uměleckých kruzích mě ale představoval jako „svého syna“. Tak jsem byl verbálně adoptován.

Vladimír Preclík je autorem mimo jiné i Dřevěné knížky, což je vlastně takové malé milostné vyznání dřevu jakožto materiálu. Napadá mě, jestli na vás pan Preclík trochu té lásky ke dřevu a loutkám už tehdy nepřenesl?

Otec Vladimíra Preclíka byl loutkář, proto dal svého syna do učení na řezbářství, aby pokračoval v jeho stopách. To se mu sice nepodařilo, ale vztah k loutkám nás s Vladimírem Preclíkem také spojoval. Základ vztahu k práci se dřevem jsem vstřebal právě v jeho dílně.

Na druhou stranu, váš výtvarnický záběr byl vždy poměrně široký. Věnoval jste se také malbě i tvorbě sochařských objektů z netradičních materiálů. Jste tedy víc výtvarník nebo divadelník?

Pro mě opravdu nemá smysl oddělovat výtvarno a divadlo.

S Parapletem jste byli vlastně takové enfant terrible české loutkové scény. Jak se díváte na současné mladé loutkáře a jejich experimenty s loutkami, objekty či materiály?

Mám pocit, že jsme se jako enfant terrible vůbec necítili. Fandím experimentátorům, jako je Jirka Jelínek a další.

Vidíte nějaký rozdíl mezi vaší revoltou a tou jejich?

Myslím si, že revolta je vždy generační potřeba a je důležitá. Potřeba v umění hledat neustále nové cesty je naprosto legitimní, proto fandím všem, kteří hledají.

To by byla hezká věta na konec rozhovoru. Ale ještě mi prozraďte, co plánujete na nejbližší dobu?

Mám toho spoustu před sebou. Příští týden otevírám pod křídly Tatrmani z.s. řezbářský kurz v Sudoměřicích u Bechyně. Následně se těším, že dokončím rekonstrukci svých čtyř dřevěných plastik Čestlické nebíčko. Ale hlavně rozjedeme vzkříšení Divadla Karrosa a přípravu nových inscenací. V říjnu budu mít také výstavu v galerii GAMU a doufám, že mi vyjde chvíle na nové sochy, které mám v plánu. A také už musím posunout práce na letním ateliéru v Jizerkách.

Na závěr mi to nedá a musím se zeptat na jednu poslední věc: V době, kdy byla šéfredaktorkou Loutkáře Eva Hanžlíková, jste se zejména jako ilustrátor podílel i na tvorbě našeho časopisu. Jak na Loutkář vzpomínáte?

Práce ilustrátora pro Loutkáře mě moc bavila. Zvlášť obrázky k textům Luďka Richtera Od předmětu k loutce a od loutky k divadlu, které jsem koncipoval jako poctu svému pedagogovi režie Janu Dvořákovi, jehož podobu jsem do těchto ilustrací vtělil. Loutkář se pod vedením Evy Hanžlíové snažil otevřít prostor novým trendům v grafice ale i rozšíření obzoru a vzdělání loutkářů.

Loutkář 2/2021, s. 8–10.