Malíková, Nina; Klíma, Miloslav; Luňáková, Blanka; Vašíček, Pavel: Zemřeli

Václav Poul

(20. 8. 1951–14. 1. 2021)

Patřil mezi nejvýraznější herecké osobnosti českého loutkového divadla. Studium herectví na katedře loutkového divadla na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze absolvoval v roce 1979. Ještě během závěrečného ročníku nastoupil společně s Tomášem Dvořákem a Blankou Josephovou Luňákovou do plzeňského Divadla Alfa, kde strávil čtyři sezóny. Po nich přijal na tři roky angažmá v Naivním divadle Liberec a v roce 1985 se stal členem souboru Divadla DRAK.

Ve všech svých působištích zanechal nesmazatelnou stopu jako vynikající herec, skvělý kolega a mimořádný člověk. Za bezmála třicet šest let svého působení v DRAKu (1985–2017) se stal jednou z nejvýznamnějších osobností jeho historie a vytvořil tu řadu nezapomenutelných rolí, mj. v inscenacích Prodaná nevěsta (1986), Královna Dagmar (1988), Mysteria Buffa (1990), Pinokio (1992), Tři zlaté vlasy děda Vševěda (1998), Jak si hrají tatínkové (2005), Zlatovláska podle M. D. Rettigové (2008), Labyrint světa a ráj srdce (2015) a mnohých dalších. Poslední inscenací, kterou v DRAKu nazkoušel, byl Faust (2018) inscenovaný k 60. výročí divadla. V roce 2017 se rozhodl odejít do penze, ale v divadle dál působil jako jeho stálý host.

(DRAK)

Loutkář, herec Václav Poul

Pro všechny, kteří ho znali nebo k němu měli blízko, to byl Venda Poul, nebo prostě jen Venda. Už řadu dní o něm mluvíme v minulém čase – byl, hrál, znamenal… Venda si sám vybral závěrečnou část svého života a my si dodnes lámeme hlavu, jestli to bylo z pocitu profesní marnosti a konečnosti, nebo jen dohraný zápas s vnitřními běsy, které občas probleskly z jeho života.

K charakteristice jeho osobnosti by se hodila řada příměrů, ale nejčastěji by to asi byl „smutný klaun“, „melancholický posměváček“, „komediant od Pánaboha“. Byl proslulý svým smyslem pro humor (břitký, jemnější i sžíravý), schopností parodie (kohokoli a čehokoli), komediální zkratky (v životě i na jevišti), ironie (i sebeironie), ale nečekaně i něžného soucitu, smyslu pro spravedlnost a profesní odpovědnosti.

Ale to všechno jsou vlastnosti, které se tříbily až léty u divadla. Na šňůrce života tu byla hned na počátku plzeňská Alfa, posléze a krátce liberecké Naivní divadlo a nakonec DRAK, který se stal jeho osudovou a poslední štací. Vendova osobnost rostla v poslední době i hlubší introspekcí, kdy přemýšlel nejen o loutkovém divadle, ale i o svém místě a působení v něm, o budoucnosti tohoto oboru a o své schopnosti předávat to, čím za celý život prošel.

Ale popisuji teď úplně jiného Vendu, než kterého jsem poznala za jeho studentských let na DAMU. Byl „třídní šprýmař a bavič“, nešel daleko pro žert i mystifikaci, ale ať bylo, jak bylo, měl velmi rád divadlo a loutkové obzvlášť. Hlubokým studiem teoretických a historických předmětů se příliš nezabýval, bavila ho praxe.

Učednická léta strávil v plzeňské Alfě – v blízké spolupráci a přátelství se svými spolužáky z loutkářské katedry. Byl to tehdy opravdu silný ročník, a zejména trojice Tomáš Dvořák, Blanka Luňáková a Václav Poul o sobě už od počátku dávala v řadě inscenací vědět – zejména díky příležitostem, které v Alfě dostala. Po Alfě následovalo Naivní divadlo, kde se sice Venda nadlouho nezabydlel, ale kde předvedl například v inscenaci Dlouhý, Široký a Bystrozraký (1983) brilantní ukázku svých proměnlivých hereckých komediálních rejstříků. Nešlo sice úplně o one-man show, ale Venda zde v řadě rolí, kdy loutky suverénně vodil a zároveň výtečně hlasově interpretoval, uplatnil po vzoru starých loutkářů tuto schopnost a k ní i humorný nadhled, který přiváděl dospělé publikum k slzám smíchu, aniž by to dětské ošidil o všechny barvy známé pohádky.

Jeho životní příležitosti ale na něj čekaly až po příchodu do DRAKu a po osudovém setkání s „jeho režisérem“ – Josefem Kroftou. Ten vycítil přitažlivou dvojlomnost Poulova herectví – jeho sebeironii i sentiment, který uměl okamžitě jako svlečenou rukavici obrátit a vysmát se tomu, že by možná dojal sám sebe nebo diváky, a náležitě ji využil.

Životní rolí byl jeho potulný komediant ve třech moralitách v inscenaci Mysteria Buffa (1990) Daria Fo. Bylo to na jevišti skutečné mystérium zrození komedianta, kterého jsme byli svědky. Jako by Venda hrál sám o sobě – o svém strachu, víře, radosti i pochybách. Poulův komediant-vypravěč a interpret všech tří moralit byl veselý, zábavný, agresivní, dojemný, tragikomický, plebejský obyčejný člověk, který se rve se životem i Pánembohem. V Pinokiovi (1992) ztvárnil řezbáře Geppetta, který bojuje o záchranu svého rozpustilého a lehkomyslného synka na životní pouti kolem stále roztáčené a řítící se komediantské káry – metafory kola osudu. Scéna Geppetta hledajícího Pinokia v obrovské vodní nádrži ne nepodobné akváriu je pro mne dodnes nezapomenutelnou. Byl to Poulův dokonale herecky promyšlený výkon s výmluvnou pohybovou ekvilibristikou. Zápas člověka-tvůrce o život svého výtvoru, kterým je jím stvořené neposlušné a milované mládě.

Dá se vyjmenovat ještě řada dalších rolí – neodolatelný směšně dojemný Vašek v Prodané nevěstě (1986), kdy se Vendovi znovu podařilo zakamuflovat jeho celoživotní „zpěvní handicap“. Děd Vševěd a ti druzí ve Třech zlatých vlasech děda Vševěda v DRAKu (1998), kdy prověřil svou schopnost komediální zkratky a nadhledu v kresbě a jemné charakteristice plejády figur. Hrál všechny, kromě Plaváčka a tercetu sudiček. Byla to zase svým způsobem jeho one-man show. Moc ráda mám i jeho pohostinské vystoupení v inscenaci Kubínovy Vody čerstvosti (2017) v Minoru, kdy se v drobné etudě vsadí čert s bábou „o pšouk“. To byla v Poulově podání kvintesence hravé maňáskárny, pečlivého timování a potutelného úsměvu.

Lituji, že se ho nepodařilo přimět k učení na KALD DAMU. Byly v tom zábrany, že nemá pedagogické schopnosti a není pro předávání řemesla dostatečně disponován? Přehnaná svědomitost a skromnost? Už se to všechno nedozvíme, ale jeho spolupráce na Vodě čerstvosti v Minoru, kdy s přehledem zasvěcoval herce do jemných fines loutkoherecké práce, všechny jeho obavy vyvracela.

Jednou z jeho posledních hereckých příležitostí (poslední byl Faust v DRAKu v r. 2018) byla němá role prof. Sokola v Havelkově Společenství vlastníků (2017). S jakousi bolestnou trpkostí si ji pochvaloval: Nemusím celou dobu promluvit, jen tam sedím a jsem na jevišti s nimi… Jako by to byla podivná vize, která se stala skutečností. Václav Poul bude i nadále přítomen na jevišti, nebude mluvit, ale bude tam s námi.

Václav Poul svým herectvím formoval styl moderního českého loutkového divadla. (A už vidím, jaké obličeje by dělal při čtení těchto řádek, ale jak by ho to někde uvnitř přece jen těšilo.) Při takových příležitostech se většinou říká a píše, že nám bude chybět. Bude. Určitě těm, kteří měli možnost potkat se s ním na jevišti i v životě. Václav Poul totiž byl a zůstane v českém loutkovém divadle jen jeden.

Nina Malíková

Halo halo halo!

Ozývalo se na druhé straně, i když číslo volajícího nebylo neznámé. Popřípadě ještě dodával: Už jsem tady!, pokud jsem ho předtím telefonem trochu naháněla.

A tak jako jeho odchod přišel překotně, stejně překotně bez ladu a skladu se mi vybavují vzpomínky a historky…

Jak jsme se poznali na „loutkárně“ DAMU a pak v Plzni po nástupu celého ročníku do Divadla Alfa bydleli v ubytovně přezdívané Vila Róza. Zamrzala nám tam první dny voda ve skleničce. Ale krásnej život!

Vzpomínám na bujaré večírky nás, tehdy mladých, se staršími členy souboru a s režiséry v čele s Karlem Makonjem a Karlem Brožkem. Jak Brožek volal z okna na rozzlobené sousedy, kteří museli brzy ráno vstávat do práce: Měli jste mít talent!

Jenže my jsme nejen pařili, ale taky pracovali jak diví – i dvanáct hodin denně, když to bylo třeba.

A Venda tuhle krásnou dřinu poznal i později v Divadle DRAK s Josefem Kroftou, o kterém tak často a s takovou láskou mluvil. O jeho práci a o významu a funkci loutek. Nedávno někdo prohlásil, že Krofta už má tam nahoře docela slušnej ansámbl. Ale Vendu stoprocentně ještě přijal.

Venda byl mimo jiné mistrem střihů, které fungovaly bezvadně na jevišti i mimo ně, při vyprávění historek. Uměl i během jediné věty zlomit situaci, objevit podtext. Byl mistrem laskavé ironie vůči jiným i vůči sobě samému. Přistihla jsem se, že jsem jednou použila frázi to je taková poulovina, když někdo „prodal“ zdánlivě zahozenou pointu.

Měl smysl pro gag, loutkovou detailní vyhrávku. Měli jsme spolu inscenovat loutkovou hru, kterou jsem psala. Vzpomínám, jak jsem mu volala, abych s ním prokonzultovala základní myšlenku, o čem to celé bude – že Kašpar už nechce být hajným, sundá z hájenky parohy, nasadí si čepici s rolničkami a… pokračovala jsem dál. Asi po pěti minutách se ozvalo: Promiň, já tě teď neposlouchal. Už jsem si představoval, jak na ty parohy nedosáhne, vrátí se do domečku a přinese si židli…

Měl hrůzu z toho, že na jevišti zapomene text, a tak si vymýšlel náhradní texty, které by mohl eventuálně říct místo toho. A náhradní k náhradním. A učil se je nazpaměť. Takže nakonec uměl perfektně všechny varianty. Byl nesmírně talentovaný. A nervák. A dříč.

Byl nadšený ze svých seniorských slev a hodlal si užívat života mimo divadlo. Třeba na golfu, kterému v poslední době propadl a jehož trávníku dal někdy pořádně zabrat. Drny vesele létaly vzduchem… Ale taky jsme spolu mluvili o strachu z nemocí, z bolavého stáří, z bezmoci.

Halo halo halo, Vendo!

Jenom tvoje Už jsem tady… teď v sobě nese hořkou příchuť.

Blanka Luňáková

(Psáno pro Divadelní noviny, vyšlo v čísle 3/2021)

Bude nám chybět

Smysluplný a naplněný život provází krom lásky a poezie také poctivé umění. S úctou vzpomínáme na ty, kteří nás svou tvorbou potěšili a mnohdy obohatili tak, že na ně nezapomeneme. Václav Poul patří mezi ně jako člověk náležející plně jevišti a všem podobám dramatických situací na něm. Bude nám chybět.

Miloslav Klíma

Ahoj Vendo…

Venda Poul byl pro mne (a jistě i pro mnoho jiných) Pan Člověk a Pan Herec, přičemž tyto dva „čestné tituly“ zajisté nejsou bez vzájemné souvislosti… Že by mu mohl a měl náležet druhý zmíněný predikát, jsem si poprvé uvědomil na premiéře Čechova–Makonjova Epochálního výletu pana Broučka do XV. století (1981). Odvážné bylo už obsazení třicetiletého štíhlého mladíka právě do titulní role postaršího pražského břichopase, a aniž by ke slovu přišel molitan, přesto… Vyhledal jsem Česalovu recenzi a v ní následující odstavec: Absolutní (autorsko-režijní) soustředění na pana Broučka bylo ve svém výsledku bezprostředně závislé na zdatnosti jeho hereckého představitele. A nutno říci, že pro mladého V. Poula to byla příležitost, jaká se mu hned tak nenaskytne a které pod vedením režiséra vrchovatě využil. Je to Brouček, který tak docela neodpovídá běžné představě tohoto blahobytného pana domácího, zato však naprosto přesně plní záměr inscenátora (groteskní demonstrace a aktualizační zobecnění měšťáka). Je odkojen dnešním pivem i dnešním maloměšťáctvím, a proto může tak měnit polohy svého herectví, aby nám odkryl měšťáka ze všech stran a ve vší jeho nízkosti. […] A rád konstatuji, že prostor, který V. Poul takto vyzískal, naplnil neobyčejně plasticky a s hereckým půvabem. Je to velký příslib a neměl by tuto hřivnu napříště promarnit… (ČsL 1981/6)

Věru, že ji nepromarnil. Po „poulovsku“ dokázal zahrát asi kohokoli a cokoli. Požitek, úchvat, nadšení, obdiv se pak opakovaly téměř kdykoli, kdy jsem na hodinku, dvě mohl být jeho okouzleným divákem! Nebudu zde vypočítávat tituly a role, připomenu jen dva poslední opusy, v nichž jsem ho viděl – bezkonkurenčního „prodavače humoru“ v inscenaci O bílé lani a netradičně viděného a zahraného Wagnera v netradičně tradičním drakovském Faustovi.

Neměl jsem to štěstí, abych s ním jako režisér mohl pracovat na jevišti (no, možná měl spíše štěstí on, ale myslím, že kdyby tomu osud chtěl a Venda hrál v mé maňáskové inscenaci Dr. Zvonka Burkeho, asi bychom si rozuměli). V roce 1982, kdy jsem nastoupil do Alfy (a to ještě víceméně dálkově), Venda s koncem sezóny odešel do Liberce. Nicméně do té chvíle jsem přece jenom párkrát stihl sdílet s ním „stolní společnost“ u zlatavého moku či bílé dvojky a znovu a znovu slýchat – i v soukromí – jeho uhrančivý hlasový témbr (a to nejsem ženská…), oceňovat jeho postřehy, vtip, trefné glosy či parodické herecké etudy (ředitele Lojzu Tománka uměl ze všech nejlíp, i líp než on sám). A snad jsme se za tu dobu stihli i drobátko skamarádit. A tak se tato „Pančlověčí“ setkávání tu a tam opakovala i v budoucnu. Naštěstí jsem měl v posledních letech důvod zajíždět pravidelně do Hradce… Takováto posezení bývají kolbištěm historek, které se ovšem dějí jindy a jinde (a Venda byl náramný vypravěč). Ze všeho výše uvedeného ovšem vyplývá, že tam, kde se ony historky udály, jsem já, bohužel, s Vendou nebyl…

Pracovně jsme se dvakrát „setkali“ jen nepřímo, ale přesto pro mě podstatně. Na počátku bylo slovo, slovo vyšlé z úst herce hradeckého DRAKu Vendy Poula, slovo Psohlavci, jež bylo – spolu s dodatkem: „Ty bych rád někdy viděl na loutkovým divadle“ adresováno Vendovu kamarádovi, režisérovi plzeňského Divadla Alfa, Tomáši Dvořákovi. Stalo se tak někdy v létě 1998…" (Loutkář 2004/3) Jeho slova naštěstí padla na už zkypřenou půdu, neboť právě v té době jsme se zaobírali myšlenkou na ztvárnění námětu s vazbou na západočeský region. Výsledkem byla o rok později hra a inscenace Jeminkote, Psohlavci. Dobře jsi nám, Vendo, poradil! Podruhé to bylo v pražském Minoru, kam jsem pro Tomáše připravil montáž z díla J. Š. Kubína Voda čerstvosti (2001). A Tomáš měl ten báječný nápad, že přizval k hostování právě Vendu! Jednak jsme se opět párkrát viděli a jednak jsem se (mimo jiné) mohl několikrát pokochat strhujícím kumštem Vendy-maňáskáře.

Šéfredaktorka tohoto časopisu v čísle 3/2018 nadepsala své zamyšlení nad Vendovým herectvím v rubrice Osobnost čísla slovy Neobyčejný, výjimečný, skvělý… Já mohu, žel, už jen dodat nezapomenutelný.

Pan Člověk! Pan Herec! Pan Václav Poul!

Pavel Vašíček

Loutkář 1/2021, s. 98–100.

Malíková, Nina; Klíma, Miloslav; Luňáková, Blanka; Vašíček, Pavel: Zemřeli

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás