Kratochvíl, Karel: Autorská práva a divadlo

Že se na scéně herci nemají překrývat, že se nemají k divákům točit zády a že se na jevišti nesmí pískat – tyto divadelní zákony zná kdekdo. Ale zákon autorský? Víte, jak připravit divadelní inscenaci v souladu s ním? O autorském zákoně, ale také o divadelním pirátství a Medvídkovi Pú jsem hovořil s ředitelem DILIA, prof. JUDr. Jiřím Srstkou. Čtěte pozorně, neboť ignorantia non excusat – neznalost neomlouvá!

Když si před několika lety nechala americká televize NBC udělat průzkum, vyplynulo z něj, že 24 % dat na světovém internetu je přeneseno nelegálně. Máte představu, kolik procent divadelních představení je odehráno v České republice nelegálně, tedy bez řádné licence?

Myslím si, že jich tolik není, protože divadelní síť v České republice je poměrně přehledná. Profesionálních divadel v České republice je asi sto třicet, vedle této petrifikované sítě profesionálních divadel existují amatéři – a čtenáři jistě vědí, že amatérská divadelní tvorba se poslední dobou velice rozhojňuje. A existují ještě agenturní inscenace, kdy herci se sporou dekorací něco nazkouší a potom s přestavením pod agenturou cestují. Když začnu u těch dvou posledně jmenovaných, tak tam určitě k nějakým autorskoprávním „únikům“ dochází. Jsme mile překvapeni, že jsou amatéři, kteří si autorská práva hlídají. Nutno podotknout, že peníze z amatérských představení nejsou nijak vysoké. Ale umím si představit, že existují amatéři, kteří se dohodnou, že ve stodole nebo v hospodě vzadu v divadelním sále, jak je v Česku obvykle zvykem, přichystají inscenaci a na licenci od autora se prostě vykašlou. Jednou, dvakrát si kus střihnou a zavře se nad tím voda. Ale myslím si, že nelegálního uvádění tolik není, u agentur skoro ne a u těch kamenných divadel už vůbec ne. A to proto, že jsou navyklí na zaběhnutý systém a licencují své inscenace přes dva subjekty, které to dělají, a to přes DILIA (Divadelní, literární, audiovizuální agentura, pozn. aut.) a Aura-Pont. DILIA odlicencuje asi 76 % všech představení, Aura-Pont dejme tomu 13 % a zbytek autoři licencují přímo vůči divadlu – jsou to případy, kdy se jedná o kamarády nebo autorské inscenace. To potom záleží na nich, jestli dostanou nějaké tantiémy, nebo ne.

Na rozdíl od hudby jde v divadelní tvorbě o tzv. „velká práva“, která nejsou spravována systémem kolektivní správy. Vždy se ošetřují individuálně, neexistují žádné sazebníky ani zákonný monopol. A proto nemáme na rozdíl od OSA (Ochranný svaz autorský, pozn. aut.) přehled o tom, do jaké míry se v divadlech užívá něco neoprávněně. Ani na to nemáme aktivní legitimaci. Když se dozvíme, že někdo hraje něco neoprávněně, tak máme jedinou možnost – informovat o tom nositele práv, v zahraničí či v tuzemsku. Kontrolní systém není tak silný jako v kolektivní správě. Ale nutno podotknout, že divadla toho příliš nezneužívají. Jsou ovšem dvě oblasti, kde dochází k porušování autorských práv, a to jsou divadelní adaptace a scénická hudba.

K tomu se ještě dostaneme, teď mi prosím řekněte, koho všeho se autorská práva týkají? Týká se to všech, kteří se rozhodnou něco hrát?

Všech divadel, amatérských i profesionálních. Snažíme se u amatérů návrhem novely autorského zákona vytvořit nějaký jednodušší systém. V poslední velké novele autorského zákona v roce 2006 jsme dokonce navrhli zjednodušený systém. Když si představíte, že někdo něco zahraje dvakrát a má to ohlásit, odlicencovat, podepsat smlouvu, ze vstupného počítat tantiémy a poslat, je to poněkud složité. Vymysleli jsme zjednodušený systém podle francouzského a španělského modelu a navrhli jsme ho do novely autorského zákona v roce 2006. Načež nějaký komunistický poslanec vystoupil ve třetím čtení proti tomuto navrhovanému ustanovení a řekl, že by se to mělo vypustit, že není důvod, proč by divadelní amatéři měli platit nějaké peníze. On vůbec nevěděl, že se i u amatérů běžně představení licencují. A všichni poslanci zdvihli ruku, protože o tom neměli ani tušení. Takže vše zůstalo, pořád není z hlediska licencování rozdíl mezi amatérskými a profesionálními divadly.

Existují nějaké výjimky?

Ano, například školní inscenace, ale ty musí splnit jisté podmínky, které se většinou splnit nepodaří, a hned přečtu, proč (cituje z autorského zákona, pozn. aut.): Do práva autorského nezasahuje ten, kdo nikoli za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu užije dílo při školních představeních, v nichž účinkují výlučně žáci, studenti nebo učitelé školy nebo školského či vzdělávacího zařízení.

Ten problém je dvojí. Ve druhé části je poměrně srozumitelné, že v těchto představeních nemůže hrát nikdo jiný než uvedené osoby. Druhá podmínka je, že to není za účelem přímého či nepřímého hospodářského prospěchu. Ve všech komentářích se to vykládá tak, že pokud se vybírá vstupné, byť sebemenší, tak tam nějaký hospodářský prospěch je. Takže takových případů je málo. Pokud si vezmeme například studentské Divadlo Disk, tak tam tuhle výjimku nelze použít ani náhodou.

Na co všechno se z pohledu divadelníka autorské právo vztahuje?

To je poměrně složitá otázka a odpověď na ni bohužel nemohu zjednodušit. Autorský zákon zná třeba tři množiny úprav. První, což bude divadelníkům znít lahodně, jsou jakési nevýznamné instrumentální škrty. Dramaturgové tomu často říkají „broková střelba“. Dobrý den, rád vás vidím. – a režisér nebo dramaturg řekne: To se škrtne, to herec zahraje. Nebo Odcházím na kávu, Máte hezký klobouk, paní atd. Jestliže se škrtá takhle, tak podle občanského zákoníku se dá říci, že (cituje z občanského zákoníku, pozn. aut.) nabyvatel nesmí upravit či jinak měnit dílo, jestliže jde o takovou úpravu či jinou změnu díla, u které lze spravedlivě očekávat, že by k ní autor vzhledem k okolnostem užití svolil. Ovšem pokud to nezakázal. Jsou autoři, kteří zakazují i v případě těchto instrumentálních škrtů do textu jakkoliv zasahovat. Takovým typickým příkladem byl Václav Havel.

A může to autor zakázat i po své smrti?

Může to pochopitelně zakázat i dědic. Druhá dobře identifikovatelná množina jsou příklady klasických dramatizací především prozaických děl. Tam si adaptátor, dramatizátor, slovy autorského zákona zpracovatel, vezme dramatický text a zdramatizuje ho. Což je zpracování podle autorského zákona a původní autor musí ke zpracování svolit. Potom je třetí množina, která je velmi široká, a to jsou jakékoli jiné další úpravy. I k nim musí dát autor svolení. A v této množině se divadla často mýlí. A dostáváme se ke čtvrté, nikoli právní, ale faktické množině, a to jsou případy, kdy divadla uvádějí dramatické texty takzvaně „na motivy“. A tam dochází k velkým omylům.

Dá se říci, že slovy „na motivy“ se dá inscenace zlegalizovat?

Divadelníci si myslí, že tím se to vyřeší. Není to tak. V zákoně existuje zavádějící výraz v paragrafu 2, odstavec 6 – dílem podle tohoto zákona není zejména námět díla sám o sobě. Ale tím zákon myslí holý námět, který nevykazuje identifikační znaky autorského díla, například využití původní faktografie, archetypu, ale už ne postavy, dvou postav. Často nový autor ostatní napíše sám, změní to a myslí si, že to je použití námětu díla samého o sobě. V tom dochází k porušování autorského práva velice často. A je to pochopitelně velice těžko postižitelné, když se píše „na motivy“. To by musel existovat – samozřejmě přeháním a nadsazuji – pluk dramaturgů, které by zaměstnávala DILIA, nebo nevím kdo, a ti by chodili do divadel, vzali by si původní dílo a porovnávali je s tím, co uvidí na scéně. Není to vůbec jednoduché, ale jakmile vidíte „na motivy“, víte, o co jde. Další problém spočívá v tom, že divadla užijí takzvaného „volného díla“, například Dostojevského, který se často dramatizuje. Ten je volný, to je jasné. Ale oni použijí i jeho překlad – próza se k tomu vysloveně nabízí, v případě Dostojevského samé dialogy – použijí výrazy překladatele, něco opíšou, něco ne, ale pochopitelně se potom musí vypořádat i práva toho dotyčného překladatele.

Jak je to s použitím hudby na jevišti?

Vypořádání autorských práv (v rozhovoru neřešíme vypořádání práv k samotné nahrávce, což má na starosti INTERGRAM, pozn. aut.) se zjednodušeně řečeno posuzuje podle toho, jaký druh hudby se použije. První nejlépe řešitelný případ je, když si režisér, potažmo divadlo, objedná smlouvou o dílo od nějakého živého autora hudbu – Franze, Kofroně, Matějů, Maláska a dalších. To se vyřeší jednoduše, sepíšou se smlouvy o dílo a licenční smlouva, vše se vytvoří a následně odlicencuje. Druhý případ je ten, kdy divadlo použije scénickou hudbu ze záznamů vydaných k obchodním účelům. Divadlo řekne režisérovi: „Nemáme peníze na skladatele, zajděte do obchodu, tady máte zvukaře a sestříhejte hudbu z nějakých vydaných CD.“ To je veliký problém. Protože to, že si záznam hudebního díla koupíte v obchodě, ještě neznamená, že máte vypořádána autorská práva. Jde o to, jakými cestami se dostat k nositeli práv. Což jde především přes hudební nakladatele, už jen výjimečně přes OSA. S OSA fungovala mnoho let zavedená spolupráce, kterou bohužel nabourali hudební nakladatelé. Vyjednávání s nimi je nesmírně dlouhé, pracné, licence jsou drahé. Byť jsme hudebním nakladatelům stokrát vysvětlovali, že provozování divadelních představení se z hlediska finanční výnosnosti nemůže rovnat velikému koncertu, divadelní prostředí neznají a chtějí velké peníze. A divadlo bývá potom někdy nemile překvapeno.

Nejhorší, co může divadlo, respektive režisér udělat, je, když vezme, opět záměrně přeháním, sto cédéček a z nich nastříhá tu minutu, tu deset vteřin, třicet vteřin… To nejde vůbec vyřídit.

A třetí množina je také problematická, a to je živé provozování hudby, která nebyla složena za účelem konkrétní inscenace. Když si vezme režisér nějakou hudbu, buď od zahraničních, či tuzemských autorů, a prostě se to hraje živě. To je obdobně velký problém.

Zmínil jste mnohokrát, že je nutné sehnat souhlas autora. Jak ho získat?

Nejjednodušší je, když se divadlo obrátí přímo na autora, pokud ho zná – například si objedná překlad. Nebo ať se obrátí na DILIA nebo Aura-Pont. Pokud nás divadlo požádá o odlicencování díla autora, kterého zastupuje Aura-Pont, my jim požadavek pošleme a funguje to i opačně. Na našich internetových stránkách je žádost, která obsahuje všechny náležitosti, které je třeba uvést, aby se dala žádost vyřídit.

Jak získat souhlas autora, který je po smrti?

U dědiců je to stejné. Divadla ovšem často nechápou, že souhlas se ne vždycky podaří získat. Zejména pokud jde o zahraniční autory – například Medvídek Pú. Čas od času někdo přijde a řekne, budeme dělat dramatizaci Medvídka Pú. Ten je ovšem naprosto nedostupný, protože práva k němu podle anglosaského modelu vlastní Walt Disney. A nechce v žádném případě dovolit divadelní provozování. Nebo se často stane, že dědic není k nalezení. Když ho nenajdete, tak těžko můžete divadelní představení hrát. K tomu směřuje nově vytvořený institut osiřelých děl, jenž zahrnuje instrumenty odlicencování za dědice nebo autora, kterého nemůžete najít. Mimochodem s tím je spojeno pro DILIA i Aura-Pont mnoho nehonorované práce – jsme vystaveni smršti nejrůznějších žádostí na nejrůznější druhy práv a vyvíjíme obrovské a náročné úsilí, abychom zjistili, jak to je. A zhruba tak ve 20 % z tohoto úsilí, zejména při jednání se zahraničním, nic není a pochopitelně nám to nikdo nezaplatí.

Za jak dlouho po smrti je dílo volné?

Po sedmdesáti letech od smrti autora.

To samé na překlad?

Ano.

Jak funguje mechanismus licenčních smluv?

Divadlo řekne: Chceme hrát Shakespeara v překladu Martina Hilského. Oznámí nám to formulářem, o kterém už jsem hovořil, a my řekneme: Ano, zastupujeme pana profesora Hilského a představujeme si, že výše odměny bude taková a maková. V tomto případě by to bylo jednoduché, protože Martin Hilský už přeložil kompletní Shakespearovo dílo, takže by nebylo třeba stanovit žádnou částku za to, že musí něco vytvářet, překlady už existují. U podílové odměny, tantiém, chcete-li, řekneme: Představujeme si, že za provozování toho překladu pan Hilský dostane určitý počet procent. Divadlo se na to podívá a řekne: To je moc, chtěli bychom míň, a my to probereme s panem Hilským. Jsou různé případy, kdy divadla nemají peníze, a my se jim pak snažíme vyjít vstříc a pan profesor Hilský taky. Tak třeba slevíme. Nebo neslevíme, protože víme, že výtěžnost toho divadla je taková a onaká, víme, za kolik prodávají lístek, kolik je při 80% návštěvnosti výnosnost představení a tak dál. A potom dojde k dohodě, my napíšeme licenční smlouvu, kde je uvedeno, že poskytujeme například nevýhradní licenci, což znamená, že Hamleta přeloženého Martinem Hilským může souběžně hrát nějaké jiné divadlo, že se licence uděluje pro teritorium ČR, že to je od premiéry do derniéry, tedy množstevní omezení, a že jde o živé divadelní provozování toho díla. A vedle toho tam bude napsáno, že se to nevztahuje na případy, kdyby se náhodou udělal záznam představení, jako to například dělá ČT. Potom je v licenční smlouvě odměna a mnoho místa je věnováno tomu, jak se platí – divadlo posílá do DILIA výkaz tržeb, profesionální divadla jsou na to už zvyklá, a my na základě těchto výkazů spočítáme smluvená procenta, vyfakturujeme je a divadla je zaplatí – velmi stručně řečeno.

Znamená to, že se Shakespeare hraje za jinou cenu například v Aši a za jinou na Letních shakespearovských slavnostech na Pražském hradě?

Ne, ale může se stát, že některé velké divadlo řekne: máme tisícovku míst a průměrnou cenu vstupenky čtyři sta korun, výnos je čtyři sta tisíc korun a obvyklá procentní výše odměny je tudíž vysoká. Proto navrhujeme, aby výsledná odměna byla nižší. A pak se o tom diskutuje, my třeba ustoupíme, nebo neustoupíme. Nebo jsou případy hodné určitě shovívavosti, když víme, že určité divadlo je na tom finančně špatně z důvodů, které nezavinilo.

Když divadlo nedělá z pohledu autorského práva všechno tak, jak má, jakému možnému postihu se vystavuje?

Že se odstoupí od licenční smlouvy a inscenace se nebude moci dále hrát.

A když smlouva vůbec nebyla sepsaná?

Za prvé je to trestný čin, za druhé existuje soudní instrument v podobě předběžného opatření, soud o něm musí na žádost autora do jednoho týdne rozhodnout, většinou to udělá a zastaví provozování té které divadelní inscenace. A třetí sankce je náhrada škody, která je dvojnásobkem obvyklé autorské odměny, jejíž výše je na divadelním poli poměrně jasná, a to za všechna představení, která byla takto neoprávněně odehrána.

Řekněme, že si tento rozhovor přečte někdo, kdo si uvědomí, že rok, dva nebo víc podniká něco, co není v souladu s autorským zákonem, a chtěl by svou inscenaci zlegalizovat. Jak má postupovat?

Já bych mu samozřejmě doporučil, aby se to snažil zlegalizovat. Dá se o tom jednat, jakým způsobem se vypořádá časové období, kdy bylo dílo neoprávněně sdělováno veřejnosti, a také záleží na autorovi. V praxi se musí rozlišovat, jestli to bylo opomenutí, nebo naopak úmysl. Já nejsem příznivcem paušálního řešení.

Jak se díváte na to, že někdo něco napíše, držme se třeba toho Medvídka Pú, a jenom kvůli tomu, že existuje společnost, která z toho chce mít zisk, není možné prezentovat toto dílo divákům. Rozumím tomu, je to v zákoně, ale není absurdní, že se Medvídek Pú už nikdy neobjeví na českých jevištích?

To je nejčastější argument pirátů na internetu: Není to dostupné, my to chceme zpřístupnit, a proto jsme to nelegálně umístili na internet třeba v podobě elektronické knihy. Ale já s tím esenciálně a zásadně nemohu souhlasit. Autorské právo není nic jiného než ochrana vlastnictví. Když vlastník, nositel autorských práv, autor nebo dědic, něco nechce, tak nechce. To je, jako kdyby měl auto, které nechce nikomu půjčit nebo prodat, a někdo by si ho proti jeho vůli vzal, respektive ukradl. Společenská poptávka v tom žádnou roli nehraje. To je takový rozšířený omyl, nejen tady v České republice, že se jedná o celospolečenské vlastnictví, a když někdo chce užít autorova díla, tak ten mu musí za nějakých podmínek dát vždy svolení. Není tomu tak, nemusí. A k tomu přičítám ještě takzvaná osobnostní, morální práva, z nichž vyplývá, že kromě ochrany vlastnictví do toho autor vnáší část své osobnosti, a o to je to složitější, když prostě nechce, aby se nějaké dílo vůbec uveřejňovalo. Například Milan Kundera nechce, aby se hráli Majitelé klíčů, jeho první divadelní hra, má k tomu své osobní důvody a může, avšak nemusí je nikomu říkat. Musíme přece vycházet z toho, že ochrana vlastnictví je základem této vyspělé civilizace.

Vidíte vy sám nějaké východisko nebo kompromis?

Určitě existuje mnoho úvah, ale jsou poměrně složité. Domnívám se nicméně, že pro divadla to vůbec nepřipadá v úvahu. Stát by třeba musel vyvlastnit autorská práva, dát je volně k použití a autorům něco zaplatit. A kde ty peníze vzít? Ze státního rozpočtu těžko – a teď nemluvím jen o České republice. To bychom neúměrně rozšířili systém náhradních odměn, který je tak nenáviděn. To je to, co už existuje: koupíte si DVD, na něj si můžete nahrát, co chcete, a když to nebudete nikomu dalšímu dávat dál, nemusíte platit žádný autorský honorář. Tzv. volné užití pro osobní potřebu, avšak za náhradu, kterou platíte v ceně nenahraného DVD. Jistě by se dalo uvažovat o tom, že všechno, co bude na internetu, bude osvobozeno od povinnosti získat svolení od autorů a bude se platit za autorská práva. Ale potom by se musely platit ty tak kritizované náhradní odměny. Nebo by se to snad vyvlastnilo bez náhrady? Dobře víte, že v civilizovaných zemích je vyvlastnění bez náhrady obecně podle občanského zákoníku věc velice zřídka připustitelná.

Vztaženo k divadelnímu prostředí žádné takové řešení v budoucnosti nevidíte?

Osobně si myslím, že divadelní prostředí v sobě vzhledem k druhu užití, které existuje už stovky let, nese určitý konzervativní prvek. Takže si myslím, že vyjma hudby, o které jsem mluvil, je to sympaticky konzervativní systém, ve kterém jde vše svým tempem a kde není třeba mnoho měnit.

Loutkář 1/2021, s. 90–92.

Kratochvíl, Karel: Autorská práva a divadlo

Aktuální číslo

Výročí

Odkazy

Podporují nás