Loutkar.online

Šlechtová, Ema: DidaDiv je životní filosofie

Na webové stránce www.didadiv.cz si koupíte krabičku obsahující kartonové loutkové divadlo a jednoduchý návod. S kamarády, spolužáky, nebo samostatně ho výtvarně zpracujete, zahrajete si na dramatika, režiséra i herce a premiéru zaznamenáte na chytrý telefon opřený o kartonový stativ. Instantní divadelní proces graduje nahráním videa na webovou stránku projektu v kolonce Upload.

Tak nějak funguje projekt DidaDiv, který se zrodil v roce 2012 pod hlavičkou spolku Free Apples. Kromě kreativního vyžití může DidaDiv nabídnout funkci učební pomůcky ve školách, ale i prostředku ke komunikaci během firemních teambuildingů. S hravostí a nápaditostí kartonové divadelní platformy se mohli loutkáři seznámit v rámci online workshopu na 20. ročníku festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem, který vedli zakladatelé DidaDivu Jan Horký a Jindřich Krippner.

Co to znamená DidaDiv?

Jindřich: Název vznikl ze spojení slov „didaktický“ a „divadlo“. Ve výsledku se totiž snažíme vytvořit zábavnou didaktickou pomůcku v nejširším slova smyslu.

Jan: DidaDiv vznikl na jednom víkendovém setkání našeho spolku Free Apples. V roce 2012 jsme se sešli u Jindřicha na chalupě ve stodole a v šesti týmech jsme vymýšleli příběhy pro kartonové divadlo. Tak vznikly první vlaštovky divadel DidaDiv, které jsou ostatně stále k vidění na našem YouTube kanálu. Tehdy jsme ještě neměli za cíl být edukativní, ale pouze naplnit formát kartonu, abychom využili nejkratší cestu mezi nápadem a divadelním ztvárněním.

Co se s DidaDivem dělo dál?

Jindřich: Geneze DidaDivu souvisela také s festivalem Pódium a dalšími akcemi, jako byla Filmová sklizeň, které jsme u nás v jabloňovém sadu s Free Apples pořádali. Zároveň jsem v tu dobu pracoval v Divadle Archa na inscenaci, pro niž jsem od tvůrců dostal za úkol vytvořit kopii starého dřevěného loutkového divadla. A právě to mě inspirovalo k nápadu na skladné divadlo, snadno přístupné dnešnímu člověku. Obě zkušenosti jsme pak začali rozvíjet a na jejich základě jsme s Honzou navrhli scénu podobnou dnešnímu DidaDivu.

Jan: Logo napsal psacím písmem Jindřich, já jsem ho pak graficky ztvárnil do kruhu, aby působilo kompaktněji. S názvem DidaDiv jsme vstoupili do prvního workshopu, který byl součástí letní Fiesty Nové scény na piazzettě Národního divadla. Jednotlivá divadla jsme dotvářeli spolu s náhodnými účastníky, kteří měli za úkol během půl hodiny vytvořit malou inscenaci. Bylo skvělé, že se zapojili místní i návštěvníci z celého světa a opravdu vzniklo několik krátkých skic pro děti i pro dospělé.

Jak dlouho vlastně trvalo najít ideální podobu kartonového divadla? Bylo to víceméně na první dobrou?

Jan: Jedna věc je podoba scény, její rozměry a způsob vyřezávání. Ta se ustálila na základě praxe z workshopů během dvou let, nemuseli jsme nijak spěchat. Jindřich pak domluvil spolupráci s Odyssey Network, která realizovala sérii přednášek ohledně zdravého životního stylu. Ve spolupráci s jejich grafikem vznikly DidaDivy s vizuálem Odyssey Network.

Jindřich: Tato spolupráce byla dost zásadní a určující pro budoucí podobu projektu. Spolupráci předcházela ještě konference v kině Vzlet s názvem Svobodná firma, kterou organizovali mimo jiné Tomáš Hajzler a Martin Ruman. DidaDiv jsme na konferenci používali jako nástroj pro reflexi zkušenosti účastníků. Ve formátu minutového divadla měli vyjádřit, co si z konference odnesli, co je zaujalo. Tak jsme se dostali k Odyssey Network a k vzdělávacímu projektu ve školách v Libereckém kraji. Vyrobili jsme první velkou sérii DidaDivů a postupně vzniklo asi 150 videí, kde děti divadelně reagovaly na přednášky o zdravém životním stylu od profesionálních lektorů. Velmi vtipné byly například pohádky o bitvě mezi dorty a ovocem o nadvládu nad ledničkou.

Chápu dobře, že šlo nejprve o edukativní stránku věci a až na jejím základě vznikl finální produkt, krabička, kterou si dnes může na webu DidaDivu kdokoli objednat?

Jindřich: Ano. Díky spolupráci s Odyssey Network se nám podařilo vydělat trochu peněz, které jsme investovali do první edice DidaDivů v podobném designu, jak ho známe dnes, a s Honzovou grafikou.

Proč loutky? Ani jeden nepracujete v loutkovém divadle, jak vás tedy tento prostředek napadl?

Jindřich: Mě na loutkovém formátu zaujalo, že umí komunikovat se všemi generacemi a má u nás zajímavou tradici. Každý si vzpomene na staré divadlo, které našel po babičce na půdě. Zároveň mě zajímá dětská tvorba a její přímočarost. Bavilo mě, jakým způsobem dokážou děti loutky vnímat i s nimi samy pracovat. Postupem času jsme navíc objevili výhodu loutkového divadla, která spočívá v tom, že se za ně tvůrce může do jisté míry schovat. Pokud by měli lidé přímo vystoupit na jeviště, a ještě s vlastním příběhem, ostýchali by se mnohem více. Scéna DidaDiv vytváří bezpečné prostředí, kde se nikdo nemusí bát, že bude trpět trémou. I proto vznikl online formát, kde se na mobil natáčí pouze kukátko a loutky z kartonu.

Jan: Jako amatérští jazzoví muzikanti máme rádi improvizaci. Moc nás nebaví zkoušení ani dlouhé vymýšlení, preferujeme „tady a teď“. Před DidaDivem jsme třeba vytvořili projekt improvizačního souboje hudebníků Frivol Impromat. Šlo o formát, kdy jsme na scénu pozvali muzikanty a ti potom jeden na jednoho „soupeřili“ v souhře na různé hudební nástroje. Během dvou let jsme uspořádali víc než desítku těchto „battlů“ v Praze, v Banátu i třeba ve Stockholmu. Když Frivol Impromat skončil, energii jsme plynule přesměrovali na DidaDiv, který nás vlastně baví ze stejného důvodu. Jde o nejjednodušší způsob, jak převést nápad do divadelní podoby a zábavně. Inspirace je spousta a otevírá se nám mnoho zajímavých spoluprací. DidaDiv je pro mě vlastně životní filosofie.

Během 20. ročníku festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem jste se v prosinci 2020 představili české loutkářské komunitě. Jsou pro vás loutky pouze prostředkem, nebo se toužíte do loutkářského světa integrovat umělecky?

Jan: Dostali jsme se do fáze, kdy máme funkční model kartonového divadla, dokážeme ho zapojit do workshopu a oslovit tvůrce. Sami ale nemáme loutkařské know-how ani velké zkušenosti na poli dramatiky. Byl bych rád, kdybychom oslovili loutkáře a koncept s nimi dále rozvíjeli. Osahali si divadelní postupy a vytvořili recept na výstavbu dobrého příběhu pro malý divadelní formát.

Jindřich: V zakládacích listinách spolku Free Apples uvádíme, že hledáme nové produkční přístupy. Snažíme se na projekty dívat netradičním pohledem. Loutkáři nejsme a ani nemáme ambici se jimi stát. Přijde nám ale zajímavé, že ve vztahu k loutkám nejsme zatížení cechovní hrdostí, potřebou preciznosti řemesla, ale spíše nám jde o propojování různých oblastí. Vidíme svět loutkářského umění s jeho tradicí a inspirativními komunikačními nástroji, které se samozřejmě dají obohatit ať už online přístupem, nebo kreativitou dětských i dospělých nedivadelníků. Téměř každý má potenciál sdělit něco skrze loutkové divadlo, ale často není schopen dostát nárokům, které by profesionální loutkářská obec měla. Platforma, kterou se snažíme vytvořit, by měla zbourat bariéry a otevřít loutkářský svět dalším.

Tento formát plánujete posouvat pomocí profesionálních ambasadorů DidaDiv, pro něž jste vyhlásili otevřenou výzvu. Jaký by měl takový ambasador být? Jaké by měl mít schopnosti a k jaké cílové skupině by měl promlouvat?

Jan: „Ambasador DidaDiv“ je pro nás momentálně velmi aktuální téma. Prostřednictvím výzvy se snažíme dostat náš divadelní set do povědomí potenciálních lektorů především ze ZUŠ a ZŠ. Jde i o možnost vyzkoušet si týmovou práci, divadelní proces ve zmenšené podobě, a zároveň snadnou cestu pro seznámení se s tématem, jímž se inscenace zabývá. Ambasador by měl být osvíceným učitelem s chutí experimentovat a obohacovat zažité kurikulum.

Jindřich: Ochota k experimentu a hledání nových cest jsou zásadní. Také schopnost dát účastníkům kurzu prostor pro svobodnou kreativitu a zbytečně je nedržet v mantinelech. DidaDiv sám o sobě totiž rámec vytváří, ale tím by měla veškerá omezení končit. Iniciativa vznikla mimo jiné proto, že jsme zkoumali, jakým způsobem šířit DidaDiv mezi lidi. Například oslovujeme ilustrátory, aby vytvořili své vlastní edice. Takový přístup ale zase není vhodný pro školní, vzdělávací a volnočasové kolektivy, které vyžadují spíš osobnější přístup konkrétního lektora. Ambasador DidaDiv od nás dostane divadelní set zdarma a krátkou konzultaci a dál si může vymyslet vlastní téma i způsob vedení workshopu. Měl by se vlastně stát takovým průvodcem, a to i z produkčně-technického hlediska, například by měl umět poradit dětem, jak nastavit telefon nebo přenést představení do online světa.

Ambasadorem nemusí být jenom loutkář nebo výtvarník, ale kdokoliv, kdo například dobře rozumí tématu, které se skrze DidaDiv v rámci daného workshopu realizuje?

Jan: V podstatě to může být třeba angažovaný rodič, který chce se svými dětmi hodnotně trávit čas. Obzvlášť teď rodiny často suplují vzdělávací instituce a k tomu je DidaDiv ideální pomůckou. Rodič do tvůrčího procesu dítěte vstoupí jako mentor a pomůže dosáhnout premiéry.

Je tedy DidaDiv určen primárně dětem? Jak vnímáte cílovou skupinu?

Jan: S oblibou říkáme, že DidaDiv je pro děti od pěti do devadesáti devíti let.

Jindřich: Dětskost spočívá v hravosti a otevřenosti, která může patřit ke každému věku. Samozřejmě jsou naší cílovou skupinou děti, které jsou schopné něco namalovat a s pomocí rodičů či učitelů odvyprávět příběh. V jejich případě jde často o první kontakt s divadelní tvorbou. Puberťáci zase koukají na youtubery a mně připadá skvělé jim dát šanci vytvořit vlastní obsah a proniknout do online světa. Vyzkouší si, že nemusí obsah pouze konzumovat, ale sami zasáhnout do toho, co na YouTube vzniká. Další cílovou skupinou mohou být mladí studenti. Například představa, že si parta vezme s sebou do hospody krabičku DidaDiv a na stole vytvoří satirické divadlo, které pošle přes naší aplikaci kamarádům ve vedlejší hospodě, mi připadá vtipná. Vše je navrženo tak jednoduše, aby šlo hrát kdekoliv. Zejména v době pandemie se nám jako velké téma otevírá i možnost spolupráce se seniory, kteří jsou momentálně značně izolovaní. Inspirovali nás kolegové z Holandska, kteří takto pracují se stínovým divadlem a dávají seniorům možnost spolupracovat online a stát se součástí komunity. DidaDiv je v neposlední řadě možné použít v rámci teambuildingů ve firmách. Možností je opravdu mnoho.

Na Přeletu nad loutkářským hnízdem jste během workshopu sami odehráli představení. Baví vás vstupovat do role DidaDivadelníků?

Jan: Klidně bych taková setkání, jako bylo to na festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem, dělal častěji. Studentky ZUŠ se velmi aktivně účastnily a nás bavilo tvořit a přednášet pro někoho konkrétního. Pro mě je nejtěžší dotahování. Stává se, že někomu dáme krabičku s tím, aby vytvořil mini inscenaci a nahrál ji na náš web, ale k tomuto kroku často nikdy nedojde. Tenhle blok myslím spočívá v procesu smíření se s nedokonalostí. Finální produkt již z podstaty DidaDivu nebude perfektní a lidé se pak ostýchají ho sdílet.

Jindřich: Vždycky je přínosné se postavit před lidi a snažit se jim předat myšlenku. Sami jsme se na workshopu hodně naučili. Skvělé bylo vědomí, že komunikujeme s loutkářským světem, který je pestrý a všestranný. Nejtěžší je zjednodušení. U dětí se často setkáváme s tím, že mají problém systematicky vyprávět příběh. I my ve vysvětlování musíme dbát na to, abychom nic zbytečně nekomplikovali.

Loutkář 1/2021, s. 84–87.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.