Slavíčková, Sarah: Občas dojde ke střetu profesí

Členové loutkářských rodin Vašíčků a Bělohlávků patří mezi činorodé a inspirativní tvůrce, kteří loutkové divadlo obohatili o nespočet inscenací, loutek, kostýmů, textů i skvělých loutkohereckých výkonů. Pro sestry Mirku Bělohlávkovou a Terezu Vašíčkovou, rodným jménem Venclovy, je loutkové divadlo domovem a doslova jednou velkou rodinou.

Jak jste se k divadlu dostaly? Byla vaše cesta společná?

Mirka: V naší rodině, kam až paměť sahá, nikdo nebyl „profesionálním“ divadelníkem. Zato máme v rodě jedenáct učitelů! Když se o někom řeklo, že je „hérečka“, mělo to dosti hanlivý podtext.

Tereza: Když se sestra dostala na DAMU, babička jí při každé příležitosti neopomněla vynadat, jak špatné, a hlavně zbytné povolání si vybrala. Říkala: To takhle servírka nebo švadlena, to je něco pořádnýho! Dědeček jen tiše špital: Nech ji bejt.

Mirka: A naše divadelní počátky? Obě si vzpomínáme třeba na naše nacvičené vánoční besídky plné koled a nekonečných scének bez pointy…

Tereza: Navíc samozřejmě za mého doprovodu na zobcovou flétnu.

Mirka: Musím přiznat, že dnes obdivuji rodiče, že tato naše vystoupení přežili bez větších psychických následků.

Tereza: Dalším společným krokem vstříc náruči divadla bylo účinkování ve školní inscenaci na základní škole v Pomezí. Byly to hlavní role sester Irči a Jarči. To jsem byla za „hérečku“ a neměla jsem ani tušení, že někdy skončím u divadla. Myslím ale, že sestra už začínala mít o své herecké dráze jasno.

Mirka je herečka, Tereza scénická i kostýmní výtvarnice. Bylo vám osobně hned od počátku jasné, do jakých profesí se budete profilovat?

Mirka: Jako malá jsem chtěla být krasojezdkyní nebo popelářkou, na základce pak ornitoložkou. Naštěstí jsem se dostala na gymnázium do Hradce Králové a začala chodit na dramaťák do Jesliček v ZUŠ Na Střezině. Tam o mě začala pečovat Ema Zámečníková, která ve mně rozhořela lásku k divadlu, a Jolana Brannyová, díky níž miluji loutky!

Tereza: Já jsem nevěděla, co bych chtěla dělat, tak jsem šla na gymnázium do Poličky. Se spolužákem Radimem Vizvárym a dalšími jsme se sice věnovali divadlu, ale já jsem to nebrala nijak vážně. Po maturitě jsem stále nevěděla, čím bych chtěla být, a teď už ani nevím, proč mě napadlo jít na „kovárnu“ do Turnova – na Střední uměleckoprůmyslovou školu, obor umělecké kovářství a zámečnictví. Kovařinu jsem dostudovala jako vůbec první žena! Výheň, kovadlinu i nářadí mám doma ve stodole. Leží ladem, tedy zatím. Asi nebylo samozřejmé, že mi mamka tenkrát na tu kovárnu dovolila jít a neposlala mě pracovat třeba do mlékárny v Poličce – za to jí patří velký dík. Že jsem skončila u divadla, za to vděčím své sestře. Studovala jsem totiž učitelství výtvarné výchovy pro ZUŠ, neuspokojovalo mě to a ona se zeptala, jestli nechci zkusit scénografii na KALD DAMU. Já to zkusila, dostala se k Petru Matáskovi do ročníku a pak mě divadlo úplně pohltilo. Bylo to jako nastoupit do rozjetého vlaku, ve kterém pořád jedu, který neustále zrychluje a z něhož se nedá vystoupit.

Obě jste nesmírně činorodé, stejně jako celá vaše rodina. Působily jste a působíte ve statutárních i nezávislých loutkových i neloutkových divadlech. Mirka je zakladatelkou Divadla jednoho Edy, Tereza zase spoluzakladatelkou divadla Športniki. Jaké inscenace nebo působení v konkrétním divadle považujete ve své tvorbě za podstatné a proč?

Mirka: Nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale každá inscenace, ve které jsem měla to štěstí hrát, pro mě byla něčím podstatná. Něco jsem se na ní naučila. Pokusím se vybrat ty nejzásadnější. Jedná se třeba o mou první loutkovou inscenaci, která odstartovala vznik Divadla jednoho Edy, O nepořádném křečkovi. Dále ráda vzpomínám na svou první inscenaci s Divadlem Dno Anatomie aneb Loutky jsou na hraní a-na-to-my-je používáme, ročníkové Ťapákovce v Disku na DAMU, což byla má první činoherní zkušenost a setkání s režisérem Patrikem Lančaričem, nebo Chryzantémový slib, při kterém jsem se potkala se scénografkou Chieko Jamauchi a inscenaci jsme hráli tři týdny v Japonsku.

Pod hlavičkou Divadla jednoho Edy jsem také vytvořila Sto roků Karkulky, autorskou sérii pěti inscenací na téma známé pohádky. Inspirativní pro mě také byla má první herecká zkušenost v Naivním divadle v Pohádce o Raškovi nebo Neklan.cz, kdy jsem se poprvé pracovně setkala s Jakubem Vašíčkem a Tomášem Jarkovským. Perníková chaloupka od Studia Damúza byla zase první veskrze rodinná inscenace, kdy režii, scénografii a dramaturgii vytvářel můj manžel Kamil Bělohlávek a hudbu můj švagr Marek Bělohlávek. Zároveň je pro mě Perníková chaloupka inscenací, díky níž jsem se přestala bát zpívat na jevišti. Z dílny Damúzy také vzpomínám na Bajaju a setkání s režisérem Filipem Jevičem a z poslední doby na Ronju, dceru loupežníka kvůli neuvěřitelně obohacující spolupráci s hercem Richardem Fialou, žonglérem Adamem Jarchovským, muzikantem Markem Bělohlávkem a zmiňovaným režisérem Filipem Jevičem. V neposlední řadě pro mě srdcovou záležitostí bylo Putování s Janem Amosem, kde jsem potkala úžasné lidi!

Tereza: Nejdůležitější období pro mě bylo samozřejmě na DAMU. Protože když má člověk právě tam štěstí na lidi, což já jsem měla, potkává budoucí kolegy, přátele, manžely i švagry. Dokonce tchány u státnic!

Ze zásadních inscenací určitě nesmím zapomenout na Neklana.cz, protože to byla první profesionální loutková inscenace týmu Vašíček – Jarkovský – Venclová – Bělohlávek. Jako loutky jsme měli meče se svítící laminátovou hlavou, které nikdo za loutky nepovažoval. Vznikla velká přátelství s „Naiváky“. V Liberci jsem několik let i bydlela a narodil se zde také můj synek Hynek. Při inscenacích Stalin v Žilině a Tretí vek v Mestském divadle Žilina jsem se zase setkala s režisérem Dodo Gombárem a spřátelila s hercem Mariánem Geišbergem. Protože „sport je divadlo, divadlo je sport“, nesmím opomenout na náš dream team ve složení Elena Volpi, Johana Vavřínová, Jakub Vašíček, Tomáš Jarkovský, Adam Kubišta, Dominik Linka, Daniel Čámský, Milan Hajn a já, tedy uskupení Športniki. Dodnes společně hrajeme fair play. Mohutná přátelství s „Alfáky“ zase vznikla při tvorbě Hamleteena, kdy jsem poprvé hostovala v Plzni a spolupracovala s Jakubem Vašíčkem a jeho otcem Pavlem Vašíčkem. Cítila jsem se od počátku jako doma. V Malém divadle vzpomínám na Ježíška superstar a spolupráci s Jankem Lesákem, Natálkou Preslovou a Honzou Čtvrtníkem, v Minoru zase na Perníkovou chaloupku, Záhadu hlavolamu, Hon na Jednorožce a Broučky. V Městském divadle v Chebu mi režisér Šimon Dominik dovolil udělat asi nejulítlejší kostýmy, co jsem (skoro) kdy dělala, pro inscenaci Políbila Dubčeka. V mém výčtu také nemůže chybět milované Divadlo DRAK (např. inscenace Bílý Tesák, Cesta, Šípková Růženka, Faust a mnoho dalších), protože právě tady jsem doma a je mi tady se všemi dobře. V DRAKu jsem také měla tu čest vytvořit výstavy Nonperfektně vod Matasa a Příběh DRAKu 1958–2018, při kterých jsem pochopila, že se od velký osobností DRAKu mám sakra co učit.

Mirka: Mám velké štěstí, že jsem ve svém životě potkala neuvěřitelné množství lidí, kteří mě něčím inspirovali! Kdybych měla vyjmenovat všechny a napsat k nim, čím mě obohatili, nestačilo by na to několik ročníků časopisu Loutkář. Zmínit bych se chtěla aspoň o Jance Mandlové, Olince Strnadové a Jolaně Brannyové, díky nimž jsem loutkářka, a o Hance Voříškové, která je pro mne neuvěřitelně inspirativním člověkem.

Co pro vás loutky znamenají? Máte raději figurativní, nebo nefigurativní loutky, práci s materiálem…?

Mirka: Všechno! Miluji manekýny kvůli jejich manipulaci, práci s materiálem zase pro jeho bezbřehé možnosti. K srdci mi moc nepřirostly marionety, ale možná je to kvůli mému neumu s nimi hrát.

Tereza: Mám ráda všechny druhy loutek, ale jejich použití musí dávat smysl! Byla bych ráda, kdyby se loutkové divadlo dostalo do stavu, kdy někoho zajímá také kostým a neutíkalo se stále zpět ke starému dobrému „čerňákovi“. Mám ráda herce, kteří rozšlapou nový skautský klobouk, protože si tím dotvoří charakter postavy. Nebo si ochotně obléknou upnuté sako a tím podtrhnou to, že se jejich postava necítí komfortně.

Divadelníci jsou jedna velká rodina a vy jste toho živým důkazem.

Mirka: Ano, za ta léta už několik rodinných inscenací vzniklo. Ať už ve zmiňovaném týmu Vašíček – Jarkovský – Venclová – Bělohlávek, tedy triáda švagr – sestra – manžel, například zmiňovaný Neklan.cz, Červená Karkulka 3: Volání krve Divadla jednoho Edy, nebo taktéž zmiňovaná Perníková chaloupka, Bajaja a Ronja, dcera loupežníka od Damúzy ve spolupráci Bělohlávek – Bělohlávková – Bělohlávek, tedy manžel – já – švagr.

Tereza: Sestra má pravdu. Doplním ještě inscenace z větve Vašíčků, tedy: Vašíček – Vašíčková – Vašíček, rozuměj manžel – já – tchán, například Hamleteen nebo Ostře sledované vlaky v Divadle Alfa.

Má práce v rodinných týmech samé výhody, nebo s sebou nese i nějaké nevýhody?

Mirka: Velká výhoda je, že oba víte, co to je divadlo vytvářet a co to všechno obnáší. Například vůbec netuším, jak bych doma vysvětlovala někomu, kdo není od fochu, co obnáší „generálkový týden“. Velkou nevýhodou je, že si „práci“ nosíte domů, neustále ji spolu řešíte, a někdy dokonce i trochu ostřeji. A ve výsledku vlastně nejde o nic víc než o divadlo.

Tereza: Sestra má pravdu, i když je mladší.

Jak se vám dvěma společně pracuje?

Mirka: Mám svou sestru moc ráda! Na hodně věcí máme podobný názor. Proto je spolupráce veskrze příjemná. Ale je pravda, že občas dojde ke střetu profesí a já coby herečka nedokážu sestře-scénografce vysvětlit, že ten materiál, ze kterého mi navrhla kostým, sice překrásně vypadá, ale nedá se v něm dýchat. A ona se mi zase snaží vysvětlit, že je to ten nejlepší možný materiál a že kdybych jen trochu chtěla, určitě by to tak velký problém nebyl… Ale většinou nás od sebe naši muži včas odtrhnou a my se poprat nestihneme.

Tereza: Sestra má pravdu… Ale je mladší, takže si to nakonec oblékne.

Jak se vyrovnáváte s tím, že jsou divadla stále zavřená? Jak trávíte čas? Zkoušíte? Chystáte nové premiéry?

Mirka: Současná situace mi připadá naprosto šílená! A to jako matce tří dětí i jako loutkoherečce. Má „práce“ je pro mě záliba, vášeň a věc, která k mému životu neodmyslitelně patří. Proto je pro mne doba, kdy jsou divadla zavřená a já nemůžu hrát ani se jít s dětmi na něco podívat, velmi těžká! O dalších věcech nemluvě. Jsem matka na plný úvazek, ale vzhledem k tomu, že jsem teď na rodičovské dovolené, jsem neodolala a přijala nabídku Studia Damúza nazkoušet zmiňovanou novou inscenaci Ronja, dcera loupežníka v režii Filipa Jeviče, premiéru si schováváme takzvaně do šuplíků. Zkouším jako jediná žena mezi pěti báječnými muži, včetně toho mého, co víc si můžete přát?

Tereza: Situace je každopádně hrozná. Tím, že se zavřela divadla, se v mé práci nic nezměnilo, naopak zkomplikovalo. Vyrábí se a zkouší a popravdě je to s covidem a distanční výukou o to složitější. Navíc naše urputné snažení nemá pointu – premiéru. Je to vyčerpávající. Nazkoušených a neodpremiérovaných inscenací mám tolik, že až se vše spustí, bude to nekončící premiérový večírek. Třeba Sněhurka v Minoru, Matka na Vinohradech, Vlastníci v F. X. Šaldy, Postřižiny v DJKT v Plzni. Připravili jsme v DRAKu výstavu Trojhlas a Dračí animační hernu, kterou ještě nikdo neviděl. Také zde chystáme velkou výstavu na čapkovské téma a inscenaci Čapek. Do Divadla F. X. Šaldy vymýšlím kostýmy pro novou inscenaci Semafor… Ocitovala bych zde s dovolením svého osmiletého synka Hynka: Naději mám, ale jsem v trenkách.

Jak se stavíte k tomu, že divadelní tvorba se nyní přesouvá do digitálního prostoru? Je to pro divadlo šance rozvíjet se v oblasti nových technologií, propojovat audiovizuální tvorbu s tou divadelní, nebo to zkrátka „není ono“?

Mirka: Myslím si, že divadlo, které je založené na přímém kontaktu herce s divákem a jejich vzájemné interakci, je-li natočeno jakožto záznam, mnohé ztrácí atmosféru, kouzlo okamžiku, tady a teď… A když je natočeno „filmově“, jedná se pro mě o filmovou inscenaci, nikoli divadlo.

Tereza: Sestra má… Není to ono. Asi by to chtělo začít přemýšlet o divadle úplně jinak. Ale jak?

Loutkář 1/2021, s. 76–79.

Slavíčková, Sarah: Občas dojde ke střetu profesí

Aktuální číslo

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás