Šlechtová, Ema: V loutkovém divadle nemá cenu držet fantazii na uzdě

Novým šéfem Divadla rozmanitostí Most se stal Jiří Kraus, herec, hudebník, režisér, politik, patriot, který se na prknech Městského divadla Most pohybuje od roku 2000. K loutkám má vztah už z dětských let a spolu s režisérkou a dramaturgyní Hanou Marvanovou využívá momentální situace k přípravám sezóny v roce 2022. „Rozmáňo“ v novém si pod jeho uměleckým vedením dává za cíl navazovat dialog se současnou mládeží.

Co vás dovedlo z prken činohry do vedení loutkového divadla? Vnímáte tuto změnu jako svého druhu osobní restart?

Nabídka na post uměleckého šéfa přišla v době, kdy jsem přemýšlel o tom, co dál. V činohře se mi stalo to, co málokterému herci. Během těch pětadvaceti let jsem si splnil všechny své tři herecké sny. Když jsem šel k divadlu, toužil jsem si zahrát v Gogolově Revizorovi – už u přijímaček jsem říkal Chlestakův monolog. Před čtyřmi lety se objevil na dramaturgickém plánu Revizor a já si říkal, že na Chlestakova už jsem starý, na hejtmana zase mladý. Ale co se nestalo, vyšlo obsazení a já dostal roli hejtmana. Byl jsem nadšený.

Celou svou divadelní kariéru hraju především v komediích, a tak nešlo nepokukovat po klasice, jako jsou Sluha dvou pánů a Charleyova teta. Než jsem přišel do Mostu byl jsem v angažmá v Šumperku a v Uherském Hradišti. V obou divadlech se během mého působení nasadil Sluha, ale Trufaldina jsem se dočkal až v Mostě. Žiju tu s ním už od roku 2009 a nevypadá to, že by se blížil konec. Počtem repríz je to nejúspěšnější inscenace v novodobé historii divadla. A Bebbs v Charleyově tetě, to už byla taková třešnička na dortu. A co je důležité, vždy jsem na těch titulech pracoval s mistry svého oboru: na Revizorovi s Jakubem Korčákem, Sluhovi s Petrem Svojtkou na Tetě s Milanem Schejbalem.

Poslední roky jsem hrál téměř ve všem a v divadle byl od rána do večera. Dostavil se mi pocit prázdnoty a vyhoření. Dokonce jsem přemýšlel, že bych divadlo opustil docela. V tu chvíli však přišla nabídka z Divadla rozmanitostí. Chvilku jsem přemýšlel, a protože vedení divadla přistoupilo na mé požadavky, nabídku jsem přijal. Ano, beru to jako nový začátek – i když vzhledem k momentální pandemické situaci přiznávám, že jsem měl o svém působení zde poněkud jiné představy.

Co pro vás loutka jako pro činoherce znamená? Máte k ní osobní vztah, třeba z dětství?

Zastávám názor, že divadlo je buď dobré, nebo špatné a nezáleží na tom, zda jde o loutkové, činoherní, muzikálové, taneční, či jakékoli jiné. Loutka je předmět, rekvizita, ze které se v rukách herce stává herecký partner a je milion a jeden způsob, jak s ní pracovat. Vždy jsem obdivoval loutkáře, kteří s loutkou umějí divy, u nás třeba Bohuslav Šulc. Jsem z generace, která vyrostla na dvojici S+H. Z dětství si pamatuji představení loutková i činoherní, která jsem s rodiči navštěvoval, a musím říct, že jako dítě mě nikdy nezajímalo, zda jsou to loutky, nebo herci, ale jestli ve mně dané představení něco zanechalo. Vzpomínku, emoci. Některé si pamatuji dodnes.

Současná situace pozastavila téměř veškeré divadelní aktivity. Na co se těšíte, až divadla otevřou? Jaké budou vaše první kroky coby nového uměleckého šéfa Divadla rozmanitostí?

Těším se, že budeme hrát. Divadlo bez diváků nemá cenu. Divadlo jsem převzal už během rozjeté sezóny. Něco se muselo upravit, změnit, někteří herci odcházejí. V tuto chvíli připravujeme sezónu 2022, která bude už plně v naší režii. Píšu naše, protože do toho zahrnuji i svou dramaturgyni a režisérku Hanku Marvanovou, která nastoupila se mnou. Nápadů máme plno, ale záleží na tom, jaká bude situace.

V jednom rozhovoru jste uvedl, že chcete Divadlo rozmanitostí otevřít i pro dnešní mládež. Má podle vás tato divácká skupina specifické požadavky, třeba i odlišné od generací předchozích?

V současné době jde všechno strašně rychle. Letos mi bude čtyřicet šest let a myslím, že už jsem trochu mimo dnešní mladou generaci. Na druhou stranu mám jako táta a strejda zkušenost s malými dětmi. Je zvláštní, že dceru jsem v šesti chápal, ale dnes, v šestnácti, je to trochu mimo mě. Právě proto jsem oslovil ke spolupráci mladou dramaturgyni a režisérku. Hanka je o generaci mladší a myslím si, že se na mladé dokáže dobře napojit. Zároveň navazuji spolupráci s dramatickým oddělením ZUŠ v Mostě. Nicméně stále si myslím, že nejdůležitější v divadle jsou emoce a příběhy. Když s nimi dokážeme zaujmout diváka, ať už čtyřletého, nebo čtrnáctiletého, je to pro nás úspěch. A je jedno, jaké použijeme výrazové prostředky.

S jakými překážkami jste se setkal ve chvíli, kdy jste přebral zaběhnuté divadlo? V čem se projeví největší změny, které vaše vedení přinese?

Nemyslím si, že bych musel překonávat nějaké velké překážky. Do Mostu jsem nastoupil v roce 2000 a hned od počátku jsem do Divadla rozmanitostí chodil. Znal jsem práci uměleckého šéfa Antonína Klepáče i jeho nástupce Tomáše Alferiho. V divadle jsem i účinkoval v inscenaci Baron Prášil, dělal jsem pohybovou spolupráci ke Kocourkovu a režíroval inscenaci Ať žijí duchové, takže i když jsem byl v činohře, jedním prstem jsem se držel Rozmáňa. Divadlo přebírám po Tomášovi Alferim, kterého znám velice dlouho, několikrát mi složil hudbu k inscenaci a považuji ho za jednoho z nejlepších divadelních muzikantů. Přesto jsem nesouhlasil se vším, co se za jeho éry v divadle dělalo. I když je právo každého šéfa profilovat divadlo podle svých představ. Mojí největší překážkou je covid-19 a karanténa. A změny? Změny budou takové, jaké doba dovolí. Opravdu dnes není pro divadelníky lehké období.

Jaký prostor budou mít v dramaturgii Divadla rozmanitostí loutky?

Velký. Na loutkovém, dnes chcete-li alternativním divadle mě nejvíc baví to, že v něm jde úplně všechno. Živý herec v divadle nikdy nemůže spadnout z věžáku, lítat v letadle nad jevištěm či chodit po provaze ve velké výšce. Loutka ano. A může toho dělat mnohem víc. V loutkovém divadle nemá cenu držet fantazii na uzdě. Jednou bych chtěl udělat klasické loutkové divadlo, ale vodit marionety je velice těžké, takže bych na to herce musel pořádně připravit. Osobně nejvíc miluju maňásky, takže se v naše repertoáru určitě brzy objeví nějaká „rakvičkárna“.

Loutkář 1/2021, s. 68–69.