Švecová, Veronika: Chceme, aby naše inscenace měly přesah

Divadlo Alfa má nové umělecké vedení – po odchodu Tomáše Dvořáka jej na postu uměleckého šéfa nahradil Tomsa Legierski. V Alfě spolupracuje s dramaturgyní Petrou Kosovou, které nikdo neřekne jinak než „Kosa“. Ptát se nových šéfů a ředitelů na jejich práci v době, kdy divadla nehrají pro veřejnost, je trochu ošemetné. Z Plzně se ale do rozhovoru vyvalila vlna optimismu a dobré nálady. A i když občas probleskne smutnější nota ohledně nejistého plánování nebo zrušených projektů, mnohem více je z dvojice dotazovaných cítit tvůrčí energie, kterou i nadále směřují do svých aktivit, a těší se, až znovu otevřou dveře divákům.

Byla nabídka na post uměleckého šéfa výsledkem dlouhého domlouvání, nebo přišla jako blesk z čistého nebe?

Tomsa Legierski (TL): Byl to blesk z čistého nebe.

Petra Kosová (PK): Začalo to inscenací Alfa farma. Chtěli jsme, aby byli herci aktivnější a zajímali se o to, co se v divadle děje, a přicházeli i s vlastními nápady. A jedním z nich bylo inscenovat Orwellovu Farmu zvířat s ohledem na politické dění u nás. Původně chtěli celou inscenaci zkoušet sami, ale já byla proti a doporučila jim sehnat si někoho na supervizi. Farma zvířat je obzvlášť složité téma, na němž už si leckdo vylámal zuby, a zvládnout podobnou látku bez režiséra nelze. Vzhledem k předešlé spolupráci na DAMU tedy herci oslovili Tomsu a z Farmy zvířat vznikla Alfa farma.

Takže od té doby visela otázka šéfování ve vzduchu?

TL: Při zkoušení Alfa farmy jsem se dozvěděl, že se Tomáš Dvořák už těší na ryby, tedy do důchodu. Po premiéře mě skutečně k mému překvapení oslovil a pak trvalo skoro dva roky, než jsme se domluvili. A v lednu 2020 jsem nastoupil.

PK: Vrátím-li se ještě ke zkoušení Alfa farmy, tak Tomáš Dvořák se velmi obával, jak to dopadne. Když ale inscenaci viděl, jednak ho oslovilo, že jsme přišli na funkční inscenační klíč, a pak ho bavilo, že jsme použili loutky. A viděl, jakou péči Tomsa jako režisér věnoval jejich animaci. Tomášovým velkým přáním bylo, aby měl nově nastupující tým rád Alfu, měl rád loutky a aby s nimi uměl pracovat – to sehrálo klíčovou roli při hledání nástupce. Navíc viděl, že Tomsa dobře pracuje nejen s lidmi, kteří už ho znají, ale že na něj dobře reagují i ostatní herci ze souboru.

Spolu s režisérem Tomášem Dvořákem dlouhodobě formoval tvář Divadla Alfa ještě dramaturg Pavel Vašíček. Jaké to je nastupovat do uměleckého vedení po tak výrazné dvojici, která udávala směr několik desetiletí?

PK: Moje a Tomsova cesta do Alfy se liší. Já jsem z Plzně, tudíž jsem Alfu dlouhodobě sledovala, chodila na všechny premiéry a Skupovky a Pavel Vašíček je můj dlouholetý kamarád. Výborně spolu vycházíme a konzultujeme věci nadále; Pavel je chodící kronika, ví spoustu věcí. Pro mě byl tedy přechod velmi plynulý. Pavel mě respektoval a zároveň byl ochoten vše konzultovat a přiznám se, že za ním chodím doteď. Povídáním s ním si rovnám myšlenky. Stojím o jeho názor.

TL: Když jsem přišel já, tak Kosa tady už byla, a vlastně jsem s sebou nepřivedl do divadla nikoho nového, jedinou posilou je herec Daniel Horečný. Není ani potřeba něco výrazně měnit, lidé, kteří v Alfě jsou, do ní patří a já jsem nadmíru spokojený. Být tady je pro mě čest, protože Alfu společně s Naivním divadlem v Liberci a královehradeckým DRAKem vnímám jako nejlepší kamenné loutkové divadlo v republice.

PK: Já jsem s Alfou spolupracovala s tím, že přijde nový šéf a přivede si svého dramaturga. Pak jsme s Tomsou skočili do Alfa farmy a zjistili jsme, že na sebe slyšíme. A když Tomsa řekl, že chce být v Alfě se mnou, bylo rozhodnuto. Nastoupila jsem na plný úvazek společně s Tomsou vloni v lednu.

Takže chcete pokračovat v nastavené poetice?

TL: Tomáš Dvořák tu byl asi pětatřicet let. Dokázal toho hrozně moc, takže převzít po něm Alfu mě stálo překonat velký myšlenkový blok, že já, no-name Tomsa, mlaďoch, co zatím houbeles dokázal, mám nastoupit po takovém velikánovi. Ale zaprvé to je asi přirozené, zadruhé je důležité se z toho nezbláznit. Byla kapitola Tomáše Dvořáka, teď nastává kapitola Tomsy. Já se nechci vůči Tomášovi Dvořákovi nijak vymezovat, je pro mě důležité navázat na tradici, která tu byla, a to jsou loutky. Nechci z Alfy udělat divadlo alternativní nebo činoherní ani jakékoliv jiné. Říkám tomu v nadsázce „loutkový fašismus“. A hlavním cílem je, aby naše divadlo a inscenace měly přesah. Třeba naše spolupráce se školami je už nyní na velmi dobré úrovni, ale chceme jít hlouběji.

PK: V tom nám covid-19 dost nahrál. Už když jsem nastoupila, tak jsem začala mluvit o navazujících programech, protože dneska už divadlo nemůže nabízet „jenom“ představení. Práce se školami musí být důslednější. Už od prvních streamů pro menší děti začala Alfa připravovat první pracovní listy pro školy a pedagogové je vítali s povděkem. Pro inscenaci Putování dobrého Hanse Böhma Evropou, která měla v prosinci streamovanou premiéru, jsme připravili obsáhlé pracovní listy, které jsme konzultovali s různými pedagogy. Ve spolupráci s centrem JOHAN chystáme k Putování dobrého Hanse Böhma Evropou navazující workshop a do budoucna bychom chtěli, aby byla takto vybavená každá nová inscenace.

Jak konkrétně může spolupráce mezi divadly a školami fungovat?

TL: To má mnoho vrstev a spoustu z nich teprve objevujeme, jiné prohlubujeme a jiné jsme si možná už i vyloučili. Ideálním příkladem je právě Putování dobrého Hanse Böhma Evropou. Zaprvé pracuje s lokálním tématem, což je pro nás důležité. Hans Böhm se ve skutečnosti jmenoval Hubert Ott, byl to místní rodák a jeho příběh, z něhož naše divadelní zpracování vychází, je z 90 % reálný. Druhá věc je přesah do moderních dějin. Pojednává o druhé světové válce a od pedagogů vím, že po tomhle tématu je ve školách hlad a není ještě dokonale zpracované. Nechceme se stavět do role vykladačů dějin, ale chceme vyprávět příběhy a otevírat diskusi. Svými inscenacemi nebo i na diskusích se studenty vždy říkám, že to, co oni teď můžou a co se dlouho nedalo, je ptát se proč. A tuhle otázku chci i divadlem vzbuzovat. Divadlo obecně má přesah do velkého množství oborů. V tom je to pro nás i jednoduché, protože vnímavý divák si toho najde dost a méně vnímavý aspoň něco.

PK: Lokálnost příběhu je důležitá i z toho důvodu, že regionální dějiny se ve školách neučí vůbec. Tím, že místní příběhy divákům zprostředkujeme, se snažíme lidi motivovat, aby se zajímali o to, co se děje a dělo. Když neznám svoji historii, jakou budu mít budoucnost? Je důležité, aby si ohmatali ten prostor, ve kterém žijí, zjišťovali, jak to ovlivňuje přítomnost a třeba i budoucnost.

Nachází tento vámi vytyčený směr oporu i v souboru?

PK: Pokud je pro náš soubor něco příznačné, tak je to zájem o aktuální dění. Je velmi společensky angažovaný.

TL: Když například začal jarní „lockdown“, ozvali se nám z města s otázkou, jak můžeme pomoci. Tak Alfa mimo jiné sestavila kapelu a objížděla domovy pro seniory. S naším ansámblem jsem prostě spokojen na osobní i profesní rovině.

V čem je podle vás Alfa specifická ve srovnání s jinými loutkovými divadly?

TL: Soubor je vnímavý vůči společnosti politicky i sociálně a všichni chceme kreativně reagovat na aktuální situaci. Přidanou hodnotou je báječné zázemí od vedení města, možná vůbec nejlepší, když slyším, jak bojují kolegové z jiných měst a krajů.

PK: Já bych řekla, že Alfu ještě charakterizuje právě práce s loutkami. Tomáš Dvořák se tomu věnoval hodně důkladně a díky tomu je herecký soubor v tomto ohledu vybavený. Ale to se dělo třeba i v Liberci nebo DRAKu v souvislosti se silnými loutkářskými osobnostmi, které v těch divadlech pracovaly. S Tomsou chceme na tuto tradici navazovat. Chceme s loutkami pracovat promyšleně. Aby pro dané téma, pro daný text nebylo možné využít jiný prostředek než loutku, a to konkrétní loutku. Neříkám, že je to snadné.

Máte za sebou první online premiéru. Jakou si z ní odnášíte zkušenost?

TL: Streamování je pro nás a obecně pro divadlo nová věc. Měli jsme obrovské štěstí, že jeden z našich diváků patří do skupiny techniků z Divadla J. K. Tyla. A právě on mi na podzim zavolal a vyprávěl, jak byl se synem u nás na představeních, že ho to baví, ale co prý uděláme v situaci, když jsou divadla zavřená. A dodal, že umí streamovat. Takže jsme se domluvili na schůzku, sehnali techniku a od té doby každou sobotu streamujeme. Pořád si uvědomujeme, že zaznamenáváme živé umění, že se divákům snažíme zprostředkovat nezprostředkovatelné, ale i tak si myslím, že děláme dobrou práci. Herci i technici jsou z možnosti pracovat nadšení.

PK: Přiznám se, že jsem byla ze streamů nejdřív velmi rozpačitá a on-line premiéru Hanse Böhma jsem zprvu strašně špatně nesla. Příběh Huberta Otta už jsem měla schovaný dlouho, od jara jsme na něm pracovali s herci, setkali jsme se se studenty, kteří si příběh přečeTLi a chtěli se s námi o něm bavit. Ten příběh je emotivní, plný zvratů, bála jsem se, že ho kamera hrozně okrade. Částečně se to určitě stalo, ale přece jen jsem se s tím nakonec smířila, protože když jsme začali streamovat, tak mi spoustu známých dávala vědět, jak jsou pro ně streamy z Alfy důležité. Že se každou sobotu celá rodina sejde a společně nás sledují. Jiná cesta kudy k divákům zkrátka teď není.

TL: Já jsem chtěl streamovat co nejdřív, jakmile to bude možné. Jsou samozřejmě zarytí odpůrci, divadelníci, kteří streamy odmítají s tím, že to není divadlo, že živé umění nelze přenést. Částečně s tím souhlasím, ale pro mě je především důležité, že herci hrají, což je pro ně obrovská věc; někteří třeba rok nestáli na jevišti. Napětí, které dodává divák, tam pravda není, ale vzhledem k tomu, že máme určitou zpětnou vazbu a víme, že na to ti lidé koukají, lze si to napětí aspoň trochu představit. Chybí divácké reakce, emoce, které herec potřebuje jako drogu. Stream pak představuje jakousi náhražku. Druhá pozitivní rovina je, že prostě fungujeme, neřekli jsme si: No tak počkáme až to přejde. Mohli jsme asi i úplně vypnout, ale v Alfě jsme zastánci toho smysluplně pracovat, dokud to jde.

Takže nastalou situaci zvládáte dobře?

TL: Máme obrovské štěstí, že jsme soubor, který ještě neměl covid-19. Používáme roušky, desinfekci a chováme se zodpovědně. Ale rozhodně nejsme vyděšení. Jsem obklopen lidmi, kteří mají chuť autorsky pracovat. Teď v Alfě dokonce vzniká inscenace navíc, protože jak herci rok nehráli, mají chuť tvořit a z toho nutkání vzniká inscenace o Odysseovi.

PK: To mě potěšilo už na jaře během prvního „lockdownu“, kdy za mnou herci začali chodit se slovy: Bereme tu peníze a přijde nám úplně trapné nic nedělat. Co takhle natočit malé dílničky o tom, jak hrát loutkové divadlo pro děti jenom s věcmi, které máme doma? A začali je vymýšlet. A ochotně se vrhali i do dalších „nouzových“ projektů: animovaných kvízů pro krajské školní vysílání nebo nahrávání audiopohádek.

Jak se na inscenacích odráží vědomí, že budou streamované? Uzpůsobujete tomu i proces zkoušení?

TL: Při zkoušení Hanse Böhma jsem sice věděl, že to půjde online, ale nijak jsme to tomu nepřizpůsobovali. Před každým streamem se ale daná inscenace tak trochu přezkouší pro kameru. Důležité je, aby stream byl divácky srozumitelný. Vím, že nejsme televizní studio, ale divadlo. Ale dá se to zvládnout. Máme luxus šesti kamer, takže si můžeme dovolit hned stříhat, což výslednému tvaru dodává na živosti. Herci se postaví trochu jinak, se světlem se pracuje odlišně, loutku musí herec více ukázat do kamery… Stream znamená dva dny přípravy.

Co vás čeká do konce sezóny, rýsují se případně už plány na sezónu příští?

TL: Jak už tu zaznělo, herci sami přišli s nápadem na interaktivní inscenaci na motivy příběhů o Odysseovi.

PK: A Tomáš Dvořák chystá inscenaci Jak si Míša hledal kamaráda podle textu Vlasty Špicnerové.

TL: Sezónu pak zavřeme příběhem O třech synech, který nám na motivy jedné skotské povídačky píše Tomáš Jarkovský. V tomto případě už se streamem nepočítáme, tou dobou už snad budou v hledišti sedět diváci.

PK: Zrovna u téhle inscenace je zajímavé, jak nám naopak doba nahrává, protože scénografka Rufina Bazlová je v Praze, Tomáš Jarkovský je v Hradci Králové, Tomáš Sedláček, který dělá hudbu, je v Ostravě a my jsme v Plzni. Přesto se od začátku scházíme všichni a poměrně často a pracujeme společně. Umožňují nám to online setkání; potkat se naživo by bylo organizačně mnohem složitější a pravděpodobně by se nám to nepovedlo tak často v plném počtu. Tahle on-line setkání určitě zůstanou i pro lepší časy.

Z vašeho vyprávění to zní, jako by pro vás měla pandemie samé pozitivní dopady.

PK: Spousta našich plánů samozřejmě také padla, leccos se posunulo nebo úplně zrušilo. Pozastaven byl evropský projekt, jehož součástí měl být Hans Böhm, v září měl být česko-polský projekt, který se také neuskutečnil.

TL: I Skupova Plzeň padla, což je škoda nejen kvůli vynaložené práci, ale protože na ni navazuje spousta dalších věcí. Přijede mnoho lidí, domlouvají se spolupráce, konají se workshopy…

Zjevně ale vůbec nezahálíte.

TL: To vůbec. Jako ochutnávku můžeme říct, že příští sezónu u nás bude hostovat duo Vašíček–Jarkovský, Tomáš Dvořák chystá detektivku a my budeme dělat western.

PK: Práce máme víc než obvykle.

Jak vnímáte svou diváckou adresu? Říkáte, že streamy sledují i dospělí, jak s nimi počítáte? A co poměrně problematická kategorie, a sice náctiletí?

TL: Od Makonje, Krofty a Klímy jsem si odnesl, že divadlo je pro diváka. A jestli je mu 3+ nebo 13+, je vlastně tak trochu jedno. To znamená, že když režíruju pohádku, tak chci, aby se na ni díval s dítětem i rodič nebo pedagog a neodešel do baru na kafe. Samozřejmě, když zpracováváme příběh, jako je ten o Hansi Böhmovi, tak to věkovou kategorii 3+ moc nezasáhne, ale to je dané zvoleným tématem. A výběr témat pro náctileté mi splývá s kategorií pro dospělé. Nejdůležitější je, aby se divák dokázal ponořit do inscenovaného příběhu a nezáleží na jeho věku.

PK: Náctiletí jsou pro mě velké téma. Není snadné vymyslet čím a jak je oslovit a zaujmout. A motivovat školy, aby i s dospívajícími chodili do divadla. Myslím si, že jedna z cest je ve spolupráci se školami, posílené právě zmiňovanými workshopy a pracovními listy. Musíme kantory motivovat k využívání inscenací ve výuce. Potřebujeme, aby pochopili, že u nás si děti a dospívající prožijí příběh a škola může jejich případné zaujetí využít pro atraktivnější práci s vykládanou látkou. Zaujal a překvapil mě výstup z kvalitativního sociologického výzkumu plzeňských sociologů ohledně konzumace živé kultury právě náctiletými. Řekla jsem si, že je to něco, co bychom měli vědět a plánovali jsme na loňské Skupovce workshop pro produkční, ředitele, umělecké šéfy, dramaturgy, ale i pro místní kulturní instituce. Dozvěděli bychom se, kdy a jak náctiletí poprvé přicházejí do kontaktu s živou kulturou, jestli žánrově rozlišují a jaký je vůbec jejich přístup. Ne že bychom se jim pak podbízeli, ale měli bychom to znát, když hledáme způsoby, jak je oslovit. Workshop padl se Skupovkou, ale mám ho stále v hlavě.

Co večerní představení?

PK: Kromě hostů hrajeme jednou za čas i my, většinou právě inscenace určené náctiletým. Ale nejenom. Loutkové divadlo má v Plzni silnou i diváckou tradici. Takže leckterá představení určená pro šestileté děti jsou populární i mezi dospělými. Třeba Tři siláci na silnici – spousta lidí žadonila, aby se hrálo i večer, protože dopoledne se školami se do Alfy nedostanou.

TL: Před koronavirem jsme měli zažito, že jednou za čas máme i večerní představení. V Plzni jsou dvě divadla, Alfa a čtyřsouborové Divadlo J. K. Tyla. Pro nás je dětský divák no. 1, pro Tylák dospělý, a proto se u nás hraje večer v pondělí, kdy velké divadlo nehraje, abychom si moc nelezli do zelí. Případně se vyřádíme na festivalech, kde jsou i dospěláci. Teď se třeba moc těšíme do Hradce na Regiony, kam jsme dostali pozvání.

A na jaké další festivaly se chystáte? Lze něco vůbec plánovat?

TL: Plány máme obrovské, otázkou ovšem je, jak to nakonec dopadne. Minulý rok se odložilo dvouměsíční turné do Koreje a Japonska. Nyní komunikujeme s Poláky, mělo se jet do Německa a Portugalska. Ale to jsou věci, které teď nikdo neodhadne.

Loutkář 1/2021, s. .

Švecová, Veronika: Chceme, aby naše inscenace měly přesah

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás