Vondráková, Adéla: Když ještě muži neváhali umrznout

Občas se stane, že skupina výzkumníků ztroskotá na ledové kře sto kilometrů severně od Severovýchodní země, a přestože pomoc dorazí až za měsíc a půl, podaří se trosečníky zachránit. Občas se stihne odpremiérovat inscenace i uprostřed pandemické apokalypsy, tak jako se to v září podařilo Divadlu Minor s inscenací Ztroskotání vzducholodi Italia. Občas se na světě dějí zázraky.

Pravdou však zůstává, že člověk nemůže být všem zázrakům osobně přítomen – třeba právě kvůli probíhající pandemii. A tak musela tahle recenze vzniknout na základě záznamu, který Divadlo Minor laskavě poskytlo.

Plný název inscenace zní Ztroskotání vzducholodi Italia řízené generálem Nobilem při návratu ze severního pólu do základního tábora v Kings Bay 25. května 1928 a v Minoru ji režíroval Jiří Havelka, jehož autorský styl (ať už ve výběru témat, práci s herci i postavami, nebo třeba ve smyslu pro humor) je divadelní veřejnosti dobře známý. Troufám si tvrdit, že velká část diváků už předem tuší, co může/nemůže od inscenací Jiřího Havelky očekávat. Tentokrát však mohlo jít publikum vysloveně na jistotu. Režisér totiž zvolil pro Ztroskotání vzducholodi Italia naprosto stejný inscenační klíč jako pro inscenaci Wanted Welzl, kterou uvedlo Dejvické divadlo v roce 2011.

Inscenace sice začíná hereckou forbínou, která diváky poučí například o tom, co je to „pemikan“, a uvede je do situace, vlastní vyprávění se ale odehrává výlučně v obdélníkovém výseku v zadním prospektu jeviště. Černě orámovaný, ale uvnitř zářivě osvětlený hrací prostor, důraz na siluety a tlumená barevnost kostýmů a rekvizit, to vše evokuje zažloutlé fotografie polárníků. Jednotlivé scény jsou navíc v zásadě statické – ostatně, trosečníci museli prostě čekat na záchranu. Když se k tomu všemu přidá systém černých zástěn zmenšujících či rozdělujících průzor, zaostřujících divákovu pozornost na detail a umožňujících ostré střihy mezi scénami, je jasné že výchozí výtvarnou inspirací tvůrců se opět stal filmový jazyk a žánr komiksu.

Oproti úvodu inscenace, kdy jsou diváci vrženi přímo do středu dění, sál divadla je zaplněn kouřem, kterým se s obtížemi prodírají světla reflektorů značících různé technické součásti vzducholodi, a z ochozů kolem zní vzrušený křik vzduchoplavců, je vlastní vyprávění najednou značně odtržené, vzdálené, neosobní. Diváci jako by příběh sledovali s odstupem, možná podobně jako televizi – zaoblené rohy rámu průzoru evokují obrazovky starých televizorů – nebo možná jako promítání diapozitivů.

Rozpor mezi oběma částmi inscenace prohlubuje také to, že k filmově-komiksové podobě inscenátory nic dramaturgicky ani jinak netlačí. Wanted Welzl byl motivicky i formálně western a tematizoval mimo jiné i samotný filmový žánr, takže parafrázování filmového jazyka vyplývalo z logiky věci. Komiksová poetika se do Wanted Welzl dostala zas díky Welzlovi, pábiteli stojícímu na straně zákona bránícímu nevinné, a díky určité přetržitosti vyprávění a úspornosti jazyka. Oproti tomu se ve Ztroskotání vzducholodi Italia solidní důvod, proč právě tento příběh vyprávět tímto způsobem hledá těžko: Patří už film k dobrodružným příběhům tak nějak automaticky? Jde o odkaz na filmové zpracování příběhu (Červený stan, 1969)?

Je jasné, že zobrazit nekonečnou zamrzlou pustinu tak, aby působila spíš nebezpečně než komicky či pohádkově, je přece jen výzva. A tak se nabízí, že tvůrci rutinně sáhli k ozkoušené a funkční výtvarné koncepci. Je ale otázkou, jestli to na podruhé není rutina i pro diváky. Je škoda, že se zrovna v loutkovém divadle, divadle založeném na vizuální metafoře, nezkoušelo najít nějaké nové cesty, jak na diváka přenést alespoň nějaký stín dojmu „kouzla polárních krajin.“

Inscenace je navíc značně činoherní. Je v ní sice pár scén, kde se plošnými loutkami zobrazují krátké výjevy – například blížící se ledoborec Krasin, letící letadlo –, jedinou loutkou v inscenaci je ale lední medvěd v životní velikosti. Rozměrná kostýmová loutka, do které jsou oblečeni dva herci, ale najednou působí nepatřičně na scéně, která se doposud snažila budit dojem dvojrozměrnosti. Daný výjev se proto míjí účinkem a místo děsu budí spíš úsměv.

Tohle všechno jsou ale dost možná jen výtky zhýčkaného diváka, který neustále lační po něčem novém, neokoukaném a neotřelém. Samotná forma inscenace totiž vlastně ničemu nepřekáží, představení příjemně ubíhá, divák vnímá, co vnímat má. Navíc nebýt Wanted Welzla pravděpodobně by režijní řešení inscenace vzbudilo mírný rozruch, třeba i díky preciznímu provedení.

Mnohem palčivější je proto otázka: O čem přesně inscenace promlouvá? Ztroskotání vzducholodi Italia vychází z knih přímých účastníků výpravy Františka Běhounka (Trosečníci polárního moře) a Umberta Nobileho (Červený stan) a novináře a spisovatele Wilbura Crosse (Ztroskotání na pólu). Scénář k inscenaci si tentokrát napsal Jiří Havelka sám; autorem hry Wanted Welzl byl Karel František Tománek. Přináší tedy divákům zprávu o jednom neuvěřitelném, ale pravdivém příběhu, kdy skupina trosečníků navzdory vší pravděpodobnosti přežila na ledové kře. Na rozdíl od Wanted Welzl se scénář Ztroskotání drží reálií. Zatímco Karel František Tománek nechal skutečnost ustoupit uměleckému záměru, Jiří Havelka zachází s příběhem až pietně.

Co je vlastním tématem inscenace tak ve finále není úplně jasné. Jde o oslavu ryzích charakterů, které se projeví v extrémních situacích? Je to další díl pomyslné série o významných Češích (Minor má na repertoáru i úspěšnou inscenaci Zá-to-pek), ke kterým renomovaný, dodnes široce uznávaný vědec a zakladatel Státního radiologického ústavu František Běhounek zcela jistě patří? Je tématem samotná nezdolnost lidského ducha, jehož zvědavost – či touha po vědění, chcete-li – převáží i základní pud sebezáchovy? Poněkud křečovitě vyznívá v závěru inscenace ekologická douška, že za padesát let už bude Arktida bez jediné ledové kry. V inscenaci se totiž téma ekologie až na tenhle jediný okamžik neobjevuje, a tak závěrečný povzdech nemůže vyznít ani jako pointa.

Podobné dobrodružné příběhy polárníků uchvacují čtenáře i diváky odjakživa. Ztroskotání vzducholodi Italia tak kromě welzlovských inscenací zavádějících diváky na Aljašku a Sibiř – Wanted Welzl v Dejvickém divadle, Eskymo je Welzl v Divadle Šumperk (režie Martin Františák, 2010), Arktický Robinson aneb Neuvěřitelná putování Jana Eskymo Welzla (Vojta Švejda, 2008) a v neposlední řadě i Velký vandr Divadla Husa na provázku (rež. Peter Scherhaufer, 1976, obnoveno 1994) – předcházela třeba inscenace Amundsen kontra Scott Divadla DRAK (rež. Jakub Vašíček, 2017). Stejně jako jakékoliv jiné příběhy se i význam těch o polárnících proměňuje s dobou, ve které jsou vyprávěny. O čem tedy vypovídají příběhy dobrodružných výprav na hranici možného i myslitelného v současném světě? Ve světě, kde se na výstup na Everest stojí fronta?

Ostatně, i o poznání poetičtější a znakovější Amundsen kontra Scott narážel na velmi podobné dramaturgické problémy. Ptala jsem se sama sebe několikrát, o čem vlastně je? O síle přátelství? O tom, máme-li v cestě za svým snem právo využít i jiné životy než svůj vlastní?1 píše v recenzi inscenace Divadla DRAK Nina Malíková. A v odpovědích se taktéž dobírá pouze ke zcela osobním odhadům.

Nejsem si jistá, jestli existuje současná alternativa odpovídající závodům o dobytí pólů počátku 20. století, a tak je trochu problém určit vztah tohoto fenoménu k současnosti. S podobnými příběhy lze samozřejmě zacházet čistě dokumentárně, hledat v nich vyšší filosofická témata, nebo naopak podpořit jejich lehkou mytičnost – třeba tak, jako to udělali tvůrci úspěšného newyorkského muzikálu Ernest Shackleton mě miluje, který vysílala ČT Art v září 2019 a kde jsou strasti polární výpravy paralelou k utrpení svobodné matky a Sir Ernest Shackleton vysněným prototypem mužů, jací se dnes už nerodí. V každém případě je ale třeba nějaký poměr příběhu k současnosti nastolit, což se ve Ztroskotání vzducholodi Italia příliš neděje.

Divadlo Minor a Jiří Havelka dávají spolu-prožít příběh, v němž se postavy v krajní situaci dříve zbaví skutečného kompasu než toho morálního, protože taktně vynechávají všechny stinné stránky příběhu. Nechávají v něm diváka uvíznout a bloumat bez zjevného vedení. A proto to, co na závěr z inscenace vyplývá, je jen jakási falešná nostalgie po dobách dávno minulých, kdy nejlepší mužové ve jménu vědy a pokroku neváhali umrznout. A to se mi zdá, vzhledem k síle a potenciálu předlohy, jako poměrně málo.

Divadlo Minor, Praha

Jiří Havelka a kol.: Ztroskotání vzducholodi Italia

Režie: Jiří Havelka, dramaturgie: Petra Zichová, hudba: Martin Tvrdý, výprava: Zuzana Sceranková a Mikoláš Zika, projekce: Martin Bražina

Premiéra 24. 9. 2020, psáno ze záznamu.

Poznámky pod čarou:

1 Viz Loutkář 6/2014, s. 22

Loutkář 1/2021, s. 47–49.