Goldovskij, Boris; Raitarovskaja, Natalia: Přehled dějin i současnosti ukrajinského loutkářství

Tradice ukrajinského loutkového divadla má své kořeny ve slovanské liturgii, která navazovala na pohanské rituály s různými maskami a figurami. Mezi 16. a 18. stoletím se stal velmi oblíbenou formou zábavy vertěp („jeskyně“) jako zinscenovaný příběh o narození Ježíše. Forma této inscenace a dramaturgické pořadí jednotlivých scén jsou téměř identické jako v polské szopce a běloruské betlejce. Hraje se v přenosné skříňce, která má podobu malého domku s křížem na střeše. Před zahájením inscenace se za okno umístí svíčka, která znázorňuje hvězdu. Po otevření se ve skříňce objeví dvě patra; v zadní straně jsou škvíry nebo rýhy, díky nimž je možné po jevišti pohybovat malými spodovými loutkami nebo maňásky. Loutky byly obvykle vyrobeny ze dřeva a jejich animační možnosti byly minimální.

V horním patře „domku“ se odehrával příběh o narození s anděly a třemi králi nesoucími dary. Následně se děj přesunul do spodního patra, kde proběhlo vraždění neviňátek králem Herodem; po něm přišla lidová komedie s antihrdinou Zaporožcem (vychytralým záporožským kozákem), která se svým charakterem blížila obvyklému evropskému pouličnímu divadlu.

Vertěp je považován za jednu z mysterióznějších forem tradičního divadla, a to nejenom proto, že v sobě uchovává velmi archaické zpodobnění našeho světa, ale také proto, že mísí dvě různé formy divadla, náboženskou a extrémně profánní.

První doložená zmínka o vertěpu se nachází v kronice teologické školy ve Lvově z roku 1533, která zmiňuje činnost potulných studentů. Právě tito studenti začali šířit vertěp na svých cestách po ukrajinských vesnicích – jeho popis najdeme například v povídce Nikolaje Gogola Vij (1835).

V roce 1770 si pořídil Grigorij Galagan z kozácké vesnice Sokyrynci (v Poltavské oblasti) jednu z nejstarších známých skříněk na vertěp. Původní loutky z této skříně jsou dnes vystaveny v Loutkovém muzeu Ústředního loutkového divadla Sergeje Obrazcova (Gosudarstvennyj akademičeskij centralnyj teatr kukol imeni S. V. Obrazcova) v Moskvě. V roce 1995 také v Moskvě založili Viktor Novackij (1929–2003) a Irina Uvarova festival vertěpu.

Profesionalizace

Kromě těchto populárních forem na Ukrajině existoval také další, profesionálnější typ loutkového divadla. Od konce 18. století zemi navštěvovali italští, němečtí a francouzští loutkáři se svými fraškami a komediemi, obvykle hranými marionetami. V 19. století se přidávala také automata a další mechanická divadla.

Na začátku 20. století se o lidové tradice začali zajímat divadelníci a výtvarníci. V roce 1905 odehrál skladatel a muzikolog Nikola Lysenko (1842–1912) ve svém hudebním a divadelním studiu v Kyjevě představení založené na vertěpu.

Tradice přilákala také Aleksandera Stepanoviče, známého jako Les Kurbas (1887–1942), který v roce 1916 založil soubor Divadlo mladých. Jednou z jeho prvních inscenací byla varianta vertěpu, jež byla pro ukrajinské divadlo přelomová. Odehrála se na zvětšeném jevišti, v němž v horní polovině herci napodobovali mechanický pohyb loutek, zatímco na dolní polovině se hrála komická část představení v obvyklém stylu.

Soubor Bi-Ve-Mar, který založili v Charkově dva výtvarníci, Pjotr Džunkovskij a Vera Belorusova, také vycházel z místních tradic. Pod vlivem českých loutkářů oba snili o experimentálním divadle, které by propojilo několik různých technik – marionety, stínové divadlo a břichomluvectví. Od toho se odvíjel také název souboru: „Bi“ je první slabika jména jejich loutky Bi-Ba-Bo, „Ve“ značí ventrolka čili břichomluvec, a „Mar“ znamená marioneta. Jejich první inscenací byl Císařův slavík (1922) podle pohádky Hanse Christiana Andersena. Po této úspěšné inscenaci se oba přidali k ruskému souboru Niny Simonovič-Jefimovy a Ivana Jefimova, kteří byli (částečně) jejich učiteli.

Sovětská éra

Na rozdíl od ostatních republik, z nichž sestával Sovětský svaz, si Ukrajina minimálně v oblasti divadla zachovala navzdory ruské nadvládě jistou míru samostatnosti. Ve 20. letech se v Ukrajině objevil „agit-prop“ založený na modelu vertěpu. Jedním z iniciátorů tohoto hnutí byl Oleg Kisil, který v roce 1918 o vertěpu, jeho profesionalizaci a adaptaci moderních textů napsal knihu a několik článků. Realizací těchto myšlenek byl Revoluční vertěp, který odehráli v Mižhirji studenti a učitelé místní umělecké školy v režii Pavla Gorbenka.

V 30. a 40. letech bylo ukrajinské divadlo silně ovlivněno myšlenkami a tvorbou Sergeje Obrazcova. Mezi lety 1934–1940 vzniklo bezmála třicet loutkových divadel, která jeho tvorbu napodobovala, tedy v téměř každém regionálním centru Ukrajiny jedno. Stejně jako Obrazcov využívaly jejich soubory javajky a maňásky v podobné scénografii a s podobným inscenačním přístupem. Na konci druhé světové války z těchto divadel zbylo jenom dvanáct. Inscenace, které vznikly po válce a počátkem 50. let, inklinovaly k realismu, jehož dosahovaly s pomocí miniaturních scén a figur.

Klíčovou roli v určení nového směru pro ukrajinské loutkářství sehrál Viktor Andrejevič Afanasjev. V roce 1952 se stal ředitelem Loutkového divadla Charkiv, které se pod jeho vedením stalo jedním z nejlepších v celé zemi. Vychoval zde celou generaci profesionálních loutkářů, kteří si vydobyli mezinárodní renomé: Valerij Volchovskij, Leonid Chait, Sergej Jefremov, Viktor Šrajman, Jurij Friedman a herci jako Eleonora Smirnova, Charles Phoerberg a Jevgenij Terleckij.

V 60. letech začaly na Ukrajině vznikat profesionální loutkové organizace. Loutkové oddělení Ukrajinské divadelní společnosti v Kyjevě úspěšně organizovalo semináře, konference a festivaly. Repertoár divadel se začal přirozeně zaměřovat na ukrajinské autory, jako jsou Grigorij Usač, Vladimir Orlov a Pjotr Vysockij. Zejména oblíbené byly hry Jefima Čepoveckého (Myšák Mycik, Já jsem kuře, ty jsi kuře a Popletená pohádka).

Na různých vyšších uměleckých školách začaly vznikat loutkářské katedry (v Kyjevském divadle pod vedením Aleksandra Solomarského v roce 1969, v Charkivském institutu umění pod vedením Viktora Afanasjeva v roce 1969) a jejich absolventi pak zakládali vlastní soubory.

V 70. a 80. letech se mezi špičku loutkářů na Ukrajině řadili Sergej Jefremov, Jurij Sikalo (z Kyjevského republikového loutkového divadla), Boris Azarov (z Krymského loutkového divadla v Simferopolu), Valerij Bugajov (z Loutkového divadla Dmitropetrovsk) a Leonid Popov (z loutkového divadla Chmelnyckyj).

V roce 1975 vzniklo Státní loutkové divadlo v Lucku (ve Volyňské oblasti na severozápadě země) pod vedením Danily Poštaruka. Od roku 1983 se zde konaly ukrajinské loutkové festivaly, k nimž v roce 1992 přibyl festival vertěpu.

Postsovětské tendence

Po rozpadu Sovětského svazu se ukrajinské loutkové divadlo stejně jako divadla v ostatních sovětských republikách ocitlo ve složité situaci. Většina státních a městských souborů přesto dokázala pokračovat ve své práci a k tomu vzniklo i mnoho soukromých souborů. Kyjevské divadlo se v roce 1989 privatizovalo pod vedením režiséra, řezbáře loutek a scénografa Michaila Jaremčuka. Jeho první inscenace byly sice určeny dětem (Byl jednou jeden stařík, Kdo probudí slunce, Červená Karkulka), ale jejich technické a dramatické kvality oslovily i dospělé. Následně se soubor vydal směrem, který vytýčily inscenace, jako byl Višňový sad Antona Čechova nebo Dům, který postavil Swift od Grigorije Gorina. Všechny Jaremčukovy inscenace, které vytvořil spolu s výtvarnicí Taťjanou Torbenko, jsou svým způsobem variacemi na mýtus o stvoření – loutkáři jsou v něm odkryti a vytvářejí celý scénický vesmír. Soubor se svými inscenacemi také cestoval po Evropě.

Text vznikl pro Světovou encyklopedii loutkářského umění (Encyclopédie mondiale des arts de la marionnette) vydanou UNIMA v roce 2009, která je zpřístupněna také online (https://wepa.unima.org). Publikováno se souhlasem UNIMA International.

Loutkář 1/2021, s. 44–46.