Tradice ukrajinského loutkového divadla má své kořeny ve slovanské liturgii, která navazovala na pohanské rituály s různými maskami a figurami. Mezi 16. a 18. stoletím se stal velmi oblíbenou formou zábavy vertěp („jeskyně“) jako zinscenovaný příběh o narození Ježíše. Forma této inscenace a dramaturgické pořadí jednotlivých scén jsou téměř identické jako v polské szopce a běloruské betlejce. Hraje se v přenosné skříňce, která má podobu malého domku s křížem na střeše. Před zahájením inscenace se za okno umístí svíčka, která znázorňuje hvězdu. Po otevření se ve skříňce objeví dvě patra; v zadní straně jsou škvíry nebo rýhy, díky nimž je možné po jevišti pohybovat malými spodovými loutkami nebo maňásky. Loutky byly obvykle vyrobeny ze dřeva a jejich animační možnosti byly minimální.
V horním patře „domku“ se odehrával příběh o narození s anděly a třemi králi nesoucími dary. Následně se děj přesunul do spodního patra, kde proběhlo vraždění neviňátek králem Herodem; po něm přišla lidová komedie s antihrdinou Zaporožcem (vychytralým záporožským kozákem), která se svým charakterem blížila obvyklému evropskému pouličnímu divadlu.
Vertěp je považován za jednu z mysterióznějších forem tradičního divadla, a to nejenom proto, že v sobě uchovává velmi archaické zpodobnění našeho světa, ale také proto, že mísí dvě různé formy divadla, náboženskou a extrémně profánní.
První doložená zmínka o vertěpu se nachází v kronice teologické školy ve Lvově z roku 1533, která zmiňuje činnost potulných studentů. Právě tito studenti začali šířit vertěp na svých cestách po ukrajinských vesnicích – jeho popis najdeme například v povídce Nikolaje Gogola Vij (1835).
V roce 1770 si pořídil Grigorij Galagan z kozácké vesnice Sokyrynci (v Poltavské oblasti) jednu z nejstarších známých skříněk na vertěp. Původní loutky z této skříně jsou dnes vystaveny v Loutkovém muzeu Ústředního loutkového divadla Sergeje Obrazcova (Gosudarstvennyj akademičeskij centralnyj teatr kukol imeni S. V. Obrazcova) v Moskvě. V roce 1995 také v Moskvě založili Viktor Novackij (1929–2003) a Irina Uvarova festival vertěpu.
Profesionalizace
Kromě těchto populárních forem na Ukrajině existoval také další, profesionálnější typ loutkového divadla. Od konce 18. století zemi navštěvovali italští, němečtí a francouzští loutkáři se svými fraškami a komediemi, obvykle hranými marionetami. V 19. století se přidávala také automata a další mechanická divadla.
Na začátku 20. století se o lidové tradice začali zajímat divadelníci a výtvarníci. V roce 1905 odehrál skladatel a muzikolog Nikola Lysenko (1842–1912) ve svém hudebním a divadelním studiu v Kyjevě představení založené na vertěpu.
Tradice přilákala také Aleksandera Stepanoviče, známého jako Les Kurbas (1887–1942), který v roce 1916 založil soubor Divadlo mladých. Jednou z jeho prvních inscenací byla varianta vertěpu, jež byla pro ukrajinské divadlo přelomová. Odehrála se na zvětšeném jevišti, v němž v horní polovině herci napodobovali mechanický pohyb loutek, zatímco na dolní polovině se hrála komická část představení v obvyklém stylu.
Soubor Bi-Ve-Mar, který založili v Charkově dva výtvarníci, Pjotr Džunkovskij a Vera Belorusova, také vycházel z místních tradic. Pod vlivem českých loutkářů oba snili o experimentálním divadle, které by propojilo několik různých technik – marionety, stínové divadlo a břichomluvectví. Od toho se odvíjel také název souboru: „Bi“ je první slabika jména jejich loutky Bi-Ba-Bo, „Ve“ značí ventrolka čili břichomluvec, a „Mar“ znamená marioneta. Jejich první inscenací byl Císařův slavík (1922) podle pohádky Hanse Christiana Andersena. Po této úspěšné inscenaci se oba přidali k ruskému souboru Niny Simonovič-Jefimovy a Ivana Jefimova, kteří byli (částečně) jejich učiteli.
Sovětská éra
Na rozdíl od ostatních republik, z nichž sestával Sovětský svaz, si Ukrajina minimálně v oblasti divadla zachovala navzdory ruské nadvládě jistou míru samostatnosti. Ve 20. letech se v Ukrajině objevil „agit-prop“ založený na modelu vertěpu. Jedním z iniciátorů tohoto hnutí byl Oleg Kisil, který v roce 1918 o vertěpu, jeho profesionalizaci a adaptaci moderních textů napsal knihu a několik článků. Realizací těchto myšlenek byl Revoluční vertěp, který odehráli v Mižhirji studenti a učitelé místní umělecké školy v režii Pavla Gorbenka.
V 30. a 40. letech bylo ukrajinské divadlo silně ovlivněno myšlenkami a tvorbou Sergeje Obrazcova. Mezi lety 1934–1940 vzniklo bezmála třicet loutkových divadel, která jeho tvorbu napodobovala, tedy v téměř každém regionálním centru Ukrajiny jedno. Stejně jako Obrazcov využívaly jejich soubory javajky a maňásky v podobné scénografii a s podobným inscenačním přístupem. Na konci druhé světové války z těchto divadel zbylo jenom dvanáct. Inscenace, které vznikly po válce a počátkem 50. let, inklinovaly k realismu, jehož dosahovaly s pomocí miniaturních scén a figur.
Klíčovou roli v určení nového směru pro ukrajinské loutkářství sehrál Viktor Andrejevič Afanasjev. V roce 1952 se stal ředitelem Loutkového divadla Charkiv, které se pod jeho vedením stalo jedním z nejlepších v celé zemi. Vychoval zde celou generaci profesionálních loutkářů, kteří si vydobyli mezinárodní renomé: Valerij Volchovskij, Leonid Chait, Sergej Jefremov, Viktor Šrajman, Jurij Friedman a herci jako Eleonora Smirnova, Charles Phoerberg a Jevgenij Terleckij.
V 60. letech začaly na Ukrajině vznikat profesionální loutkové organizace. Loutkové oddělení Ukrajinské divadelní společnosti v Kyjevě úspěšně organizovalo semináře, konference a festivaly. Repertoár divadel se začal přirozeně zaměřovat na ukrajinské autory, jako jsou Grigorij Usač, Vladimir Orlov a Pjotr Vysockij. Zejména oblíbené byly hry Jefima Čepoveckého (Myšák Mycik, Já jsem kuře, ty jsi kuře a Popletená pohádka).
Na různých vyšších uměleckých školách začaly vznikat loutkářské katedry (v Kyjevském divadle pod vedením Aleksandra Solomarského v roce 1969, v Charkivském institutu umění pod vedením Viktora Afanasjeva v roce 1969) a jejich absolventi pak zakládali vlastní soubory.
V 70. a 80. letech se mezi špičku loutkářů na Ukrajině řadili Sergej Jefremov, Jurij Sikalo (z Kyjevského republikového loutkového divadla), Boris Azarov (z Krymského loutkového divadla v Simferopolu), Valerij Bugajov (z Loutkového divadla Dmitropetrovsk) a Leonid Popov (z loutkového divadla Chmelnyckyj).
V roce 1975 vzniklo Státní loutkové divadlo v Lucku (ve Volyňské oblasti na severozápadě země) pod vedením Danily Poštaruka. Od roku 1983 se zde konaly ukrajinské loutkové festivaly, k nimž v roce 1992 přibyl festival vertěpu.
Postsovětské tendence
Po rozpadu Sovětského svazu se ukrajinské loutkové divadlo stejně jako divadla v ostatních sovětských republikách ocitlo ve složité situaci. Většina státních a městských souborů přesto dokázala pokračovat ve své práci a k tomu vzniklo i mnoho soukromých souborů. Kyjevské divadlo se v roce 1989 privatizovalo pod vedením režiséra, řezbáře loutek a scénografa Michaila Jaremčuka. Jeho první inscenace byly sice určeny dětem (Byl jednou jeden stařík, Kdo probudí slunce, Červená Karkulka), ale jejich technické a dramatické kvality oslovily i dospělé. Následně se soubor vydal směrem, který vytýčily inscenace, jako byl Višňový sad Antona Čechova nebo Dům, který postavil Swift od Grigorije Gorina. Všechny Jaremčukovy inscenace, které vytvořil spolu s výtvarnicí Taťjanou Torbenko, jsou svým způsobem variacemi na mýtus o stvoření – loutkáři jsou v něm odkryti a vytvářejí celý scénický vesmír. Soubor se svými inscenacemi také cestoval po Evropě.
Text vznikl pro Světovou encyklopedii loutkářského umění (Encyclopédie mondiale des arts de la marionnette) vydanou UNIMA v roce 2009, která je zpřístupněna také online (https://wepa.unima.org). Publikováno se souhlasem UNIMA International.
Loutkář 1/2021, s. 44–46.
14. 11. 2024
Divadlo Radost, Brno
1950: Horáková ON AIR
15. 11. 2024
Divadlo loutek, Ostrava
Pilot a Malý princ
15. 11. 2024
Divadlo Spejbla a Hurvínka, Praha
Hurvínkova vánoční záhada
16. 11. 2024
Malé divadlo, České Budějovice
Uneste mě, prosím
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Iva Peřinová (25. 6. 1944 – 6. 11. 2009)
Jiří Krba (17. 11. 1949)
Helena Štáchová (18. 11. 1944 – 22. 3. 2017)
Jana Sypalová (22. 11. 1959)
Marcela Jechová (25. 11. 1934)
Bohuslav Olšina (27. 11. 1924)
Erik Machart (28. 11. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS