redakce: Josef Skupa Superstar

V několika předchozích textech se skloňovalo jméno českého loutkáře Josefa Skupy v souvislosti s až iniciačním významem zájezdu jeho loutkového divadla do pobaltských zemí. Vraťme se tedy společně do roku 1935 a připomeňme si jeho tehdejší triumf, byť ho někteří badatelé poněkud relativizují. (red)

Jan Malík k tomuto turné na stránkách časopisu Loutkář uvedl: Prof. Skupa v Pobaltských státech roku 1935. V Kaunasu (Litva) 23. května dvě dětská a jedno večerní představení, 25. května pro zvané hosty (přes sto) večer na vyslanectví v Rize (Lotyšsko), 28., 29. a 30. v Národním divadle Estonia v Tallinu (Estonsko) vždy odpoledne pro děti a večer pro dospělé. Tu prof. Skupa obdržel před publikem loutku estonské dívky od dramaturga Mettuse (dar Ally Orav): 1. června v Národním divadle Endla dvě představení, 4. července v Národním divadle Vanenmine v universitním městě Tartu (Estonsko) dvě představení, 7. a 8. června v Národním divadle (státní činohra) Riga – tu dostal před publikem věnec od Národního divadla se stuhami a věnováním, pak diplom čestného členství Národního divadla v Rize […]; nejstarší herec a režisér připjal prof. Skupovi záslužnou hvězdu lotyšského Národního divadla; 9. června pro velké úspěchy opakována opět ještě dvě představení. Všechna představení byla vyprodána. Na zpáteční cestě se hrálo 11. a 12. v Letním státním divadle v Kaunasu (první den jen večer, druhý den dopoledne i večer), 14. června v Klajpedě (Memmel) Na Střelnici (hlavní divadelní sál) – vyprodáno. – Není pochyby, že představení prof. Skupy přispěla opět k dobré pověsti československého loutkářství v další cizině.1

Týž autor je pak o něco podrobněji popsal v knize Úsměvy dřevěné Thálie takto: Pobaltské turné bylo […] daleko složitější záležitostí, která administrativně ležela na bedrech provozního ředitele Jana Hubáčka, kterého Skupa před lety poznal v plzeňském Městském divadle jako čilého tajemníka a který v září 1933 vstoupil do služeb Spejblova a Hurvínkova divadélka jako provozní ředitel.

Tentokráte by už také zdaleka nestačil sedmimístný autokárek „Lalek“, poněvadž zájezdový soubor se rozrostl na deset osob.

Pobaltské turné zabralo celý měsíc. Pražská byrokracie – bez ohledu na kulturně politický dosah této akce – ponechala starost o finanční krytí nakonec jen Skupovi jako podnikateli divadla – a přece (či snad právě proto) přineslo oněch pětadvacet zájezdových představení opravdu bohaté ovoce.

Nemluvě o mimořádném uměleckém úspěchu, měl tento zájezd nesmírný propagační význam. Pro Litvu, Lotyšsko i Estonsko bylo loutkové divadlo úplnou novinkou – a není divu, že Skupovy loutky daly celé řadě pobaltských umělců podnět k zahájení vlastní loutkářské práce.2

Do třetice ještě shrnutí slavného Skupova zájezdu od Pavla Gryma: Skupův soubor vyjel po vlastní ose 19. května a vrátil se do Plzně 18. června 1935. […] Ze zájezdového programu byla pak pro domácí potřebu sestavena dětská a večerní verze pořadu Hurvínek na Baltu, který vyplnil repertoár domácích zájezdů nejen do konce sezóny 1934/1935, ale i celou následující sezónu. 315 repríz (156 pro děti, 159 pro dospělé) ukázalo desetitisícům československých diváků, čím čeští loutkáři v pobaltských republikách tolik zaujali, a přineslo reprezentativní výběr toho, co loutky dovedou; vedle pěveckých čísel to byly převážně varietní výstupy Noskových a Trnkových loutek, akrobacie Spejbla, Hurvínka i Žeryka, taneční výstupy, vizuálně působivá scéna benátské gondoly, pochopitelně nescházel ani Hurvínek s xylofonem a na koloběžce. […]

Zájezd československých loutkářů do malých pobaltských republik měl mimořádný ohlas. Později se toto konstatování zahraničních úspěchů našich loutkářů stalo bezmála pravidlem. Tentokrát to však bylo poprvé. Skupovy loutky vzbudily takové nadšení a byly tak inspirativní, že se v pobaltských republikách začaly tvořit skupinky umělců zapálených pro toto dosud neznámé nebo zde již zapomenuté umění. Režisér estonského Dramatického divadla Leo Kalmeta absolvoval u Skupy několikaměsíční stáž, nakoupil v Praze loutky a roku 1936 s pomoc kolegů činoherců s nimi inscenoval, poprvé v estonské historii, původní loutkové představení.3

Poznámky pod čarou

1 Dr. Mík [Jan Malík]: Zprávy z loutkových divadel, Loutkář 1935–36, č. 1, s. 18–19.

2 Malík, J.: Úsměvy dřevěné Thálie, Praha 1965, s. 129–130.

3 Grym, P.: Klauni v dřevácích, Praha 1988, s. 108–109.

Loutkář 1/2021, s. 42.