Värk, Eike: Po stopách estonského loutkářství

O počátcích loutkářství v Estonsku víme jenom velmi málo. V některých zdrojích ze 17. století se zmiňuje přítomnost loutkových představení na tržištích a vystupování kočovných loutkářů z Evropy. V 19. století v Estonsku existovala mechanická divadla nabízející tradiční repertoár (Sedm divů světa, Třicet šest smutných příběhů ze života Pierota, Bitva u Magenty z roku 1859) a v ulicích se hrála komická představení s Petruškou.

První soubory

Moderní dějiny estonského loutkářství začínají až v 30. letech 20. století, kdy švec, cirkusový umělec a učitel tance August Liblik (1888–1937) založil první poloprofesionální soubor, který nastudoval tři inscenace s poměrně propracovanými malými loutkami.

K prvnímu kontaktu s profesionálním loutkovým divadlem došlo v létě 1935, kdy v Estonsku proběhlo turné českého loutkáře Josefa Skupy a jeho souboru. V následujících dvou letech vznikly dva soubory. Prvním byl Pillerkaar (Revel, 1936–1940) pod vedením Sama Siiraka (jenž byl jedním z Liblikových herců) a Taaveta Posky, fotografa, učitele hudby a řezbáře hudebních nástrojů. Tento soubor hrál komorní i venkovní představení se zvláštním zaměřením na groteskní a nerealistické marionety (někdy střídané s maňásky). Jako všechny ostatní soukromé firmy i toto divadlo muselo zavřít v roce 1940, kdy se Estonsko stalo součástí Sovětského svazu.

Druhý soubor vznikl ve skupině nadšenců pod vedením Lea Kalmeta v roce 1936 jako přidružené divadlo k činohernímu Studiu. Uvedl se v roce 1936 dvoudílnou inscenací složenou ze hry Möldri mälestusi (Vzpomínky mlynáře) od Taaveta Posky a adaptace povídky estonského spisovatele a dramatika Oskara Lutse (1887–1953) s názvem Nukitsamees (Panák). Aby mohli své umělecké dovednosti zlepšit, vydali se Leo Kalmet a výtvarník Päären Raudvee do Prahy za Josefem Skupou, jehož marionety byly v Estonsku považovány za vzor.

Sovětská éra

Během 30. a 40. let se museli estonští loutkáři připojit k tradičním činoherním souborům ve Viljandi, Kuressaare a Tartu. Stejní herci hráli dopoledne loutkové divadlo pro děti a večer činohru pro dospělé. V Tallinnu byla skupina loutkářů, kteří přecházeli mezi Estonským činoherním divadlem (Eesti Draamateater) a Estonským divadlem mládeže (Eesti Riiklik Noorsooteater). Důležitou osobností tohoto období byla Alice Kaktus-Mägi, která směřovala mladé umělce k loutkám, zařizovala jim odborné vzdělávání a pomáhala jim udržet uměleckou úroveň jejich tvorby. Místní loutkáře ovlivnil také soubor Sergeje Obrazcova, který Estonsko navštívil v letech 1947–1948 a předvedl zde svou inspirativní práci s javajkami a maňásky i techniku černého divadla.

Estonské státní loutkové divadlo (Eesti Riiklik Nukuteater) bylo založeno v roce 1952 sloučením loutkových souborů z několika měst. Jeho prvním uměleckým ředitelem byl Ferdinand Veike a výtvarným ředitelem Raivo Laidre. První inscenace tohoto divadla vycházela z „výchovných“ pohádek sovětské dětské klasiky od Samuila Maršaka a Sergeje Michalkova. To ale nebyl jediný trend. Inscenace estonských pohádek Vaeslapse käsikivi (Sirotkův mlýnek) z roku 1953 podle Friedricha Reinholda Kreutzwalda například kombinovala loutky s herci, čímž posouvala divadelní jazyk směrem, který sovětský vzor nedovoloval. Přesto ale tvorba tohoto souboru, která byla primárně určena dětem, spoléhala převážně na čistou loutkařinu, v níž uměla být velmi vynalézavá. V 60. letech se soubor úspěšně zúčastnil mezinárodních festivalů s inscenacemi Kaval-Ants ja Vanapagan (Vychytralí mravenci a starý čert), Hunt ja seitse kitsetalle (Vlk a sedm kůzlátek), Zvědavé slůně a dalších v režii Ferdinanda Veikeho a ve výtvarném pojetí Raiva Laidreho, který u souboru zůstal dvacet let (1952–1972).

V roce 1962 do divadla nastoupil čerstvý absolvent leningradského Státního institutu divadla, hudby a filmu Rein Agur. Jako plodný mladý režisér přinesl divadlu Eesti Riiklik Nukuteater nové impulsy z evropských i ruských protiobrazcovovských a prokorolevských trendů, díky nimž byla tvorba souboru stále inovativnější a experimentálnější.

Jako umělecký ředitel Estonského státního loutkového divadla v letech 1981–1992 byl Agur pravým opakem Veikeho. Veike se věnoval tradičním javajkovým a maňáskovým inscenacím pro děti vycházejícím z estonských pohádek. Jeho inscenace byly velmi vizuální a měly cit pro iracionální poetiku; za nejlepší z nich se obvykle považuje Malý čáp a Strašák. Agur naopak uvažoval především konceptuálně. Vždy na jevišti kombinoval živé herce a loutky a vnímal inscenaci jako text, u kterého je možné se všemi znaky vizuálně manipulovat. Agur se souborem spolupracoval od roku 1963 do roku 1992 a jeho nejlepší inscenace vznikly každá ve spolupráci s jiným výtvarníkem. Byly to Romeo a Julie (s Reinem Lauksem) a Sen noci svatojánské (s Riinou Vanhanen). Jeho nejvýraznějším spolupracovníkem byl výtvarník Jaak Vaus. Jejich tvorbu z let 1970–1980 lze považovat za hlavní impuls pro revitalizaci Estonského státního loutkového divadla. Ani jeden z obou velkých režisérů, Ferdinand Veike ani Rein Agur, si nevychovali žádného nástupce. V 90. letech se v roli uměleckého ředitele vystřídalo několik lidí, ale žádný z nich po sobě nezanechal výraznější stopu.

Současné estonské loutkové divadlo

Estonští loutkáři využívají všech možností, které se jim dnes nabízejí. Hodně pozornosti se věnuje hereckým výkonům a úspěšně se inscenuje klasická estonská literatura, například Malý Illimar Friedeberta Tuglase (1975) nebo Ve stopách člověka Antona Tammsaareho (1978). Koncem 80. let vytvořila herečka a divadelní režisérka Helle Laas tři inscenace pro děti inspirované ugrofinskými pohádkami: Příběhy Vespů (1986), Příběhy Setů (1988) a Příběhy Sámů (1990).

Od roku 2000 je ředitelem divadla Eesti Riiklik Nukuteater Meelis Pai. V letech 2000–2011 byl jeho uměleckým ředitelem Andres Dvinjaninov. Společně dokázali divadlo výrazně oživit a provést několik významných změn. Během jen několika málo sezón získalo divadlo úplně nový vzhled. Celá budova byla renovována, soubor se rozšířil o nové umělce, přicházelo stále více diváků a věnovala se větší pozornost mladšímu publiku. Andres Dvinjaninov se stal klíčovou postavou estonského loutkářství. V letech 2002–2006 byl předsedou UNIMA Estonsko. Coby umělecký ředitel Eesti Riiklik Nukuteater od roku 2000 divadlo pomohl renovovat a revitalizovat – jeho repertoár se díky němu výrazně rozšířil, což zahrnovalo i řadu experimentálnějších kusů, muzikálů i inscenací textů mladých autorů. Byla založena tradice letních turné po různých venkovních jevištích po celém Estonsku. V roce 2000 vzniklo v rámci souboru Činoherní studio mladých. Od roku 2004 se také koná soutěž mladých dramatiků. Vůbec první vysokoškolský kurz loutkářství vznikl na Vyšší divadelní škole Estonské akademie hudby ve spolupráci se Státním loutkovým divadlem v roce 2002. Ve stejném roce se stalo loutkové bienále Mladé století partnerem Loutkového festivalu baltských zemí, který se od roku 1992 koná každé dva roky.

V roce 2006 začala druhá fáze transformace divadla Eesti Riiklik Nukuteater, která probíhá až do současnosti (2012). Název Estonského (státního) loutkového divadla byl rozšířen, aby se zdůraznil jeho cíl pravidelně vytvářet inscenace pro mladé i pro dospělé; jeho dnešní název zní Estonské státní divadlo loutek a mládeže, tedy Eesti Nuku-ja Noorsooteater. Dvorana divadla byla zastřešena, čímž vznikl velký nový prostor. Divadlo začalo více spolupracovat se zahraničními režiséry a uzavírat mezinárodní partnerství. Vznikl mezinárodní divadelní festival Treff a v roce 2010 v sousední budově otevřelo ještě Muzeum a centrum loutkových umění NUKU, které propojuje muzeum, výzkumné centrum, dílny pro výrobu loutek a Estonské divadlo loutek a mládeže. Cílem muzea je představit všechny aspekty loutkového divadla a vystavovat divadelní loutky interaktivním a inovativním způsobem. Od roku 2010 organizace přeskupila všechny své aktivity pod hlavičku NUKU (estonsky „loutka“), aby měla společný název pro celý komplex divadelního, muzeálního i vědeckého zázemí. Od roku 2011 je uměleckým ředitelem divadla Vahur Keller. V roce 2012 se divadlo dále rozrostlo o dvě budovy ve Starém městě estonského hlavního města Tallinnu.

Text vznikl pro Světovou encyklopedii loutkářského umění (Encyclopédie mondiale des arts de la marionnette) vydanou UNIMA v roce 2009, která je zpřístupněna také online (https://wepa.unima.org). Publikováno se souhlasem UNIMA International.

Loutkář 1/2021, s. 40–41.

Värk, Eike: Po stopách estonského loutkářství

Aktuální číslo

Výročí

Odkazy

Podporují nás