Dolenská, Kateřina: Loutkové divadlo si diváci spojují s divadlem pro děti

Lotyšské loutkářství neoplývá bůhvíjak dlouhou tradicí, ani nemá příliš početný okruh fanoušků, nicméně ti, kteří se mu zde věnují, jsou velcí srdcaři a snaží se ho všemožně podporovat a zpopularizovat – třeba jako lotyšská umělkyně Elina Bojarkina, která velice pečlivě, obsáhle a fundovaně odpověděla na všechny mé otázky

Co by se dalo považovat za úplné počátky loutkářství v Lotyšsku?

Vzhledem k tomu, že Lotyšsko obnovilo svou nezávislost až v roce 1991, bylo zásadně ovlivňováno především dvěma zeměmi – Německem a Ruskem. Historické kořeny lotyšského loutkového divadla nesahají nijak zvlášť hluboko. První a jediné lotyšské loutkové divadlo bylo založeno v roce 1944. Při pohledu do vzdálenější historie zjistíme, že v 80. a 90. letech 19. století se lotyšští diváci setkali s marionetovým divadlem Toma Holdena z Londýna, jiný marionetový soubor hrál Dona Juana a diváci v Rize znali také některé marionetáře z Německa. Loutkářství se ale nijak zvlášť nerozvíjelo. Místo toho se kulturní vývoj soustředil na činohru, pro niž v Lotyšsku vznikaly první stálé scény.

Významnou roli v rozvoji loutkového divadla sehrál Herberts Līkums, který ve 20. letech 20. století navštívil Moskvu, aby se seznámil s tvorbou Sergeje Obrazcova, a Československo, kde jej zajímal provoz divadla Josefa Skupy. Na scéně divadla Dailes, jež je spojováno s praotcem lotyšského divadla Eduardsem Smiļģisem, pak Līkums hrál první loutkové inscenace s maňásky. Līkums neměl rád marionety, což je pochopitelné, protože s nimi v Lotyšsku v té době nikdo neuměl. Každá země má svého loutkového hrdinu a nově narozená lotyšská kultura stála před úkolem najít toho svého. Līkums jej pojmenoval Jancis (což je zdrobnělina oblíbeného lotyšského jména Jānis), nicméně pokus vytvořit národního hrdinu se nepovedl a postava se dnes již nepoužívá.

Druhý umělec, který vývoj lotyšského loutkářství ovlivnil, byl herec Ivans Rudenko, původem z Ukrajiny, který po říjnové revoluci opustil svou vlast a odjel do Berlína, kde se naučil vodit loutky. V roce 1922 přijel do Rigy, kde založil Divadlo marionet, jež hrálo především satiru. U kritiky se ale nesetkalo s úspěchem a po měsíci skončilo. Rudenko se ale nevzdal a se svou sbírkou téměř stovky marionet, které sbíral od 20. let a v níž byly zastoupeny loutky německých umělců přivezené z Berlína, vystupoval až do roku 1946, kdy se jeho marionetový soubor stal součástí nově založeného Státního loutkového divadla Lotyšské sovětské socialistické republiky. I tento krok se ale ukázal jako neúspěšný, protože herci tohoto divadla s marionetami neuměli a připadaly jim neohrabané. Marionetový soubor se proto brzy rozpustil.

Kolik profesionálních loutkových divadel dnes v Lotyšsku přibližně působí?

V Lotyšsku se nachází osm profesionálních divadel, z nichž pouze jedno je loutkové a zbývajících sedm je činoherních. Jak už jsem zmínila, dnešní Lotyšské loutkové divadlo bylo založeno pod názvem Státní loutkové divadlo v roce 1944. Už v roce 1942 vznikl v ruském městě Ivanovo Státní umělecký soubor Lotyšské sovětské socialistické republiky pod vedením prvního ředitele pozdějšího loutkového divadla, spisovatele a překladatele Jānise Žīgurse, který byl v Ivanovu uprchlíkem a hrál divadlo pro uprchlické děti. Vznikl tak loutkový soubor, který jen těžko můžeme nazvat profesionálním (a v předválečném Lotyšsku ostatně žádní profesionálové nebyli), ale který byl i přesto velmi odhodlaný. Po návratu do Lotyšska, kde pracoval pro Lotyšský rozhlas, vytvořil Jānis Žīgurs pro rozhlasový divadelní soubor národního loutkového hrdinu otce Mikuse. Po několika letech získal otec Mikus i fyzickou podobu a během válečných let rozdával radost lotyšským dětem evakuovaným v Rusku, nicméně ani tato postava nakonec nezdomácněla.

Na začátku léta 1944 se díky podpoře ze strany státu začal soubor Loutkového divadla připravovat na uměleckou přehlídku. Ještě před přehlídkou říkali divadelní režiséři z Moskvy, že lotyšští loutkáři z Ivanova nabídnou jeden z nejlepších programů z celého Sovětského svazu. 3. října 1944 se loutkáři vrátili do své vlasti a hned další den, 4. října 1944, bylo z rozkazu Úřadu pro umělecké záležitosti založeno Státní loutkové divadlo Lotyšské sovětské socialistické republiky. Vedli jej básnířka Mirdza Ķempe a režisér Jānis Žīgurs. V roce 1946 v tomto divadle vedle lotyšského souboru vznikl také soubor ruský, jenž úspěšně funguje dodnes. Lotyšské loutkové divadlo je tak jedinou profesionální loutkovou scénou v Pobaltí, která má dva soubory, lotyšský a ruský.

Vedle něj existuje ještě Loutkové divadlo Liepaja, které ovšem nemá status profesionálního divadla a v němž pracují herci bez odborného vzdělání. Je nicméně těžké říct, kde přesně leží hranice mezi profesionálním a amatérským divadlem, protože sesterské Činoherní divadlo Liepaja, které je také provozované městem, je považováno za profesionální. Loutkové divadlo Liepaja bylo založeno v roce 1989; jeho repertoár je velmi rozmanitý a sahá od klasiky přes moderní experimentální divadlo až po původní tvorbu. Má jeden malý sál a sedm stálých herců, kteří vystupují v lotyštině i ruštině.

Za posledních pět let došlo k velmi prudkému rozvoji. Divadlo spolupracuje se stále větším počtem profesionálních režisérů, scénografů, výtvarníků i skladatelů. Cílovým publikem divadla jsou především školáci, ale vytváří také inscenace pro nejmenší diváky od jednoho roku.

Vzhledem k tomu, že se do sálu vejde pouhých 75 diváků, se divadlo aktivně snaží hrát především mimo tento sál, protože je to pro něj finančně výhodnější. Pracuje proto na sérii venkovních inscenací určených zejména na festivaly. Tyto inscenace jsou vymyšlené tak, aby byly snadno přenosné; některé se navíc hrají beze slov, aby oslovily větší publikum. V tomto divadle se prolínají různé loutkové tradice – javajky, marionety i divadlo objektů, jež je v posledních letech stále častější.

Za pozornost stojí zejména inscenace Já a moje máma litevské režisérky Karoliny Jurkštaite, která je určena divákům od jednoho do tří let a vypráví o lese, stromech, hmyzu, ptácích a měsíci. Jevištní prostor je vyroben z jednoduchých materiálů – kůry, mechu, nití a papíru – a vychází z konceptů, které malé děti znají: velký, malý, voňavý, zelený, šustivý, lezoucí, létající, jeden, hodně; ty jsou vyjádřeny prostřednictvím objektů, jako jsou hmyz, ptáci a lodičky. O každém objektu se malí diváci něco dozvědí a mohou si jej pak osahat, poslechnout a čichnout si k němu.

Toto divadlo má obrovský potenciál. Doufám, že v budoucnu získá status státního divadla, aby tak Lotyšskému loutkovému divadlu vznikla zdravá konkurence, jež by mohla urychlit další rozvoj.

Je v lotyšském loutkářství na ústupu figurativní loutka, jako se to dá vysledovat třeba v českém divadle?

V Lotyšském loutkovém divadle jsou k vidění i tradiční loutky, a to nejčastěji javajky, se kterými se hrají klasické lotyšské i světové pohádky stejně jako například Krejčovské dny v Silmačích od Rūdolfse Blaumanise. Blaumanis je jedním z nejvýznamnějších lotyšských spisovatelů, jehož literární díla se vyznačují důkladnou analýzou lidské psychologie a popisem společnosti přelomu 19. a 20. století. Krejčovské dny v Silmačích jsou jeho dodnes nejoblíbenější divadelní hrou a nejčastěji hraným titulem v dějinách lotyšského divadla. Režiséři Kārlis Auškāps a Valdis Pavlovskis ji nastudovali v Lotyšském loutkovém divadle v roce 2007, za což získali cenu Herecká noc 2006/2007 za netradiční přístup k interpretaci klasiky. Několik inscenací je na repertoáru Loutkového divadla už více než deset let, což ukazuje, že tradiční hodnoty nevycházejí z módy. Pro děti i dospělé je důležité setkat se s magií loutek a s iluzí, která vzniká, když herec stojí za paravánem a loutka před očima diváků ožívá. Vedle nezávislých projektů, kde se loutky a objekty používají moderním způsobem, může Lotyšské loutkové divadlo působit zastarale, neboť se postmoderní tvorbě příliš nevěnuje, nicméně je to jediná scéna, která dosud využívá tradiční loutkové formy, a proto bychom o ni neměli přijít.

Druhá aktivně používaná forma loutek v tomto divadle jsou marionety; nejnovější z řady inovativnějších marionetových inscenací pro dospělé je Casanova od Ģirtse Šolise z roku 2019. Tato inscenace mísí několik různých žánrů a loutkových technik, nicméně práce s marionetami v ní úmyslně není příliš rafinovaná. Herci hrají s maskami ve stylu komedie dell’arte a také vodí loutky, což vyvolává asociace s karnevalem a středověkým komickým divadlem masek. Spolu s marionetami, které jsou brány za nitě, ukládány do krabic a pohazovány po jevišti, se zde využívají i maňásci.

Odkdy se dá mluvit o skutečně profesionálním lotyšském loutkářství? S jakými osobnostmi se tyto počátky moderního loutkového divadla pojí?

O moderním loutkovém divadle můžeme mluvit od 60. let 20. století, kdy se zformovalo umělecké jádro souboru Státního loutkového divadla a začal jeho prudký kreativní růst. Do divadla nastoupili režisér a výtvarník Arnolds Burovs, režisérka Tīna Hercberga a další. Každý z nich v divadle zanechal svou stopu a otiskl do něj svůj rukopis. Inscenace, které v té době režíroval Arnolds Burovs, byly považovány za začátek nového uměleckého trendu loutkářství v Sovětském svazu, který byl uznáván i v zahraničí. Tīna Hercberga byla zase první, kdo režíroval inscenace pro dospělé. Celou éru Lotyšského loutkového divadla můžeme spojit se jménem Pāvilse Šēnhofse, který zde po více než padesát let, tedy až do roku 2000, působil jako výtvarník i režisér a podílel se na více než třech stovkách inscenací. Nejčastěji se používaly maňásci a javajky, nicméně inscenace nebyly nijak jednotné – o formě vždy rozhodovala snaha zkusit něco nového. Režiséři ve své tvorbě často hledali průnik s jinými druhy a žánry jevištních umění a filmu. Za zmínku zvlášť stojí inscenace Třígrošové opery Bertolta Brechta v režii Arnoldse Burovse z roku 1960. Divadelní kritička Natālija Smirnova uvádí, že Lotyšské loutkové divadlo bylo první loutkovou scénou v celém Sovětském svazu, která sáhla po Brechtovi. V paletě uměleckých výrazových prostředků Třígrošové opery převládal výrazný asketismus – byla pouze černobílá, loutky měly velmi jednoduché tvary a jejich animace nepřipomínala ani tradiční loutky, ani lidské pohyby. Autoři inscenace se úmyslně odpoutali od psychologizujícího divadla; namísto toho nabídli jen suchý popis vnitřních myšlenek postav se syrovostí, která se zdála až provokativní. N. Smirnova píše, že tato inscenace představuje konec éry naturalismu v loutkářství, a to nejenom v Lotyšsku, ale v celém Sovětském svazu.

Co podle vás hrálo klíčovou roli v dalším vývoji lotyšského loutkářství?

V tomto kontextu bych chtěla zmínit kreativní sdružení umka.lv, které už bohužel neexistuje, ale jehož členové jsou dál aktivní v činohře, kterou obohacují o formy a metody převzaté z loutkářství. Zároveň také připravují inscenace pro Lotyšské loutkové divadlo. Toto sdružení bylo založeno v roce 2005 a představovalo výrazný milník ve vývoji divadla objektů v Lotyšsku. V roce 2004 získalo na festivalu evropských divadelních škol Encounter/Setkání v Brně cenu za nejlepší režii, což byl začátek dalšího skvělého rozvoje. Většina členů sdružení byli absolventi kurzu loutkářství z roku 2005. Protože se vzpouzeli tradičním loutkovým formám a nutnosti hrát divadlo pro děti, nevyhnutelně se museli odpoutat od Lotyšského loutkového divadla. Jejich inscenace divadla objektů byly určené pro dospělé; jednou z nejoblíbenějších byl Příběh o Danielovi Reyovi, v němž ožívaly obyčejné předměty a hračky a ironickým použitím znaků a klišé z populární kultury se odhalovaly skutečné hodnoty společnosti. Inscenace byla obnovena v roce 2019 a představena na festivalu Lainsuojattomat ve finském Pori. Tento alternativní soubor ve svých inscenacích využíval všechno, co měl k dispozici – prvky činohry, divadla objektů, hudby, výtvarného umění, kultury komiksů atd.

Členové sdružení Ģirts Šolis, Mārcis Lācis a Andris Kalnozols jsou výraznými režiséry, kteří neztratili svobodu ani odvahu v divadle loutek a objektů dál experimentovat. Například Andris Kalnozols v letním divadle Valmiera v roce 2017 představil inscenaci Traktopera, v níž v hlavních rolích vystupovaly skutečné traktory. Tato inscenace, zpodobňovala prostřednictvím výrazových prostředků divadla proces stavby a jeho technický postup v podobě napínavého příběhu s písněmi. Příběh o domu beze zdí a oken vyprávěný herci a stavebními stroji je doprovázen elektronickou hudbou a operními texty s ironicky naivními rýmy.

Existují v Lotyšsku odborná periodika, která se loutkovému divadlu cíleně věnují?

V Lotyšsku nemáme žádný odborný časopis, který by se věnoval výhradně loutkovému divadlu. Jediný odborný divadelní časopis Teātra Vēstnesis byl založen v roce 1989 a vychází čtyřikrát ročně. Také máme internetový portál www.kroders.lv, který nabízí recenze aktuálního dění v Lotyšsku včetně inscenací divadla loutek a objektů. Obě platformy publikují rozhovory, odborné články, analýzu inscenací i recenze. Za poslední dva roky se v časopisu Teātra Vēstnesis loutkové divadlo objevuje častěji, a to zejména v souvislosti s absolventy loutkového kurzu z roku 2019. V minulé sezóně vyhrál cenu pro nejlepšího mladého herce Rihards Zelezņevs z Loutkového divadla; celá řada dalších studentů tohoto kurzu se věnuje nezávislým projektům s loutkami a objekty, o nichž časopis také psal.

Kde se dnes dá v Lotyšsku loutkářství studovat – zmiňovala jste se zatím jen o posluchačích loutkářského kurzu. Existuje i specializované akademické pracoviště pro výuku loutkářů?

Lotyšští herci studují na Lotyšské kulturní akademii, kde je každý rok vypsán kurz specifické divadelní formy. V roce 2015 se teprve popáté konal kurz loutkových technik a odborné přípravy, jehož jsem sama absolventkou. První kurz loutkového divadla proběhl v roce 1973, druhý v roce 1984, třetí v roce 1996 a čtvrtý v roce 2005. Činoherci se specializací na loutkové divadlo se učí základy činohry podle Stanislavského metody, jež zůstává dominantní tradicí. Zároveň se také učí vodit loutky ve spolupráci s herci a režiséry Lotyšského loutkového divadla. Kurz roku 2015 vedl tehdejší režisér a umělecký ředitel Lotyšského loutkového divadla Ģirts Šolis; po konci kurzu spolu s jeho absolventy založil již zmíněný nezávislý soubor umka.lv a dal nám tak příležitost dál rozvíjet divadlo objektů a propadnout mu. Kurz trvá čtyři roky a činoherní a loutkový program se vyučují paralelně, aby byli absolventi co nejvšestrannější. Učí se zde klasické postupy loutkového divadla – vodění marionet, javajek, maňásků i stolních loutek – stejně jako práce s objekty. Za toto krátké období není možné žádnou z těchto technik dokonale ovládnout, ale lze získat základy, jež se dále rozvíjejí prostřednictvím praxe.

V průběhu studia mohou studenti pracovat s hostujícími režiséry, jako byl třeba Duda Paiva. Jednu z klauzurních inscenací The Disappearing Future režíroval Davide Giovanzana, který je italského původu, ale žije ve Finsku, a který je známý svými inscenacemi ve stylu komedie dell’arte. The Disappearing Future je jednoznačně nejpůsobivější loutkovou inscenací, jež z kurzu vzešla. Inscenace se také zúčastnila českého festivalu Encounter/Setkání, z nějž si odnesla cenu Marta za nejlepší scénografii.

Ze třinácti absolventů kurzu mohlo Loutkové divadlo kvůli finančním obtížím přijmout pouze čtyři, nicméně ani ti ostatní na loutkové divadlo nezanevřeli a dál kombinují činohru a loutky na nezávislých scénách. Sama patřím mezi ty, kteří jsou zaměstnanci Lotyšského loutkového divadla a zároveň se zapojuji i do nezávislých projektů činoherních divadel. Jsem vděčná za tuto příležitost věnovat se oběma divadelním formám a propojovat je, protože jako pro herečku pro mě bylo obtížné si zvykat na představu, že mě musí nahradit loutka a že musím stát za paravánem; chtěla jsem se vyjadřovat svým tělem a pohybem. Najít rovnováhu mezi oběma směry je proto velmi zajímavá příležitost.

Kolik je v Lotyšsku loutkářských festivalů? Mají nějaké konkrétní zaměření?

Jedním z lotyšských divadelních festivalů je Homo Novus, který od roku 1995 pořádá Lotyšský institut nového divadla. Je to přední festival moderního jevištního umění v Lotyšsku a jeden z nejvýznamnějších v celém Pobaltí. Festival se koná v Rize a vystupují na něm jak známí, tak noví tvůrci, kteří svou tvorbou vyjadřují zájem o dnešní svět a společnost stejně jako své názory. Kromě bohatého programu festival nabízí také příležitosti pro různé kreativní experimenty, teoretickou i pedagogickou sekci a další aktivity. Festival nabízí rozmanitou směsici moderního divadla, tance a performancí.

Druhý festival, který stojí za zmínku, je letní festival divadla ve Valmieře, na němž se představují inscenace zvlášť vytvořené pro tuto příležitost nastudované známými lotyšskými i mezinárodními umělci. Jeho inscenace pro celou rodinu se hrají na neobvyklých místech: například na fotbalovém hřišti, v garáži či na předzahrádce. Nabízejí netradiční formy, kterými chtějí své diváky emocionálně obohatit a provokovat, ale rozhodně ne nudit. Tento festival se koná každý rok; každý druhý rok se přitom zaměřuje na divadlo pro děti a mládež.

Třetí je festival Sansusī, který byl založen v roce 2014 s cílem propojit festivaly dvou různých typů – klasické komorní hudby, jež se obvykle hraje v interiérech v samostatných koncertech po delší časové období, a tradičního rockového festivalu, který se odehrává ve venkovním prostředí přes víkend. Dnes se na něm scházejí lidé z celého světa, kteří mají rádi současnou hudbu, a v prostředí lesa si vychutnávají hudební, divadelní, cirkusová a taneční představení. Festival je koncipován jako umělecké dobrodružství. Místo toho, aby se diváci předem seznámili s programem a hledali v něm známá jména, jsou pobízeni k tomu, aby vnímali celý festival jako jednotné umělecké dílo. Od programu přes scénografii až po výběr místa je celý festival koncipovaný jako umělecká cesta pro všechny smysly.

Čtvrtý je mezinárodní profesionální festival divadla pro děti a mládež Eju meklēt! (Hledám!), který se v roce 2018 konal podruhé. Jeho program je určen dětem a mladým lidem ve věku od jednoho roku do osmnácti let. Mnohostranný program festivalu zahrnuje různé typy divadelního umění od klaunských představení přes klasickou činohru a loutkářství po experimentální inscenace původních her, tance a performancí kresleného divadla, interaktivního prostorového divadla i divadla objektů. Na festivalu se objevily inscenace z Estonska, Dánska a Švédska. K tomu byl připraven také paralelní program pro učitele, herce, choreografy, režiséry a studenty, který nabízel mezinárodní sympozium profesionálů, program sdílení zkušeností a masterclass dánského režiséra Paola Nani.

Jaké trendy dnes sledujete v lotyšském loutkářství?

Jedním z trendů v Lotyšském loutkovém divadle je interakce mezi loutkou a hercem. Herec už není jenom vodičem skrytým za paravánem, ale je na jevišti přítomen také – je zároveň tím, kdo loutku ovládá, a samostatnou postavou, která s loutkou komunikuje. Tuto interakci zprostředkovávají loutky na stole, jež se na této scéně používají velmi často, protože umožňují přímou komunikaci s loutkou i divákem.

V inscenacích je využívána videoprojekce, která rozšiřuje jevištní prostor a dodává mu další rovinu paralelní s rovinou loutek a objektů. Také se využívají zpětné projektory, díky nimž mohou herci živě pracovat s různými materiály. V mnoha inscenacích se objevuje také stínové divadlo. To umožňuje vytvářet ještě další realitu, protože díky stínům mohou vznikat formy, jež jsou jinak nemožné. V tomto kontextu je vhodné zmínit zejména inscenaci Poloviční lidé režiséra Edgarse Kaufeldse z roku 2019, která vypráví o třech bytostech z lotyšské mytologie. V té je stínové divadlo přítomno zvlášť silně pro vyjádření tělesnosti těchto stvoření. Herci hrají v kostýmech vycpaných pěnovou hmotou, díky níž jejich stíny vypadají nadpřirozeně. Stínový svět je světem divů, v němž může herec pomocí světla měnit velikost svého stínu a pomocí efektů si nechat zmizet hlavu, vyrobit si ruce třikrát větší než tělo, vlézt si do hrnce nebo si vyndat z těla orgány.

V loutkových inscenacích ostatních souborů hraje dominantní úlohu divadlo objektů. Tyto inscenace často zcela boří koncept čtvrté stěny a přímo komunikují s divákem – kladou divákům otázky, očekávají jejich odpovědi a vtahují je do hry.

Loutky a objekty si stále častěji nacházejí cestu i do činohry, kde je využívají i režiséři, kteří s loutkami nemají žádné předchozí zkušenosti. Ti využívají zejména nadměrné loutky v životních velikostech. Divadlo objektů se pak zaměřuje hlavně na symbolické významy.

Pro divadlo Liepaja vytvořil činoherní režisér Elmārs Seņkovs inscenaci pod názvem Shakespeare, která propojuje dohromady hry Richard III., Macbeth, Othello a Romeo a Julie. Ty se během inscenace překrývají, odehrávají paralelně a jednotlivé postavy mezi nimi přecházejí. Koncept inscenace je jakousi dětskou válkou, ve které tečou potoky krve. Buckinghama hraje loutka vyrobená z toho, co bylo zrovna po ruce, tedy míče a bundy; York vystupuje pouze jako maňásek na ruce Richarda III., čímž lépe ilustruje psychologii této postavy. Richard III. s maňáskem působí ještě šíleněji a nevyzpytatelněji.

Jak je to s diváckou adresou? Uživí se v Lotyšsku loutkové divadlo určené čistě dospělému publiku? Třeba ten zmiňovaný Shakespeare se mi pro děti příliš nezdá…

Lotyšské loutkové divadlo se specializuje na inscenace pro děti. Stejně jako každé státní divadlo přitom musí vymýšlet repertoár, který přiláká diváky na známé tituly. Do Lotyšského loutkového divadla diváci dlouhodobě chodí na inscenace nejznámějších děl pro děti, a to zejména na ty určené pro diváky od dvou let. Z finančního hlediska jsou tyto inscenace jen málo riskantní a pro divadlo tak představují stabilní zdroj příjmu, jenž se dá využít pro oslovení nových režisérů a experimentování. Velký sál Lotyšského loutkového divadla má přes dvě stě míst, ale malá scéna už pouze osmdesát míst. Diváci jsou zvyklí, že divadlo hraje pro děti, takže inscenace pro mládež nebo pro dospělé se na repertoáru dlouho neudrží.

V této souvislosti bych chtěla zmínit inscenaci Romeo a Julie režiséra Davide Giovanzany z roku 2018, která byla určena divákům od šestnácti let. Ta nabízela jak skvěle zpracované téma, tak originální jevištní řeč, která byla velmi přímá a bez manýry, která je pro Lotyšské loutkové divadlo obvyklá. Ze Shakespeara režisér převzal hlavně konflikt a napětí, jež přenesl do současné společnosti a reality. Hlavním problémem postav inscenace je neschopnost navázat kontakt – sám se sebou, se světem, s přáteli i s rodiči. Giovanzana ukazuje působivý kontrast mezi vnější skořápkou apatie a flegmatismu, ve které se teenageři často uzavírají, a bouřlivými ději, jež se odehrávají uvnitř. Významnou roli v inscenaci hraje předem připravená videoprojekce kombinovaná se zpětnou projekcí vytvářenou na místě, jež pomáhá poeticky zobrazovat poněkud riskantnější fyziologické jevy. Loutky jsou modelovány podle herců, jež hrají hlavní role, a Romeo i Julie přitom existují ve třech velikostech: jako loutky v životní velikosti, zmenšené a zvětšené, jež odpovídají freudovským symbolům ega, id a superega. Inscenace se věnuje tabuizovanému tématu sebevražd náctiletých. Z neznámých důvodů na tuto inscenaci Lotyšského loutkového divadla přišlo jen velmi málo diváků, ačkoliv podle mého názoru šlo o jeden z nejlepších počinů za posledních deset let.

Loutkové divadlo pro dospělé začala sice inscenovat Tīna Hercberga už v roce 1955, nicméně je nutné tomuto trendu dát víc času, aby si na něj diváci mohli zvyknout.

Jaké je v lotyšské kultuře postavení loutkového divadla? Má přirozený respekt, nebo slouží především jako platforma pro děti?

Jak už jsem zmínila, Lotyšské loutkové divadlo si diváci spojují s divadlem pro děti, takže inscenace pro dospělé jsou zde jen málokdy úspěšné. To proto, že v Lotyšsku působí pouze jedno profesionální loutkové divadlo, od kterého diváci očekávají tradiční inscenace, jež dětem ukážou magický svět, pobaví je a předají jim nejdůležitější životní hodnoty. Ve srovnání s ostatními divadly bylo Lotyšské loutkové divadlo vždy spíše popelkou. Přijde mi, že odborníci na divadlo k němu nepřistupují zcela spravedlivě a považují je za překonané; i pokud se mu podaří vytvořit něco moderního, jako tomu bylo v uvedených příkladech, kritika si toho často ani nevšimne. I mezi herci převládá názor, že loutkoherec je něco méně než činoherec, a to navzdory tomu, že loutkoherci umějí něco, co činoherci ne. To je ale patrně výsledek mnoha let, během nichž bylo loutkářství z hlavního divadelního proudu vyčleněno. Dnes už se loutky a objekty v činohře objevují stále častěji, a to v inscenacích, které jsou velmi pozitivně hodnoceny. Loutky a objekty tak začínají být vnímány jako výrazový prostředek post-činoherního divadla, nicméně Lotyšské loutkové divadlo je jako instituce stále odsouváno stranou.

Loutkář 1/2021, s. 36–39.

Dolenská, Kateřina: Loutkové divadlo si diváci spojují s divadlem pro děti

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás