Loutkar.online

Dolenská, Kateřina: Ani ti nejlepší loutkáři stále nemají stejný respekt jako činoherci

Další z pobaltských republik je Litva, o jejímž loutkovém divadle se toho u nás mnoho neví, protože vzájemné kontakty jsou dnes spíše sporadické. Historii i současnost litevského loutkářství pro Loutkář přibližují divadelní historik Rimantas Driežis, kritička a badatelka Kristina Steibltyté, teatrolog Vilmantas Juškėnas, předsedkyně Litevského centra UNIMA Aušra Juknevičiene a režisérka a scénografka Aušra Bakanaité.

Jaká je nejstarší historie litevského loutkářství?

Rimantas Driežis: První zmínka o loutkáři na litevském území pochází z 15. století, a dokonce známe i jeho jméno – byl to Vaškas z Vilniusu. Lidové loutkové divadlo tedy v Litvě nebylo neznámé, ale národní tradice se zde nevytvořila. Hlavním důvodem by mohlo být, že Litva, která byla pod nadvládou carského Ruska, neměla právo používat litevský jazyk ve veřejném prostoru. A když získala mezi válkami znovu svobodu, rozhodovalo se o tom, co je náš kulturní projev a co není, podle jazyka: tedy to, co bylo v litevštině, bylo naše a loutkové divadlo mezi to nespadalo. Například v církvi zase převládala polština, a proto nebyla náboženská loutková představení s litevskou kulturou dlouho spojována. Nicméně první profesionální loutkové divadlo v Litvě, které bylo založeno v roce 1936, poměrně záhy uspělo v zahraničí. Podle loutkáře Balyse Lukošiuse (1908–1987) byl neočekávaný úspěch loutek ovlivněn silnou bohatou tradicí litevského lidového umění. Proto věřím, že skutečné kořeny litevského loutkového divadla spočívají v lidovém umění v širším slova smyslu.

Kristina Steibltyté: Ještě bych to doplnila, že loutkářství je v litevské kultuře zakořeněno prostřednictvím tradičních národních svátků. Například Masopustního úterý (Užgavėnės), které dodnes zahrnuje reje kostýmovaných masek a vrcholí symbolickým ničením zimy. Loutky také bývaly v některých litevských regionech po dlouhou dobu součástí největších křesťanských oslav a využívaly se v kostelích k zobrazení scén z Kristova života. Skutečné kořeny loutkářství v Litvě tedy spočívají i v rituálech a tradičních slavnostech. Byť máme doložena hostování zahraničních kočovných loutkářských skupin i existenci několika polských a židovských loutkových divadel, řekla bych, že skutečné moderní loutkářství v Litvě vzniká až ve druhé polovině 20. století.

Už jste se zmínili, že základy moderního litevského loutkářství byly položeny v roce 1936 a rozvoj oboru se nastartoval po druhé světové válce. Kdo jsou podle vás klíčové osobnosti moderního litevského loutkového divadla?

Rimantas Driežis: 6. května 1936 bylo v tehdejším hlavním městě Kaunasu otevřeno Marionetové divadlo Stasyse Ušinskase (1905–1974), a to premiérou vůbec první loutkové hry v litevštině Silvestras Dūdelė. Poměrně kuriózní je fakt, že Ušinskas nejprve vytvořil loutky a teprve pro ně vnikl text hry od Antanase Gustaitise (1907–1990). Ušinskas byl také autorem prvního zvukového animovaného filmu – v roce 1938 měl premiéru jeho Tlouštíkův sen (Storulio sapnas), který uspěl v New Yorku a na základě toho byla Ušinskasovi nabídnuta tvorba loutek a výpravy pro americký film podle pohádky H. Ch. Andersena Slavík, z níž bohužel kvůli vypuknutí války sešlo. Ušinskas je také autorem názorné učebnice zaměřené na výrobu loutek. Nicméně jeho modernistická éra v loutkovém divadle skončila po okupaci Litvy Sovětským svazem nástupem estetiky socialistického realismu.

Kristina Steibltyté: V 50. letech tedy došlo v Litvě k novým pokusům o profesionalizaci loutkářství, ale až na konci 60. let začala nová vlna, která je spojena se jménem loutkáře Vitalije Mazudry, který se odklonil od realismu k abstraktním a poetickým inscenacím.

Kdo a které události podle vás hrály zásadní roli v následném vývoji litevského loutkářství?

Rimantas Driežis: Rozhodující roli sehrálo několik věcí: zřízení státních divadel, vznik teatrologické reflexe a samozřejmě příliv tvůrčích osobností. První státem dotované divadlo – vilniuské Státní loutkové divadlo – bylo otevřeno v okupované Litvě v roce 1944, ale fungovalo pouze do roku 1949. V období politického tání bylo otevřeno kaunaské Státní loutkové divadlo (zakladatelem byl herec a režisér Stasys Ratkevičius, 1917–2010) a Vilniuské loutkové divadlo (zakladatelem byl herec, režisér a výtvarník Balys Lukošius). Další významnou postavou litevského loutkářství je režisér Vitalijus Mazūras, který svou originální tvorbou proslavil vilniuské Divadlo Lėlė (Loutka), zejména díky využívání metaforického divadelního jazyka a rovnocenného setkávání herce a loutky, které bylo na hony vzdálené podobě sovětského loutkového divadla diktovaného Moskvou.

Aušra Juknevičiene a Aušra Bakanaité: Obrovský dopad měl také vznik studijního programu zaměřeného na loutkové divadlo, jehož konání je ale bohužel nepravidelné. První kurz začal v roce 1999 a poslední proběhl v roce 2012. Vytvořila ho významná režisérka a scénografka Jūratė Jauškevičiūtė, zakladatelka Loutkového divadla Klaipėda.

Rimantas Driežis: Ovšem dnes mohou Litevci studovat loutkové divadlo bohužel pouze v zahraničí.

Aušra Juknevičiene a Aušra Bakanaité: Nezanedbatelný vliv z hlediska loutkářského vzdělávání mají také divadelní festivaly, kde je možné se setkat s inspirativními tvůrci a absolvovat workshopy.

Tím jste mi nahráli na další dotaz. Kolik loutkářských festivalů v Litvě existuje a jak pravidelně se pořádají? Mají nějaké konkrétní zaměření?

Kristina Steibltyté: Máme dva mezinárodní festivaly, které se specializují na loutkové a objektové divadlo. Každé dva roky se v Klaipedě koná Materia Magica a Státní loutkové divadlo v Kaunasu pořádá festival nazvaný Šypsos lėlės ir vaikai (Usměvavé loutky a děti).

Vilmantas Juškėnas:Kromě toho stojí za zmínku například Litevský národní divadelní festival ASSITEJ nebo festival amatérského loutkového divadla pořádaný Litevským národním kulturním centrem Molinukas Teatras. Známý je také mezinárodní festival dětského divadla Kitoks ve Vilniusu, kterého se rádi účastní i zahraniční loutkářské soubory. Loutkáři se také objevují na festivalech pořádaných činoherními divadly a kulturními centry.

Hovořili jste o festivalu amatérského divadla – jak početná je v Litvě amatérská komunita loutkářů?

Rimantas Driežis: Už téměř pět desetiletí pořádá amatérská loutkářská komunita zmiňované bienále Molinuko Teatras. Akce začíná regionálními přehlídkami, z nichž ty nejlepší se objevují na závěrečném celorepublikovém setkání. Většinu účastníků tvoří studentská divadla a skupiny z předškolních zařízení. Samostatnou kategorii tvoří soubory dospělých. Nejstarší z nich je utenské divadlo Zuikis Puikis, které funguje od roku 1974. Během sovětské éry bylo amatérské hnutí mnohem početnější, protože za profesionální byla považována pouze státní loutková divadla a ostatní byli amatéři. Po znovuzískání svobody přešla řada amatérských divadelníků mezi profesionály.

Kdo jsou podle vás dnes v Litvě nejlepší současní litevští loutkáři?

Rimantas Driežis: V současné době je pro mě nejzajímavější a nejinvenčnější Loutkové divadlo Klaipėda, Divadlo Psilikon v Kaunasu a Divadlo Stalo Teatras ve Vilniusu. Nejzajímavější režisérkou je zase Gintarė Radvilavičiūtė, cením si zejména její inscenaci Sand Man (Divadlo Lėlė, Vilnius, 2014). Ze scénografů bych vyzdvihl Juliju Skuratovou, která hodně pracuje v Litvě i v zahraničí; v oblasti dramaturgie hry dramatičky Vytautė Žilinskaitė. Ze souborů bych jmenoval originální Divadlo Psilikon v Kaunasu a Stalo Teatras ve Vilniusu.

Kristina Steibltyté: Vždycky se těším na nové práce zmiňované režisérky a scénografky Gintarė Radvialavičiūtė, zejména na její inscenace pro dospělé. Vždy zajímavé jsou také scénografické návrhy Aušry Bagočiūnaitė-Paukštienė a Antanase Dubry.

Aušra Juknevičiene a Aušra Bakanaité: Mezi nejzajímavější režiséry podle nás určitě ještě patří Jūratė Trimakaitė, Karolina Žernytė, Andrius Žiūrauskas, Auksė Petrulienė, Saulė Degutytė a Karolina Jurkštaitė a mezi scénografkami Renata Valčik, Giedrė Brazytė a Auksė Petrulienė.

Kolik profesionálních loutkových divadel je dnes zhruba v Litvě?

Vilmantas Juškėnas:V Litvě dnes máme více než deset loutkových divadel a divadelních souborů. V zemi jsou dvě státní divadla, která fungují již více než šest desetiletí – Loutkové divadlo ve Vilniusu a Státní loutkové divadlo v Kaunasu. Máme dvě divadla, která jsou financována městskými obcemi – panevėžyské Loutkové divadlo a alytuské Loutkové divadlo Aitvaras. V různých městech jsou také soukromá loutková divadla, například Loutkové divadlo Klaipėda, Lino Lėlės, Stalo Teatras ve Vilniusu, Paršiukas Ikaras Teatras, stínové divadlo Budrugana Lietuva, Divadlo Žalia Varna, rodinné divadlo Nykštukas z Kaunasu nebo třeba Divadlo Psilikon.

Pokud se zaměříme na provozní technikálie: z jakých zdrojů je litevské loutkářství financováno?

Aušra Juknevičiene a Aušra Bakanaité: Jak už tady zaznělo, jsou v Litvě tři různé typy provozu loutkových divadel, což pochopitelně souvisí i s jejich financováním. Za prvé jsou to divadla, která dostávají státní granty ministerstva kultury a mohou se přihlásit do Litevské rady pro kulturu a žádat o evropské fondy. Zadruhé jsou to městská divadla, která dostávají městské granty a také mohou prostřednictvím Rady žádat o evropské financování. Třetí jsou soukromá divadla, jež mohou žádat o financování u Litevské rady pro kulturu, případně ještě o městskou podporu. A konečně každý může hledat sponzory, v tom ale jen málokteré divadlo uspěje.

Rimantas Driežis: Je třeba také doplnit, že kromě výše zmíněných profesionálně fungujících divadel, navštěvuje litevské mateřské školy řada souborů velmi pochybné úrovně, protože kvalitní produkce nejsou možné bez finanční podpory, a ta je omezená.

Existuje v Litvě odborný časopis zaměřený na loutkové divadlo?

Rimantas Driežis: Žádný takový časopis v současné době neexistuje, nicméně současná vlna interdisciplinarity má za následek, že je o loutkové divadlo zájem a píše se o něm. Pokud se podíváme trochu do minulosti, tak v posledních letech sovětské okupace a prvních letech samostatné Litvy, tedy v období 1989–1991, vydával Litevský loutkářský svaz měsíčník věnovaný loutkovému divadlu Loutky a masky, jehož redaktorkou byla Dalia Gudavičiūtė. Vydávání ale bylo ukončeno kvůli nedostatku financí.

Kristina Steibltyté: Ještě bych doplnila, že je u nás jen několik kritiků, kteří píší i o loutkářství, ale není nikdo, kdo se by se na ně výhradně specializoval.

Doporučili byste našim čtenářům nějaké litevské loutkářské muzeum případně nějakou jinou instituci, které slouží k propagaci loutkářství?

Rimantas Driežis: V Litvě žádné muzeum věnované loutkovému divadlu neexistuje. Nicméně loutkářské teatrálie shromažďuje vilniuské Divadelní, hudební a filmové muzeum a muzea zřízená ve státních divadlech: v Loutkovém divadle Kaunas najdete muzeum Stasio ir Valerijos Raktevičių založené v roce 1994 a ve vilniuském Divadle Lėlė je od roku 2006 Živé muzeum loutek (Gyvasis lėlių muziejus). Obě nabízejí vzdělávací programy, komentované prohlídky a naučně-popularizační pořady.

Jaké trendy dnes vidíte v litevském loutkářství?

Kristina Steibltyté: Řekla bych, že hlavním trendem v litevském loutkářství je nyní pluralita témat, estetik, a dokonce i materiálů používaných k výrobě loutek. Tradičnější loutkové inscenace zatím převažují, ale zaznamenala jsem v poslední době i mnoho loutkářských experimentů, které realizuje především mladší generace tvůrců.

Pro jaké publikum litevští loutkáři hrají? Je možné si v Litvě vydělat na živobytí loutkovým divadlem určeným výhradně pro dospělé?

Rimantas Driežis: Litevští loutkáři dnes hrají všem divákům a inscenace pro dospělé najdeme v repertoáru Vilniuského Divadle Lėlė i Loutkového divadla v Klaipedě. Nicméně většinové publikum od loutek poněkud setrvačně očekává pouze inscenace pro děti, ty jsou tedy loutkářským „denním chlebem“.

Aušra Juknevičiene a Aušra Bakanaité: Litevští loutkáři hrají především pro rodinné publikum, takže i v inscenacích, které se doporučují pro děti od tří let, najdou dospělí odkazy věnované pouze jim. Bohužel v Litvě není možné živě vytvářet loutkové divadlo výhradně pro dospělé, ale doufáme, že se to časem změní.

Jak vysoko si loutkáři u vás stojí v divadelnické hierarchii?

Rimantas Driežis: Vrchol pomyslného žebříčku je zcela jistě obsazen operou, o něco níže je činoherní divadlo a až na nejnižší příčce najdeme loutkové divadlo. Je to proto, že u nás nemá silnou národní tradici, také proto, že naše konzervativní společnost si loutky spojuje pouze s dětmi, a v neposlední řadě je loutka ve společnosti vnímána jako obraz závislosti, podřízenosti, diktatury a bohužel i jako náhrada za „skutečné“, tedy činoherní divadlo.

Kristina Steibltyté: To mohu jen potvrdit. Ani ti nejlepší loutkáři stále nemají stejný respekt jako režiséři, herci a scénografové z činoherního oboru.

Pokud vás to trochu uklidní, my se loutkářskou tradicí rádi pyšníme, ale o rovnocennosti loutkářů v očích laické veřejnosti by se také dalo s úspěchem pochybovat. Moje poslední otázka se týká vzájemných vazeb mezi litevským a českým loutkářstvím. Byly v minulosti a přetrvaly dodnes?

Rimantas Driežis: Kulturní vztahy mezi Litvou a Československem fungovaly v meziválečném období mnohem intenzivněji než po pádu železné opony. Velmi důležitá byla pobaltská cesta divadla Josefa Skupy se speciálně připravenou inscenací Hurvínek na Baltu realizovaná v roce 1935. Herec Juozas Grybauskas se dokonce následně vydal do Československa loutkové divadlo u Skupy studovat. Po svém návratu se však už o loutky nezajímal, takže tvrzení českých historiků, že Skupa inicioval zrození profesionálního loutkového divadla v Litvě, je poněkud nadnesené. Skupovo turné možná urychlilo otevření Ušinskasova loutkového divadla v roce 1936, ale osobně si myslím, že jeho vliv nebyl rozhodující. Po druhé světové válce se k nám informace o vašem loutkovém divadle dostávaly zprostředkovaně přes Moskvu a Československo tu bylo vnímáno málem jako „ráj loutek“. Po roce 1989 se Litva nejprve snažila navázat přeshraniční vazby s bývalým meziválečným nepřítelem Polskem, takže na Českou republiku jsme bohužel nezaslouženě zapomněli, i když ne úplně – několik litevských scénografů studovalo v Praze a například Státní loutkové divadlo Kaunas opakovaně vystupovalo na českých festivalech.

Loutkář 1/2021, s. 31–35.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.