Ivanova, Anna: Stručný vhled do běloruského loutkářství

První důkazy o kočovných loutkářích v Bělorusi se datují do 15. století. Ze 17. století máme zmínky o představeních, která odehráli Zacharij a Ossip Jakubovští ve Vitebsku. Později, v 18. a 19. století, kočovala po venkově řada různých evropských souborů, jež hrály různými typy loutek v mechanických i ručně voděných inscenacích.

Betlejka

Betlejka (což je slovo odvozené z názvu města Betlém) je typickou formou populárního divadla v Bělorusi, jež je doložena již od konce 16. století. Betlejka (někdy také žlob nebo jaselka) navazuje na evropské miráklové hry, které sem dovezli jezuité přes Polsko. Jedná se o vánoční hru, která je příbuzná polské szopce a ukrajinskému vertěpu. Inscenovala se v dřevěné skříňce či bedně ve tvaru kostela nebo dvoupatrového domu. V dolní části jeviště byly vyřezané otvory, skrz které byly voděny malé spodové loutky. Ty byly někdy pokryté králičí kůží, aby zamezily hluku vznikajícímu třením o dřevo. Uvnitř byla skříň vyzdobená obrázky svatých. Inscenační prostor sestával z centrální části, kde se odehrával děj, a dvou portálů pro příchod a odchod postav. Inscenace byla rozdělena do dvou částí. První propojuje mystérium narození Ježíše a smrt krále Heroda.

Původně, když byla betlejka čistě rituální formou, se hrála pouze tato část. Od 17. století dále ale začala tato nábožná část ztrácet na významu oproti druhé polovině, sekulární a profánní, která sestávala z humorných a často obscénních skečů s komickými dialogy, fyzickým humorem a slovními hříčkami. Hlavní postavou mnoha z těchto skečů byl vychytralý běloruský rolník Matej. Ten se přitom střetával s mnoha dalšími postavami různých národností a povolání (doktor, marnivec, Rom, Žid, Kozák atd.). Počet a pořadí scén závisely na dovednostech sólového umělce, který animoval a mluvil až čtyřicet postav. Betlejka byla doprovázena hudbou, často na housle a tamburínu.

Když si církev uvědomila, že se z někdejšího posvátného zvyku stala čirá zábava, začala vůči formě protestovat. Ironií osudu ovšem právě tento nesouhlas pomohl betlejku mnohem více zpopularizovat, takže se začala hrát všude – v domácnostech, v hospodách, na ulicích, na náměstích i na návsích jako tradice předávaná z generace na generaci. Na konci 19. století, kdy lidové tradice ztrácely svoji dynamiku, se objevily pokusy texty jednotlivých loutkářů zapsat. Betlejka se zmiňuje ještě v textech z 20. let 20. století. Výrazným způsobem ovlivnila vývoj i inscenační formy běloruského divadla. Její témata a nápady se staly základem pro mnoho pokusů o divadelní renesanci. Od 80. let se divadelní soubory inspirují také strukturou dvoupatrového jeviště i propojením posvátného a světského v jedné inscenaci.

Sovětská éra

Ve 30. letech se loutkářské umění inspirovalo ruskými a ukrajinskými vzory. Díky nadšení veřejnosti a finanční podpoře ze strany státu vzniklo specializované vzdělávání a výsledkem bylo založení řady souborů amatérských i profesionálních. První státní divadlo, které neslo název Belorusskij gosudarstvennyj teatr kukol, bylo založeno v Gomelu v roce 1938. Během druhé světové války jeho soubor hrál pro armádu. V roce 1950 získal stálou scénu v Minsku. Nejslavnější období jeho historie je spjato se jmény režiséra Anatolije Leljavského (1923–1995) a scénografa Leonida Bykova (nar. 1927), který byl až do konce 50. let spoluvedoucím souboru. Běloruské loutkové divadlo obohatili o řadu různých typů loutek a rozšířili paletu jevištních technik.

Od 60. let bylo celé rozsáhlé území Běloruské republiky poseto loutkovými divadly. Většinou je zakládali samotní divadelníci a divadelní soubory; později se tato divadla stávala samostatnými jednotkami. Tento proces pokračoval až do konce 20. století.

Dnešní situace

Na začátku 21. století mělo každé běloruské město vlastní státní loutkové divadlo, což je na tak malou zemi velmi neobvyklá situace. Divadla se nacházela ve městech Gomel (založeno 1963), Brest (1968), Mogilev (1976), Grodno (1981), Vitebsk (1985) a Maladzečna (1990 jako Minské regionální loutkové divadlo). V roce 1996 vzniklo běloruské středisko UNIMA, které sídlí v prostorách loutkového divadla v Brestu a jehož předsedou se stal ředitel tohoto divadla Michail Šavel.

Z estetického hlediska je běloruské loutkářství produktem místních divadelních tradic i bohatého dědictví některých sousedních zemí: Polska, Litvy, Ruska a Ukrajiny. Inscenace se vyznačují vyváženou mírou experimentování i přístupnosti divákům. Mají značné rozpětí z hlediska žánrů, velikosti inscenací i použitých technik (od tradiční betlejky po populární hudební revue). Od roku 1990 má běloruské loutkářství stejná práva jako činoherní divadlo a v konkurenci činohry, muzikálů, populární hudby i výtvarného umění si vede velmi dobře. Loutkářství se zde považuje za uměleckou formu, která je velmi uznávaná a mimořádně oblíbená. Jednotlivé soubory jsou sice od sebe poměrně daleko, ale neustále spolu komunikují a nadšeně spolupracují s dalšími partnery z celého světa.

Přední režiséři (Mikalaj Andrejev, Alexej Leljavskij, Oleg Žugžda a další) spolupracují s různými soubory doma i v zahraničí. Tito režiséři připisují velký význam světové klasice (Zázrak svatého Antonína a Modrý pták Maurice Maeterlincka, Hvězdné dítě Oscara Wildea, Židle Eugène Ionesca, Bouře a Macbeth Williama Shakespeara, Sebevrah Nikolaje Erdmana, Král a Striptýz Sławomira Mrożka), což jim ale nebrání v tom, aby se ponořili také do národního repertoáru a obohatili jej spoluprací se současnými autory.

V Bělorusku se pravidelně konají mezinárodní festivaly – v Minsku (od roku 1990) a v Brestu (od roku 1996). Každoroční festival Belaja veža (Bílá věž), který částečně založilo Brestské loutkové divadlo, se vyznačuje zvlášť bohatým programem.

Od roku 1975 nabízí Běloruská státní akademie umění (Belorusskaja gosudarstvennaja akademija iskusstv) v Minsku vzdělávání pro profesionální herce, režiséry a scénografy loutkového divadla.

Text vznikl pro Světovou encyklopedii loutkářského umění (Encyclopédie mondiale des arts de la marionnette) vydanou UNIMA v roce 2009, která je zpřístupněna také online (https://wepa.unima.org). Publikováno se souhlasem UNIMA International.

Loutkář 1/2021, s. 28–29.