Loutkar.online

Malíková, Nina: Sergej Vladimirovič Obrazcov – vzývaný i zatracovaný

Sergej Obrazcov (1901–1992) patřil mezi nejvýraznější osobnosti loutkového divadla 20. století. Shodou okolností v sobě spojoval to, co k loutkovému divadlu neodmyslitelně patří – výtvarné umění a herectví. Navíc tu bylo ještě teoretické přemýšlení o oboru podložené vlastní divadelní praxí a pro jeho osobnost charakteristický smysl pro humor a nadhled, které se snoubily s jeho komediálním talentem.

Od mládí chtěl být malířem (studoval na moskevské Vyšší uměleckoprůmyslové škole) a shoda nejrůznějších náhod ho přivedla v polovině 20.let minulého století do Hudebního studia MCHATu, tedy do pobočky jednoho z nejvýznamnějších divadel své doby. K výtvarné a herecké práci tak Obrazcov přidal ještě pěveckou zkušenost, která mu pak byla při jeho sólových estrádních komediálních výstupech vítanou oporou. Jeho herecké a už i loutkářské úspěchy (nejprve jen mezi přáteli a později i v komorních poloprofesionálních vystoupeních se proslavil především jako sólový loutkář s parodiemi tehdy velmi populárních romancí) byly základem pro úspěch v další etapě jeho života. V roce 1931 se stal jako třicetiletý uměleckým vedoucím nově založeného moskevského Ústředního loutkového divadla, které se pod jeho vedením zapsalo do historie světového loutkářství a stalo se legendou.

Hledání stylu

Tolik pokud jde o stručný přehled jeho života běhu. Známe-li další Obrazcovův loutkářský vývoj, mnohé možná překvapí, že jeho prvními loutkami byli maňásci a že tohle bezprostřední setkání jeho spontánního herectví s animačními možnostmi prosté lidské ruky odstartovalo jeho úspěšnou loutkářskou dráhu. Jeho etudy a řada parodií na srdce drásající romance (nejen cikánské, ale i z pera slovutných ruských lyriků atd.) patřily až do konce jeho života k jeho parádním sólovým kouskům a vytvořily s ním spojený osobitý styl „romancí s loutkami“.

Ne vždy přiznanou změnou jeho uměleckého stylu a dalšího vývoje ve vnímání možností loutky pro něj bylo setkání s tvorbou manželů Jefimovových – sochaře Ivana Jefimova a jeho ženy malířky Niny Simanovič Jefimovové, dnes bohužel málo vzpomínaných vynikajících ruských umělců, jejichž bližší poznání práce by jistě stálo za pozornost. Autobiografické vzpomínky i teoretické úvahy Niny Jefimovové Loutkářovy zápisky (Zapisky petrušečnika) zahrnující jejich divadelní tvorbu ve šťastném období sovětské avantgardy 20. a 30. let jsou dodnes inspirující a poskytují dobrý materiál, na nějž by se mohlo ještě dnes v uvažování divadle a jeho alternativních možnostech navázat. Druhou osobností, která formovala Obrazcovův loutkářský názor, byl tradiční loutkář, maňáskář-petrušečnik Ivan Zajcev, který byl jako představitel ruské loutkářské tradice integrován do Obrazcovova souboru. Se Zajcevem spojovala Obrazcova maňáskářská praxe, s Jefimovovými pro ruskou lokalitu nová a objevná práce se spodovými tyčovými loutkami – javajkami. Od obou se Obrazcov učil, ale chtěl jít vlastní cestou – ať už šlo o zapojení maňásků a později javajek do nových inscenací divadla, či v hledání repertoáru, který se neodvíjel od tradičních loutkářských textů využívaných Zajcevem ani o interpretaci klasických předloh, jako tomu bylo u Jefimovových (za všechny Macbeth, Krylovovy bajky ad.). Zajímavé je i to, že se Obrazcov ani s Jefimovovými, ani se Zajcevem – přes všechno uznání a obdiv k jejich práci –, nijak umělecky neztotožňoval a i jejich vztah k němu byl spíše odtažitý. Obrazcov respektoval tradici, ale příliš ho nezajímala, tvrdošíjně hledal „své“ scénografy i autory. Jedním z nich byl i Jevgenij Speranskij, jehož hry (zejména Krása nevídaná) se dostaly i do našeho poválečného loutkářského repertoáru. Zajímavý byl i posun ve výtvarném zpracování použitých loutek, který u Obrazcova šel od původně poměrně realistické kresby ke stylizovanému až grotesknímu pojetí charakterů loutek v jeho inscenacích i sólových výstupech.

Obrazcov a české loutkové divadlo

Výše uvedené informace nejsou žádným tajemstvím. Najdete je spolehlivě v divadelních encyklopediích i v Obrazcovových knihách, ale zajímavý a stále úplně a objektivně neprozkoumaný je fakt, do jaké míry Obrazcov pozitivně i negativně ovlivnil české loutkové divadlo. Musíme začít od počátku.

S českým loutkovým divadlem se seznámil už ve 20. letech minulého století. Příležitostí pro to byl roku 1925 zájezd Hudebního studia MCHATu do Německa, Československa a USA. Během Obrazcovova pobytu v Praze se uskutečnila také celkem náhodná návštěva Divadla Říše loutek, kde zhlédl tři představení provedená k jeho překvapení marionetami (!) a prohlédl si i zákulisí. V jeho vzpomínkách se objevuje i povzdech nad tím, že sice neviděl Skupovo představení, ale když v časopise Loutkář uviděl fotografii Spejbla, byla pro něj tato figura natolik inspirativní a natolik souzněla s jeho představou groteskní loutkové karikatury, že podle její vizuální podoby vytvořil maňáska „Titulárního rady“ pro svůj pozdější estrádní výstup.

Podruhé se Obrazcov – byť nepřímo – objevil v Praze v roce 1929, kdy byla jeho tvorba zastoupena na výstavě sovětského loutkového divadelnictví na tzv. Starém výstavišti. Přelomovým ve vzájemných sovětsko-československých vztazích ale byla návštěva moskevského Ústředního loutkového divadla na přelomu roku 1948/49 s u nás do té doby nevídaným obrovským souborem, živým orchestrem a širokým repertoárem, který zahrnoval výpravné pohádkové příběhy (Aladinova kouzelná lampa, Štědrovečerní noc, Král jelenem, Krása nevídaná) i kratší estrádní výstupy včetně Obrazcovových sólových etud. Byla to skutečně kulturně-politická událost v tom nejširším slova smyslu, která odstartovala proměnu stylu nově vznikající a umělecky koncipované pražské loutkářské scény – z původního PULSu (Pražské umělecké loutkové scény) se stalo takřka přes noc pražské Ústřední loutkové divadlo (ÚLD). Mnoho bylo o této proměně napsáno – od pochvalných chvalozpěvů nad novou technikou a možností spodových loutek, pro které si česká terminologie teprve hledala výraz, aby se ustálila na „javajkách“, přes jejich výrazové možnosti, až po oslnění z velkého souboru dotovaného státem. V tom obdivu byla pro české loutkáře jedinečná příležitost uplatnit všechny loutkářské snahy z období první republiky pro využití této návštěvy k etablování a podpoře profesionálních loutkových scén u nás a zároveň s tím dokončit dlouhou řadu let trvající boj o uznání loutkového divadla jako plnohodnotného divadelního druhu vůbec. Druhou stranou mince v této kauze byl pak fakt, že se z opěvovaných a obdivovaných javajek stala na řadu let takřka povinnost pro jejich uplatnění v loutkových představeních jak v ÚLD, tak v jeho satelitech a že vzhledem k nedostatku repertoáru pro tento typ loutek bylo nutné společně s technologickým typem přebírat i tituly z dramaturgie Obrazcovova divadla.

Na památném kongresu UNIMA v roce 1969 v Praze vedl Sergej Obrazcov delegaci sovětské loutkářské reprezentace. Byla to velmi zvláštní doba. Z naší strany chuť dokázat, že i po sovětské invazi dokážeme v Praze mezinárodní setkání uskutečnit a zajistit bezpečný pobyt pro jeho účastníky (některé zahraniční delegace dokonce chtěly účast vzhledem k situaci a na protest odmítnout), na druhé straně se i přes velkou citlivost a společenský dopad celé akce sovětská strana nemohla kongresu nezúčastnit. Situace byla napjatá a po letitém proklamovaném a okázale demonstrovaném přátelství nebylo památky. Nejvyhrocenější momentem byl dnes již legendární manifestační odchod celé sovětské delegace bezprostředně po konci představení Maeterlinckovy Smrti Tintagilovy v provedení kladenského loutkového divadla, které svou metaforičností zobrazující násilí páchané na manipulované oběti přesně a cíleně zasáhlo diváky, včetně již zmíněné sovětské reprezentace. Zatím naposledy mohli diváci vidět Obrazcovovo divadlo v Praze v roce 1982, kdy soubor přivezl na několik pohostinských vystoupení – revuálně laděnou inscenaci Don Juan 82 inspirovanou životem slavného svůdníka, se kterou tehdy hostoval nejen v Evropě, ale i v Americe. Její úspěch spočíval v lety prověřené struktuře, kterou Obrazcov použil už v roce 1946 ve svém Neobyčejném koncertu (na repertoáru divadla je dodnes), který spočívá na komediálně laděných pěvecko-tanečních loutkářských číslech naplno využívajících možností javajek – v obou případech navíc v nejrůznějších a vděčných prostředích a situacích. Není divu, že tahle forma revuálně stylizovaného loutkového divadla nadchla Ameriku i Jima Hensona, k jehož parodickému pojetí světa poskytl Obrazcov úspěšný předobraz.

Moje setkání s Obrazcovem

Shodou nejrůznějších okolností jsem mohla sledovat Obrazcovovo umění od onoho památného prvního zájezdu v roce 1948, kdy mne jako malé dítě okouzlila atmosféra pohádky o Aladinovi, jeho kouzelné lampě a princezně Budúr, přes setkání na kongresu UNIMA v Praze jako očitého svědka reakce na uvedení inscenace Maeterlinckovy hry. V mé paměti je i účast na Obrazcovově sólovém večeru v Drážďanech při dalším kongresu UNIMA v roce 1984. Jsem dodnes vděčná za možnost vidět jeho legendární estrádní čísla, která podrobně popisuje v knížce Moje povolání1 a jejichž fotodokumentaci z téže publikace jsem znala. Byla to stále vynikající podívaná a dodnes si pamatuji úžas, který ve mně budila energie tehdy třaosmdesátiletého interpreta, přesný temporytmus i gagy celého představení. Znovu jsem viděla lyrický dialog dvou již trochu opelichaných opiček, znovu Obrazcov dojemně uspával své miminko Ťjapu… Pamatuji si ale zároveň i zvláštní pocit z toho, že se struktura etud a možná i jejich pořadí od doby, kdy se při nich při jedné soukromé produkci bavil i K. S. Stanislavský, nezměnila. Moje zatím poslední setkání s Obrazcovem se odehrálo při příležitosti oslav UNIMA na podzim 2019 v Moskvě. Celý týden, kdy se oslavy iniciované Obrazcovovým divadlem a Ruským centrem UNIMA konaly (souběžně s mezinárodním festivalem a konferencí), mě Obrazcovův duch provázel. Nešlo ho prostě minout – byl přítomen v koncepci řešení budovy divadla, ve výtvarné podobě trochu monstrózního orloje na jeho průčelí, v inscenačním stylu (dodnes se hraje javajkami a Obrazcovův režijní i výtvarný odkaz je zde přijímán jen s opatrnými kritickými výhradami ze strany mladé části souboru), v řadě Obrazcovových fotografií na stěnách sálů i ve foyeru a v obdivuhodném divadelním muzeu s překrásnými a unikátními kousky – od starých vertěpů, sicilských marionet přes loutky orientální provenience i nejrůznější dary, včetně těch od nás. Překvapující bylo i setkání s Obrazcovovou vnučkou, která je režisérkou divadla a já jsem měla možnost vidět ukázku z její připravované inscenace Barona Prášila. Podle všeho opět ve stylu slavného dědečka. Na tahle divadelní setkání ale navázalo ještě jedno neoficiální. Mohla jsem si prohlédnout původní Obrazcovův byt, který je dnes proměněn v jeho muzeum. Žasla jsem nad výběrem vzácných obrazů a pohyblivých panoram, loutek, památek z cest a samozřejmě nad loutkami Spejbla a Hurvínka, o jejíchž stáří a autenticitě proběhla zejména vzhledem k připravované výstavě v Plzni v poslední době řada jednání.2

V souvislosti s psaním tohoto článku jsem se po letech vrátila i k Obrazcovovým knížkám – Herec s loutkou, Moje povolání a Režisérovy poznámky3. Jak ošidná je paměť! Je pravda, že mé dávné nadšení z pravd a metodiky, kterou se v nich Obrazcov zabývá a která byla i pro mne dlouho jedinou metodikou pro práci s loutkou, v konfrontaci se současnou teorií i praxí velmi pohaslo. Okouzlení s aplikováním metody Stanislavského na loutkové divadlo může dnes vzbudit úsměv, ale tenhle autorův upřímný „breviář tvůrčí sebekritiky“, popis zrodu a fungování některých jeho už legendárních loutkářských čísel a postupů měl přece jen něco do sebe. Jeho „knižní“ monolog a výzva k dialogu se čtenářem, i když je inspirován především jeho až kronikářskou cestou za vlastní loutkářskou dráhou, mi znovu stál za přečtení.

Obrazcov byl a je nezpochybnitelnou loutkářskou osobností, tvrdošíjným tvůrcem, výsostným profesionálem s velkými nároky, ale jako málokdo v divadelní historii 20. století si prošel v průběhu doby tak rozporuplným přijetím i odmítnutím. V tom, co jsme z jeho inspirujícího umění přijímali a ve svém čase glorifikovali, bylo jen na nás. Postavili jsme ho na piedestal, aniž bychom si dovolili (nebo mohli dovolit?) podívat se na celou jeho tvorbu trochu kritičtějšíma očima. Obrazcov patřil cele do 20. století, které přálo velkým a nekompromisním tvůrcům, včetně důsledků souvisejících s pěstováním kultu jejich osobnosti.

V poslední době se v souvislosti s historickými výročími často vracíme do počátků právě uplynulého století. Myslím, že by renesanční osobnost S. V. Obrazcova a dnes už nepřikrášlovaný, ale poctivý pohled na jeho odkaz v divadelní historii a teorii, a zejména na vlastní práci tohoto výjimečného herce s loutkou mohl být výzvou.

Poznámky pod čarou

1 Obrazcov, S. V.: Moje povolání. Orbis, Praha, 1954.

2 Pfejfer, T.: Loutky Spejbla a Hurvínka v Moskvě, Loutkář,2018, č. 4, s. 78–79.

3 Obrazcov, S. V.: Herec s loutkou, Praha 1947; Obrazcov, Sergej Vladimirovič: Moje povolání, Praha 1954; Obrazcov, S. V.: Režisérovy poznámky, Praha 1957.

Loutkář 1/2021, s. 20–21.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.