Loutkar.online

Goldovskij, Boris: Sergej Obrazcov - slavík a císař

Narodil se a zemřel ve stejné zemi – v Rusku. Život nicméně život prožil v jiné – v SSSR. Hodně cestoval, pobýval téměř ve všech zemích světa, jeho knihy byly vytištěny ve všech základních jazycích. Od angličtiny po čínštinu. Měl několik státních cen a přes deset různých vládních ocenění. Ale nejčastěji si bral jedno: polský Řád úsměvu.

Je to zvláštní, ale nikdo neznal toho samého Sergeje Obrazcova. Jako kdyby to bylo mnoho zcela odlišných, sobě si nepodobných osobností. Pro někoho byl Obrazcov přísným, někdy nelítostným šéfem divadla, pro někoho naopak hlavním moskevským milovníkem holubů, vynikajícím režisérem, pro jiného sovětskou mocí hýčkaný vrtošivý stařec, pro dalšího laskavý, oduševnělý génius, sběratel a optimista…

I já mám svého vlastního Obrazcova – už velice starého, dá se říct unaveného. Mezi filozofem a dítětem… Když procházel po dlouhé divadelní chodbě kolem mé kanceláře vedoucího literárního oddělení, většinou zaklepal a zašel na návštěvu.

Byla zima roku 1991, období perestrojky. V koutě kanceláře stála mohutná bronzová busta Lenina obrácená obličejem do rohu.

Sergeji Vladimiroviči, proč jste postavil Lenina do kouta?

Bolševici mě oklamali. Slibovali, že bude komunismus, a podívejte, co se teď děje… (bez pauzy) Musíme zinscenovat hru o lásce – Romea a Julii. Najděte nějakého dobrého výtvarníka.

A co to bude za divadlo?

Loutkové…

A s jakými loutkami?

Marionety nemám rád, s maňásky se Shakespeare zahrát nedá, takže javajky…

Co myslíte, Sergeji Vladimiroviči, jaké bude divadlo v 21. století?

V 21. století žádné divadlo nebude.

A co bude?

Podívaná. Podívaná bude…

Sergeji Vladimiroviči, v divadle bychom měli otevřít kurzy pro režiséry. Potřebujete pomocníka, budoucího nástupce obrazcovovských tradic, školy…

Žádní nástupci a žádné kurzy nejsou potřeba!

???

Až umřu, umře i moje divadlo. Přijde jiný režisér a vytvoří si nové, svoje vlastní divadlo. Není potřeba nikoho učit. Já jsem nikdy na režiséra nestudoval, ani Stanislavskij nestudoval, ani můj přítel Solomon Michoels. Kačalov nestudoval na herce, Šaljapin nestudoval na zpěváka. Zatímco tady náš režisér N. studoval, jenomže dobrým režisérem se nestal a nikdy se nestane. Takový kurz nepotřebujeme. Talentovaní lidé se všechno naučí tady, v divadle…

Celý svůj život shromažďoval, jako by sbíral, talentované lidi. Nevěnoval pozornost tomu, zda má nový pracovník diplom či ne, je-li mladý, nebo starý, jaké je národnosti a víry. Obrazcov měl rád a sbíral talenty. Jakékoliv: herecké, výtvarné, technické, hudební, literární, životní. A vzdělání dával vlastní. Vysoké obrazcovovské.

Svoje divadlo shromáždil jako zkušený dirigent dává dohromady členy orchestru. Od každého čekal osobitý „zvuk“, umění hrát v souboru, věděl, že jednou bude každý z nich mít „sólovou partii“. Sbírka to byla vynikající: Semjon Samodur, Jeva Siněľnikovová, Jevgenij Spěranskij, Boris Tuzlukov, Vladimir Andrijevič, Zinovij Gerdt, Nikolaj Solncev, Andrej Fedotov, Lenora Špetová… Každé z těchto jmen se v ruském loutkářství stalo legendou: v herectví, režii, scénografii, tvorbě loutek, divadelní vědě…

Sbíral i podivuhodné předměty: obrazy, loutky, knihy, masky, výšivky, hračky, suvenýry, cetky.

Mnoho let po smrti Sergeje Vladimiroviče – v jeho třípokojovém bytě na ulici Gliniščevskij pereulok již bylo zřízeno muzeum – během exkurze menší skupinky dětí, studentů elitní soukromé školy, přiběhla jedna dívka do obrazcovovské kuchyně celá v slzách:

Proč pláčeš?

Je mi ho líto…

Koho je ti líto?

Sergeje Vladimiroviče…

A proč?

Jaký to byl člověk… A v jaké žil chudobě!

Skutečně: v moskevském bytě neměl Obrazcov ani vířivku, ani kulečník, ani bazén. Zato měl ve své pozoruhodné sbírce obrazy, panenky, knihy, rituální masky ze všech světadílů, mechanické slavíky ve zlatých klecích – jako z Andersenovy pohádky o slavíkovi a císaři. Stačilo je natáhnout klíčkem, ptáčci ožili a začali zpívat. A společně s nimi se rozezpívali i živí kanárci – také v klecích.

Když v Obrazcovově divadelní pracovně přijímali během umělecké rady nového člena, vždy po něm chtěli, aby zazpíval. Pokud se k němu při zpěvu připojili i kanárci, mohl si být jistý, že ho do souboru vezmou.

Během svých častých cest po světě Obrazcov nikdy nevynechal obchod se zvířaty. Vzpomínal, jak jednou zašel do takového obchůdku v Manchesteru a zeptal se prodavače:

Je ten kanárek vycvičený?

Ne, sire. My máme svobodu slova. Zpívá si, co chce.

Mám z vašeho kanárka radost. Jen škoda, že zpívá v kleci…

Měl rád jak mechanické, mistrovsky zkonstruované ptáky, tak živé, vychutnával si jejich svobodný zpěv, chápal však, že zpívají v klecích. Vytvořil velkou profesionální loutkářskou školu, ale měl za to, že pouze amatéři mohou objevit v umění něco nového.

Ve skutečnosti i on sám byl velký amatér; studoval malířství na umělecké škole (VCHUTEMAS), ale stejně se nestal profesionálním malířem; úspěšně pracoval jako herec v Hudebním studiu Němiroviče-Dančenka a MCHATu druhém, ale nakonec se nestal dramatickým umělcem ani profesionálním zpěvákem. Točil vynikající filmy, nicméně nebyl filmařem. Hodně fotil, nepovažoval se však za uměleckého fotografa. Vlastnil unikátní sbírku rarit, ale nebyl profesionálním sběratelem…

Byl Sergejem Obrazcovem.

I když prožil celé 20. století, pro Rusko i pro svět jedno z nejkrutějších období, Obrazcov se jakýmsi zázrakem stal vnitřně svobodným, a dokonce se okolnostem posmíval; Pavel Ass, který nějaký čas pracoval jako vědecký pracovník v divadelním muzeu, vzpomínal: Jednou se v jeho kanceláři rozezněl telefon. Kdo šéfovi volal, to jsem pochopitelně nevěděl, jen jsem zaslechl: „Sebrat nechci, ale zapište si moji adresu: ulice Němiroviče-Dančenka, dům…“ Položil sluchátko, otočil se a s úsměvem řekl: „Volali z klubu KGB. Dnes tam mám mít koncert. Ptají se: ’Kde vás máme sebrat?’“ A dodal: „Tomu se říká zvyk!“

Génius loutkového divadla – mnoho let stál v čele obrovské celosvětové loutkové říše, jíž vládnul přísně a spravedlivě. Za to ho milovali a vážili si ho desítky tisíc „poddaných“ – loutkáři všech světadílů. Přáteli, známými, učiteli Sergeje Vladimiroviče byli: Gordon Craig, Josef Skupa, Jan Malík, Solomon Michoels, Vladimir Majakovskij, Anatolij Marijengof, Ilja Erenburg, Vasilij Kačalov, Lidija Ruslanovová, Simone Signoretová, Jim Henson, Gérard Philipe, Jean-Paul Sartre, Giulietta Masinová, Yves Montand, učiteli: Konstantin Stanislavskij, Vladimir Němirovič-Dančenko, Vsevolod Mejerchold…

Žil ve velké sovětské kleci a kochal se svobodou. Jeho vnitřní svoboda, nezávislost za jakýchkoliv okolností je pravděpodobně to jediné, co spojuje téměř všechny vzpomínky na Sergeje Vladimiroviče Obrazcova – slavíka a císaře…

Autor je divadelní historik, který s Obrazcovovem spolupracoval a po jeho smrti se stal ředitelem Obrazcovova divadla a podílel se i na založení muzea v Obrazcovově bytě. Je autorem velice obsáhlé monografie Sergej Obrazcov: dokumentární román (ISBN: 978–5-235–04013–7, vyšlo 2017), z ní nám laskavě poskytl k publikování úvodní text.

Loutkář 1/2021, s. 18–19.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.