Loutkar.online

Dolenská, Kateřina: Většina loutkových divadel hraje pro dětské publikum

Jaké je postavení loutkového divadla v ruské kultuře? Je rovnoprávné, nebo se na ně shovívavě pohlíží jako na poněkud méně uměleckou disciplínu?

Alexej Gončarenko:Veřejnost často vnímá loutkové divadlo

jako něco, co je určeno výhradně dětem. Každé velké loutkové

divadlo v Rusku má ale v repertoáru jeden nebo dva tituly pro

dospělé. Loutky navíc nenalezneme jen v loutkových divadlech. V

loňském roce získala inscenace režiséra Borise Konstantinova

Ticho. Pocta Edith Piaf národní divadelní cenu Zlatá maska za nejlepší výkon v kategorii loutkového divadla. Tato inscenace je přitom určena dospělým a hraje se v loftovém divadelním prostoru

Bojarskije palaty, kde se často konají představení experimentálních

nezávislých souborů. Mezi mladými diváky se tato scéna řadí k

nejoblíbenějším. Divadlo národů (které spolupracuje s Robertem Lepagem, Thomasem Ostermeierem, Alvisem Hermanisem, Andrejem Mogučijem a dalšími) vytvořilo inscenaci Nasreddin Hodža v režii známého filmového režiséra Timura Bekmambetova s loutkářkou Annou Viktorovou.

Nasreddin se hraje klasickými loutkami inspirovanými tvorbou Rezy Gabriadzeho; propracované loutky zde mluví hlasy, jež jim v nahrávce propůjčují přední ruští herci: Jevgenij Mironov, Konstantin Chabenskij a Čulpan Chamatova. V roce 2018 se v rámci série kulatých stolů pojmenovaných Akademické rozhovory, organizovaných ve spolupráci festivalu Zlatá maska a Divadelního institutu, konala přednáška Odvážné loutky. Mezi nominacemi na Zlatou masku v kategorii loutkového divadla nebyla jediná inscenace pro děti.

Zmínil jste loutkové inscenace pro dospělé – zobrazuje ruské loutkové divadlo aktuální témata, jako jsou migrace, rostoucí

nacionalismus, válečné konflikty, ekologické problémy ad.?

Alexej Gončarenko: Ano, jejich režiséři mluvili právě o závažných tématech, které se jisté části dospělého publika zdály až příliš odvážné. První z nich byla pacifistická inscenace Piknik Tomského loutkového divadla podle hry Fernando Arrabala a inscenace Den delší než století, kterou vytvořil nezávislý loutkový

soubor Taratumb na objednávku Muzea historie gulagu. Muzeum

přitom tvůrcům dovolilo mimo jiné využít skutečné objekty ze svých

depozitářů a archivů. Dalším rezidenčním projektem muzea bylo

divadlo objektů v produkci Pjotra Volkova a režii Michaila Plutachina v inscenaci Pozorovatelé. Expresivní prostředky loutkového divadla nám umožňují potýkat se s významnými sociálními a historickými tématy. Díla Andreje Platonova, sovětského spisovatele a dramatika ruského původu, jehož tvorba je předzvěstí existencialismu, se často adaptují pro mladé publikum od šesti let výš. Hra

Leningradka o obléhání Leningradu v letech 1941–1943 nalezla druhý život na jevišti Loutkového divadla Sergeje Obrazcova. Pouze v loutkovém divadle můžete mít postavu dítěte s Downovým syndromem (kterou představuje Jana Tumina v inscenaci

Koljova kompozice) nebo odehrát představení pro nevidomé, v němž musíte zapojit smysly, které divadelní diváci většinou nepoužívají. Mezi ty patří například hmat a chuť (jako v inscenaci Moskevského loutkového divadla Příběh se zavřenýma očima. Ježek v mlze režisérky Natalije Pachomovy). Čas od času se v inscenacích objeví i otázka ochrany životního prostředí. Tato témata

se tedy v ruském loutkářství občas vyskytnou, i když je ruské divadlo stále spíše konzervativní, takže některé inscenace vypadají, že by se mohly klidně hrát ve 30. letech 20. století.

Jak v Rusku funguje systém financování kultury?

Nina Malygina: Téměř v každém ruském regionu se nachází

nějaké státní loutkové divadlo, jež je obvykle financováno z rozpočtu příslušné oblasti nebo města. Ministerstvo kultury Ruské federace financuje pouze jedno loutkové divadlo, a to je Státní akademické ústřední divadlo loutek S. V. Obrazcova.

Vládnoucí strana Jednotné Rusko má vedle toho program určený na finanční podporu divadla pro děti a pro mládež, a protože loutková divadla míří primárně na tuto věkovou adresu, využívají jej naplno a získávají z něj prostředky na obnovu svého vybavení a tvorbu nových inscenací. Systém mecenášství a dárcovství je nesystematický a obvykle podporuje pouze výjimečné akce iniciované samotnými divadly – festivaly, laboratoře a různé oslavy výročí. Nezávislá a soukromá divadla se živí sama tím, co vydělají,

podávají žádosti o různé granty a nabízejí vzdělávací programy pro

děti. Dalším zdrojem grantů pro soukromé divadelní iniciativy je Divadelní sdružení Ruské federace.

Kolik je v Rusku specializovaných divadelních festivalů a s

jakou pravidelností se konají? Mají nějaké konkrétní zaměření?

Nina Malygina: Aktuálně máme v celé zemi více než

tři desítky loutkářských festivalů různých velikostí. I když je tento počet poměrně impozantní, a to i na tak obrovskou zemi, jako je Rusko, téměř každý rok se k nim přidávají nové. Festivaly se nekonají jenom v centrální části Ruska, ale také ve městech Murmansk (Mezinárodní festival loutkových divadel Barentsovy oblasti), Abakan (Mezinárodní ekologický a etnický festival loutkových divadel Čir – Čajaan), Kurgan (Mezinárodní loutkářský

festival Sen o létání), a dokonce i Južno-Sachalinsk (Sachalinský mezinárodní loutkový festival Na ostrovech zázraků).Některé z nich jsou každoroční, jiné se konají jednou za dva roky nebo i méně pravidelně. Je umělecky i finančně velmi obtížné sestavit pro ně hodnotný program a zajistit si tak mezi ostatními festivaly v zemi významnou pozici. Většina ruských loutkářských festivalů, ať už soutěžních, nebo ne, nemá pevně dané téma a zvou ty nejlepší inscenace, které v loutkovém divadle vznikly například v posledním roce. Mohou to být inscenace pro děti i pro dospělé, malé i velké. Hlavní kritérium je pořád stejné – vysoká míra kreativity. Zvlášť dobré inscenace takhle často jezdí z jednoho festivalu na druhý, protože každý z nich je chce do svého programu zařadit.

Největší festival loutkových divadel Petruška Veliký vznikl v

roce 2002 a od té doby se koná pravidelně každé dva roky. Loutkové divadlo v Jekatěrinburgu jej koncipovalo jako tematický soutěžní festival. Tématy loňských ročníků bylo Loutkové divadlo – od dětské naivity k moudrosti filosofa (2012), Loutkové divadlo: zkušenost a zážitky (2014), Loutkové divadlo: Amor et Mortis

(2016), Loutkové divadlo: na okraji možného (2018). Je přitom nutné poznamenat, že zvolené téma festivalu Petruška Veliký je možné interpretovat různě; stejně jako u většiny ostatních festivalů se klade důraz primárně na kreativní aspekty inscenace a zájem publika. Velké loutkové divadlo z Petrohradu od rok

u 2014 pořádá festival současného loutkářství BTK-FEST.

Organizátoři festivalu se vždy pevně drží stanoveného tématu, kterému musí všechny inscenace odpovídat. Druhý ročník festivalu nazvaný Ruský případ tak představil pouze ruská divadla; třetí a velmi neobvyklý ročník Bláznivý případ předvedl netradiční, nečekané a v dobrém slova smyslu „šílené“ inscenace z Evropy a dalších zemí. Další velký festival loutkových divadel Obrazcov

Fest se koná v Moskvě (a pořádá jej Obrazcovovo loutkové divadloa Obrazcovova nadace). Program tohoto festivalu je v posledních letech koncipován geograficky, aby mohli diváci zhlédnout nejlepší příklady loutkového umění z celého světa. V roce 2018 byl jeho tématem Rok kultury v SNS, takže se jej zúčastnila loutková divadla z tohoto uskupení států s inscenacemi pro různé věkové kategorie. V roce 2017 nabídl festival ve výběru pojmenovaném Ruské regiony poprvé v Moskvě více než patnáct

divadel z celého Ruska od Grozného po Irkutsk s inscenacemi, které v Moskvě nikdy nebyly k vidění. Od roku 2006 se každé dva roky koná mezinárodní festival loutkových divadel Slaměný skřivánek, který pořádá Čeljabinské státní loutkové divadlo V. Volchovského. Tento festival je sice soutěžní, ale výherce zde nevybírá porota, ale sami účastníci během neveřejného hlasování. Slaměný skřivánek je prvním a zatím jediným festivalem složeným pouze z inscenací pro dospělé. Při pohledu na jeho program je vidět, že počet inscenací pro dospělé rok od roku roste, takže si mezi nimi organizátoři mohou skutečně vybírat ty, které jsou obzvlášť zajímavé, nečekané nebo kvalitní.

Kolik profesionálních loutkových divadel v Rusku

dnes přibližně působí?

Nina Malygina: Aktuálně je v Rusku více než sto třicet

profesionálních loutkových divadel, většina z nich státních. Zatímco

v Moskvě a v Petrohradě je několik různých státních divadel, ve

větších městech federálních oblastí – Novosibirsk, Jekatěrinburg,

Čeljabinsk, Rostov na Donu a dalších – je často jenom jedno divadlo, které financuje stát. Nestátní, soukromá divadla, jež se

někdy nazývají nezávislá, pracují ve velmi obtížných podmínkách (nedostatek financí, neexistence vlastních dílen, nedostatek jevištních prostor i prostor pro zkoušení atd.), ale i tak dokážou být velmi kreativní a daří se jim jezdit na turné a účastnit se

festivalů (petrohradské divadlo KUKfo, loutkové divadlo Karabaska z Permu, divadlo Žlutý čtvereček z Jekatěrinburgu atd.). Navzdory tomu, že tato divadla existují spíše „navzdory“ než „kvůli“, v nich vznikají jedinečné a originální inscenace. To je pro nás

zdroj velké radosti. Pro herce a režiséry, kteří jsou stálými zaměstnanci nějaké státní scény, je běžné, že se pokusí založit také vlastní soukromé divadlo, kde rozvíjejí vlastní repertoár ve spolupráci se známými režiséry a herci. Rozdíl mezi soukromými

a státními divadly je značný, ale přitom nejsou nutně

rivaly – loutkářská komunita v Rusku je velmi soudržná a považuje

za důležité, aby každý sledoval tvorbu svých kolegů a kolegyň a

vyměňoval si s nimi zkušenosti. Pozorného a zvědavého diváka si

nakonec každé divadlo vždycky najde.

Už jste zmínili specializovaný festival Slaměný skřivánek,

přesto se ještě zeptám –uživí se v Rusku loutkové divadlo určené

výhradně dospělému publiku?

Boris Konstantinov: Většina loutkových divadel v Rusku, a to

jak státních, tak nezávislých, dodnes hraje primárně pro dětské

publikum. V jiných případech je většina repertoáru vyhrazena dětem, k čemuž má divadlo ještě několik inscenací pro dospělé. V

průběhu let si loutková divadla vytvořila „zlatý fond“ dramatického materiálu pro děti, který se pravidelně inscenuje. Důvodem je nejenom to, že divadla nemají odvahu vyvíjet nové kreativní inscenace, ale také to, že rodiče často kupují lístky na představení s názvy, které si sami pamatují z dětství. Chtějí tím ušetřit děti před možným zklamáním a sebe před pocitem, že vyhodili peníze. V takové situaci je pochopitelné, že se řada divadel na tento repertoár dlouhodobě spoléhá a neodvažuje se přijít ani s novými inscenacemi pro náctileté. Vždy tu existuje riziko, že ztratí diváky a kvůli tomu finančně utrpí. Bohužel ne každé divadlo si může dovolit finanční stránku zanedbávat. Ačkoliv první loutkové inscenace pro dospělé se objevily před více než dvaceti lety, diváci jsou pořád velmi konzervativní. Aby bylo možné zaujmout veřejnost, po

třebujete čas i prostředky. I tak ale v současném loutkářství vznikají inscenace pro rodinné publikum. Je jasné, že inscenace jako

Strakatý pes běžící na kraji moře (Rjazaňské regionální loutkové divadlo, režie B. Konstantinov), které se hrají ve večerních

představeních, jsou koncipovány pro dospělé. Jejich kouzelná a hypnotická atmosféra a loutky připomínající mimozemská stvoření ale mohou na děti zanechat silný dojem. Dalším příkladem může být inscenace Den delší než století podle stejnojmenného románu Čingize Ajtmatova. Tato inscenace nezávislého souboru Taratumb v režii A. Kalipanova a O. Šajdulliny je ukázkou náročné, ale přitom fantastické inscenace pro diváka libovolného věku. Jednou z jejích hlavních příběhových linií tvoří tragický osud prostého uči

tele, kterého semele krutý běh dějin. Je jasné, že s porozuměním této inscenace budou děti potřebovat pomoc dospělého a možná je na ni bude potřeba trochu připravit, ale říct, že je určena výhradně pro dospělé, by podle mě bylo nespravedlivé.

Není pochyb o tom, že myšlenka ruského lout

kového divadla, které by hrálo výhradně pro dospělé, není nerealistická a že se takové divadlo může už brzy objevit a uživit se. Klademe v to velké naděje. Je samozřejmě pravděpodobnější, že se takové divadlo objeví v hlavních městech, tedy v Moskvě a Petrohradě, než v ostatních regionech. I kdyby k tomu ale nedošlo, i dnes máme celou řadu divadel, která v různých částech země nabízejí velmi zajímavé inscenace pro dospělé připravené režiséry, jako jsou J. Tumina, B. Konstantinov, E. Ibragimov, A. Viktorova,

V. Birjukov, N. Pachomova, R. Kudašov a další, jež jsou skvělou ukázkou tohoto repertoáru. Díky tomu se stereotypní vnímání loutkového divadla jako formy určené výhradně dětem může pomalu ale jistě stávat minulostí.

Loutkář 1/2021, s. 15–17.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.