Šlechtová, Ema: Skrze loutku se mi lépe komunikuje

Johana Bártová vystudovala užitá média a fotografii na Střední průmyslové škole grafické v Praze. Momentálně je studentkou magisterského programu na KALD. Je režisérkou nezávislého souboru Československé klacky a její inscenace Nejmenší ze Sámů se loni umístila jako druhá v anketě Ceny Erik, zařadila se pod Novou síť a je jednou z vývozních inscenací projektu Drama Label. Bártové režijní preciznost a smysl pro výtvarné umění se promítá do všeho, co vytváří. Chytrá, křehká a chápavá práce s loutkou ji rozhodně řadí mezi výrazné tvůrce mladé české loutkové scény.

Studovala jsi užitá média a fotografii na „Hellichovce“. Jak ses dostala k režii a jak se ti zkušenost z předchozích studií promítá do divadelní tvorby?

Studovala jsem na Hellichovce s přesvědčením, že mým životním osudem je být fotografkou. Vždycky jsem ráda psala a bavilo mě spojovat text s obrazem, s čímž jsem ale na škole narazila. Hellichovka je výborná škola, ale myslím, že je zaměřena spíš na práci s obrazem samotným. V mém případě mi vyčítali, že se fotka stává pouhou ilustrací textu. Zjistila jsem, že samotná fotografie je pro mě málo a že bych se ráda dostala do bodu, kde budu moci spojovat různé typy médií dohromady. Divadlo máme v rodině a na základní škole jsem se mu trochu věnovala, tak jsem se rozhodla obloukem vrátit a zkusit hledat rovnováhu právě v něm. S fotkou a grafikou ale pracuji ráda dál.

A co ty loutky?

Moje divadelní tvorba klade důraz na výtvarno a atmosféru, což jsou principy, které mám z fotografování. I proto mám blíž k loutkám než k činohře, protože loutky jsou zároveň estetické objekty, které se dají nazírat právě skrze „výtvarno“.

Věnuješ se i divadelní fotografii? A pokud, ano, čím je focení loutkového divadla specifické?

Ano, věnuji. Bakalářskou práci jsem psala právě o divadelní fotografii. Nejčastěji fotím tanec a právě loutky. Myslím, že v tanci fotograf hledá, jak zachytit moment, který bude působit dynamicky. U loutek je důležité si říct, jestli je důležitý vztah vodiče a loutky, jestli okolí s loutkou funguje, nebo jde o inscenaci, která se soustředí výhradně na loutky a mikrosvět, který vytváří. Fotograf se nezabývá jen tím, co se obecně na jevišti děje, ale zkoumá vztah mezi objektem a vodičem, v tom je focení loutek specifické.

Hlásila ses na KALD s vizí, že se budeš věnovat právě loutkovému divadlu, nebo sis k loutkám našla cestu až během studií?

Když jsem byla malá, brali mě rodiče na loutkové divadlo poměrně často. V sedmi letech jsem byla přesvědčená, že budu loutkoherečka. Měla jsem vymyšlený plán, že budu mít vozík se zmrzlinou, odehraju představení a hned poté dětem tu zmrzlinu nacpu. Měla jsem také spoustu marionet na hraní. Pak ale přišly jiné podněty a loutky musely na druhou kolej. Když jsem se hlásila na KALD, myslela jsem, že se budu věnovat pohybovému divadlu. Loutky se mi odcizily a vůbec jsem nevěděla, jak se k nim, jako režisérka stavět. Až ve druháku, když nám pedagogové zadali na klauzury pohádky, jsem se k loutkám vrátila a momentálně mě loutkové divadlo láká ze všeho nejvíc. Nejsem extrovert a skrze loutku se mi lépe komunikuje.

Jaký sis k loutkám vybudovala vztah? Už sis našla sama pro sebe našla definici toho, co pro tebe loutka je?

Řekla bych, že můj vztah k loutce se proměňuje. Záleží také na významu loutky v kontextu inscenace. Třeba v klauzuře Vývařovna, kabaretu zkoumajícím české vlastenectví, jsme použili houf malých papírových běžců, který jsem vnímala jenom jako rekvizitu. V případě Nejmenšího ze Sámů se ale podařilo skutečně vytvořit loutkám charakter a najednou pro mě představují samostatné malé bytůstky, které si žijí vlastním životem. Při zkoušení vznikla vnitřní

časovost a svět, který má vlastní zákonitosti a pravidla.

V létě jsme byli na rezidenci v Železnici. Týden jsme vytvářeli koncepci, o níž doteď nevím, zda byla loutkovou inscenací, či výtvarnou instalací. Měli jsme k dispozici starý hřbitov s vysokou trávou. Vytvořili jsme figurky z chleba, které jsme rozmístili do různých zákoutí hřbitova, nasvítili je, ozvučili repráčky. Divák dostal mapku s textem, procházel prostorem a na jednotlivých stanovištích si postupně skládal příběh. Když tvořím, často nepřemýšlím nad tím, jestli jde o loutkovou inscenaci, nebo o něco jiného.

Co vedlo k založení souboru Československé klacky? Jak jste se jako trojice sešli?

Soubor jsme založili právě kvůli spolupráci na klauzuře Nejmenší ze Sámů. S Jakubem Šulíkem a Matějem Šumberou jsme sice spolužáci, ale vlastně jsme se až do zkoušení moc dobře neznali a vůbec jsme netušili, co nás společně čeká. Po klauzurách jsme dostali nabídku od Drama Label, že by nás rádi zastupovali. Tak jsme narychlo vymysleli název Československé klacky, o němž vlastně pořád říkáme, že ho změníme. Jakub je Slovák, já s Matějem Češi a „klacky“ vznikly z vtípků během zkoušení.

Vizi laponské pohádky jsem měla ještě před DAMU. Mám kořeny na severu a severská kultura mě vždy fascinovala. Když jsme dostali zadání pohádek, měla jsem jasno, kudy se vydám. Jakuba jsem si jako scénografa vybrala proto, že je citlivý k materiálu, nic netlačí na sílu a charakterem mi je blízký. Společně jsme si pak jako herce vybrali Matěje Šumberu, který je výborný herec a daří se mu velmi citlivě vystihnout atmosféru a obohatit tak výsledný tvar. Myslím, že konstelace nás tří je důležitá. Proces se vždy snažím nechávat otevřený. Všichni tři do něj přispíváme. Vlastně jsme do jisté míry tři dramaturgové.

Zmínila jsi Drama Label. Měli jste šanci se s inscenací Nejmenší ze Sámů dostat do zahraničí?

Měli jsme možnost se hned po klauzurách – tehdy to bylo přes

školu – podívat do Erlangenu na festival Figurentheater. Tím, že jsme se dostali pod Drama Label a Novou síť, jsme měli v letošním roce hodně jezdit, ale bohužel nám v tom pandemická situace zabránila. To mě mrzí, ale jsem vděčná, že hrajeme alespoň po Česku. Často hrajeme v nedivadelních prostorech, což do představení vždycky vnáší nový rozměr. Navíc tím, že je inscenace Nejmenší ze Sámů tak malá a intimní, na divácích extrémně záleží. Podle jejich reakcí se inscenace proměňuje, někdy je tichá, někdy rozesmátá, jednou dokonce postava lišky rozštěkala tři psy, co byli na repríze.

Hrajete ji i v jiném jazyce?

Po klauzurách jsme měli týdenní rezidenci v Crossatticu kvůli nazkoušení anglické verze. Tam jsme upravili pár drobnosti, ale od té doby je tvar vlastně zafixovaný a reaguje už jen na momentální atmosféru. Občas se nám ale stane, že máme pocit, že hrajeme úplně znovu a občas si zvládneme udělat i nějaký malý naschvál. V létě na festivalu Kukokli Jakub do představení zapracoval živou píďalku, kterou našel mezi loutkami. Úplně nás to odbouralo. Často se nám také děje, že nám děti zasahují do příběhu, nebo se snaží při odchodu nenápadně strčit do kapsy figurky sobů a my musíme pohotově reagovat.

Co tě vedlo k volbě mikroskopického formátu? Šlo o původní koncepci, nebo se velikost loutek vyvinula až ze spolupráce s Jakubem Šulíkem?

Od začátku jsem měla s laponským prostředím spojený obraz osamělé loutky jdoucí po zasněžené pláni. Od začátku jsme se bavili o změnách perspektivy a koketovali s filmovým principem střihu. No a zmenšený formát vznikl právě z potřeby nasimulovat, že jde o velký prostor. A samozřejmě hrajeme pro malý počet diváků, aby byly loutky dobře vidět. Navíc jsem už zmiňovala, že jsem introvert. Čím míň lidí, tím pro mě lépe.

Co připravujete s Československými klacky dál? Plánujete pokračovat v loutkové tvorbě?*

Připravujeme inscenaci s pracovním názvem Medojed. Téma, z něhož vycházíme, je nepálský kmen Gurungů, sběračů medu. Jejich život je se včelami spjatý a jsou zvyklí vedle nich koexistovat. Vyvolení sběrači se jednou nebo dvakrát za rok vydávají na vysoké horské útesy, kam se spouští na obrovských bambusových žebřících a sbírají med největších medonosných včel na světě. V úbočí skal rostou pouze rododendrony, takže má jejich med holotropní a léčivé účinky. Celý tenhle proces nás zaujal. Na internetu není zase tolik informací, tak je to pro nás taková detektivka. S loutkami pracovat určitě budeme, ale rádi bychom se tentokrát soustředili spíš na dospělejší publikum. Budeme pracovat s velkými výškami, takže se bavíme o patrové scénografii, které uzpůsobíme loutky.

Nečekala jsem, že se nám s Nejmenším ze Sámů podaří sklidit takový úspěch. Vždycky říkám, že si přeju, aby z našich inscenací lidé neodcházeli a aby to bylo „hezký“. Teď mám trochu obavy, že na nás budou mít diváci příliš vysoká očekávání. Zároveň bych se nerada zasekla na stejném principu a rozhodně se budeme snažit hledat něco nového.

Loutkář 4/2020, s. 96–98.

Šlechtová, Ema: Skrze loutku se mi lépe komunikuje

Aktuální číslo

Výročí

Odkazy

Podporují nás