Šlechtová, Ema: Loutka to zkrátka zvládne za mě

Tomáš Podrazil je z generace mladých loutkářů, kteří se nebojí loutkového punku ani sóla. Je členem Studia Damúza a nezávislého souboru Toy Machine. Nebojí se výzev a rád si zkouší nové projekty. Jeho energie, zápal a humor hravě okouzlí děti i dospělé. Na loutkové scéně je skutečným showmanem. V rozhovoru se nevyhneme ani současné situaci, kdy se divadlo odehrává jen v online prostoru.

Studoval jste na KALDu u Marka Bečky. Byl to právě on, kdo vás podnítil k loutkovému divadlu, nebo jste o měl o loutky zájem už před studii?

Myslím, že vedoucí ročníku na DAMU (alespoň za nás to tak bylo) má vždycky obrovský vliv na to, jakým směrem se jím vybraní studenti budou v budoucím profesionálním životě ubírat. To byl příklad i Marka Bečky. Buchty a loutky mě neuvěřitelně bavily – tou kombinací humoru, punku, tradiční patiny a nadhledu. Ještě, než jsem nastoupil do prváku, měl jsem možnost vidět jejich Rockyho IX a řezal jsem se při něm smíchy. A to mě přesvědčilo, že jít studovat divadlo k tomuhle pánovi je určitě cesta, která mě bude bavit a zajímat. O loutkách jsem toho moc nevěděl a až škola, potažmo i erasmová stáž v Berlíně, mě k nim navedly.

V čem jim například dáváte přednost před činoherním divadlem?

To je těžká otázka. Proč se zpěvák vyjadřuje hlasem, tanečník pohybem a loutkář loutkou? Víte, já nejsem nejlepší zpěvák ani tanečník a v činohře také kdovíjak nevynikám. Ale když mám v ruce loutku, tak to zkrátka zvládne za mě. Když budu chtít, loutka dokáže zazpívat operní árii, do toho skočit trojité salto mortale a pateticky přitom zemřít. Bude to uvěřitelné a zároveň to nebude vypadat blbě. Kdybych chtěl to samé zahrát činoherně, byla by to fraška. Zkrátka loutka je pro mě instrument, stejně jako pro muzikanta hudební nástroj.

Kromě DAMU jste také docházel na mediální studia na

Fakultě sociálních věd na UK v Praze. Přispěl i tento obor k vašemu divadelnímu vnímání? Hledal jste po DAMU třeba i jinou možnost profesionálního uplatnění?

Život na DAMU je krásný a bohémský, ale uteče jako voda. Po čtyřech letech, kdy si žijete jako v inkubátoru a všichni o vás de facto pečují, si říkáte: A co dál? Někdo má štěstí a jde do angažmá, někdo přejde na doktorandské studium, dost herců jde pracovat za bar a zkouší příležitost na konkurzech a někdo jde úplně mimo obor. Upřímně, kdyby mi po škole někdo nabídl angažmá, beru ho všema deseti. Ale nabídka nepřišla a já nevěděl co dál. Mediální studia byla taková moje slepá ulička, do které jsem musel vejít, abych si uvědomil, že to, co chci v životě opravdu dělat, je divadlo.

Působíte ve Studiu Damúza a s kolegy jste založil nezávislý soubor Toy Machine. Jakou mají podle vás podobné projekty pozici mezi statutárními loutkovými divadly? Co vás na nich baví?

Jen bych to rád upřesnil, že Toy Machine jsem nezaložil já, ale kolegové Tomíček Běhal a Mariana Čížková, a to už na škole. Toy Machine je vlastně spojení jejich křestních jmen. Já jsem byl přizván právě v čase svého „bloudění“ a už jsem tam nějak zůstal natrvalo. Mariánka tenkrát odjela na stáž do Norska a pak už se do Toy Machine nevrátila. Každopádně mě to tam baví a stejně i v Damúze. Cítím se zde absolutně svobodně. Spolupracuji s lidmi, s nimiž mě to baví. Můžeme si vybírat libovolný námět nebo materiál, se kterým chceme pracovat. Je to ovšem za tu cenu, že třeba nemáme takový komfort v zázemí, jako mají kamenná divadla, s nimiž máme dobré vztahy a často k nim jezdíme hrát v rámci festivalů nebo hostovaček. Jsme přece jen poměrně „malý rybníček“ a všichni se známe.

Pod Studiem Damúza jste uvedl například autorskou inscenaci Golem, ve které jako jediný herec zastupujete všechny postavy. Vyhovuje vám „one man show“? Cítíte se v takové roli komfortně, nebo vám na jevišti chybí další kolegové?

One man puppet show je skvělá disciplína. Mám to trošku jako sport. Člověk je pořád ve střehu, nemůže ani na vteřinu polevit, a když něco pokazí, slušně se u toho zapotí. Je to takový můj adrenalinový koníček. Mimochodem nově mám na repertoáru sólovku Fimfárum. Nicméně to beru jako takové herecké zpestření, hrát jen sólo by mě nebavilo.

Na stránkách Toy Machine uvádíte: V našich představeních vám budeme před zraky rozehrávat obyčejné předměty denní potřeby, ale zároveň se vždy rádi odpíchneme od tradičního přístupu. V čem je pro vás osobně poetika Toy Machine specifická?

Jednak asi výtvarnou podobou, za kterou vesměs stojí Tomáš Běhal a Pavel Heřman, a pak určitě v našem humoru. Snažíme se, aby naše inscenace nebyly podlézavé, nebyly hloupé ani mravokárné. Chceme, aby se bavili dospělí úplně stejně jako děti. Protože i my se při zkoušení a hraní fakt bavíme, jako kdybychom zase byli malí kluci.

Kromě samotného loutkoherectví také režírujete a podílíte se na koncepci inscenací. Jak vaše herecká zkušenost zasahuje do režijního uvažování? Díváte se pak na loutku a její možnosti ještě jinýma očima?

Já sám se za režiséra netroufám považovat, ačkoliv si představení sami režírujeme. Ono to souvisí s tím, že jsme na DAMU de facto neměli v paralelce studenty režie, protože se zrovna měnil systém. A tak nás Buchťáci (nejen Marek, ale i Radek Beran) vedli k technice tzv. kolektivní režie – ve zkratce: kdokoliv z herců může na chvíli, pokud to zrovna cítí, odstoupit z hraní a režírovat ty druhé ku prospěchu věci. V Buchtách a loutkách to mají takhle nastavené. My jsme princip vlastně převzali a systém kolektivní režie nám vyhovuje. Hodně také používáme video: během zkoušek se natáčíme a pak to u stolu rozebíráme a měníme.

Na letošním ročníku MFDF Ji.Hlava jste s Toy Machine

streamovali představení Cirkusárium. Připadá vám streamování jako dostatečná kompenzace „živého divadla“? Na co se například z pozice herce musíte soustředit oproti běžným reprízám?

Stream je takové stéblo, kterého se momentálně potápějící škuner s názvem kultura chytá. Bez diváků v sále to prostě není ono. Nevíte, co si lidi u obrazovek myslí, jestli se smějí. Nemáte žádnou odezvu. Kouzlo divadla pro mě spočívá ve výměně energií mezi hledištěm a jevištěm – a k té u streamů bohužel nedochází.

Loutkář 4/2020, s. 94–95.