Slavíčková, Sarah: Loutky jsem vystříhal z molitanu, který jsem našel cestou domů

Jsou tři. Tři kreativní a mnoha talenty obdaření muži, kteří mají rádi hračky, vtip, zlo v pohádkách, natahovací i měkký materiál a pro loutky někdy chodí přímo do lesa. Dohromady fungují v nezávislém souboru Toy Machine už deset let a, jak je vidět, věkem zrají od pankáčů a samouků k loutkářům, kteří mají svůj styl. O tvorbě Toy Machine jsem si povídala s Tomášem Běhalem a Pavlem Heřmannem.

Kdy a jak vaše uskupení vzniklo? Jste všichni tři spolužáci z DAMU?

Pavel: Nejsme, já jsem vystudoval JAMU. S Tomášem jsme v té době žili a žijeme spolu ostatně dál. Byl jsem zkrátka u vzniku souboru a stal se součástí Toy Machine.

Tomáš: Náš divadelní soubor vznikl ještě na DAMU. Asi v roce 2009 jsem spolupracoval s Marianou Večeríkovou, nyní Čížkovou. Potřebovali jsme své uskupení nějak oficiálně zastřešit. K založení sdružení byl potřeba třetí člověk, kterému bych důvěřoval. Pavla jsem potkal na divadelní pouti na Svojanově po návratu z Berlína. Neváhal jsem ani minutu zeptat se ho, jestli by se k nám nepřipojil. Tomáše Podrazila znám z KALDu, ale ten do Toy Machine přišel až o něco později.

V souboru tedy v současné době působíte vy dva a Tomáš Podrazil. Probíhá komunikace tří mužů lehce, nebo se často dostáváte do sporů?

Tomáš: Nejtěžší otázka pro nás často je: Co budeme dělat? Co budeme tvořit? Máte totiž na výběr z tolika aktuálních témat nebo už napsaných literárních námětů! Proto předchází každé nové inscenaci delší debata o tom, co nás zajímá, co nás v poslední době oslovilo, a pak diskuse vykrystalizuje v nějaké konkrétní téma. Osobně raději tvořím autorské věci, kdy máme téma a pro ně napíšeme nebo najdeme text. Když se vezme text, v našem případě třeba pohádka, je

potřeba v ní rozkrýt, co je z dnešního pohledu aktuální a jaké téma v sobě má, což může být někdy náročné.

Máte striktně rozdělené role, nebo pracujete v kolektivu a své „funkce“ při vzniku inscenace přizpůsobujete přicházejícím nápadům svých kolegů?

Tomáš: Role trochu rozdělené máme. Tomáš Podrazil dělá hudbu, já loutky a scénu a pak společně zkoušíme.

Pavel: Má role se v průběhu let v souboru změnila. Ze začátku jsme s Tomášem Běhalem tvořili i hráli a podle mě vznikly okouzlující divadelní kusy – například Rytíři, Skřítci, Sněhová královna, Kocour v botách, 20 000 mil pod mořem nebo Alenka v říší divů. Po ukončení studií jsem přemýšlel nad tím, co mě uživí. Má hlavní náplň se tedy přesunula do pedagogického oboru a v souboru jsem přijal novou roli třetího oka. Kluci mě k posledním inscenacím zvou během zkoušení jako interního kritika. Ke scénografii se ale občas vracím, nedávno například v naší poslední inscenaci Bylo? Nebylo?.

Pracujete také s externími tvůrci – režiséry, herci, scénografy?

Tomáš: Dříve jsme s lidmi zvenčí spolupracovali častěji, teď převážilo hraní s Tomášem Podrazilem či mé sólové hraní. Spolupracovali jsme třeba s Dorkou Bouzkovou z Loutek bez hranic, která po Marianě nazkoušela Barona Prášila, a pak jsme společně vytvořili Praprapra…pohádku. Dorka se také alternuje s Pavlem ve Faustovi.

Pavel: Spolupráce s ní byla velice podnětná a tvořivá.

Tomáš: Další spolupráce byla s Martinem Tvrdým, který nám složil hudbu do 20 000 mil pod mořem, nebo s Davidem Košťákem, kterého jsme přizvali k dramaturgii pohádky Kocour v botách.

Vím, že Tomáš Podrazil působí například v Damúze. Věnujete se i vy dva loutkám mimo Toy Machine?

Pavel: Aktuálně učím na základní škole na prvním stupni. Tam ve výuce využívám jak dramatickou výchovu, tak kreativní a výtvarné myšlení i práci s loutkou.

Tomáš: V Toy Machine hraju v každé inscenaci, což zabírá samozřejmě spoustu času a je to hodně práce. Aktivně tedy nevyhledávám další projekty, ale pokud mě někdo osloví, velice rád se s ním do spolupráce pustím. Takto vznikly například Nezbedné pohádky pro ČT Déčko, scénografie pro inscenaci Popelka pro kobyliskou Jiskru či malý horor Vesničan a Princezna v rámci velkého projektu Divadla Letí – Proti lásce, pokroku, demokracii, na kterém jsem spolupracoval společně s Janou Špalovou a Davidem Košťákem.

Název Toy Machine odkazuje k recyklaci hraček do podoby loutek a možná i k recyklaci materiálu, jelikož často využíváte techniku kašírování. To je vlastně přímá reference na buchťáckou poetiku – a vašeho pedagoga z KALDu Marka Bečku –, která vás jistě ve vaší tvorbě ovlivnila, je to tak?

Tomáš: Kdybych řekl, že mě Marek Bečka neovlivnil, tak bych se asi okamžitě propadl sto mil hluboko. Je to lektor, který mi dokázal otevřít cestu k řemeslu a hodně mi předal. V době vzniku našeho divadla jsme přemýšleli podobně jako Buchťáci. Pořád mám rád hračky a zajímavé objekty, materiály natahovací a různě měkké. Tenkrát jsme jimi byli fascinovaní. Většinu scénografie našeho repertoáru však tvoří loutky řezané z lípy nebo vytvořené z větví, které sbíráme v lese. Takové loutky jsou třeba v Pinocchiovi, v Pověstech českých nebo v novince, co neměla svoji premiéru, Bylo? Nebylo?. Během zkoušení se často ukáže, že něco chybí, nebo při improvizování použijeme něco, co máme po ruce. A šup, v inscenaci je nová věc a už nechce ven. Jsem samouk. Dříve bylo moje tvoření punkovější, neuměl jsem řezat, tak jsem loutku vystříhal z molitanu, který jsem našel cestou domů. Nebyly peníze, tak jsme použili plyšáky, ze kterých jsme vytvořili loutky…

Pavel: Potvrzuji. Ti plyšáci jsou z mého dětství.

V čem je tedy „značka“ Toy Machine specifická, osobitá a na co konkrétně se zaměřuje? Jak byste popsali svou poetiku?

Pavel: Řekl bych, že je to vtip, který neztrácíme. Zlo, které v pohádkách musí vždycky proti něčemu bojovat a je bohužel přítomné i v reálném světě, i když třeba nemá podobu draka. Loutka, kterou považujeme za nádherný výtvarný objekt a kterou vždy ladíme s atmosférou a tématem našich loutkových inscenací. Překvapení, které diváka nenechá ustrnout v jednotvárnosti.

Tomáš: Jsem v naší tvorbě příliš zainteresovaný a těžko se mohu dívat s odstupem… Chci se jen živit tím, co jsem vystudoval, a dělat to nejlépe, jak umím. Jsme loutkové divadlo pro děti a dospělé. Myslím, že to nejlépe pojmenovává a shrnuje označení rodinné divadlo, protože hrajeme pro diváky všech věkových kategorií.

Na svém bohatém repertoáru máte vlastní původní texty a scénáře (Eliška a jiné královny nebo Šťastný kovboj) i známé pohádky (Pinocchio nebo Alenka v říši divů). Přistupujete k literárním předlohám také podobným způsobem jako B+L? Vyberete si z nich vám zajímavá a blízká témata, ponecháte pouze jakousi kostru a vytvoříte vlastní příběh? Nebo se jedná spíše o adaptace?

Tomáš: V případě už napsaných literárních textů se jedná spíše o adaptace. Jsou mi bližší pohádky, které jsme si sami napsali, než „pěkný titul“. Autorské původní pohádky samozřejmě vznikly z většího pnutí.

Nejen divadelní svět zastihla v březnu celosvětová pandemie. Nyní se opět nacházíme v době, kdy jsou divadla zavřená. Jak se vás omezení za tuto dlouhou dobu dotkla a dotýkají? Byli jste schopni například během letních prázdnin nahradit nějaká představení, přesunuté premiéry či kreativní dílny, které také pořádáte?

Tomáš: Situace je hodně špatná. Představení, která se přesunula

z jara na podzim, se zase ruší a opět posouvají. Je hrozně demotivující cokoliv řešit, když nevíte, jestli se hraní uskuteční. Zrušili jsme dvě premiéry – Eliška a jiné královny a Bylo? Nebylo?. Pandemie se nás hluboce dotýká, protože se nemůžeme živit svou prací. Ale chápu, že vše musíme vydržet, aby nebyly zbytečné ztráty na životech. Během léta i zkraje podzimu jsme hráli. Na návštěvnosti však bylo znát, že pokud se představení konalo ve vnitřních prostorech, lidé se báli.

V poslední době nevypadá situace s otevřením divadel a povolení divadelní činnosti příliš optimisticky. Divadla se tedy přesouvají do virtuálního prostoru, některá svým divákům přináší záznamy inscenací, jiná zase nahrávají podcasty nebo se s lidmi spojují telefonicky. Plánujete nějaké navázání kontaktu se svými diváky také vy?

Tomáš: Moc jsme nad tím ještě nepřemýšleli. Necítím se jako člověk internetu a YouTube, takže jediné, co mě napadlo, je, že začneme vyrábět loutky a pokusíme se je dostat mezi lidi. Bohužel opravdu nevím, co bude. Díky festivalu Ji.hlava máme online alespoň naše Cirkusárium.

Pavel: Tomáš se drží svého řemesla a já ho v tom podporuji. Výroba loutek mi zní jako slibný plán do budoucna.

Čtvrté číslo se zaměřuje na loutkářství zapsané na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO, tematizuje tedy samozřejmě i české loutkářství. I vy na svých stránkách píšete: Česká republika byla velkou loutkovou velmocí, kdy se nad loutkami přemýšlelo, a my bychom byli rádi, kdybychom se k tomu zase mohli vrátit. Mohli byste to nějak rozvést?

Tomáš: Je pěkné vrátit se k něčemu, co jsem napsal před deseti lety. Určitě mi jde o dobré řemeslo, o zdokonalování se v něm a experimentování. Od toho se odvíjí třeba i forma inscenace. Nemyslím, že ve všech inscenacích musí být nějaký apel, ale s dobou, v níž se ocitáme, se bude měnit a mění způsob vyprávění i a témata, která prožíváme. Také se proměňuje podoba scény a

přemýšlení nad inscenací. O všem výše zmíněném se musí přemýšlet a vše musí mít nějaký smysl. Také bych si přál, aby tu mezi námi byli sebevědomí loutkáři a loutkářky, kteří milují své řemeslo a dokážou se jím uživit.

Pavel: Buďme hrdí na to, že jsme ve světě známí právě díky loutkářství. Je to umění, ve kterém ožívají objekty, materiál a předměty a proměňují se v loutky. Když jim uvěříte, dokážou vytvořit svět, do něhož vás vtáhnou, ať už jste malí, nebo velcí.

Loutkář 4/2020, s. 91–93.

Slavíčková, Sarah: Loutky jsem vystříhal z molitanu, který jsem našel cestou domů

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás